Zem se usmívá, nebe mladne; božská Zem se usmívá, nebe mladne; božská
Vesna svá naží divotvorně ňádra; Příroda plesá, stromy list odívá, Kvítko palouky. Ha, slyšíte zpěv labutí? slyšíte Jak slavík zpívá zelenému háji? Lásku jen slaví; i šumot potůčka Lásku zašeptá. Než jiný křivan vyvolil si předmět; Vzhůru on pílí do nebes, kde Pánu Zvučně ohnivých Serafů velý zbor Chválu vydává. Pak, svatých krajin zanechav, se pouští Na pozemský luh; vyučiv nebeským Se zpěvům, slavným klokotem vylévá Písně velebnosti. [5] Kéž bych moh’ s tebou započít křivánku! Tak bych pěl! – rozmar zapudiv, milosnou Růži bych zpíval, v sadě což bujarém Králuje slavně! Tak Ty se rdíš ve spanilosti božské Dýchajíc rozkoš do dědin Slovanských, Sláva Ti, dcero Strelicův a srdcí Vládkyně mocná! Čechia plesá, kdy tokem povábným Vyplyne hlahol děda usty tvými; Větvo královská! Velitelko jemná! Slávie modlo! – Harfo! – proč tak dnes rokotáš bojácně Mládkovi? Plésej! přijatá bude snad Libě píseň, již mi potajmo lehká Šeptala Muza. – [6] S radostí a bez bázně podávám těchto několik písní, a pohádek, jež mi za dlouhých večerů povídala mladá Běla. Zalíbíli se snad některá z nich, radovati se budu, a růžovým věncem ozdobím sobě milenku svou; nepodaření ale vina každého – padniž na mne, že jsem, podlé ni sedě, poslouchati zapomněl, a mejlíval povídalku hezkou. –
[7] BLUDNÁ SVĚTÝLKA.
Za májového jitra jednou, seděli sme, já a mladý rybák Jaroš, u jezera v polabí, jemuž říkají „Hluboké“ a navnadivše ryby, hodili sme udice do vody. Ale větřík raní kazil nám lov, a věru není mrzutějšího chytání ryb na udice, jako když větrové zamítají rybákům pruty. Když tak sedíme, zdálo se, jakoby k nám vítr z daleka zanášel zpěv. „To zpívá hezká Běla!“ – vyvolal sem já, a věru nemejlil sem se. Už mnohokráte sem stál za podhájským dubem, kdež tak často pásá, a obdivoval sem se kráso- [9] tě její, a líbeznému zpěvu a mysli ctnostné; ale nikdy sem se neosmělil, sednouti sobě do trávy podlé ní, a provázeti zpěv její. Jenom když sem seděl o samotěsamotě, mluvil sem k ní a šumot rákosův odpovídal mi, a mnoho písní sem složil o ní, a její jméno vyřezával sem do kůry topolové. V klokotu zpěvném popohánělať ona stádečko své na pastvu, a bylo jí kráčeti okolo nás. Když pak přicházela blíže, přestala zpívati plachá dívka vidouci nás, a zarděla se, jako se zardí mladá růže, když na jaře z poupěte vychází. Moje srdce plynulo v rozkoši. I vstanu rychle, a běžím k ní, a posadím hezkou zdrahalku mezi nás; neboť mají rybáci ten obyčej, že když nemohou chytati ryby, chytávají mladé dívky. „Puste mnemne, rybáci, já zde nezůstanu!“ – volala, libohněvným na mne patříc okem, a zůstala seděti. – „Nepu- 10 stíme tě, hezká Bělo, nepustíme, dokuď nám nepovíš pohádku!“ – volali sme oba. „O čem bych jen ale povídala?“ ptala se Běla. „O Jarvodu, jak ho chytil Vodník? – anebo snad o Černíkovi, o tom zakleném rybáři? – aneb o té mladé rybářce?“ „Ano, Bělo, o mladé rybářce nám povídej!“ – volali sme oba, a Běla počala povídati pohádku; já ale hladil její ruku, a srovnával její vlásky, neboť dovádiví větříci rozptylovali je. –
Bylo jedno jezerko, a u toho jezerka byla chaloupka, rákosovím souc pokryta, a v té chaloupce zůstávala Krásnice, ale všecko jí říkalo „hezká rybářka“ –; pamatujte si to tedy – „hezká rybářka“ jí říkali. Tak napomínala Běla, modrým na mne pohlednouc okem. – „Ano, hezká rybářka jí říkali!“ posvědčil sem já, a políbil sem po celotu prahnoucí usta, ne- 11 boť Jaroš patřil do jezera; zdáloť se mu, jakoby brala ryba: Běla pak, zarděna cudem, pohrozila mi, a usmívavě povídala dále. Ta milá rybářka vzala jednou z rána svou malou síťku a lovila v tom jezerku, co bylo u její chaloupky, – jak sem povídala; – ale dlouho nemohla nic uloviti. Až konečně – – jen považte, jak se musela leknouti! – a kdož by se také nelek’ –? pán Bůh sám mne rač chrániti před takovým lovem! – konečně ulovila – „zlatou rybu?“ – „křemenáka?“ – „hadí hlavu?“ – ptali sme se jeden přes druhého. Ne, ne, ne, ne – neuhodli ste; bylo to nahé rozeňátko, ale hezoučké a rozumné, na zádečkách maje stříbrné perútka, jako ta očarovaná rybička, co je o ní ta dlouhá pohádka. „Pusť mnemne, rybářko mladá –“ volalo, – „pusť mne! Já sem bůžek milosti, a bohatě obdaruju tebe!“
12 Tak to řeklo, a sepialo to ručinky, a dalo se vám to do pláče. Kdož by se nedal obměkčiti, když tak prosilo? Ona ho pustila opět do vody, a to bůžátko jí poradilo jakési čáry. Ale rybářka nezatajila toho, a naučila všecky panny čarovati. A od té doby, co se toto přihodilo, nechytávají rybářky do sítě ryby, ale mládence loví! – „Ano, mládence loví!“ – vyvolal sem já, a kochal sem v šeptavém celování mladou Bělu, a – „dobré jítro!‘jítro!“, – volalo něco za námi. Ach – jak nás to uleklo! – tvář dívčí rozohněla se, a já sem trnul. Byltě to zádubský rybák, stareček jarý, a vždycky v dobrém rozmaru. „Zdráv buď!“ – volali sme já i Jaroš, – „zdráv buďbuď, rybáku dobrý!“ – „„Vítám vásvás, Zádubský –!““ zašeptala Běla, k zemi sklopíc modré oči. „I hlele“ – diví se starec – „toť pak je Běla!“ – „vždyť sem si juž my- 13 slel, žeby ta mladá růže někomu zavoněti měla –; inu, byl sem také mlad, milí hoši! a milost je rosa mladosti. Blaze dívce, která v jarní mladotě souci, zamiluje sobě mládence cnostného; taková se nemá aspoň co obávati, že si pro ni přijde Vodník, rákosovým ozdoben věncem.“ – Tak žertoval šedovlasý stareček. „Pojď pak, a posaď se mezi nás, a povídej nám něco; a nebo zpívej, neboť říká můj otec, že ti nebývalo v polabí ve zpěvu rovno!“ Takto mluvil Jaroš, a jemu na to dal odpověd zádubský rybák: „Ano mládenci! budu vám zpívati dnes, ačkoliv je juž chroptavý hlas můj, a já nezpívám, leda kolíbaje na kolenou vnučky své. Ano, zpívati budu, o lásce starec zpívati budu, jeli tomu tak, jakož se povídá, že omladne starec o tři jara, když o milosti pěje.“ I posadil se mezi nás, a Běla v zardění očekávala, o čem zpívati počne; ne- 14 boť měl obyčej, zpívati o tom, co ho náhodou popudilo k zpěvu. Teď počal stareček zpívati, a šepot pěnivého jezera provázel píseň jeho:
Rákose hovorný, a ty vodo, Vodo šumná! – utichnětež nyní, Neboť zpívám o nesmírné lásce! – Co to letí ze tmavého lesa? Zelený to sokol? čili orel, Černý orel v soumraku večerním? AjAj, není to sokol, ani orel, Ale Kalvod je to, rybák mladý; Běží přes hory a doly prudce, Přes hory a doly ku nevěstě. – A když přijde ku záborské skále, Z černé díry bystro proti němu Vyletělo sedmero sov černých. „HojHoj, ty june, june zlatovlasý! „NechoďNechoď v noci po lukách polabských, „AťAť nezavedou tě bludná světla!“ Ale neposlechnul bujný Kalvod, Co mu nočních sov hučelo sedum; 15 Běží lesinou jelenem prudkým, Šumným větrem přes vysoké hory, A vodou se jako ryba brodí. – A když přijde k prorockému dubu, Zašumělo jemu husté větví: „Vrať se domů, june zlatovlasý, „AťAť nepotká tebe osud krutý!“ Ale Kalvod, v plápolu milosti Neposlechna větvic radu svatých, Chvátal dále po lučině labské, Aby obejmul svou mladou dívku, Dřív než slunce z růžna vstane lůžka. HučíHučí, hučí hrůzně prudká řeka, Valíc proudem jedle z černých lesóv: „Vrať se, vrať sese, june zlatovlasýzlatovlasý, „AťAť vlna tě nezachvátí moje!“ Lekne se tu Kalvod hrůzou jatý. Zastaví se v prudkém letu mladík, Na druhou stranu se mutně dívá. – Aj, na lučině na druhém břehu Dvě světýlka vidí charpomodrá; Byly sou to dvě bludičky noční, On pak myslel, že to z oken světlo. 16 Podlé břehu pádí junoch rusý, Podlé břehu hromohlučné řeky, Najde loďku v rákosu pokojném A plaví se přes řeku hrůzotnou. HučíHučí, hučí smutně kalná řeka, Píseň hučí nad hrobem mládence. Plakaly pro něho mladé dívky. – Praví se, že ne noční bludičky, Ale modré oči zavedly ho. – Rákose hovorný! a ty vodo, Vodo šumná, – požalujtež semnou, Dozpěval sem píseň o Kalvodu. – – Skončil stareček; všecko bylo ticho, a Bělčina líce byla sou porosena žalostí. „To je smutná píseň!“ – zašeptala ke mně; – „Smutná!“ odpověděl sem, stiskna její bílou ruku. A vida stareček zármutek náš, počne mluviti takto: Moje děti, moje dobré dítky! – já sem pokalil proud blahoty vaší, – ale věru, že sem to učiniti nechtěl; vy ste dobré děti, a budete 17 šťasny ve milosti své, vezmetely sobě příklad z písně mé, nebo jen to byl oučel zpěvu mého, abych vám okázal, jak zhoubná je láska přepiatá. „Milost je blahotvorný pramen skalní,“ – říkával otec můj, – „a kdo z něho mírně vodu čerpá, ten si rozkoš pije božskou; ale v jed se promění tekutost proudu v tom, kdož unaven sa nemírně pil z něho.“ Neboť není člověk živ aby miloval, ale miluje aby živ byl! O, blažen, blažen jest onen, kdo věnec života svého doplete z květů milosti a cnoty! Člověk bez milosti je na tom božím světě kamenem; než, kdo miluje, jest živ a vesel jako ryba u vodě, jako pták v mladém háji! Kdož miluje, nehledá nic; on má všecko, a v největší pustinu nese sobě všecko, – celé nebe donese si tam v ňádrách svých! Milujte se, dítky, milujte se, a buďte zdrávy! – Tak domluvil Zádubský rybák, dávaje nám ruku svou, a my – „S Bo- 18 hem buďbuď, rybáku dobrý!“ – volali sme všickni, a dlouho sme hovořili o něm. – A od této doby nazíval sem Bělu svou milenkou, a lovíval sem v jezerách u ni nablízku. Když pak sem sedával podlé Běly v bujné trávě luční, a nebo v mladém háji, anebo když sme chytajíce ryby prodlévali u vody, – líbal sem její hezounké usta, a často spomínaje na píseň Zádubského rybáka, volával sem: „Nekoukejte tak na mne, vy modré oči – ať nezabloudím!“ –
19

ZELENÁ ŽABIČKA.
Hořká jak pelyněk, nad šťavlík snad kyselejší A trpčí nad trnčice jest bez náděje láska. – Vorše rybák Jarvod – (zdařilé bylo toť jeho dílo) – Pod kořenem zarazil, kdež příznivo jest ticho lovci, A vstoupiv na břeh, k rokytí svou loďku zapoutal A zděť pod košatým rozhostil pak se keříkem; Neb se to libě leží na trávě rybákovi často, 20 A v lodi pastýřům, ana po hladinách se kolíbá. I plyne z ust jemných výlev žádosti tajemné: „Slyš zelená mne žabičko! – aneb zdaž v tomto jezerku Na způsob vodních se umýváš v rákosu bůžkův, Neb z hustých větví zdaž na mě rybáka se díváš! Když u večer zpíváš, tuť počnou Víly jezerní Po květných lučinách při měsíčku křepčiti nočním, Pěvkyně rozkošná! – Božský však ples mě nevábí, Co jsem pod javorem hezkou viděl ondyno Žalku! –“ „AjAj, stádečko malé, dvě krávy a jednu jalůvku, A dvě kozičky mladé, bílé jako mléko pojarní, 21 Tamto pase, bravu hezkého hezká ta pasačka! Slyš mne žabičko dnes, umělá ty věstkyně dešťův! Slyš ze bojácných úst výlev žádosti tajemné, A přivolej s nebe dešť, – deštěm nebe ach přivoláš mi! Ať uvidím dívku, před deštěm utíkati hezkou! –“ „Zůstanu přec jen chud, rybném zde na tomto jezerku, Dvou jarobujných stád, a milého palouku sa pánem, Jestli nedáno mi jest panování v srdci panenském. Slyš ze bojácných ust výlev žádosti tajemné, A přivolej s nebe dešť, zelená ty věstkyně dešťův! –“ A hle! tichý mráček jarní nebe jemně zatáhnul 22 Od krakonoských hor. Dešť náhle padal s nebe hustý, A stepilá stádečko kolem popoháněla Žalka. – Jarvod pak uviděv, byl rád; ba i doufati počnul A studničku malou udělal ve chládku libostném, Lekno kolem bílé, na spůsob věnce nasázel, Pak do studnice té věstnou-tě žabičku vypustil, A zradoval se z ní, a ctil ji co bůžka malého. – 23 MLADÉ BERY.
Za jarního jitra, sešly se dvě mladé bery u květoucího trnčí, a lízajíce s lupínků raní rosu, v takovýto spolu vešly hovor: – A. Pověz mi, beruško mladá! pověz pak mi, co tě sem k tomu trnčí loudí, že tak časně opouštíš obydlíčko své, a od jeslíček voňavou naplněných douškou ubíháš? – B. Jakoby jsi nevědělnevěděl, beránku bělonohý! jakoby jsi nevěděl, že nás k tomuto trnčí vodívá mladá Běla! Často nechám celé stádo za sebou, a běžím sem, poskakujíc radostí; chutná zde travička 24 roste, a chladná voda z pahorku se temení, a spěchá s dychtivostí k ustům našim! – A. Vím to, beruško! vím to, že vás k tomuto trnčí vodívá mladá Běla. I náš pastýř jesti mlad a dober, a k tomuto trnčí zavádí nás, neboť zde chutná travička roste, a z pahorku se jasná voda temení! – B. „Nerozptylujte se“ – říká pastýřka naše, – „nerozptylujte sese, berušky mladé!“ – a potom sedá si pod květoucí trnčí, a zamejšlí píseň májovou; a my poskakujeme po trávníku vůkol stražitelky mladé, a nerozptylujeme se! – A. „Nemíchejte se“ – říkával pastýř náš – „nemíchejte se s cizím stádemstádem, berušky moje!“ Ale od té doby, co se s vámi míchati počínáme, neříká nám juž pástýř náš: „Nemíchejte se s cizým stádemstádem, berušky moje!“ B. „Buď mi zdráva“ – říká chranitelka moje – „buď mi zdráva, beruško 25 mladá!“ Ale já poskakujeci dobře to vím, že mne za věno dostane; a proto mi říká: „Buď mi zdráva, beruško mladá!“ – A. Dříve než odkvětou tyto plané růžičky, odvede náš ochrance svou nevěstu k nám; tuť Bělinka bude chrániti nás, a vodit nás bude, kdež nejlepší tráva roste, a kde se nejchutnější vodička temení! – B. Potom i my k vám poběhneme, beránku milý! a pomícháme se s vámi, a pospolu pásti se budeme, kdež nejlepší tráva roste, a kde se nejchutnější voda temení! – A. Aj, a pak budeme spolu jídati z jejího klínu, hlávkový jetýlek a doušku voňavou, a srkati budeme vodičku z ruky bílé, a líbati budeme její mladé nohy! ach – a Bělinka bude nás míti ráda, i hladiti bude nás! B. Ale jen pak se podívej, beránku bílý, jen pak se podívej! tamhle po sedmikrásové cestě vedou se stražitelkové 26 naši! I urvi pak sobě planou růži, a vezmi ji do huby! I já sobě urvu růži planou anebo poupátko načervenalé, a vezmu je do huby, a naproti poběhneme jim! – A majíc každá v hubě růžičku planou, běžely jim naproti bery mladé, a pastýř se usmíval, a Bělinka pohladila je. –
27

UČENÁ STRAKA.
Jarmil.
Pěj mimi, Žalosto milý, nebo dávno jsem tě neslouchal Zpívati juž; zapěj mně nyní smutnou onu píseň: „V háji holoubek mutno letával“ – a já ti kozlátko Dáti volím, jako pěnka běloučké; jen se podívej Tam pod skálu mechem pozarostlou, jakže milounce Své krásné, táhlé do vysosti hrdélko napíná, List zelený z nízké rokytečky pourvati touže! 28 Než, zapěješli mi dumku milou, co na louce onehdá Před večerem zpívals: straku pak bych dal titi, ŽalostoŽalosto, Svou milenou; věru na strace té mnoho sobě zakládám. Žalosta.
Žal mě k pláči nutí, ale tobě – odepřeti nelze! – Jak slavíček, když veselém ve háji, Skákaje s větví zelených na větve, V plésu vábném své klokotá miloučké Písně radosti: Takť i já jindá, po palouku labském Hnávaje stádo, vždy vesel chodil sem, Usta má zvučná jen vylévala vždy Hlásky radostné. Zdaž si poslouchal, bělavý měsíčku! V klín ve noční zdech vylinouti bolný? TvouTvou, potůčkupotůčku, kdy smutila hladinku Slza žalosti? 29 Než, co sem krásná tě viděl pasačko, Už polabská víc nekojí mne krása – Toužebností můj opojen těká teď Duch ve budoucnu. Jarmil.
