Sloky.
Ty tóny vašich slov už od pradávna zněly
v mé duše úkrytu, jenž jako chrám je stmělý,
kde stával světic sbor a vaším hlasem zpíval,
co klenbou hlubokou se valil varhan příval
a v dýmech kadidla, jež na oltáře klesly,
svá křídla zlacená výš andělové nesli.
V té noci veliké, co v duši padala mi,
jsem spatřil pojednou lesk vašich očí známý:
v nich září slunce svit i luny touha bledá
a z rakví rozpadlých mé srdce vzhůru zvedá
až k rukám světice, jež v chrámě stojí snivá
a vaším pohledem se na to srdce dívá.
49
A ruku hedvábnou, již políbil jsem včera,
tu sáhnout viděl jsem v své hrobky místa šerá
a cítil tenkráte, že na mém čele leží,
že bílé lilie v troud rakve mojí sněží
a v písni anděla, jenž k mé se sklání tváři,
že zraky podivné mi v hloubi duše září.
50