Růžový keř.
Tu starou loutnu troubadoura,
až země bude jeden jas
a v nebi vzplane perel šňůra,
já se stěny chci vzíti zas.
Jak růžový keř u fontánu,
v němž slavík šedý klokotá,
kéž tisícerým květem vzplanu,
ó Paní mého života.
A jako v květy z temných mraků
hvězd vodopády padají,
ať vzplane záře vašich zraků
v mých toužných písních potají.
[13]
A v svatem slunci vašich lící,
jež věčně bude zářit v svět,
mých písní růže pukající
ať v nesmrtelný puknou květ!
Keř růžový z mých ňader vzroste,
až chladná Smrt mne pochová:
ó Madonno, vy boha proste,
ať nestlím v stínech hřbitova.
Ať nad hrobem mé rakve chudé
zas nové jaro vykvete:
mé srdce věčně vonět bude,
vy věkům zářit budete!
14