Krásně pěje ptáček, když bolně samičku volává! Pojď teďteď, pěvče milýmilý, do chaloupky, a já titi, ŽalostoŽalosto, Rád straku dám; – žádný za celé by ji stádo nedostal, Neb je mi nad vše milá, cokoliv jen mám; ona ráno Mě probudí a volá: „Běla, Jarmile, má tebe ráda!“ Pak lítá okolo mne radostně, a neb se na rámě Mé posadí a volá: „Běla, Jarmile, má tebe ráda!“ Pracně totoť – věř! – sem ji celou zimu tuhle učíval – 30 Hleď, – a tu prostomilou dnes tobě volím straku dáti! Žalosta.
Tobě z lásky jenom zpívám; věru, že straku nechci. Chtěl bych, než – neumí: „Běla má tebe rádaráda, Žalosto!!“ – 31 ZKAMENĚLÉ STÁDO.
Skotáčkové pásli stáda svoje na stráni Zelené Hory, nedaleko níž osamělá stála chaloupka Žalmírova. I vystoupí on ze dvírek nizoučkých, a na hůl podepřen jalovcovou, kráčí podlé skalního pramínku na stráň, aby tělo jeho zdravým zduchem pookřálo, neboť bylo na jaře. A vidouce ho pastúškové, běželi mu naproti, a podporujíce ho, dovedli ho na kamenou lávku, anaž hustým porostla souc mechem, u skalního pramínku ležela, a k pohodlnému kynula odpočinutí. „Krásné je toto místečko!“ – dí Miloš, mladý pastýř koziček, nad mléko bělejších; – „krásné, a líbezné velmi! – povídej nám něco, 32 stařečku dobrý!“ A potom dí Božek, pastýř ovčí: „Ano, povídej nám něco! – třebať o dobrém Jaříkovi, jenž tak pěkně vyklenul tuto studánku, a vůkol tyto stínolibé lipy nasázel; – ó, kdykoliv o polednách v létě v tomto stínu odpočívám, žehnám ho!“ – „Aneb o zkamenělém stádu!“ – dí pak jiný z pastúšků, vůkol starečka sedících: „Už si mi to kolikrát povídal; – ale kdykoliv to vypravuješ, zdá mi se to vždy krásnější!“ – „Ano, o zkamenělém stádu povídej!“ – volali všickni. „Chlapečkové!“ – dí na to stareček – „vaše mladá duše je posud čistá, jako voda v této Jaříkově studánce, a neporušena, jako jádro zdravého ořecha; ó, aby nikdá zlý červ neprohlodal škořepinu silnou, ana ji tak zachovale ukrývá! – Buďte vždy dobří, a vespolek se milujte, a zalíbení budou míti ve vás bohové, a budou žehnati vám!“ –
33 „Tamto, co ta vysoká, černá jedle svoje ramena rozkládá, stávala v šedém věku chaloupka malá, a tamhle ta šedivá skála ji chránila proti divokým větrům. Zůstávalť tam Hněvsa, pastýř chudobný, neboť jenom dvě ovce honíval na pastvu. I prosil Velosa, ducha stádochrance: „Bohdejž, aby se rozmnožilo stádečko moje, a já obětovat budu každým jarem nejtučnějšího beránka!“ – I požehnal mu Velos bůh, a třetím jarem bylo juž četné stádo jeho; i obětoval nejtučnějšího beránka, a dvě pěkné ovce, z nichžto byla jedna březí, daltě Lubošovi, neboť byl chud a star, a hnával jedinkou ovci na pastvu. – I prosil opět Velosa boha: „Vele mocný! Vele dobrý! – dejž, ať se věčí stádo moje; i budu obětovat každým jarem dva beránky, bílé jako mléko, a v každém podzimku dva, a třetinu z celičkého stáda dám Lubošovi, neboť je chud a star, a hnává na pastvu jen ovečky tři, z nichž- 34 to jedna březíbřezí.“ I vyslyšal bůh hlas pastýřův, a požehnal jemu, a stádo jeho nebylo k spočítání, a bylo nejpěknější a nejtučnější v celých horách. – Čas nezdravý zahubil chudičkému Lubošovi všecky tři ovce, – celinké stádo jeho, jehožto mléko ho živilo. I šel k bohatému Hněvsovi, a prosil ho: „Dobrý pastýři!“ – dí on, pozdraviv ho slzavýma očima, – „hladový mor uchvátil stádečko moje; a hle! – tobě žehnají bohové. Dej mi nejhubenější z ovcí svých, a budu za ni hlídati dvě léta nesčíselné stádo tvé.“ Ale neviděly bohaté oči slzy jeho, a bohaté uši neslyšely ho: neboť pýcha zarodila se v ňádrách boháčových, a jeho srdce zlednatělo. Žalost svázala prositelovi usta; i odešel, a hustý háj ukryl jeho mutné slzy. – Ještě téhož dne pod večer, když slunce zapadalo za šedivé hory, a pára dědiny vůkol pokrývati počala, viděl 35 boháč Hněvsa k sobě kráčeti chudobného Luboše. „Ach, pastýři požehnaný!“ – dí chudáček – „Aspoň tvarůžek mi daruj, anebo několik planých hrušek, abych ještě dnes nezahynul hladem.“ Ale boháč rozhněvav se, dí: „Zdaž mi proto požehnal bůh, abych rozdával žebrotě, jížto samo juž nebe požehnání své odnímá?“ A pomalépo malé době mluvil dále: „Proč jsi lépe nechoval stádo své, co sem ti daroval nedávno, a mohls jídati tvarohu dosti! Kliď se mi, ať neproniká žebrota ucho moje!“ – Takož vyvolal zůřivý boháč, a hle – vrázkovatý obličej chudobného pastýře oblila jakási záře; rozedraná halena po kuse s něho padá, jakoby z pavučiny setkána byla, a před ukrutným Hněvsou stojí tu v zeleném rouše a v nebeské kráse bůh Velos. „Nuže!“ – zahromí to boskýma rtoma, – „staniž se skalou, i stádo tvé, neboť srdce tvé je kámen!“ – A hle! stádo zkamenělo; tu ovce, jak ještě hla- 36 vou se ohlednouti chtěla po svém mláděti; tam jiná, toužíc uškubnouti travičku; a tuto jehňátko, napínajecí po vemenu své běloučké hrdlo –, všecko bez života tu stojí vůkol boháče; pastýř se musel dívati na to dopuštění boží. I vida on plniti se klatbu boskou, dychtí utíkati z této hrůzy: – ale nemoha pozdvihnouti nohy, znamená, že juž zkameněly! Chce padati na kolena, – ale ohnouti jich nemůže; i počne otvírati usta, aby ukojil hněv boský: ale usta v otvírání jemu zkameněly! – Lubošovi však požehnal bůh, a učinil z něho boháče dobrého. Tamhle ti květoucí sadové za potokem – ti bývali jeho, a každý chudobný býval mu vítaným hostem; několik ale kroků od bujného sadu toho, tam jest ono zkamenělé stádo s tím pastýřem. Žádný strom se neujímá na tom místě, a nikdá se od té doby ještě ta výšina nezazelenala, sotva že žlutý mech ty zkamenělé ovce, na spůsob rouna, chudě šatí.
37 Časové juž arci mnoho porušili na podobách těch, ale aspoň ostatkové ponecháni sou potomstvu, aby se upamatoval pastýř na blízku pasoucí, že dobrým žehná bůh, a nevlídných a bezbožných uvádí na zmar. Sláva tobě, otče Velose, otče dobrých, a zlých mstiteli spravedlivý! – – Tak dokončil stařeček o zkamenělém stádu, a pastúškové slíbili mu, že se veždy vespolek milovati budou, a pomáhati nuzným: nebo toť jest vůle boží. –
38 ZAMILOVANÉ DĚVY.
Časně ráno na jaře, když ještě celá ve mladé rose plynula krajina, a zlatovlasá dennice nad tichou se lesknula dědinou, hnala Sila na pastvu stádo své; a když dohnávala na lučinu k zelenému háji, uviděla hezkou Bělu, červené pasoucí kravičky. I letěly proti sobě dívky skotačivé, a líbaly se; já pak, zavěsiv luk na souček dubový, ukryl sem se do temnoty zelené a poslouchal sem děvčí hovor; neboť od té doby, co sem viděl hezkou Bělu, nedbám na šepot obživeného rákosu, ani na slavičí klokot, ani na šumot zpěv- 39 ného Labe, a myslivecký život se mi nelíbí. Takto mluvila Sila, a takto jí odpovídala lepá Běla. Sila. Mluv, ty ranní sikorko! budí tebe to boží slunéčko, a nebo ty je? Tak časně si nevstávala nikdá. Hleďte, a ještě si chodí noční rosou –; tak záhy si vyjde, a k tomu ještě za májového jitra! – za jitra májového choditi a – zde! – „Nechoď na jaře po záborských lučinách, dokud rosa nesejde!“ – tak mi říká často moje starostlivá matička, – a má skoro dobře, nebo prej zde roste divotvorná bylina. Běla. Nevěřím ti, nevěřím! – každé slovo plynoucí z této lhavé huběnky má perutě stříbrné, jako ta rybička –, i jak pak že jí říkají té rybince, cos mi ji ondyno v potoku okazovala skalním –? Sila. Dosti o tom, dosti! – ty mně nevěříš; ani slova ti juž nepovím, abys věděla. Hleď, já sama sem tu bylinku 40 jednou našla, a můj dědeček – dej mu Pánbůh nebe! – ten ti znal o ní povídati! – roste prej právě na lučinách, kde pásávají mladé dívky, a komu prej z ni spadne na nohu jarní rosa – jest očarován! Běla. Ty mne věru děláš všetečnou. Ještě jednou tak ráda tě budu míti, okážeš-li mi tu bylinku; a jak že se jmenuje? – Dosti možná, že ji znám. Sila. To já sama nevím, ale maminka mi povídala, že jí záhořané říkají „kvítečko miluju“ – no zdali pak ji znáš, tu krásnou, prostomilou bylinku? – je bílá, časem červená, a někdy – Běla. Dost, přestaň; – hněvati se budu. Sila. Hněvati? – Aj, hleďte! óó, ubožátko – tak se budeš hněvati? – – Inu, když to jen při hněvu ostane –; jenom nesluzneslz! vždyť pak ti ho neodloudím, bláhová; hezký....hezký... mám ho jmenovati –? viď? viď? – I řekni pak, že ano!
41 Běla. Ba přestaň. Tobě se musím dáti do smíchu, kdybych i plakala. Sila. To právě ráda vidím; krásnou duhu jen tenkráte je viděti, když líbezný deštíček s nebe padá. Tak mluvila Sila; i objala Bělu, a nedala pokoje, až jí vyjevila, – že miluje. I hovořilyť ještě, ale já neslyšel více, než ono „miluju!“ které mně donášeli jarní větříci, – jemní poslíčkové slov milosti. – Potom vešly dívky do háje, neboť mladá milost miluje hustý háj, olšinu slavíci, a křivan zelený ječmen. I přistoupím za keř, pode nímž, sedíce na měkém mechu, lásku svou jevily písní. Tu počala Sila zpívati takto, a po ní pěla plachá Běla.
Sila.
„O jak blaho jesti milovati, Milovati junocha rusého; Blaženěji – milovánu býti! Až mi zjevítezjevíte, duchové věční, 42 Že mne miluje mladý Radosta: Raní rosou mýti budu líce. Abych se zalíbila mládenci, A své vlasy spletu do věnečku, A vodou je růžovou poleju, Abych zavoněla jako růže, Až si pro mne přijde mladý ženich. –“ Běla.
„Krásno je, kdy všecko vůni dýše A bělým se obaluje květem; Léto ale více má pochoty; – Tuť dozrává jahoda trávnice, A malina šťávnatá se zardí. – Nebudu pak jísti svítky bílé, Ani křišťalovou píti vodu, Ale medy jenom píti budu, Medy píti, černé třešně jísti, Aby ústa moje sladké bylybyly, Až je hezký Lubor líbat bude!“ I zašumělo křoví jako „Bělo“ – a nebo snad sem to volal já, neboť starce opojuje víno, a láska mládence. I le- 43 kla se Běla. Tak se leká plachý zajíček u prostřed květoucího jetele, a na zadní staví se nožky bedlivo poslouchaje, i opět se spouští, nebo nebývá to leda slova jarních větýrků, anebo hovor zpěvavých včel. Já ale, vystoupiv ze hustoty keře, políbal sem květoucí ústa, a od té doby říkával sem jí „moje rozkoš!“ a na březovou kůru zaznamenal sem toto májové jitro, i píseň milosti, kterou zpívala hezká Běla. – 44 KOZONOHÝ LESOŇ.
„Kozonohý Lesoň se zamiloval!“ – „Kozonohý Lesoň miluje Lužanu, Vílu vodní!“ tak to zvonilo po všech pastvinách polabských. – „Kdo by to byl v ňom, v té netvoře hledal!“ – diví se pastýř Radosta, popásaje stádo červené u pověstného jezera, jemuž říkají: „„Panenská koupel““. „Že se milují květiny, ba stromové, – o tomto mně moudrý Letorád často povídal; – a já to věřím, ačkoliv to zcela pochopiti nemohu; – ale Lesoň! – kozonohý Lesoň! –“ tak hovořil Maladoš, posadiv se podlé Radosty do měké trávy pod košatým dubem.
45 Radosta. Kozonohý Lesoň – a hezká Lužanka! – totě jakoby: škaredá bažina a jasná studnice! – Mladoši, toť ani věřiti nemohu. Mladoš. I já bych tomu neuveřil, kdybych nebýval očitým svědkem. Včera, právě touto dobou to bylo. Já sprosťák myslel zpočátku, že to za horami hřímá; tu se podívám k lesu – a hle! borovice počnou se ti na obě strany klátiti, a kozonohý Lesoň se vyvalil, a běžel k jezeru tomuto, a poskakoval na břehu po jedné noze, a zpíval si k tomu; potom plakal, a volal Lužanku, Vílu vodní; ale nedovolal se jí. „Marno plovati proti proudu!“ štěhotal plačtivě, a běžel do lesa. Radosta. Ale to bych rád věděl, jeli to pravda, jak se vůbec povídá, že může svoje tělo zvěčiti a opět zmenšiti; jak se mu jen líbí? Mladoš. I toť si myslím; když chodí lesem, kouká přes všecky borovice –; jdeli klasnatým polem, není o nic větší 46 než obilí, a vyjdeli z pole na louku, není o mnoho větší než luční tráva. Radosta. A proč pak se ho dívky tak bojí, anto je na lučině tak maličký? Mladoš. Inu, čím se menším dělá, tím víc jeho síly ubývá, ale nezbednosti přibývá jemu; a tu často jim do plachty travou naplněné zaleze. A když dívky na se hodí trávu, tu je pokoušeje po krku šemrá, anebo cvrká jakoby cvrček děvčatům v trávě na zádech, aby na ně přivolal smích z otevřených oken. Radosta. Ale – Mladoši! pohlédni pak jen k hustému boru! Klátí se to tam košatá borovice, anebo je to – – bůh s náma! – pohledni jen, neníli to chlupatý Lesoň? Mladoš. Vždyť sem ti povídal; – včera, právě v tu dodudobu sem ho zde viděl, on jest to! – Neboj se, on jenom hezké děvy lapá! Poď, ukrejeme se do bukoviny, a budeme pozorovati zamilo- 47 vaného Lesoně. Jde přímo k Panenské koupeli, – poď, než nás uvidí! – –
Lesoň.
Och, – och!! sotva že se valím; vždyť mi ta milost ani pokoje nedá! – Co jsem tu rákosem ověnčenou Vílu viděl, celý juž chřadnu, a nebudeli mne milovati, stuhnu jako dub, a nebo mne ta láska stráví. Moje ňádra se ouží vroucností, jakoby ležela mezi dvěma borovicema, a moje veliké srdečko – ach, já to cítím! – seschlo mi jako slevka v plamenu! – – (Zhlíží se v jezerní hladině.) Jak pěkně se koulívalo moje oko! – tak veliké a živé neměl žádný jarobujný býk! – ale nyní od žalu a touhy a pláče mi zhranatěly oči jako kotvice, co rostou na tomto dubě. A ty moje obočí! – kde sou moje havraní obočí, jenž tak libě věnčívaly mé zelené oči, jakoby to věnčili dva pletení plůtkové dvě maloučké zahrádečky? Kam se po- 48 děly ty obočí jemné? – Zdá se mi, jakoby nad mýma očima seděli dva ježkové. – O lásko, lásko! kam jsi mne přivedla? – Tak nezhubeněl nikdá milostí nedvěd můj! – Ale dnes, – zaklínám se Černobohem! že dnes naposledy volati budu. – „Slyš mnemne, Lužanko, Děvo ty jezerní! Slyš mnemne, milenko moje! Ty jsi krásná jako tato bříza, Jenž ze hráze milostně nahýbá Outloboké tělo své do vodičky! Tvoje tělo bílé býti musí Z tohoto bílého jílu děláno, V němžto se moje noha Tak přelahodně boří! Ale tvoje srdce je tvrdé Jako mé nožky pazourek! –“ „O že pak nejsem Touto rybičkou! Touto rybičkou, anebo Touto žabinkou zelenouzelenou, 49 Co se tak volně tu V čistém jezeru potápí! O jaká blaženost ve jezeru žíti, Jen mezi rákosy žíti a lekutím!“ – „O že pak nejsem Tímto komárem! Což bych okolo Lužanky letal! Což bych já si radostně zapěl! Jemně kolem tebe Bych se točíval, Od zorního Jitra po noc; Tak jako divoký Okolo javůrka Chmel se točívá! –“ „Och, jak by potom Zahořelo láskou Srdce komárkovi, Kdyžby si na mne Jasně pohlédlapohlédla, Lužanko! Ach, než marná jest moje žádost.“ – 50 „Dívko jezerní! Slyš mě ve rákosu! Což bych já si tě – – Kdyby si mě milovala! Dubinu celičkou bych prolez Zbíraje tobě pochútky, Jabka zasládlé, anebo oříšky; – Jádra vyloupna sám ti pazourkem Z ust svých do tvých bych je podával Jemně a laskavě na tě se usmívaje!“ – „A kdyžby jsi se dosti najedla, Ustlal bych tobě mechové lůžko, A jasanové bych větve narovnal Pod hlavu tobě, pode hlavičku; Sám posadil bych se ku nohoum tvým, Šemraje jazykem tvoji nohu bílou. – A kdyby se dnělo Juž, kokrhal bych Tak jako kokrhá Z rána kohoutek: „„Vstávej, dívko jezerní! „„JužJuž straka řechtá tamto na jilmu! „„JužJuž křepelenka přivolala ráno!““ –ráno!““ –“ 51 „Ale věru, marno tě Dnes i volám – Ty mne nevyslyšíšnevyslyšíš, Lužano hezoučká. Ty mne poslouchati nechceš! Nuže – – tedy půjdu. (zlostně:) Když ty mne nechceš, Já tě – aby jsi to věděla, ukrutná! – (Dá se do pláče) – že tě taky nechci.“ – „Vy nade mnou tuto Do sklepení se Mocně točící zelení dubové! Též vy kravičky, Jenž tak žalně – z outrpnosti Do kořán své huby otvíráte A zapomínáte se na břehu pásti – Slyštež toto moje proklínání!“ „Dívko jezerní! Vílo Lužanko! Ať proměníš se – – O, jakž by mi bylo možno 52 Proklínati tětě, milenko, Kdyžbych se raděj v tomto bodláčí A v trní válel, než abych tě nemiloval! –nemiloval! –“ „Nekvěltež, vy – Nekvěltež nade mnou tak MutněMutně, žabičky! – Nebudu se dlouho V pustých dubinách trápiti; – O, pak marno budeš mne, Lužanko, Volati do náruče své, Až bude medvěd V temnotě lesní Zpěvati nade mnou Hrobní píseň! – Pak věru budeš – ale pozdě, volávati: „„Kde jsijsi, Lesoňku milý!““ – –milý!““ – –“ Dokončil kozonohý Lesoň, a ve plačtivém zajíkání běžel do černého lesa, tak že pro slzy ani cestu neviděl a brkal ča- 53 sto, a zdálo se, jakoby bylo pršelopršelo, kudy se motal. A když ho juž zavřela temnost lesní, ještě dlouho slyšeti bylobylo, jak běduje. Pastúškové ale vystoupili ze zálohy bukové, a smáli se až po samý večer zamilovanému Lesoňovi. –
54 TOULAVÁ KOZA.
Slunečko zapadalo za blízké hory, úsměchem se louče ruměným, a nad lesem Rybytevským zdálo se, jakoby se pozastavilo, dávaje „dobrou noc!“ veselým lukám polabským. I šel Seloň, pastýř mladý, aby sehnal stádo svoje; a hle – chybovala mu běloučká koza, nejlepší dojna z celého stáda. I bál se jíti domů, neboť měl matku přísnou, která všecky dojívala kozy, a přepočítávala je. Smutně kráčel pastýř hustým rokytím; jakož věděl, že mlsné kozy milují hustou rokytu, koně mladý jetel, a listnatou trávu bujný brav.
55 „Věru“ – mluvil k sobě – „že to není samo sebou! Kdykoliv se mi něco zatoulá, vždy to musí býti tato koza! – Už na podzim často mně scházívala, a samotná přicházívala mi do dědiny. Ani na to čarování juž nevěřím! – to není dost pětkrát, že sem ji napájel v jezeře Čertorejském!“ Tak hovořil, a prolízal každý keř, ale nenašel kozu svou, – nejlepší dojnu z celého stáda. I šel podlé potoka dále, a lámal kalinové proutí, nové chystaje čáry. A když vyšel z rokytí na zelený palouk, – jak se zaradoval! – a měl se také proč radovati, vida zdaleka kozu svou, bez nížto se bál jíti domů, neboť měl matku přísnou. I poskočila kozička, vidouc pastýře svého, a na zadní se stavěla nohy, do vysokosti vypínajíc růžky svoje, planými ověnčené růžemi. I podivil se tomu Seloň; neboť nevěnčívají pastýřové kozu, jenom když je nevěstou.
56 Loudil se mládenec dále po stopě kozy toulavé, až na lučinu k olšině, a zde vidí mladou děvu, jejížto líbezný obraz mu často ve snu okazovali stražitelkové jeho, obletujíce ho. Bylať to hezká Jaronka, dcera rybákova, kteráž tajně milovala Seloně, a kozičku jeho planými zdobívala růžičkami. I divili se oba tomuto shledání, líbajíce se, a byliby snad přisahali, že tato mladá kozička je nějaké bůžátko milosti, které je tak nenadále svedlo. A od této doby scházívali se často u tohoto potůčka, a pásávali podlé sebe, a měli rádi tuto mladou kozičku, a každý den ji novým ozdobovali věnečkem. A kdykoliv se hezká Jaronka posadila do květoucího jetela, přiběhla mlsná toulalka tato, a jídávala travičku z klínu děvčího. Pastýř ale líbal mladé líce; a od tohoto času zapomínala prej usta jeho na sladkost malin, a na medu lahodnost.
57 LÉK PROTI MILOSTI.
Ve starožitném věku byl živ pastýř, jmenem Kozděra, ale okolní děvčata mu říkali „Fousatý ženich“ – neboť husté byly sou vousy jeho, a tvrdé jako lesní špendličí; srdce pak jeho soužila dlouholetá milost, a tudy se i na něm vyplnilo, jakož ze povídá, že není větší a stálejší milosti pod nebem, nad milost lidí fousatých. Milovalť pastýř tento mladou Kasalku, dceru jednoho rybáře; ale dívka tato, zpozdilá souci, odporovala milosti jeho, ač jí dosti často opakoval, že je smědý, hezký hoch, – a z jak dobrého plemena sou jeho černí kozlíkové, a jak chutné jest jarní mléko a kozí syrečky.
58 Jednou z rána, stála dcera rybákova před salaškou na popraží, rozprostírajeci a věšeci mokré sítě. I opustil pastýř ve blízké vrbině kozlíky svoje, a běžel k ní, a padnul na kolena před mladou rybářkou, opáčeje každodenní prosbu svoji. A vida její usmívavé usta na způsob květoucího šípku, spínal se jako mladý kozlík po lahodě kynoucí. Ale úsměch tento nebyl úsměch milosti; neboť zakejslý dívka dělajíc oblíčej, odplyvala jako po hořkém jeteli, an políbil její mladé usta. Potom skotačivá dívka ta na hlavu jeho metala mokrou síť, a uskočivši do chaloupky, bedlivě za sebou uzavírala dvírka javorová; on pak, dlouho se motaje pod širokou sítí, vymotav se konečně, zaklínal se, že nebude do smrti líbati usta děvčí. – Ale milost hluboko zakořeněna byla v ňádrách jeho, a pastýř dlouho ještě potom okoušel bol touhy, a žádné léčné koření neoučinkovalo, ani čáry. –
59 Jednou o poledním času, – měsíc byl právě na nově, a vítr vanul od západu, – šel pastýř Kozděra zarmoucen po čertorejských polích. I vidí, anoť se klasnaté obilí nedaleko něho klátiti počíná, a po krátké době stojí před ním stará babička. Bílá plachetka kryla hlavu její, vlasy měla žluté jako zralý ječmen, oblíčej sinavý a vyzáblý, a z očí nazelenalých sršely jiskry. Pastýř zbledl jako mléko, a trnul na těle i na duši, poznav ve podobě této – pověstnou Polednici! – A vidouc ona strach jeho, počala takto: „Neboj se, pastýři! neboj se mne; neboť i my máme hodiny, v nichžto dobro konati nám poroučí zázračná matka naše. Na čele tvém je zaznamenán zármutek tvůj, ale nepomůže tobě ani květ z laskavce, ani hadí sádlo, ani prášek z račích ok. Protož ale nezoufej, a na řeč mou pozor dej. Jsili v stavu, vykopej si v noci umrlčí hlavu; do ní vhodiž sedum hrstí máku, dvé stehýnek z ra- 60 ků, jeden zelený hrášek, – z toho potom dělej prášek. Pak, až bude v ouplnku, časně zjitra pěkně zchytra navař ječmenové vody, do ní kousek jedu a plásť medu moudře vlej, a s tím práškem slej a zamíchej; konečně dvě rosy ze růže, – pí, a to ti spomůže.“ I učinil tak pastýř Kozděra, a nápoj ten oučinkoval, a on byl vesel jako kdy prvé. Na památku ale, u prostřed polí čertorejských, postavil pak lípovou sochu, představující Polednici, která tam až podnes ještě stojí, ovšem dávným věkem strouchnivělá souci; a žencové okolní, kdykolivěk na poli tomto zralé obilí podtínají, sochu tu zdobí věncem z ječmenových klasů. Kolem sochy rozkládají větve dvě ramenaté lípy; a pod těmito sedíce žencové o poledním času, s podivením sobě vypravují příběh tento. –
61 POVĚST O VODNÍKOVI.
Jednou zimního času, sešli sme se, já a Jaroš, u chaloupky Zádubského Rybáka, starečka přívětivého a dobrého velmi, zpěváka písní rybáckých, a starodávních pověstí věstce výborného. „Poďme, Jaroši můj, poďme do chaloupky!“ povídal sem, stiskna ruku příteli svému; a potom vešli sme tam. Stareček náš ležel na suchém rákosí nad pekárnou, blízko hřejících kamen, a na lávce seděla hezká Běla, jeho mladá sousedka, a přikládala do krbu na oheň smolníčky drobné, aby nepřestal osvěco- 62 vati prostičké obydlí toto, neboť byl večer tmavý. „Zdráv buď, starečku dobrý, zdráv budiž!“ volali sme oba, stupujíce do světničky. „Vítám vásvás, mládencimládenci, pod večer!“ libě se usmívaje, pravil zádubský rybák. „Poďtež, a posaďte se na lavičku nedaleko kamen; steť ustydlí, a oudům vašim bude zdrávo, když zponenáhla pookřejou... Tak studenou zimu neměli sme juž po několik let, a já sem to dobře předzvídal. Časněji než jindy mechem a hlínou sem ucpal štěrbiny všecky, neboť sem mnoho let skoumal a pozoroval, že když se záhy na podzim havrani okazují, to že jistě náhlou a studenou prorokuje zimu. A to není, mládenečkové, žádná báchora; něco takového dává mi jakési jisté znamení, že na horách Krkonoských juž zima nastala.“ – Co tak stareček mluvil, posadil se Jaroš nedaleko něho; já ale, dlouho ještě otáleje, posadil sem se na lavičku po- 63 dlé mladé Běly, jejížto usta se nenuceně jaksi usmívala, ale oči její jakoby klesaly stydlivostí panenskou. Sotva by byla, sotva, mezi mnou a hezkou dívkou, modrá sikorka proletěla, mušky po světnici lapajeci; – tak blizounko sme seděli podlé sebe! – „Kudy pak sem přicházíte, mládenečkové?“ tázal se nás stareček, – „lávku v Předních Lískách prej vzala na podzim voda.“ A jemu na to Jaroš: „Šli sme přes led, neboť je olšina vyschlá, a potok zamrzlý.“ „To bych ale přec ráda věděla, co ten Vodník dělá, když řeka zamrzne!“ – ozvala se mladá Běla, jakož sou všecka děvčata zvědavá. „Hm, hm“ – diví se stareček usměvajecí. – „co tobě všecko nepřipadne! Což pak nevíš, bláhová, že voda i pod ledem běží? kdyby voda až do dna zmrzla, nevidělabys na jaře ani jednu rybičku; a duchové vodní si vynajdou poho- 64 dlné místečko, kamž nikdá nepřijde zima. V podzemních krajinách je veždy jaro, léto a podzimek na jednou a věčně trvající, a co zatím jedna jabloň květe, stojí už jiná podlé ní s jablíčkami zralými; – jinak ale je to u nás na hoře, kde všeckovšecko, co žije a roste, roste a žije teplem slunečním. Nebo takť se zalíbilo Bohu, když tvořil svět; a my sprostí lidé nevímenevíme, proč se to tak děje, ale toť aspoň poznáváme, žeby bylo zle, kdyby se jinak dělo –dělo –“ Takť hovořil zádubský rybák, a my všickni byli sme tiší, a každý z nás přemejšlel o podivném obydlí duchů vodních, o němž stareček rozumně několik prohodil slov. – „Nebudeš nám dnes opět něco povídati?“ prosil konečně Jaroš, hladě zabledlé líce starečkovy. „Povídej, povídej nám něco; třebať onu starou pověsť o Vodníkovi; nebo věru, jesti to rozkoš, poslouchati tebe, a nepovídá se to nikdá 65 tak hezky, jako na blízku hřejících kamen, za dlouhých večerů.“ „Ano, ano, o Vodníkovi nám povídej!“ volali sme já zas a Běla, oba najednou, jakoby nám slova tato někdo byl do ucha pošeptal. A vida tu stareček zvědavost naši, libě se pozasmáv, počal nám povídati; však ale Běla sklonila mladou hlavičku na rameno moje, a její bílá ruka, jakoby maně, klesla do ruky mé; neb ač ráda poslouchají děvčata věci podivné, přec jakási hrůza pojme poslouchajících. I počal takto: V dávném věku, když lidé ještě nepočítávali roky, a když onen starý dub, co větvemi pokrývá salaš mou, ještě tenoučký byl, jako malé udiště, – stál na naši řece mlejn; a to prej byl první mlejn v našem údolí. V tomto mlejnku zůstávala mladá vdova, a ta měla jediného pacholíčka, říkali mu Jarvod.
66 Pětiletý chlapeček ten, míval prej veliké zalíbení na vodě, jakož pozorujeme na všech dětech, které blízko řek a jezer na svět přijdou. A vědouc matka jeho, že to je nemalá hanba pro rodiče, neumíli synek mlynářský zacházeti s lodí a s toporem, udělati mu dala lodičku, a veslem pohybovati cvičila ruku mladou, aby uměl veslovati na běžící vodě, a hnáti lodičku proti proudu. Poslyšte aleale, mládenečkové, co se mu jednou nestalo. Bylo to času jarního v pravé poledne, ana řeka zavodněna souci, daleko po lučinách rozlévala se. I šel chlapeček milý, aby si nařezal vrbových prutů na píšťalky, nebo v tom počasu pouští míza, a píšťaly se dělají snadně, jakož dobře sami víte. Když pak přišel na břeh, hustě křovím zarostlý, i hle! uvidí na jedné vrbě zeleného mužíčka, kterak se na sněti jedné nad vodní hlubinou houpá, a jemu kývá. Dlouho se nerozmejšlel chlapeček malý, a běžel k vrbě. A 67 když tam juž docházel, pustil zelený mužíček svou píšťalku do vody. I vskočili oba do lodičky, ana v tichém je očekávala rákosu, a hnali se po píšťalce, aby ji ulovili. Když pak připlavili do prostřed řeky, počne se vám voda točiti, a lodička se nebezpečně kolíbala. Tu ste měli, mládenečkové! viděti, kterak se milý chlapeček třásl: ale Vodník pozasmáv se kysele, mrštil zeleným proutkem do vody, voda se otevřela a lodička sjela do krajin podvodních. I zavřela se nad nimi voda, a úpěnlivě zahučela. Darmo hledala dítě starostlivá matička jeho; žádný nevěděl, kamby se bylo podělo. –
Co tak stareček vypravoval, poslouchali sme s bedlivostí velikou, až po tu dobu; nyní ale cítil sem, kterak se valily dvě slze z oka děvčího, jako dva bohatí hráškové po lícech mých. A pozorovav to stareček dí: Nestyď se, Bělo! této útrpné slzy; tobě to jak náleží hezky 68 sluší; a vyzrazujeť to dobrou matku na budoucno! a neníť nikdá onačejší dívka, než jako když radostí anebo outrpností pláče. Když byla jednou moje matička nemocná, přišla k nám má nebožka žena, tenkrát počítala právě osumnácté jaro; i posadila se u postele, a těšila nemocnou. Když pak odcházela, uviděl sem, kterak její modré oči v slzách se topily, – a od této doby počal sem ji milovati. Tak mluvil stareček, Běla však, uzarděla se, a pozorujíc, že příliš snad položila se na mě, poodsedla maličko; já ale nerad stratil sem toto drahé břímě.
„Co se ale potom dělo s tím pacholíkem?“ tázal se Jaroš; a zádubský rybák počal nám povídati dále. Poslechněte, mládenečkové! – ještě máme daleko ku konci; ale dejte pozor, a pamatujte sobě pověsť tu; neboť nebudu vám vždycky povídati já, aniž vám by vždy jen poslouchati slu- 69 šelo. Přijde doba, že i kolem vás budou běhati dítky vaše i sousedů vašich, a často: „Starečku náš, povídej nám něco!“ volati budou. Abych tedy opět začal, kdež sme ostali, – Milý chlapeček byl pod vodou a Vodník si ho vychoval, jakož sem juž podotknul. Mělť pak Vodník tři dcery, jedna se jmenovala Vyzina, druhá Lipana, a třetí Bělice, a ta byla nejmladší a nejonačejší ze všech. A když chlapeček náš dorostl, miloval Běličku mladou. Ale nelíbilo se to Vodníkovi, a tak se vyjevilo, jakož se říká, že co první milost vystaví, to že rozbourá zlý duch. Jednou z rána povolal k sobě Vodník mládenečka, a počal takto: „Vímť dobře, Jarvode, že miluješ nejmladší dceru mou; i přisahám ti na svůj zelený prut, že bude Bělice tvoje, vykonášli dílo, které ti uložím.“ A pojav mládenečka za ruku, vyšel s ním na blízký pahorek a mluvil dále: 70 „Vidíš tamhle ten široký les, co z něj ta hustá raní pára se valí? Tam půjdeš, a zděláš ho. Však ale pospěš, abys dokonal, dřív než počnou žáby svou večerní píseň!“ A domluviv to Vodník, dal mu dřevěnou pilu a dřevěnou sekeru, a potom odešel; mladý Jarvod ale smutně kráčel do lesa! Když pak do milého lesa přišel, počal káceti kmen; ale prvním rázem rozdrtila se dřevěná sekera. I vzal tedy pilu; ale i dřevěná pila, rozsypala se. Tuť sobě sednul ubohý pod zelený javor, a hořekoval velmi. O poledním času přinesla mu oběd Vodníkova mladá dcera. A vidouc smutného miláčka, – „Co běduješ?“ – tázala se ho, a posadila se podlé něho na trávník. „O Běličko!“ – dí on – „kterak bych neměl bědovati, vida, že nikdý nebudeš moje? Jen pak se podívej! – rozdrcena je sekera i pila moje; zde leží dřevění drobečkové vůkol!“ –
71 I těšila ho dcera Vodníkova, a pak, aby poobědval, pobízela ho. A když byl juž pojedl, podala mu nápoj v tykvici duté; i pil, a nadobyčejné spaní přišlo naň. Vidouci to Bělice, postavila se na pařez, a volati počala: „Dříví, kácej se! sekej se! rovnej se!“ A teď ste měli viděti, mládenečkové, kterak se to kácelo, sekalo a rovnalo! To vám bylo, jakoby celičký les obživoval! Tam se sklonila dlouhovlasá jedle, tu ramenatý dub, zde povstávalo sáhové dříví, a ze všech stran se polínka sbíhaly a na hromadu kladly, jakoby to byli skalní duchové! A takož se stalo, že v kratičké době stála dřevnice, kdež ještě před malou chvilečkou divoká lesina se černala. Snadno sobě pomysliti můžete, jak se asi mládeneček náš na to díval, když se probudil. I chtěl se ptáti, kterak se to stalo; ale dcera Vodníkova zastavovala mu otázky vroucím líbáním, nebo i dívky časem nerády odkrývají mládencům tajnosti své.
72 I šli potom domů; a sám Vodník nemálo se podivil, když se díval z blízkého pahorečka, vida že je dílo vykonáno, a poradiv se s ženou, uzavřel smrt Jarvodovu i dcery své. Bělička však, mladá dcera Vodníkova, uviděla na hladině jezerní myšlénky otce svého, v podobě černých kvítků, a na outěk přemejšlela; i umluvili se s miláčkem, že druhého dne z podvodních utekou krajin. – Časně ráno vstali, jakož si byli řekli, když ještě Vodník, s otevřenýma očima, jakož mají způsob ryby, na trávě vodní odpočíval; a tu trávu jmenujeme až posavad „lůžko Vodníkovo.“Vodníkovo“. – I vzala Bělice zelený proutek Vodníkův, a pak na outěk se dali. Vodník se probudil. Ale, kterak se podivil, nemoha se dovolati, ani Jarvoda, ani nejmladší dcery své! Žena pak Vodníkova, u všelikém kouzlení a v čárách stařena zběhlá, rozdělala oheň z je- 73 zerního mechu, a přiložila žabímor, květ z lekutí a kořen hadí, aby uhlídala z plamena, na kterou stranu se utíkající dali; co když zpozorovala, radila Vodníkovi, aby se pustil za nima. I šel. – Slunečko vycházelo právě z modrých hor, raní pára pokrývala dědiny vůkol, a ptáčkové líbezně zpívali své raní písně, když Jarvod s dívkou jezerní po lučině kráčel. Když pak juž byli na pět mil od obydlí vodního, ohlédla se Bělička; a vidouc, kterak zelenovlasý Vodník za nima pospíchá, nemálo se ulekla. „Obejmi mne“ – volala – „Obejmi mnemne, miláčku můj!“ A mladé otočíc okolo něho ruce, proměnila ho v pěkný trnový keř, a sebe včarovala v růžičku planou. Vodník teď přišel až na to místo, kde sou byli stáli; ale neviděl nic, leč zelené trnčí, a na něm planou růžičku. I zaklapav dásněma jako padesátiletá štika, odebral se opět domů.
74 „Což jsi viděl?“ – tázala se ho čarovná žena jeho. – „Viděl sem je“ – dí on – „kterak utíkali po břehu, když sem je ale dohoniti měl, neviděl sem nic, leč trnový keř, a na něm planou růžičku.“ – „O ničemný muži!“ – hněvala se Vodnice – „to trní jsi měl posekati a urvati tu planou růži; nebo věz, že to trní nic jiného nebylo, než pacholík sám, a ta planá růže, byla dcera naše, ve kterou se byla proměnila! Ruče vezmiž obuv na deset mil, a pronásleduj stopu jejich. Kouzelný plápol okazuje mi, že kráčejí ku dědině Rybytevské! Měj se tedy v cestu, ale nenech se ošáliti více, byťby se i v cokoli proměnili!“ Vodník obul své rákosové střevice, a pádil za utíkajícíma. Střevice pak tyto měly tu podivnou moc do sebe, že v jediném okamžení s nima udělal skok desíti mil. Ale ještě v pravý čas ohledla se dívka vodní; nebo juž nebyl Vodník za ni- 75 ma ani tak daleko, coby kamenem dohodil. I mrštila zeleným proutkem do země, a hle! na místě tom počala se prejštiti voda, a po malé chvílce byla potopena lučina celá, a podobala se hlubokému jezeru; panna vodní ale proměnila se s miláčkem svým ve dvě vodní kačátka, kterak se kolébají po hladině jezerní. A jak mile přišel Vodník k jezeru tomu, aj! – nevidí nic, leč ty dvě kačátka vodní, kterakož se zobáčkoma líbají, a veslují z rákosu do rákosu. Ale po jejich šepotu poznal je, a položiv se na břeh, počal do sebe hltati vodu jezerní. Každým tahem ubývalo vody, a za malou chvílku jezero vysýchati počalo. Jenom kalužinku malou juž viděti bylo, na kteréž to dvé ubohých kačátek ještě plavalo, a smutnou píseň sobě štěbotalo! Juž, juž jenom poslední lok, a – hle! břícho Vodníkovo bylo puklo, a porodilo jezero nové. –
76 A to je to jezero, kteréž se až posavade v polabinách nachází, a slove – „Jezero hříšné.“hříšné“. – Hořká jako zeměžluč a vždy zakalená jesti voda jeho, a nikdá v něm nezablunkala ryba, neboť i žáby a hadové vodní polekají v něm; a to všecko se děje na památku, aby se upamatova rybák, na blízku lovící, že i samého ducha, nečiníli dobře, očekává osud zlý. –
„Ale to bych ještě ráda věděla, co se stalo s těma kačátkoma?“ – ozvala se mladá Běla, ač to dobře věděla, a mnohokráte to juž poslouchala. „Že pak vy dívky nikdá tomu nedáte, aby se pohádka před svatbou skončila!“ – dí na to stareček. „Z těch kačátek se potom zas udělali Jarvod a panna vodní, jakož steste, mládencovémládencové, snadno předzvídati mohli, a ve mlejnku onom, co stával na naší řece, nalezše matku ještě na živě, jakožto mladí manželé 77 dlouhá leta bohabojně a vesele živi jsou byli.“ – Tak dokončil zádubský rybák; a my ohlížejíce se jeden po druhém, zpozorovali sme, že je vůkol nás tma; neboť dávno bylyť sou dohořely smolníčky v krbu, my pak poslouchajíce, zapomněli sme přiložiti na oheň. I divili sme se, jak pěkně nám ten večer uplynul, a se starečkem rozloučivše se, radostně kráčeli sme domu, hovoříce mnoho cestou o zádubském rybáku, a o mladé sousedce jeho. –
78 POHLED NA DĚVČE. (Jaroš.)
Znáš, Jaroši, tu skotačivou dívku, co po tom běloučkém mostě tak plašně poskakuje? – Ha, běží přímo na ostrov, kdež ti vysokorostlí topolové do mladého se dívají nebe! – Modroučké roucho plyne po hravých ramínkách až dolů, a zakrývá čtveračivé nožinky! – Hle, ten zefyr, jak pohrává těmi zlatovlásky a tím slaměným kloboučkem, a zdráhavá políbení děvčeti krade! – Už je ve chrastině. Rozkošná hustota jí leje chládek na jasné čelo; štěpní stromové ji zasypují boha- 79 tým květem, a k nevinným žertům ji posvěcuje večerní rosa. – Kam se obrací její oko? – – na mne; zrovna na mne! – Ha, jak se usmívá její zpěvavá hubička! – Tak se směje čarokrásná Večernice, když k ní přiletí v lučních párách zahalen tichý Večer; – ale ty mladoňádrá běhalko! – ty nespočíváš v objetí mém, a – přec se usmíváš! – Ukrutná, – juž sedá do loďky, a závistivá voda unáší mi nebe! – Moje oko plyne s tebou, skotačivé děvče, a srdce moje následuje nenuceně oku! –
Bozděchu, příteli můj! – toto podívání bych ti neprodal za tvoje celé stádo, ani za tvoje bohatá luka! – –
80 ZDŘEVĚNĚLÝ PASTÝŘ.
Lepanovo stádečko se páslo na stráni, říďounko břízami porostlé; on ale seděl, zamyšlen velmi, na bujném trávníku, dívaje se na líbezný slunečka západ. I probudí ho z rozjímání veselý zpěv, jejž k němu zanášel větříček večerní. – „Dyť pak sem si hned myslel“ – vyvolá, – „že to ženeš ty, zpěvavý Květoši!“ Květoš. Podzimní slunečko dnes tak pěkně zachází, a voňavá pára kryje zelené lučiny vůkol, a noční tichost opanovala krajinu Polabskou. PoďPoď, Lepane 81 můj, zde na tento mechem zarostlý kámen sobě sedneme, a zazpíváme sobě. Lepan. Ano na tento kámen sobě sedneme, a ty potom zpívati počneš. I já budu zpívati dnes, neboť se mi zdá, jakoby mně toto jemné povětří šeptalo: „holečkuholečku, zpívej!“ Květoš. Než, kdo bude souditi zpěv náš, budemli zpívati o závod? Kdyby nás poslouchala milenka moje, a soudila zpěv náš, neobával bych se tvé nejpěknější písně! – Lepan. Jenom pak se podívej, Květoši, co tamhle ten ohníček malý plápolá! – tam sedí stareček Veluš, odpočívaje sobě. PoďPoď, pospíšíme k němu, a žádati ho budeme, aby poslouchal a soudil zpěv náš, nebo je zpěvák rozhlášený vůkol. I sehnali pastýřové stádečka svoje, a šli. Když pak sou byli přišli k Velušovi, – „Zdráv buď, pastýři dobrý!“ – volali sou, a posadili se vůkol ohníčka 82 plápolavého, nebo byl večer chladný, a podzimní rosička studila je. „Vítám vás, mládencové!“ – dí stareček Veluš, tiskna ruku naši. „Což pak mi přinášíte dobrého tak pod večer?“ – táže se dále, a Květoš odpověděl mu: „Zachtělo se nám dnes zpívati o závod, a ty budiš sudím zpěvu našeho, jsa výborný zpěvák písní pastýrských.“ A jemu na to stařeček: „Mámli posouditi zpěvy vaše, vyjevtež mi, mládenečkové, sázku obapolnou.“ I dí mu Lepan mladý: „Já sázím osum pěkných červených jablíček; vybíral sem je celičké jitro po úrodném sadu našem!“ A potom opět Květoš: „A já tyto dvě homoličky; věru, že vítězovi chutnati budou, neboť je ruka milenčina dělala, ruka bělejší než tvaroh, z něhož dělala tyto homolky!“ – I počali zpívati pastýřové, a stareček bedlivě poslouchal je. Takto zpíval Květoš, a po něm začal Lepan.
83 Květoš.
Na podhájské stráni Roste pěkný dubec, Za tím velkým dubem Šípkový keř bujný, A nad tím keříkem Roste sivá skála. – AchAch, sivá ta skála Do nebe se dívá, Ale nikdy deštěm Nerozzelená se; – A ten pyšný šípek Vzhůru se vypíná, Ale planě kvete Ten šípeček pyšný A podhájský dubec To je strom veliký, Ale nenosí, leč Malé žaludečky: – Než, moji milenku Ještě tak maličkou Velké zdobí cnosti. – 84 Tak zpíval Květoš, a poslouchajícím srdce okřívalo, na způsob osení jarního, když májový deštíček z nebe padá. „O Květoši, ty líbezný zpěváčku!“ – vyvolá Lepan, i objímá ho. „I vezmi je, ty pěkné jablíčka, a nedopusťnedopusť, abych po tobě zpíval!“ – A jemu na to Květoš: „Ne, můj Lepane; když sme ještě pasávali kozičky, a píšťalky otloukajíce do zpěvu sme se dali, tenkrát sme zpívali ještě stejně; od té doby ale, co tě pochválila ta mladičká rybářka, – od té doby bývá nejistá sázka moje velmi! Zpívej, neboť milejší jest mi píseň tvoje, než ta pěkná jablíčka, ač se na mne tak libě usmívají!“ –
I počne Lepan zpívati takto:
Čí pak je to děva Pod planou jabloni, Že je tak hezoučká? Aj, to pod jabloni 85 Usnula Želunka Dcera rybákova. I přiletěli sem Jarní větýrkové A sypali květy S jabloně na dívku: – Ale neotevřely se Její modré oči. I přiběhne sem k ní Její bílá koza, Nejbělejší koza Z celého stádečka, A počala lízat Její pěkné nohy: – Ale neotevřely se Její modré oči. Aj, tu já k ní přijdu Pod květoucí jabloň, A děvu líbaje Volati se jímám: 86 „Otevřete se mi Vy pěkná okýnka, Nimažto se dívá Její mladá duše!“ Aj, a modré oči Ruče se otevrou. – „Lepane – ty výborný pěvče!“ – vyvolá Květoš. „Tvůj zpěv mne kouzlí jako jarní jitro! – a tyto homolky, – vezmi je, neboť jsi zvítězil!“ A rozváživ stareček zpěv obapolný, takto se mluviti jal: „Pěkně ste zpívali, mládenečkové! obadva, a málem bych byl zapomněl souditi zpěvy vaše, poslouchaje vás. „LepaneLepane, vezmi homolky bílé, a Květošovi dej ty nasládlé jablíčka.“ „Ale co mi napadá!“ – dí Květoš – „nezapěješ nám i ty, starečku dobrý? Zpívej, ó zpívej, a sázka bude tvoje, neboť jsi dospěl u pění o závod.“ A jemu na to stareček Veluš: „Když sem byl ve 87 vašich letech, mládenečkové – – tu, této pověstné břízy se ptejte, jak často sem zpíval, a těchto polabských lučín, a červeného Labe! – teď ale, k ohníčku hřejícímu se chýlím, a sedějíli pastúškové vůkol, pohádky jim povídám. Jenom jednou v roce zpívám pod touto břízou, co nad námi své větve rozkládá; chceteli, zapěju vám tu píseň; neboť jesti to nejprvnější píseň moje, a posud ji zpívám rád.“ I byli tomu rádi pastúškové, a stareček Veluš počal zpívati o pověstné bříze.
Kam popojde děva Růžotvářná Jara – Tam popojde Rudoš Mladík rusovlasý; A kdež ona pase, Tam jeho stádečku Nejlépe chutnává; – A kudy chodívá 88 Její bílá noha – Tam lekutí roste; A v jakém pramýnku Děva myje líce – Tam vonným balšámem Vodička zavání. – Jakoby to stín byl – Všudy za ní chodil; Ale děva plachá Nesmilovala se, Leč se smilovalo Nad ubohým nebe, A ve bílou břízu Jeho proměnilo, Tělo zdřevěnělo. Jeho pěkné nohy Země se chytají, Jeho bílé ruce Zhůru se větvějí; Jeho modré oči Rosičku kropějí. – 89 Přiletěl větříček Na tu bílou břízu, A zelené listí Zašumalo jemu: „AchAch, větýrku šumný, Ty věrný poslíčku! Poslední mně službu Nebohému konej – Dobře znáš ty Jaru, Ach – tu krásnou Jaru! I leť k ní na louku, A tam jí zašeptej Že mé mladé tělo Hořem zdřevěnělo!“ – I leťal větýrek Na lučinu bujnou; Ale hezká Jara Posla neviděla, Leč na svojich lícech Dech unaveného Poslíčka cítila. 90 „Odekud sem letíš Ty větýrku šumný? Odekud ten šepot Smutně na mě věješ? Tak jen tesklívají, Větvičky březové!“ Odpoví větýrek: „Posílá mne RubošRudoš, Abych ti pověděl Jak on tě miloval, A že jeho tělo Hořem zdřevěnělo!“ – A když hezká Jara Ta slova slyšela, Po všech stráních smutně Tu březu hledala. Její květné tváře Blednouti počaly; Její pěkné ruce K nebí se zdvihaly; 91 Její modré oči Ruče zhasínaly. – I když ji tu mrtvou Našlo jarní Jitro, Rychlo k ní poslalo Hejno větýrečků. Ti pak ji zanesli Pod tu bílou břízu, A do kypré země Hrobek vykopali, Do toho hrobečka Jaru zahrabali, A nad tím hrobečkem Smutně sou zpívali. – O půlnoční době Teskně obletují Vůkol bílé břízy Dvě modrá světýlka. Ale ta světýlka To sou její oči, A ty oči modré, 92 Čemu ubíhaly: To nyní hledají. – Dozpíval stareček, a všecko vůkol bylo ticho. „Veluši!“ – dí Lepan starečkovi – „Veluši, tvůj smutný zpěv člověka až k pláči pohne, a přec jakousi rozkoš do mne vylévá!“ I chváliti starečka ostejchaliť se, ale ruce mu tiskli, a hladili ho. Potom ale sehnali stáda svoje, a hnali do dědiny, neboť byla juž noc, a větřík podzimní je studil. Cestou jim stareček ještě mnoho povídal o tom zdřevěnělém pastýřovi, a Květoš ujišťoval, že se mu ta bříza mnohem zelenější zdála v tu dobu, když stareček o ní zpíval. –
93 MLADÝ RYBÁK.
Odpoledne bylo. Kalivod, rybák mladýmladý, popoháněl svou lodičku k zelenému břehu, lodičku sedmihrannou, z lípového dřeva. Tichá byla voda, stříberné okolo vesla tvořící bubliny, ale v ňádrách rybákových šuměla milost; i zaplesal on, dojížděje ku břehu, klokotem lásky: „Tam, tamto mne dones, lodičko, co mi ta rozkošná krajina kyne! O, jak to bývá milo, poseděti v chládku, když slunce vedro leje na tělo!... Půjdu na kraj tohoto lesíka, a posadím se na trávník, a zazpívám sobě; anebo půjdu a hledati 94 budu jahody, o nichž mně pověděla milenka moje; nebo nic nechutná lépe ustům mládeneckým, jako co pochválí hezká děva. Až potom slunečko se uchylovati bude k modravým horám, poběhnu do chaloupky k dívce své....své... ó, ta hezoučká chaloupka! jak bujně se z ní valí kouř v rozmanitých postavách do modrého nebe!... Ach,.....Ach,... co asi dělá! – Snad stojí při ohnisku, a drobná přikládá dřevka, a ta její růžová hubička snad povzívne. – „Někdo na mne zpomíná“ – řekne mamince. „Kalivod na mne zpomíná“ – mysleti bude. Ano, dívko má, zpomínám na tebe, nebo tě miluju více, než zlatou rybičku. Ano, dívko moje, tvůj ženich na tě zpomíná, co ty zatím drobná dřevka přikládáš, aby ti to nezhaslo, a myslíš sobě....sobě... ó, já vímvím, na koho si teď myslíš, hezká Maranko! – na mne, na mne si myslíš!.....myslíš!... Ach, snad vyvoláš, když ti oheň dohořívati bude: „jen kdyby juž tady byl!“ –
95 Teď se zpamatuješ, a vidouc že ti dohořívá,....dohořívá,... „že pak už nejde!“ vyvoláš opět. Pak se dívati budeš, na kterou stranu kouř se chýlí, a řekneš: „Sem, sem patřetepatřete, vy modré oči, z této strany přijde můj hoch po větru!“... pak půjdeš k okénku, a dívati se budeš k lesu svýma sokolovýma očima, a tvoje srdečko tě jemně zabolí, a ťokati bude, jakoby chtělo mluviti: „že pak nejdeš!“ – ano! půjdu, půjdu k tobětobě, nevěsto moje. Dřív ale nazbírám sobě jahod, a ty nejkrásnější vyberu tobě! Milek sám bude mi malinkým okazovati palečkem, které sou nejsladší, a na růžových okolo mne poletovati bude perútkách, a šeptati mně bude tvé líbezné jméno; neboť bůžek milosti musí pomoci, aby se to podařilo, když vybírá mladý rybák jahody pro mladou dívku!“ – – Tak mluvil rozkochaný mladík, ana právě dorazila ku břehu lodička. I při- 96 vázal ji k rokytě, a potom vyskočiv odešel do háje. – – Když pak už měl jahod mnoho, šel ku potoku, a sloupnuv kůru z mladé olše, uměle ji sepial, na způsob nádoby malé; potom jahody nejkrásnější co byly, dlouho vybíraje, skládal do té nádobky kůrové, a z listí jahodového věnečkem to pak ozdobil. Nyní ale posadil se pod košatý dubec, a počal zpívati, neboť se to nezpívá lépe, jako pod zeleným dubem po slunce západu.
Zpívá labuť po jezeru Po jezeru vodohojném: „AjAj, vy ryby, mladé ryby! „CožeCože rozkoš vám zde rodí?“ Zažblunkala mladá ryba: „Blaho jen rybám u vodě!“ Zpívá labuť po jezeru U břehu teď zarostlého: „AjAj, vy ptáci pěvolibí! „CožeCože vám zde rozkoš rodí?“ 97 Zavolalo mladé ptáče: „Blaze ptáčeti na volši!“ Plyne loď do rákosiny, A v lodi rybák sedí si Podlé dívky růžolícé. Zpívá labuť po jezeru: „AjAj, rybáku zlatovlasý! „CoCo zde tobě rozkoš rodí?“ A rybák mladé labuti: „Blaze mládenci rusému „VeVe lodince sedmihranné, „UU své děvy modrooké!“ Dozpíval mladý Kalvod, a běžel k Milence své; ba neběžel, ale letěl, jakož se povídá: kdo v srdci lásku chová, tomu že rostou po stranách perutě.
98

OPUŠTĚNÝ HOLOUBEK.
Jarmil.
Zdráv buďbuď, Hněvso milý! – pojď v náruč, a nech se obejmout, Neb tomu dávnoť juž, co z jara sem tě viděl. Věř, že tě více lubím, než stádo i paště polabské, Víc než láno polí, tak – jako děvče milé! Neb tvoje usta jsou zpěvná, a lahodně vučívá Píseň tvá, co šumot mútnotokých vodiček. 99 Viz, jak líbě chlad kyne nám z houští dubového! Poď, tuto na trávník sedneme sobě jarý; Neb na hrázku, po nížto si mech zelenavě polízá; Pod střemchou košatou se to tak mílo sedí! Hněvsa.
Jarmile můj! – též já tebe rád mám; toužila dlouho Po tobě juž duše má; přec se políbiti nech! Taktoť ovečka bělá v zimě po své pastvině touží; Takto po déšti raním prahne za jitra lupen. Poď, pastýři milý, na hráz sobě sedneme tamto, Nechť se stádo zatím plésně po trávě honí; 100 Můj štěkavý hlídák bedlivý na ovečky pozor dá, By v hustou bažinu jehně nezašlo malé. Jarmil.
Střemcha se, viz! v košatý oblouk nad náma zatáčí, Tak jakoby chtěla nám splétati věnce jaré! S hůry se nám zelená přes rámě haluz pozahýbá, Jakby: „zpívejtež!“ toužila šeptati nám. Zpívej! – buď: „Zezulička kuká na buku v lesy kuku!“ Neb onu: „Čí je to, čí děvčina modrooká?“ Aj, nebo zazpívej dnes písně, písně milosti, Jež Bíloň vyřezal v kůru mladého dubu! 101 Hněvsa.
Kdožby nezpíval rád, pod střemchou vůni dadoucí? Kdožby nepěl, vodní kdyžto utichne šepot? Známť já píseň i tu drevnou: „Pleje děvče konopě“konopě.“ Znám: „Věje větříček“ – znám: „Kozo, kde jsi byla?“ Než, teď svou píseň zazpívati tobě domejšlím, Jenž z ust pod zelenou vyplynula mně lipou. Jarmil.
Pěj, pastýři milý! – rád, rád si ve háji hovívám, V němžto zpěv ptákův ňádra lahodně kojí; Když ale ty zpíváš, tuť skáče mi srdce ochotněj: Buď mě k pláči nutíš, buď mě porozveselíš! 102 Hněvsa.
V háji holoubek Sobě letává – Ze dubů na dubec Teskně letá; Mutně si houká, Mutně volává, Holubičku milou K sobě volá; – Ve tmě i ráno Jen bědováno, Ve tmě i ráno Darmo voláno! Ze dubů na dubec Teskně letá – Holubičku milou Marně volá! – Spí studeném ve Stínu holubka, Pode ní studená Skála leží; – Vítr polabský 103 Chladně zavívá, Okolo studená Vodka běží; – Vletne holoubek Přímo na doubek Kdežto milenka Spí holuběnka – Pode ní studená Skála leží, – Okolo studená Vodka běží. – Sletne holoubek, Pírkama hřívá, Perutí ji bělou Teskně tepá; – Mutně zobáčkem Dech v ni nalívá – Studená tu leží Milka lepá! – Darmo ji líbá, Ni pozahýbá, Pírkama hřívá, 104 Dech v ni nalívá, Perutí ji bělou Teskně tepá: – Studená tu leží Milka lepá! – Spí studeném ve Stínu holubka, A u ní studený On tu leží; – Vítr polabský Chladně zavívá, Okolo studená Vodka běží; – Ve tmě i ráno Víc nevrkává, Ve tmě i ráno Víc nevolává; Ze dubů na dubec Juž neletá, – Holubičku milou Juž nevolá! – 105 Jarmil.
O, můj Hněvso milý! – nech, ať tvoje usta políbím; I truchlé zpěvy tvé rozkoše do mne lejí! Tak libo rákosinou nekvílí vodka tekoucí, Tak listí nešumí v hájině nad potokem! Teď ale poďme honem, a sytá stádečka napojme. By se neskoupala, pryčpryč, psíkupsíku, zažeň kozu mou! – 106 JASANOVÁ KOLÉBKA.
Bylo právě poledne, když se kozonohý Lesoň na vejsluní povaloval před svou skalní jeskyní. I šel tudy odněkuď jeho rodný bratr; jakož se zdálo, odcházel z hodů zasvěcených Kurčonovi, bohu chmelem ověnčenému, neboť byl veliký ctitel boha tohoto, a častoť odcházíval s práznou tykvicí ze svatyně jeho. A vida Lesoň okolojdoucího toho, běžel k němu, a nutil ho do své jeskyně. „Zdali pak jsi juž viděl“ – tak pravil – „Veliku, zdaliž pak jsi juž viděl tu jasanovou kolébku, co vytvořila uměle ruka moje? Krásná, krásná jesti kolébka 107 ta, a kdokoli vestoupí do jeskyně mé, každý ji chválí tu kolébku krásnou, a oči na ní nechati může! Leč to mě mrzí, Veliku, že stojí posud v koutečku prázná. Na levé postranině uzkým vydlabal sem dlabátkem vínový keř, a pod ním dřímajecího boha našeho; než to bys měl viděti, kterak se mně podařilo jeho jasné čelo! – ale škoda, škoda že stojí posud v koutečku prázná! – Na druhé straně sem vydlabal bohyni Ladu, kterak chová maloučkého Milka, a líbá jeho mladé čelo. Aj ten klouček – darmo ho tiskne matka k bílým prsoum svým: – mléko mu dvěma potůčkoma po bradě teče, on ale stranou se dívá na palouk po dívkách skotačivých; ale škoda, škoda že stojí posud v koutečku prázná, ta jasanová kolébka! – Právě to bylo na podzim, když sem ji dělati počínal, vyvoliv na ni nejpěknější strom! – a celou zimu, Veliku můj, celou zimu sem na ní dělal, na té pře- 108 krásné kolébce. A když byla juž dohotovena, sám sem do té jasanové kolébky položil se, a kolíbal sem se, ač mně nohy čouhaly ven, i hlava moje přes polovic. A tu sem sobě zpíval, jako zpíváme narozenému děťátku, aby uspalo; a věru! byl bych sám skoro usnul, kdyby mně byla radost jenom spáti dala, neboť je krásná ta jasanová kolébka, – nejkrásnější dílo ruky mé: a každý, kdo vestoupí do jeskyně mé a ji uvidí, diví se jí velmi, a chválí mně ji, a oči na ní nechati může! Poď jenom, poďpoď, VelikuVeliku, do jeskyně, abys ji viděl, tu krásnou, jasanovou kolébku!“ – „„Smáti se musím, Lesoni! smáti se musím, že kolébku sobě juž chystáš, posud žádné ženy nemaje!““ – tak vyvolal Velik, a chechtal se, až mu srdce usedalo, a poskakoval po svých kozích nohách za Lesoněm do jeskyně, aby uviděl jeho nejkrásnější dílo. –
109 TAJNOSTI DĚVČÍ.
O, kdybych mu to jen vyjeviti mohla! – ale kdykoliv okolo nás svoje stádo honívá, a mne usmívavě pozdravuje, nemohu snésti jeho pohled, a mé oko jakoby klesalo samo sebou! – a od té doby, co mně zpíval pod okýnkem tu večerní píseň – od té doby nemá moje srdce pokoje. Ta chaloupka tatínkova se mi zdá tak pustá – a tak smutná; já běhám po zahrádce, ale darmo hledá tu oko mé Lubora! – – zde ale, zde je mně blaho v tomto zeleném křoví, – zde mě nevidí žádný, a já vidím všecko! – Ha, 110 jak se tamto brodí jeho plavka na tom bujném paloučku! – a to rudé telátko – jak radostně těká podle ní, vybíraje si štěpnou travičku – a tamto jeho býk srkajecí vodu labskou, – hle, jak divoko se mu vinou černé kadeře kolem křivých rohů! – i jeho bílé ovečky vidím rozlezlé; – jakto krásně vypadají ty bílé hlavičky, co vypínají z bujné trávy! – tak jakoby to tam byla lilia luční, a jarní větérkové jakoby nimi pohybovali! Ale, kde pak je asi jejich pasáček? – aj, jistě že sedí tam dole při Labi ve vysoké trávě, dívaje se, jak sobě proud hraje rákosem, co věnčí zelenavě labský břeh. – Já vímvím, co udělám; natrhám zde těchto krásných planých růží, a pustím kytici tu po proudu dolů, – a když poplave okolo něho, tuť ji zahlídne, vyskočí ze zelené trávy, a bude rád, – a já uvidím jej, a budu tomu ráda, že uvidím pasáčka, krásnějšího nad kytičku tuto! – A jestli pozná, že sem ji splé- 111 tala – já!? – ó to jistě pozná; pozná, a zaplesá radostí, a vyvolá: Miléva má mě ráda! – „„Miléva má mě ráda!““ – Co to? – to tyty, Ozvěno? – prostořekás ty! – hněvati se na tě budu, vyjevíšli to komu! – – proč se nahýbáte vy nade mnou se klenoucí větvičky jedna ke druhé? – ó, jistě že sobě šeptáte o milosti mé! ach – jen buďte ticho, a nevyjevujte to téhle sikorce, což okolo vás tak dychtivě poletuje – Známť ji – je žvatlavá, – letěla by tam až na palouk, a řekla by to Luborovi, že se z tohoto houští po něm dívám, a – – o božínku! – i ty jsi mne slyšelslyšel, žvavý potůčku? – ach, už tě slyším, jak s Luborem na rákosovém břehu ležícím hovoříš, a prozrazuješ mou největší tajnost – – – Ne, k vůli ti to neudělám, zrádný toku! ani tobětobě, prostořeká sikorko – ty bys mu toho mnohem více nalhlala, – ne, ani tobětobě, ptáčkuptáčku, to k vůli ne- 112 udělám, – sama tam poletím, a řeknu mu pouhou pravdu, řeknu mu: „Lubore, já tě mám ráda!“ – – –
I letěla; a vletěla – do náručí Luborovi, kterýž, vyposlechna ji, proti ní ze blízkého vystoupil keře, a jediným políbením všeptala mu dívka svou největší tajnost, a pouhou pravdu.
113 MLADÁ OBĚŤ.
O samotě živo bylo děvče, hezká Jora, neboť už stokráte viděla zacházeti za modré hory slunečko, stokrát od té doby, co jí odešel otec a dobrá matka do krajin duchův. I opustila chaloupku děva. Bloudíc po černých skalinách a po lesích divokých, a spávajíc po stromech s nevinými ptáčaty, nikdá se nevracela ku dědinám a vlastenským hájům, kdežto na každém kvítku vidívala sluzeslze, a každá větvička jenom žalost šeptala jí. I zasvětila se bohyním vod, neboť srdce její posud nepoznalo mládence, a 114 nad hlubokým jezerem, na skále vysoké stojíc, jakoby u vytržení, zpěvavými počala volati zvuky. Tak se asi loučívá labuť mladá se světem, a hrobní sama sobě pěje píseň.
„Ty větříčku šumný! Proč tak trudno pozdychuješ? Nesešli mi poselství od roditelův mých? O větrové! Vaše slova nejsou slova lidská! Větrové svatí! Vy ste hlahol nesmrtelných bohův.– Větrové! Vy věrní ohlasové ducha neznámého, Anto si vyvolil schránku V ňádrách děvčích! Já vám žehnám; Nebo, co tak jemno mluví ve mně, To slyším v šepotu vašem!“ – „Vy zelení stromové! Lítají to po vás 115 Ptáčkové zpívaví, A nebo to těkají Duchové zesnulých dědů Po drevách těchto? Vítejte mi! vítejte mi! – Brzo já budu těkati s vámi A bohům plésati lesním, A bohyním vod!“ – „Ha, ty krásné slunce! Kéž bych mohla Létati s tebou šumným větrem! – Jak líbo a tichouce zacházíš! – O, dnes, dnes moje duše tichá Půjde s tebou Do hlubokého údolí duchův!“ – „Vy hájiny! – Zelenejte se věčně! Už nebudete provolávati Hlas můj tichým skalinám! 116 S bohem Ozvěno, Věrná písně mé volalko! Kdož tě bude učiti zpěvům K slávě bohův lesních?“ – „Ha! šepotá to rákos Okolo svatého jezera Bujný věnec pletoucí? A nebo mne voláte, Vy, bohyně vodní? Ano, vy mne voláte Žádajíce mladou oběť!“ – „Krásný je byt váš V tomto tichém jezeru! Tu s vámi plesati budu, A sedávati na trávě jezerní, A kolem nás pokvětou Lília vodní, a bílé lekutí! – Nuže, vy Bohyně vod! Ježto zelenýma perutěma Proudíte jezerem tímto, Přijmetež, ó přijmetež 117 Tuto mladou oběť Do chladné náruče!“ – – I letěla děva s vysoké skály do hluboka jezera, a voda zavřela se nad mladou dívkou. – – Na zeleném břehu sedí mládenec, rybák Miloň, rozloživ po jezeru vorše proutěné, a naladiv ryby žlutým ovískem. I zdálo se mu, že plyne k němu po jezeru modrém bílá labuť, popoháněna souci šeptavým větérky. Než, totoť nebyla bílá labuť, ale byla to mladá Jora, neboť nestrávilo hříšné jezero toto neviňátko, a mladičkou obět ochránily bohyně vod. I letí rybák do vody, a vynese zemdlenou dívku na sucho; a dříve než tichá lúna vystoupila na hory oblakové, otevřelo se – děvčino modré oko. Krásný byl Miloň mládec, jakovéhož Jora neviděla ještě; a cítíc se v jemné jeho náruči, myslelamyslela, že ji objímá bůh, a 118 ve mladých ňádrách se jí narodila láska. – I radostněji kráčel dnes rybák do chaloupky své, veda dívku s sebou, a děkoval bohyním vod, že ulovil mladou tuto rybičku. –
119 DUŠIČKA VODNÍ.
Duban. PoďPoď, Květoši můj, položíme se tuto na trávník; líbezné jesti místečko to, chladní stínové se vůkol z javorů lejí, a žvatlavý potůček tu tak příjemně zvučí! Květoš. Ano, líbezné je to místo, a měký trávník nám kyne. Často sobě tady hovívám o polednách, a stínové javoroví na mne dřímotu sesílají, a nad hlavou mi šumá tekoucí vodička lahodné sny! – Duban. I mne tady jednou ukonejšela šumavá vodička, a milostný sen mi přinesli větýrkové jarní. PoďPoď, Květoši, 120 a posaď se podlé mne na trávník, a já ti povím ten krásný sen. Ani za zlatou rybu bych ho jinému nepověděl; ty ale mi povíš, co znamená, neboť umíš vykládati sny, a raditi dobře. Květoš. Skryté tajnosti chovají v sobě snové, a vůli boskou oznamují nám. Počni tedy, a já ti vyložím sen tvůj.
A nyní počal Duban: Zdálo se mně, že sem lovil v jezerue, co mu říkáme „jezero pusté“ – a navnadiv rybám, posadil sem se na břeh, a očekával sem, až ryby bráti počnou. Tak sem ti seděl, mysle na to a na to, co zatím drobečkové plovali po hladině jezerní; dlouho se mi nic neokazovalo. I připlovala konečně rybička mladá, a kdoby na ni pohleděl, každý by myslel, že je to bělice; ale stříbrné hvězdičky na šupinách prozrazovaly, že to byla ta dušič- 121 ka vodní, o níž mi juž mnohokrát stareček Veluš povídal. I trnul sem, spozorovav to, a vytáhl sem udici z vody; neboť se povídá, že kdo těm dušičkám vodním ublíží, ten že jistě budoucího jara nedočká. I vzal sem drobečkův do ruky, a pouštěl sem je do vody, – a hle! – hvězdičkovatá rybička plovala blíže, jakoby věděla, že se nemá čeho báti, a dychtivě lapala drobečky z ruky mé. „Škoda by tě bylo“ – vyvolal sem – „škoda by tě bylobylo, rybičko mladá, kdyby tě polapiti měla loupežná štika!“ – a udělav z blízké jámky rybníček malý, dal sem do něj tu dušičku vodní. Potom sem udělal náhonek do rybníčka malého, aby jí donášel čerstvou vodu z blízkého potůčka, a zadním přikúpkem aby ubíhala vodička stará, a nezdravá rybám. Kolem toho rybníčka nasázel sem žlutě a modře květoucí rákosí, aby oplotěno bylo místečko to, jako nevadlým věncem. Potom, nasypav drobečků, sli- 122 bil sem jí, že jí každým jitrem nové nositi budu vnady, a ochraňovati tu dušičku vodní. O pověz, pověz mimi, Květoši, co sen můj vyznamenává! –
Květoš. Snové pocházejí od boha, a koho milují bohové, tomu ve snu okazují doby budoucí. Přiznej se, Dubane, přiznej se, že miluješ. Ale neodpověděl mu na to mladý rybák, leč jeho uzardělý obličej, a sklopené oči. I mluvil Květoš dále: Ryba hvězdičkovatá znamená děvče vnadné a cností ozdobené, – tak to juž můj nebožtík dědeček vždycky vykládal, a ten byl jistě v celém okolí nejlepší vykladatel snů; a vědětili chtěl, co kdo myslí, jenom se mu do oči podíval, a věděl to. A protož věř slovu mému, neboť bohové milují člověka dobrého, a každý sen jeho v skutek uvádějí. Nyní ale jdi, a obětuj jim.
123 Duban. Semli ale dobrý, Květoši můj? pověz mi to, ó pověz mimi, Květoši, semli člověk dobrý? – Květoš. I arci že jsi dober, neboť jen bohabojným a dobrým posílají bohové tak lahodné sny. – I šel Duban, a obětoval bohům. –
124 ZIMA.
Tak studeně se neusmívala na mě nikdý milenka moje, jako se usmíváš ty, chladná zimo! Ale krásná, krásná jsi přece. Ha! tito stromové vůkol chaloupky, – jak ladně jsi je zabělila lehoučkým sněhem! Samé bělokorné březy jakoby nasázeny byly v celém údolíčku tomto! – A tam, to Labe! – ó krásné divadlo; hle, jak lahodně valí své červené vlny zasněženou celinou! – Všecko, všecko zamrzne, i ty krotké, nehybné jezero, i ty hezoučká studýnko, i také tvoje ustausta, žvatlavý potůčku; jenom Labe nedá svůj jarý běh krutou vázati zi- 125 mou! aneb urve ledy s sebou, anebo proudí po nich i pod nimi! – Tak zechvátí nehoda vetchého starce, tak umdlí v zápasu žvavé dítě; toliko v jinochu jará klokotá síla, a plápol milosti rozněcuje ho k bojům se živly všelikými! – Hle, – jak ledové plynou tím červeným Labem! – hromádka sněhová sedí na každém kousku; kdybys mne nepamatovala ty, chladná zimo, na vládu svou, věru bych myslel, že to plynou polabské labutě! – Kam se poděly asi ty krásné labutě? Kdy, kdy vás opět uslyším, pěvkyně slovanské? O, kéž jest opět jaro! kéž se opět zazelená tato lučina, abych sem dováděl stádo své, v objetí tvém, krásná Bělo! – Ovečky ležejí pod rákosovým krovem v teplé slámě, a touží po jaru, a mladé jaro až přijde, bude toužiti po tobě, lahodná zpěvalko! Ruče pozasměje se nám na nebi slunečko, a tvoje krása se rozplyne, zimo! – a pak nám pošeptá voňavý větýrek příchod jara. 126 Tak postupuje slasť po žalosti, a po plésu žal; i přijdeš i ty, zimo, přijdeš opět! S hrůzou očekává sněhovlasý stareček života svého konec; ale sladké pomnění na příští jaro setře smrtelný s čela jeho pot. – Tam nad oblaky – tam jen jaro květe! tam jen radost dýchá, a rozkoš věčná! – –
127 KYTIČKA Z PLANÝCH RŮŽÍ.
Už dlouho se denice skvěla na májovém nebi, raní záře brunatila oblohu nebeskou, a brzo potom jaré slunečko rozlévalo živé zlato po modrých horách; píšťalky pastýrské vítaly krásné jitro, a Ozvěna volala v tichoučkém háji své raní písně, a polabsko plynulo v rozkošné vůni lučních květů. I vystoupil Jarmil z pokojné chyžice, opustiv mechové lůžko. Všecko se naň usmívati zdálo, ale na jeho srdci jakoby kámen ležel.
128 „Ha tyty, Jelo, děvo krásná! – Kéž mohu nazpět volati sen svůj! ó pak rád bych za to dal dvě nejbělejší z koziček svých, i s kozlátkoma dvěma! Snové prý sou nadchnutí nesmrtelných bohův, – říkával otec můj; – ó, jak bych vám plésal, bohové! kdyby ste m zvěstovali, co znamená sen můj! Fialovými keříčky a sedmikrásou bych obsázel sídlo vaše u svatém stínu dubiny rozkošné, a píšťalou bych velebil vás, a zbožným hlasem zpíval bych a blahoslavil vás! Vínem zakejslá travička zove na lučinu stádo mé, a slunečko juž kráčí po modrém stropě do výšky. Půjdu, a poženu ku potoku stádo lačné; tam se posadím do temna keře, a zpěvem udělám žalu svému průchod.“ – I hnal kozáček běloučké stádo k hadivému potůčku, a co zatím kozy rvaly rokyťové lupení a lízaly raní rosu, plynula píseň mutnýma rtoma: –
129 „Růže milostné – Ozdobo polabin! Zbledněte růže, Krásoto věnců! Ach, divokrásné Mním viděti květy, Ježto viděl sem Ve snu libostném!“ – „AjAj, ty slavíku – Pěvče polabský! Ustaň v šumavé Háje vylévati Rozkoše proudy: – Nebo tvoje píseň Opakuje hlásky, Jakové sem dnes Ve snu poslouchal!“ – „Ha! vy kozy krotké, Vy kozy běloučké! Ukryjte rouno V zelenou chrastinu: 130 Ať mě nepamatuje Bělota povábná Na líce bílé – Líce mlaďoučké!“ – „Vadněte růže! Vadněte květiny! A ty slavíčku Zpívati ustaň, A vy kozy bílé V temno zalezte a Truchlete se mnou! Větru žalujte Boly mých ňáder; Ty ale větýrku Ozvěně šeptej Ozvěně věrné Jak tu žalostím; A ty tajitelko Lásky bojácné – Nářky vyjev moje Jelce potajmo!“ – 131 I vystoupila Jelenka z temného rokytí, kytku z planých růží v ruce majíc labuťové, nebo chtěla od Jarmila viděna býti; a když ji uviděl, ukrývala se za hustou střemchu, a chtěla opět neviděna býti. Potom vystoupila opět, a zůstala státi; a pastýř běžel k ní, a zůstal také státi. Oči jejich klesaly, a srdce jejich okřívalo. Tak stáli proti sobě, a každý, kdoby je viděl, řekl by, že to nejsou oni, ale že to zde stojí dvě outlé lípy, pohybovány souce bujných větýrků. „Vítam tě“ – dí konečně mladý pastýř – „vítám tě, dívko nejkrásnější!“ I chtěl mluviti více, ale nemohl. „Zdráv budiž“ – vece dívka – „zdráv budižbudiž, pastýři dobrý! – poslouchala sem ji, poslouchala sem tu žalostivou píseň u hadivého potůčka, když sem vázala tuto kytičku z planých růží bílým likem. O pověz, pověz mi sen svůj, a já tobě dám růžovou kytičku tuto!“
132 „Ha Jeleno – děvo krásná! – povím ti ho, povím ti svůj sen za tu kytičku z růží! – Zdálo se mi, že tě vidím u hadivého potůčka, jenž svoje stříbro donáší bohatému Labi, a vázala jsi kytičku, jakouž nyní v ruce držíš; a já sem – – ó, Jelo, nehněvej se, že sem ve snu tvoje jahodová usta políbil! – a nyní mi dej tu kytičku krásnou, nebo jsi mně ji ve snu juž dala, a já půjdu obětovat bohům dvě nejbělejší kozičky i s kozlátkoma dvěma, a obsázím svatyni jejich krásotou luk polabských, a plésati budu jim, a novým zpěvem je velebiti budu, neboť se vyjevil sen můj!“ – I dala dívka kozáčkovi tu kytičku z růží, aniž ubíhala políbení mládeneckému, to však jenom proto, aby byl zcela vyplněn sen jeho, jejž mu poslalo nebe. Pastýř ale děkoval bohům, a velebil je.
133 ZAKLENÁ PANNA.
Za krásného večera vyšel pastýř Boltěch do blízkého lesa, se sekerou v ruce, aby podeťal dřevo na manželské lože, neboť měl před svatbou. I položil se na vyšinu, hustě laskavcem porostlou, a jeho veselé oko vybíralo nejkrasnější strom. „Tamta stoletá lípa“ – dí pastýř – „ta nechť padne!“ A povstav kráčel ke stromu dlouho volenému, a podetínal ho. Patnáctá juž letěla rána, a každý ráz pětkrát volala Ozvěna v dutinách skalních; jiskry vydával sekery ocel, a lípa posud ani kůru nerozevřela svou. 134 „Hřích by to věru byl“ – leká se pastýř – ,,podetnouti tebetebe, velebný strome, jsili lesním posvěcen bohům!“ A vloživ na rameno sekeru svou, v jemné hrůze kráčel od stromu toho. A když byl juž vzdálen krokův několik, ohlídne se ještě na tu krásnou lípu. Třásti se počne listí zelené, a teskný zavívá k němu šepot od lípy svaté. I lekne se pastýř. „Kdo tak ouzkostně šeptá, jakoby o pomoc volal? Vy ste obživlyobživly, snětě tajemné lípy, anebo to byl hlas boha lesního? – O, bohové nepotřebují pomoci pastýřovy, zpozdilče slabý!“ I kráčel Boltěch nazpět, bázlivým okem vůkol sebe pohlížeje, a poslal novou ránu do stoleté lípy. A hle, – hromným praskotem lípa se kotí! – a modrý plamínek plápolá na pařezu širokém, a víc a více vzhůru se vypínaje synaví, a působí růžobělou dívku. Pastýř bledne, a sekera vypadne z ruky jeho. I jala se dívka mluviti tak- 135 to: „Bohové spravedliví zakleli mne do stromu toho na věčné časy. Toliko ruka zbožného směla mne vyprostiti ze hrůzy této. Díka tobě, pastýři! díka tobě. Tys ukojil hněv spravedlivých bohů, a učinils mne svobodnu. Bohové, – bohové – –“ Rozplynula se dívka u větru šumném, a tma bylo vůkol pastýře, a měsíček jen chvílkami vystupoval z temných mráčků, a osvěcoval průlinu lesní. I pozdvihnul pastýř sekeru svou, a hrůzou noční kráčel do tiché chaloupky. Ale bohové odměnili jeho zbožnou mysel, a každým jarem rozmnožovalo se stádo jeho, a obilí na políčku jeho bývalo nejpěknější v celém údolí. –
136

BĚLINĚ.
Když sem tebe Bělo ještě nepoznal, Šťasným, šťasným věru sem byl! – Rákos jezerní mi šeptával poklid; Košatá stíny mi podestílala lípa, A kolem mě vypínajecí se keří – V zeleném lůně co boskou růži Z jara vychovává, slova mi volávalo Jemné, a rosu na čelo moje střásalo Voňavou. – Ladné sny mi donášeli Unavení větýrkové; ve snách sem viděl Kterako bůžkové, střežitelkové malí, Lítali nade mnou, a z lesní temnosti Křídelkoma lehoučkýma začasto Na mne zavívali jemnou hrůzu. – Bělino – Bělinko! Od té doby, co jsem tě viděl 137 Rákos víc mi nešepce jezerní Poklid: – nic, jen lásku volává, Ana rozohňuje ňádra; a keřivo Růžové: „Bělo!“ jenom volá, a „Bělo!“ a „Bělo!“ A kdy se položím pod zeleným dubem: – Více nade mnou, bůžkové! nepoletujete; Ale ji, tu pěknou! ve snu vidívám, Bělinu vidím jen, a má duše zalká. – Když sem Tebe, děvo, ještě nepoznal, Byl sem zpokojen s osudem svým; Byl sem bohat, a pěken a vesel. – Jedva sem uviděl tvoje oko modré, – Rychle zhlížet sem se chodíval Ku pramenům skal, a často volal sem: „O bohové! – žeť pak jste mi nedali „KrásostKrásost líců, jako Běle hezké, „BychBych se zalíbil jí, jakož ona se mi „PodPod zeleným tu zalíbila javorem!“ AchAch, já zpozdilec! – Jak pakby prostá chudobička Žádati mohla krásotu slunce, 138 Jež do nebeské lučiny si zasadil Veliký bůh! – já hoch veleprostý! A přece bych tak rád byl hezkým, Bych se zalíbil jí, jakož ona se mi Pod zeleným tu zalíbila javorem. – Ach, snad – snad by mi bývalo lépe, Kdyžbych tebe byl nikdy nepoznal: – Teď ale hůř mi je, že jsem Tě viděl, A uviděv Tě stratil! O žeť pak jsi neklesla do náruče mé! Krásnali dosti není ta šalaš moje, Zeleným pokryta souci mechem? Neníli dosti pěkná ta světnička moje? Neníli měkoučké to mechové lůžko, Růžovým hojně lupením posypáno? Neníli dosti volné pro tě, moje bůžátko? Aj, jak chutná je tato vodička Ze skály rozevřené tekoucí! A zde ti klasové vousinatí – Jak se klonějí! – v zrnečkách těch malých Zkrývá se potrava na zimu celou. A to moje stádo! – četnéli není 139 Dosti, by nás oba živilo, i několik Mláďátek stepilých, kdyby rostly? Ale snad, bohové! snad je to veliké Štěstí mé, že mě neměla ráda. O, já bych byl stádo zapomněl Hlídati, dívaje se na Bělu hezkou; A zanedbávaje vás, kozy krotké! Zpíval bych jen: „Bělo, děvo krásná!“ Ach snad, bohové! snad je to veliké Štěstí moje, že mě neměla ráda. Kdybychom pod košaté stromy sedli, Snadby hladívala mou bradičku Říďounce obrostlou, a snad i líce: – Tuť bych často, matičko! zapomněl Na tvoje upřímná slova lásky! A kdyby klesla do náruče mé – O, tuť bych na všecko zapomněl, Co by „Běla“ nebylo, volaje s plesotem: „Neznám nic, a nemám! – Bělu jen.“ A když bych ji co ženku políbil: – Pak – – (ó, dobře že mě nemá ráda!) – Snad bych i na vás, bohové! zapomínal. 140

SRBSKÁ HÁDANKA.
AjAj, vy větry, vy větrové bujní! Odekud že ten šepot nesete, Šepot jemný, co slova milosti? Od Dunaje ten šepot zavívá; Podlé řeky roste mladý javor, Pod javorem hustá tráva roste, A na trávě mládenec rozhoštěn, Se svou dívkou, se svou krasavicí. „Ha ty dobrý june, můj živote! „PovězPověz ty mně, co hoří bez ohně? „CoCo bez ohně hoří, co letí bez křídel? „BezBez křídel co lítá, co neslze pláče?“ A když mládenec rozváží slova, Odpovídá dívce modrooké: 141 „Ha ty děvo, – mladá duše moje! „BezBez ohně hoří jenom slunéčko; „BezBez křídel černé letá si mračno, „AA bez mutné slzy pláče labuť, „BíláBílá labuť po jezeru modrém!“ A když děva ta slova uslyší, Odpovídá mládenci rusému: „Ani to není jasné slunečko, „AniAni mračno, ni mladá to labuť „AleAle věru! je to srdce moje.“ Rozkošem zapleše junoch mladý Mladý junoch pod javorem hustým: „Anoť to je tvé upřímné srdce, „NechaťNechať pro mne zahoří bez ohně; „AťAť letí bez křídel ono za mnou, „KdyžKdyž lesy porostou mezi náma; „AA když přijda, tebe líbat budu, „AťAť radostí pláče srdce tvoje!tvoje!“ 142

NEMOŽNOST.
Ha ty vodo, ty vodice bujná, Jak si ruměná, i jak si hezká! Ale snad i já škaredý nejsem; Šum jí vodo, že já škared nejsem! Pod pahorkem, v malinovém keři, Tam sedí ta děva uzarděná; Kolem ní se jahody slunějí, A nad dívkou jarní zrajou třešně. Škoda, škoda vy pyšné jahůdky, Že kolem vás roste zradné trní! Škoda třešně, škoda sladké třešně, Že vás nedosáhne ruka mladá! Škoda, škoda vy panenské líce, Že vás hladit, že vás líbat nesmím! – 143

HÁDKA.
Hádaly se hvězdy Po nebi po nočním O přednost ve kráse Se svým společníkem Toulavým měsícem. I vyšlo slunečko Na modravé hory, A měsíček jasný Závistí synavěl, A jasné hvězdice Jeho společnice Ruče zhasínaly. AjAj, tu z chalupečky Vyjde mladá děva, A to má milenka. A když ji mladičkou Uvidělo slunce, Zardělo se studem, A do mraků černých Ruče se schovalo. – 144

DEVATERO KRKAVCŮ.
STAROŽITNÁ POVĚST NÁRODNÍ.
I hovoří otec ke svojim synům: „VyVy, synové moji! „JužJuž je vůkol čirá tma, „AA stádo bučí nenapojené; „JděteJděte tři ku lesní studánce, „AA navažte do věder vody.“ I šli tři synové Temnotou noční ku lesní studánce, Aby navážili do věder vody, Neboť byla juž vůkol čirá tma, A stádo bučelo nenapojené. A kdyžto došli ku lesní studánce, Nebylo tam ani krůpěje vody. 145 Díval se otec Do noční mhy, k černému lesu; A když dlouho nešli synové jeho, Rozhněvaný otec volal z okna: „Bodejž ste se tam zkrkavčeli!“ I poslal ku lesní studánce Tři mladší syny svoje, Aby navážili do věder vody; Neboť byla juž vůkol čirá tma, A stádo bučelo nenapojené. A když dlouho se mu nevraceli, Hněvný otec opět volal z okna: „Bodejž ste se tam zkrkavčeli!“ Poslal otec tři nejmladší syny Temnou nocí ku lesní studánce, Aby navážili do věder vody. Prosili synové otce svého: „Otče milý! – čirá tma je vůkol; „VítrVítr hučí jako píseň hrobní! „NechNech nás doma; anebo poď s námi „HledatHledat bratry naše v černém lese.“ 146 Ale otec neslyšel hlasy jejich. I šli sami ku lesní studánce, Aby navážili do věder vody, A své bratry aby vyhledali. A kdyžto se i tito nevraceli, Slyše otec stádo bučeti nenapojené, Díval se oknem k černému lesu, A volati se jal slovem hněvným: „Bodejž ste se tam všickni zkrkavčeli!“ Hněv otcův byl dlouhý jako tmavá noc, Ale delší byla žalost dcéry jeho. – Černá noc vykouřila se, A luční páry vůkol rozplašily se; Bouře dobouřila, a stromové dohučeli, A modré nebe se rozednělo. Do raní krajiny, k černému lesu, Vlhkýma očima otec se dívá, A na svoje syny žalostně volá: „Poďte! poďte, synové moji! 147 „BouřeBouře dobouřila, a stromové dohučeli, „AA hněvy moje se rozplašily!“ A hle! – vyletí tu z temného lesa, jakoby mráček, devatero krkavčí; Z černého lesa na blízký dubec, A z toho dubu na rákosovou chaloupku. A tu se loučí s otcovským sídlem, Křídloma tepou, a smutně volají, Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem: „Ach, otče milý! – přemilý otče! „AchAch, sestro milá! – přemilá sestro! „ZdráviZdrávi tu buďte, a se nesužte, „DostiDosti je veliké juž soužení naše; „JakJak vás obejmem, když rukou nemáme? „AA jak se s váma rozžehnáme? „DalekoťDalekoť naše osudní pouť; „AchAch, dalekoť od vás, až do Hadí Skály!“ A tak povolavše, ze střechy pozvihli se, Dolů sou sletěli, a smutně se loučili; Otci a sestře na ramena vlétali, 148 A ouzkostně krákajíce, křídloma třepali, Jakoby je líbati, a jakoby je objímati chtěli, A otec a sestra, oba sou plakali. Když pak se s nima byli rozloučili, Na blízký dubec sou odletěli. Potom se vrátili opět, ku obydlíčku, A dlouho nad otcem se vznášeli, A žalosně zakrákoravše, pryč sou uletěli. Otecké oči za nimi letěly, A sesterské oči se zalívaly. – – I volá otec, volá žalostně: „Dcéro moje! – ty dítě nejmladší; „TyTy sirotku můj! a duše moje! „VidíšliVidíšli ho, toho zeleného hada, „AntoAnto svírá kolkol žebra moje?“ A dcéra ho nevidí, toho hada, A k otci smutně promluví: „AchAch, otče milý! – jestli to pouhé zdání; „AchAch, otče milý! – pavučina tě mámí.“ 149 A otec utichne, a otec ji líbá, A opět se lekne, a opět volá: „O dcéro moje! ty dítě jediné! „NeníNení všecko zdání, co se nám zdá! „AA hle! a hle! – vidíšli pak? „DevětDevět krkavců sem letí!“ A dcéra ho hladí, a dcéra ho líbá: „AchAch, otče! otče – to se ti zdá! „ViděníVidění horká ti mysl dělá; „MaléMalé mušky to tu lítají!“ A otec utichne, a otec ji hladí, A opět leká se, a vidí tři hady: „O dcéro! o dcéro! – vidíšli pak? „TuTu jeden, tam druhý a třetí had! „OO dcéro milá! o dcéro milá! „NeníNení všecko zdání, co se nám zdá!“ A dcéra se lekne, a dcéra se dívá, A vidí tři hady, a k otci se píná. A hle! – tři hadi, tři zelení to hadi, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! Po zemi se krouží, a na ocasy se staví, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! A jeden z těch hadů, z těch zelených mluví, 150 Polovic lidským, a polovic hadím hlasem: „Ubohý otče! – ubohá sestro! „VysvoboďVysvoboď bratry ze Hadí Skály. „VeVe Hadí Skále krkavců devět, „PůlPůl dne krkavci, a půl dne sou lidmi!“ A dcéra leká se, a dcéra se dívá, A slyšíc hadí slova, k otci se píná. A hle! – tři hadi, tři zelení hadihadi, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! Po zemi se krouží, a na ocasy se staví, Z chyže se tratí u hadím sikotání, Ten tudy, tam druhý a třetí tady. A otec trne, a rve černé vlasy, A dcéra se naň věší, a dcéra ho těší: „AchAch, otče milý! nesuž duši svoji; „AchAch, otče milý! nech mne odejíti; „VeVe Hadí Skále mých bratrů devět, „PůlPůl dne krkavci, a půl dne sou lidmi!“ A otec ji hladí, a otec ji líbá, A dcéra odchází, a za ní on smutně se dívá. – – 151 Z dalekých lesů se raní valila pára, Nebe se rozjasnilo, a oblaka se zamodraly, A vlhká země rozzelenala se. Po raní rose, po bujných lučinách, Kráčí dívka do prastarého lesa, Z lesa do údolí, a do černých hor, do strašných. Za pátou řekou, a za sedmou horou, Přijde do skalní jeskyně, do podzemní, Do skrýše tmavé – ke Slunci. V jeskyni podzemní plápolá oheň, U ohně stará baba se hřeje, a škaredě hledí; Pod žlutým čelem soví obočí, a červené oči, Zaječí uši, jeřabí huba, a ryzaté vlasy. U ohně sedí, a škaredě na dívku hledí; Mrká očima, a siptí: „zima je! zima!“ A dívka se lekne, a na těle na duši trne, A stane, a coufá, a baba jí kyne: „Hyhy! jen dále, neboj se ve skále! „VeVe dne je den, a v noci je noc; „MocMoc není málo, a málo není moc.“ A při ohni sedí, a škaredě hledí, 152 A mrká očima, a sičí: „zima je! zima!“ I zmuží se dívka, a k ohni si sedne, U ohně se ohřívá, a baba na oheň přikládá: „Muší křídýlka, a kůžičky hadí, „OheňOheň hřeje, a borová smola kadí! „VeVe dne je den, a v noci je noc; „Kýkyryký!Kýkyryký! sasa, puc pac poc!“ A dívka se zmuží a babu prosí: „Stvoření strašné! ty duchu podzemní! „JáJá tebe žádám, bys mi oznámila, „KdežKdež je Slunce, a kdy se navrátí.“ A baba se hřeje, a baba se směje, Dívku k sobě víne, a dívka sine. „Čekej do večera, není to moc; „VeVe dne je den, a v noci je noc! „PakPak ale skrej se do kouta v zdálí, „SicSic tě ožehne, sic tě opálí!“ A baba se hřeje, a baba se směje, A dívka čeká, a baby se leká. – Po dnu jasném tmavý byl večer; Slunce se u večer navrátí do jeskyně, 153 A vida dívku, běloučké pleti, Plamenné paprysky do sebe vdýchá, A tělo svoje oblakovým pláštěm zahalí. I prosí děva: „TyTy, Slunce, stvoření dobré! Pověz ty mně, jestli že tobě povědomo, Jak daleko, a kde leží Hadí Skála. V Hadí Skále mých bratrů devět, Půl dne sou krkavci, a půl dne sou lidmi!“ Odpoví Slunce: „Nevím já, ubohá dívko, Jak daleko, a kde leží Hadí Skála; Ale jdi k Měsíci, a Měsíc tobě poví.“ A když ta slova dívka uslyšala, Oddechla sobě, a poradovala se, A z podzemní té jeskyně pospíchala. – I chvátá dívka, soumrakem večerním, Od Slunce daleko ku bledému Měsíci. Za sedmou řekou, a za devátou horou, Přijde do lesa velkého, do lesa černého; A vidouc jeskyni v tom černém lese, Vejde do skály, a bázlivě pohlíží. 154 Ve jeskyni tmavé, v té strašlivé skále, Stojí zpráchnivělá vrba, šedivě olistěná, A pod tou vrbou hoří plamýnek modrý. A když se tak dívá, a když tak pohlíží, Ta stará vrba se hrbatí, a k ohni se níží; Pod vyzáblým čelem čapí nos, a tři zelené oči, Žluví huba, čejčí krk, a chlupaté uši. U ohně sedí, a škaredě na dívku hledí, Do ohně prská, a oheň fučí a sičí, A slíny hoří, a baba se směje, a kňučí a řičí: „Krr caca! dlidli, puc pac poc! „PředePřede mnou den, a za mnou noc!“ A dívka se lekne, a úzkostí hyne, A baba se zubí, a baba jí kyne: „Neboj sese, dítě! puc pac poc, „PředePřede mnou den, a za mnou noc!“ A u ohně sedí, a zeleně hledí, A dívka se zmuží, a škaredu prosí: „Stvoření strašné! ty duchu podzemní! „JáťJáť tebe žádám, bys mi oznámila, „KdežKdež dlí Měsíc, a kdy se navrátí.“ 155 A baba se zubí, a u ohně se čudí, A oheň kňučí, a baba skučí: „Čekej do rána, není to moc, „PředePřede mnou den, a za mnou je noc; „SedniSedni k ohníčku, a nic se neboj, „PlamenůPlamenů sedum, a větrů je roj!“ A dívka si sedne, a dívka se hřeje, A baba vyje, a plameny plyje: „Neboj se dítě! puc pac poc, „PředPřed náma den, a za náma noc!“ – Po tmavé noci jasné bylo jitro, A Měsíc ráno se navrátí do jeskyně. I prosí ho dívka: „TyTy, Měsíci, stvoření dobré! Pověz ty mně, jestli že tobě povědomo, Jak daleko, a kde leží Hadí Skála. Ve Hadí Skále mi zakleno devět bratrů, Půl dne sou krkavci, a půl dne lidmi.“ Odpovídá Měsíc: „Ty nebohá děvo! Daleko jesti ta Hadí Skála, Dalekoť odetud, až za pátou horou, Za sedmi lesy, a za devíti vodami!“ 156 A dívka leká se, a dívka se bojí, A Měsíc jí radí, a radě jí mluví: „PoslyšPoslyš, dítě, poslyš moje rady: „JdiJdi ku Povětří, víť onoono, kde Skála je Hadí; „PovětříPovětří zafučí, vstane a houkne, „AA vzlétne, a ku Hadí Skále tě zafoukne.zafoukne.“ I poslechne ho dívka, a jeskyni opouští; Z jeskyně do lesa, a v lese do houští. Šla panna húštinami po celý den; A když se juž k večeru schylovalo, Přijde do prostřed lesa, lesa černého, A v tom prostřed lese byla zelená louka; Po té louce poskakovalať sobě světýlka, A to světýlka zelená, a světýlka modrá. I bázlivě se dívala, a bázlivě pohlížela, A bázlivě pohlížíc, pěšinku stratila. A hovoří dívka: „Vy, stvoření dobrá! „StvořeníStvoření zelená, a stvořeníčka modrá! „JáJá se vás bála, a bázlivě pohlížela, 157 „AA bázlivě pohlížíc, pěšinku sem stratila. „JduJdu hledat bratry, devět krkavců; „SlunceSlunce mě poslalo ku bledému Měsíci, „AA Měsíc mne poslal ku Povětří; „OkažtežOkažtež vy mně cestu k Povětří, „VyVy, stvoření modrá, a stvořeníčka zelená!“ A hle, a hle! tři stvoření modrá, Tu jedno, tam druhé, a třetí tady! A hle, a hle! tři stvoření zelená, Tu jedno, tam druhé a třetí tady! Kol dívky poskakují, a cestu okazují, A dívka se leká, a po pěšince spěchá. „Ve dne je den, a v noci je noc; „VeVe dne nejsme nic, a v noci sme moc!“ Dívka se dívá, a dívka poslouchá, A stane, a kráčí a opět coufá; A tak to jde stále po lučině dále, Bludičky poskakují, a cestu jí okazují, Po rovné pěšině – „cup cup cup!“ A přes hluboké příkopy: „hupi hupi hup!“ A když tako kráčí, a když tako spěchá, Kuropění je zdaleka slyšeti nechá, 158 A světýlka se leknou, a takto jí řeknou: „Kohúti kokrhají, čuchy čuchy: den! „UžUž nezabloudíš, kráčej sama jen; „PředPřed námi jasno, a za námi noc, „VeVe dne nejsme nic, a v noci sme moc!“ A hle! a hle! ta stvoření modrá, Tu jedno, tam druhé a třetí tady; A hle! a hle! ta stvoření zelená, Tu jedno, tam druhé a třetí tady! Od dívky odskakují, a k lesu poskakují; Po rovné lučině: „cup, cup, cup;“ A přes hluboké příkopy: „hupi hupi hup!“ Kohouti dozpívali, a rozednělo se, A děva douc po pěšince, šla po celý den; Když pak byl juž večer, blížila se k lesu, Ona k lesu, a černý les se blížil k ní. A když tako kráčí, a k lesu se blíží, Země se hejbá, a země se níží; A ona se zmuží, a přec jde dále, Do černého lesa, a v lese ku skále. – 159 V tom černém lese, země se třese, A ve divokém třeskotu skála se otevře! A dívka leká se, a dívka se bojí, Přec v jeskyni vejde, a zmámena stojí. Huj, huj! – v té skále, v tom černém lese, Kanec starou babu na zádech nese! A dívka leká se, a dívka hyne, A baba se směje, a baba jí kyne: „Poď! a sedni, a jen se zmuž! „ČasuČasu seje málo! huš, huš, huš!“ A na kanci jede, a řičí a vyje, A černý kanec skáče, a plameny plyje. I zmuží se dívka, a kráčí k babě, Baby se lekne, a hovoří slabě: „Stvoření strašné! – vyslyš mě teď, „AA ku Povětří mě dobře veď!“ A baba sleze, a dívku na kance zvedne, Chňapne oprať, a sama si na ocas sedne: „Času je málo! drž se a zmuž! „ČenichámČenichám raní zduch! huš, huš, huš!“ A na kanci jedou, a baba řičí a vyje, A kanec letmo utíká, a plameny plyje; 160 I taktoť jedou pod zemi, jedou stále Dutinou černou v té divoké skále, Vždy hluboko dolů, a zas do vejší, Až k jakésito hrůzoplodné skrejši; A zde baba zastaví, dívku zvedne, Na zem ji postaví, a sama si sedne, A zpátky ujíždí, a řičí a vyje, A kanec skáče, a plameny plyje. – Osamělá panna tu stojí, a na skálu hledí, A v bázni a rozpaku tako k sobě mluví: „O bratrové moji, vy bratříčkové milí „JužJuž já nedojduť na Hadí Skálu! „MojeMoje nohy slábnou, a mdlobou klesají, „AA moje mysl ochabuje, a duše se hrozí! „MusímťMusímť já vratmo k milému otci, „BezBez vásvás, bratříčkové, osiřalá děva!“ A hle! – tři hadi, tři zelení to hadi, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! Po zemi se krouží, a na ocasy se staví, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! 161 A jeden z těch hadů, z těch zelených mluví Polovic lidským, a polovic hadím hlasem: „Dobrá dcéro! ty dobrá sestro! „VysvoboďVysvoboď bratry ze Hadí Skály! „VeVe Hadí Skále krkavců devět, „PůlPůl dne krkavci, a půl dne sou lidmi! „ZmužZmuž se jenom, a nezoufej sobě, „JenJen poslední hrůza okáže se tobě!“ A hle! tři hadi, tři zelení hadi, Po zemi se krouží, a na ocasy se staví! Od dívky odskakují u hadím sikotání, Ten tudy, tam druhý a třetí tady! – Dívka se dívá, a bázlivě pohlíží, Zmuží se opět, a k té skále se blíží; A jak tak pohlíží, a ku skále se blíží, Ve hrozném vrzotu skála se odevře! Vzadu, v té skále, v té hrůzoplodné skrejši Plápolá oheň, dvou sáhů zvejší; 162 Hoří to zeleně, modře a žlutě, A baba sedí u kotle, a pod kotel přikládá chutě; U kotle sedí, a škaredě hledí, Kyselí hubu, a ohnivě kouká, A vole nadýmá, a pod kotel fouká: „Phuj, papa; včera sem poslední z huby „NaNa rybí kosti si vylomila zuby!“ A dřeva silná přikládá, a třísky slabé, Pod kotel fouká, a nehtama v uhlí se hrabe; A pod kotlem to fučí, a v kotli to skučí, A v kotli se to vaří a paří a smaží! „Dobře je dobře, a chyby sou chyby, „KK obědu hady, a k večeři ryby! „PhujPhuj, papa; včera sem poslední z huby „NaNa rybí kosti si vylomila zuby!“ A dívka se bojí, a dívka hyne, A baba se směje, a baba jí kyne: „PoďPoď, pannopanno, dále, pěkně je to ve skále; „PodPod kotlem to fučí, a v kotli to skučí, „AA v kotli se to vaří, a paří a smaží! „SedniSedni si ke mně, a se mnou jez, 163 „AA co tu hledáš tak pozděpozdě, pověz; „DobřeDobře je dobře, a chyby sou chyby, „KK obědu hady, a k večeři ryby; „PhujPhuj, papa! včera sem poslední z huby „NaNa rybí kosti si vylomila zuby!“ A dívka se zmuží, a ku babě si sedne, A opět se bojí, a stydne a ledne. „Ohřej sese, děvo, a nic se neboj, „OhněOhně je málo, a vody je hoj!“ A hoří to zeleně, modře a žlutě, Baba se směje, a přikládá chutě; Líbá pannu, a k srdci ji vine, A dívka se bojí, a hrůzou hyne. „Stvoření strašné! stvoření hrozné! „PovězPověz, kdy přijde Povětří domů.“ A baba se hřeje, a baba se směje, A odevře bez zubů svou štičí hubu: „Počkej do rána! není to moc; „VeVe dne je den, a v noci je noc! „PhujPhuj, papa! včera sem poslední z huby „NaNa rybí kosti si vylomila zuby!“ 164 A pod kotel plyje, a zeleně hledí, A dívka tu čeká, a bázlivě u baby sedí. – Byla noc tmavá, byla bouřivá, A stromové hučeli, a větrové kňučeli, A všecky skály a jeskyně potřásaly se. Po noci tmavé, po té noci bouřivé, Bylo jasné jitro, a bylo jitro tiché, A Povětří se navrátilo domů. I prosí ho dívka: „TyTy, Povětří, stvoření dobré! Pověz ty mně, jestli že tobě povědomo, Jak daleko ještě, a kde leží Hadí Skála. Ve Hadí Skále mých bratrů devět, Půl dne krkavci, a půl dne sou lidmi. Slunce mne poslalo ku bledému Měsíci, A Měsíc mne poslal k tobětobě, Povětří, Aby jsi zafučelo, vstalo a houklo, A vzletlo, a ku Hadí Skále mne zafouklo.“ Odpovídá Povětří: „TyTy, zmužilá děvo! Koukej v pravo, a poslouchej v levo: Tři dni poletíme, a tři noci stále, 165 Než tamo doletíme, k té Hadí Skále; Jáť třikrát zafučím, a pětkrát houknu, A devětkrát vzletna, ku Hadí Skále tě zafouknu.“ Slyšíc děva ta slova, slov se lekne, A Povětří jí radě, takto na to řekne: „Neboj sese, děvo, a slyš můj hlas: Věčnost je věčnost, a čas je čas! Až tam budeš, u té Hadí Skály, Nechoď do ní, než ostaň ve zdálí; Blízko toho místa, kde Hadí Skála se hrbí, Najdeš tam tři staré, duté vrby; V těch obou postraních, tam duchové rejdí, Ty pak do té prostřední sobě vejdi; Tamo čekati budeš třikráte tři léta, Nevyčekášli, – po bratřích bude veta!“ A dívka, když to slyší, slov těchto se lekne, Než, Povětří suší její slzy, a dívce řekne: „Zmuž sese, děvo! a slyš můj hlas: Věčno trvá věčně, a čas jen čas! 166 „BuďBuď tamo, a čekej tamo třikráte tři léta, Pak budeš míti devět bratrů, a po žalosti veta!“ A slyšíc je dívka, tato těšecí slova, Prosí teď Povětří, a zmuží se znova: „Stvoření dobré! – vstaň a houkni, „AA ku Hadí Skále, – tamo mě zafoukni! „BuduťBuduť tam čekati třikráte tři leta, „VysvobodímliVysvobodímli bratry, a po žalu-li veta; „NesNes mě celý den, a nes mě celou noc, „LetaLeta nejsou nic, a jeden bratr je moc! „NesNes mě, nes! – byť i na konec světa, „DevětDevět jich vysvobodím! – a po žalosti veta!“ – I slyše Povětří děvčí zmuželá slova, Radostí rozehřeje se, a mluví znova: „Slyš mne dále, srdnatá děvo! „AA poslouchej teď v pravo a v levo: „BlízkoBlízko Hadí Skály, na dalekém poli, „UvidíšUvidíš tamo sedmihranou roli; „NaNa té roli roste, v bujaré síle, „DivotvornáDivotvorná bylina, a ta květe bíle, „BíleBíle květe, a tmavozeleně roste; 167 „TuTu s kořenem trhej, pozorně: neboť šálí! „AťAť tobě mladé ruce nepopálí! „AA teď na pozorupozoru, dívkodívko, měj: „TuTu bylinu v snopě do vody dej; „ChcešliChcešli vyhnouti se všeliké nehodě, „NechNech ji tam devět dní ležet ve vodě; „PotomPotom ji vystavuj dní devět na sluníčko, „AA z té byliny dělej vlákeníčko; „AA pak operuť mladé ruce svoje, „AA ve dvou letech uší košile dvoje; „DřívDřív ale než uplynou osudná leta, „AťAť máš devět košil, – sic po všem veta!“ I slyšíc to, dívka se rozplamení, A ku Povětří takto hovoří: „Slyš můj slib! a slyš ho znova zas: „UšijuUšiju košil devět, než odplyne čas! „AťAť si ta bylina, ať si mne šálí! „AťAť ty mladé ruce, ať je popálí! „NechťNechť se vyhnu nebo ne, té nehodě, „BuduBudu ji dní devět močiti ve vodě; 168 „PakPak ji dávati budu na sluníčko, „AA z té byliny udělám vlákeníčko; „AA z toho vlákna pak, pro bratry svoje „NadělámNadělám košil, v každém tříletí troje! „NesNes mě tam jenom, celý den a celou noc! „LétaLéta nejsou nic, a jeden bratr je moc! „NesNes mě, nes! – byť i na konec světa, „DevětDevět jich vysvobodím! – a po žalosti veta!“ I zaradovalo se Povětří Nad těmito děvčími slovy, nad srdnatými, A takto potom ku dívce pohovořilo: „Zmuž se tedytedy, děvo, a poď, a poď, „TatoťTatoť oblaková tě pojme loď!“ A hle! a hle! – oblaková loď tu byla, A dívka se lodi, té čarokrásné, podivila: Skvělať se zeleně, modře a žlutě, A k dívce zduchem kolébala se chutě! Sluneční papryskové ji oblívali, A páry vůkol ji lehoučké pokrývaly; Tuť jakýsi zpěv libý semo zdaleka line, A vše vůkol ve rozkošné vůni tu plyne; 169 A dívka se dívá, ale nelekáť se tuze, Než vážně tu stojí, a ve svaté hrůze; A nepočítáť ona dálku, ni léta třikrát troje, Než, počítáť jenom otce a bratry svoje! A počítajíc bratry, do té lodi stoupne, A Povětří zafučí, a pětkrát houkne. A hle! a hle! – s dívkou se loďka zvedne, A plyne s ní vysoko, plyne s ní ve dne; I skví se zeleně, modře a žlutě, A s dívkou po nebi se kolébá chutě! Růžová vůně zavání vůkol děvy, A křivanové po stranách počnou zpěvy; A tak to jde dále, ve dne v noci stále, Až k oné pověstné, až ku Hadí Skále. – Po tru dní, a po třu nocí tmavých Přeletěla s dívkou lodička mnoho, A blížila se k onomu místu, k osudnímu, Co leželo za sedmi lesy, a za devíti horami; I spustila se na zem loď, ta oblaková, A dívka vystoupila u jednoho lesa, Děkujíc větrům za tu věrnou službu. A když větrům děkuje, na loď se dívá, 170 A loďka skví se zeleně, modře a žlutě, A zdvihá se, a rozplynuje se chutě; I vidouci dívka, jak ta loď se rozplynuje, Upřímě se snís ní, s tou lodí rozlučuje: „Leť, leť! odekud si přiletěla, lodičko! „RozeplyňRozeplyň se, s Bohem! stvořeníčko.“ – I kráčí dívka, ve stálém ohlédání, Podlé toho lesa, po zelené stráni; A hle! – podlé starého, podlé toho boru, Uvidí do oblak se pnouti vysokou horu; A na té hoře, na strašné, tamo stála Ta dalekopověstná, ta Hadí Skála! A ve skále to bouří, a ze skály se to kouří, Kouří se to šedivě, černě a rudě, A zhůru se to valí, nebesa čudě! – I stojeci dívka na zelené, na té stráni, Volá na bratry, v srdečném plápolání: „Poďte! poďte – bratříčkové moji! „PoďtePoďte! – obejmetež sestřičku svoji!“ A hle! a hle! – vyletí tu ze Hadí Skály, Jakoby mráček, devatero krkavců! 171 Ze Hadí Skály, z té strašlivé, do černého lesa, A v lese, v tom černém, ze stromu na strom, Až na kraj lesa, až ke stráni, k té blízké; A tu ji, tu dobrou sestřičku vítají, Křídloma třepou, a radostně volají, Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem: „AchAch, sestro milá! – přemilá sestřičko! „AchAch, duše mladá! – mladinká dušičko!“ A když ji tak, tu dobrou dívku vítají, Tuť křídloma třepou, a pak žalostně volají, Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem: „Jak tě obejmem, když rukou nemáme? „AA jak tě, sestřičko! jak tě přivítáme?“ A tak povolavše, ze stromu pozvihli se, Dolů sou sletěli, a sestřičku vítali, A vůkol ní krákajíce, křídloma třepali, Jakoby ji líbati, a jakoby ji objímati chtěli, A její oči, ty modré a mladé, ty plakaly. 172 I volají bratří: „TyTy, sestřičko milá! Ty tělo mladinké, a dušičko libá! Pověz ty nám, jesli že tobě povědomo, Co dělá náš otec, náš hněvný a milý?“ Odpovídá dívka: „VyVy, bratrové moji! Vy ubohá těla, a duše dobré! Doma je otec, a běduje sobě, A rád by duši dal za děti svoje!“ A slyšíce to krkavci, žalostně krákají, A dívku obletujíce, křídloma třepají, Jakoby ji líbati, a jakoby ji objímati chtěli, A potom ti černí krkavci takto volají: „AjAj, dobrá sestro! ty sestřičko milá! Ty tělo mladinké, a dušičko libá! Pověz ty nám, co tě sem přivodilo, V to strašné místo, až ku Hadí Skále.“ I odpovídá děva: „VyVy, bratříčkové moji! Jáť sem spěchala, bych vás osvobodila; A však nesmím u vás dlíti ve skále, Ani tuze blíž, ani pak tuze dále; Blízko toho místa, co Hadí Skála se hrbí, Stojí tam tři staré a vyduté vrby; 173 Ty obě pokrajní sou duchům k rejdu, Já pak do té prostřední sobě vejdu, Tam budu čekati třikráte tři léta, A vyčekámli, – po žalosti veta! – A já je vyčekám, to tříletí troje, A vysvobodím vás, bratry svoje! Potom sem opět sestra, a blažená docnoc; Léta nejsou nic, a jeden bratr je moc! Budu čekati! – byť i do konce světa, Devět vás vysvobodím! – a po žalosti veta!“ – A slyšíce to krkavci, radostně krákají, A dívku obletujíce, křídloma třepají, Jakoby ji líbati, a jakoby ji objímati chtěli, A pak se pozdvihli, a do Hadí Skály vletěli, A její oči, ty modré a mladé, ty plakaly. Och, – plakaly oči její, ty oči sesterské, A po stráni radost a žel sou rozsívaly! A kam padaly sou z oka děvčího radosti, I hle! – tam vyrůstaly sluzičky červené; 174 A kam padaly sou z oka děvčího žalosti, I hle! – tam vyrůstaly sluzičky kalené; A ta stráň, ta zelená, ta zestrakatěla, A mnoho těch kvítků, těch slziček měla; Mnohoť jich tam rostlo, těch kalených, Ale bezpočtu slziček bylo, těch červených! I opustila dívka stráň, tu zestrakatělouzestrakatělou, A pohlednouc ještě na skálu, šla dále od skály Až na místo, kde vrby ty vyduté stály; Do té prostřední vrby dívka vestoupila, A zde dlouhá léta vlákno a košile robila: Robila je z byliny, anaž květla bílo, A ono se jí to dařilo, to upřímné dílo. Lesní kořínky ona jí, a skalní vodu pije, A tak osum let v té vrbě vyduté žije; A nepočítáť ona čas, a léta třikráte troje, Než, počítáť jenom otce, a bratry svoje! 175 Léta plynuli, a léta doplynovali, A čas osudný se přibližoval. I vyčekala děva to tříletí troje, A ušila osum košil pro bratry svoje; I pro toho nejmladšího bratříčka Byla juž hotová, ta devátá košilička, A dívka, ta mladá a pilná, pod vrbou seděla A jenom rukávek levý došívala. I když tako sedí, a na rukávek hledí, Lesové zahučeli a větrové zakňučeli, A všecky skály a jeskyně pootřásaly se! I vyskočí děva, a k lesu se dívá – A hrůzu čeká, a vidouc jiji, hrůzy se leká! Huj, huj! – v tom lese, v tom divokém lese, Všecko se láme, a kácí, a všecko se třese; U lesa se blejská, a v lese to vejská, A v lese to hučí, a fučí, a kručí! Kručí to strašně, a děvu to děsí, A kady se to valí, tam hoří lesy! I hoří to v lese, zeleně, černě a žlutě, A huj! a huj! – k dívce letí to chutě! Letí to kanec z toho černého lesa, 176 Škaredou babu na řbetě nesa; A ta baba vejská, a baba si vyje, A kanec utíká, a pění, a plameny plyje! I zhrozí se děva, a škaredé baby se lekne, Baba však zastaví, a takto jí řekne: „Neboj sese, děvo; a slyš můj hlas! Poslalo mě Povětří, v pravý ještě čas; Plynuli sou, a doplynuli juž osudní leta; Po devateru bratrův tvých bude veta, Nevysvobodíšli je – ještě dnes! A protož, zhůru! na skalinu vlez. Huj! děvo, huj! naposledy se zmuž! Času je málo! – Huš, huš, huš!“ A zpátky ujíždí, a řičí a vyje, A kanec skáče, a plameny plyje: Skok divoký honí skok divější, Vždy hluboko dolů, a zas do vejši; Po rovné planině: žup, žup, žup! A přes hluboké příkopy: hupyty hup! Už sou v lese! a tam všecko se třese; U lesa se blejská, a v lese to vejská, A v lese to hučí a fučí a kručí! 177 Kručí to strašno, a děvu to děsí, A kudy se to valí, tam hoří lesy! – I stojí tu, to mladé tělo, pod vrbou, Jako zdřevěněno, a jako zkameněno. Lesové dohučeli, a větrové dovětřili, A duše se navrátila do mladého těla, A hlas navrátil se do ust, do pěkných a jarých: „Ach, plynula – doplynula juž osudní léta! „AA po vás, bratříčkové! po vás veta, „NevysvobodímliNevysvodímli vás ještě dnes; „AA já vás vysvobodím – ještě dnes! „DevětDevět vás osvobodím, než přijde noc: „HrůzyHrůzy nejsou nic, a jeden bratr je moc!“ To řkouc děva, z vrby ty košile vzala, A ku Hadí Skále, k té strašnéstrašné, jíti se jala; A když přijde dále k té Hadí Skále, Ve skále to bouří, a ze skály se to kouří; Kouří se to šedivě, černě a rudě, A zhůru se to valí, nebesa čudě! 178 Ale děva nedbá na tyto divoké hrůzy, A spěchá na skálu, a křídlatí v chůzi; A její nohy, ty jaré, ty zhůru letěly, Ona však nevěděla, že jí okřídlatěly: Neboť nebyla to křídélka, jaké má holubička, Ale neviditelné byly, jaké má asi dušička. Na té vysoké hoře, co na ní zde stála Ta dalekopověstná, ta Hadí Skála, Tam bodavého bodláčí, a trní mnoho bylo, I kamení ostrého; – to však ji neděsilo! Zhůru ona kráčí, běží a letí, A chytá se bodláčí, a chytá se trnových snětí; Sněti se lámou, a kamení se sutí, A dívka s vejšky do bezedna se rutí! „Chraňte mě nebesa!“ zvolá, a chytí se snětí, A opět zhůru kráčí, a běží a letí! I nepočítáť ona těchto nesnází roje, Ale počítáť jenom otce, a bratry svoje; 179 A nedbáť ona na tyto divoké hrůzy, Než, nahoru spěchá, a křídlatí v chůzi; I často padá, i často se chytá snětí, Přec na horu kráčí, a běží a letí! – Ach, ty trní! – ty ostré a nemilostivé! Ty ukrutné, a ty závistivé trní! V čom ti, to mladé tělo, v čom ti ublížilo, Že jsi ho, to libé tělo, žes ho poranilo? Ach, slábne ono, slábne to tělo její, A jejijejí ruce, ty bílé a mladé, ty krvácejí! A které trní o její ruce zavadilo, I hle! – na tom vykvětaly bílé růžičky; A které trní ty mladé ruce poranilo, I hle! – na tom vykvětaly červené růžičky; A ta otrněná hora, ta zestrakatěla, A mnoho růžiček na sobě měla! Mnoho jich tam bylo, těch růžiček bílých, Ale bez počtu bylo růžiček, těch červených. 180 I kráčí dívka vždy vejš a dále, Po dalekopověstné, po té Hadí Skále, A nedbá, že jí slábne to tělo její, A ty ruce, ty bílé a mladé, že krvácejí. Huj! – na hoře juž, tam nejvejš stojí, A duše se neleká, než oko se bojí; Tam na hoře jesti do skály díra, Díra úzká, ale hlubokosti není míra! A ve skále to bouří, a ze skály se to kouří, Kouří se to šedivě, černě a rudě, A zhůru se to valí, nebesa čudě! I zmuží se děva, a z té vysoké výše Dívá se černou děrou do té skalní skrýše; Oh! strašná je do skrejše skalní ta díra, Úzká sic, ale hlubokosti není míra! I vyvolá dívka: „VyVy, bratříčkové moji! Má duše se neleká, než oko se bojí! Ach, bratrové – bratříčkové milí! Vy nebohá těla a dušičky libé! Juž já se tam nedostanu z této vejše, Tamo k vám, ach – do hluboké skrejše! Už se blíží ta veliká, ta osudní noc! Ach, pomoztež nebesa: slábne moje moc.“ 181 A hle! a hle! – dyž tak děva řekne, Zahučí vítr, a ona hukotu se lekne! Vítr zahučí, a v oblaku něco sem plyne, A dívka se děsí, a dívka hyne. Letí to sem v tom oblaku rybí kosti, A letí na skálu z nadvětrné vysokosti; A byly to kosti velikánské, veliké velmi, Buď z ryby ze sumce, aneb z vodní to šelmy; A ty kosti ty veliké, ty na skálu padaly, A jakoby živé, do žebříku se skládaly; A ty kosti, žebřík ze sebe dělající, Takto sou mluvily ku děvě – ku děvici, Polovic živým, a polovic mrtvým hlasem: „Huhu! ty děvo, – nic se neboj! „SoběSobě nezoufej, ale v sebe věř a doufej, „AA po nás, po rybích kostech do skály stoupej!“ I zmuží se dívka, do skály po žebříku leze, A ten žebřík z rybích kosti se nahoře tratí, Nahoře se tratí, a dole se nastavuje, A dívka po něm do skály sestupuje; A ve skále to bouří, a ze skály se kouří, 182 Kouří se to šedivě, černě a rudě, A zhůru se to valí, nebesa čudě! Než, dívka se neleká této hrůzy, A dolů stoupá, a křídlatí v chůzi, Vždy hloub a hloub dolu sestupuje, A žebřík na hoře se tratí, a dole se nastavuje. I volá dívka, volá po skále: „Poďte! poďte – bratříčkové moji! „PoďtePoďte! – a obejmetež sestřičku svoji.“ A hle! a hle! – slyše to krkavčí stádo, Rozradostí se, a je tomu rádo; Tuť oni krkavcové sestřičku vítají, Křídloma třepou, a radostně volají, Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem: „AchAch, sestro milá! – rozmilá sestřičko! „AchAch, duše mladá! – mladinká dušičko!“ A když ji tak, tu dobrou dívku vítají, Tuť křídloma třepou, a pak žalostně volají Polovic lidským, a polovic krkavčím hlasem: 183 „Jak tě obejmem, když rukou nemáme? „AA jak tě, sestřičko! jak tě přivítáme?“ A tak povolavše, z propasti pozvihli se, A zhůru letěli, a sestřičku vítali, A vůkol ní krákajíce, křídloma třepali, Jakoby ji líbati, a jakoby ji objímati chtěli, A jejich křídla černé, – ty zbělely, A sesterské oči, ty modré a mladé, ty radostí plakaly. Och! zběleloť ono, to stádo krkavců, Zbělelo radostí, a zbělelo rozkošem, A vůkol dívky mladé popoletovalo; Ona však, vždy hloub dolů sestupuje, A žebřík nahoře se tratí, a dole se nastavuje. Když pak přišla juž dolů, Dolů, hluboko velmi, až na dno, Větrové zahučeli, a stěny skal zazvučely, A celá Hadí Skála potřásala se! Ale děva té hrůzy se nelekala, Než bratrů osum oblíkala, A nemluvila, než radostí plakala. 184 A hle! a hle! – jak na ně košile vhodila, Ti bílí krkavci radostí třepali se, A na posledy sou ještě sobě zakrkali, A potom v mládenci se proměnili. Ta jejich krkavčí hlava pěkně zkulatěla, Jejich ostrý zobák libě zrůžovatěl, Jejich lačné líce rychle se vyplnili, Z jejich křídel ramena vyrůstaly, A z brků tvrdých sou prsty vyrážely, A jejich oči, ty mládenecké, ty radostí plakaly! Ach, ty nehodo! – ty nevolná! Ty nepřívětivá, a ty podivná nehodo! Juž hotová, ta devátá košilička, Pro nejmladší tělo, pro nejmenšího bratříčka, Ta ho neměla došitý, ten levý rukáveček! I ostaloť mu, tomu bratříčkovi, Nad levým ramínkem krkavčí křidélko! Ale mládeneček, on se přec radoval, A sestřičku líbal, a křídýlkem potřepával, A s tím křídýlkem až do smrti on běhával. 185 I obstoupili mládenci sestřičku, A v dalekopověstné, v té Hadí Skále, Jeden po druhém její čelo líbají, A za její službu a lásku jí děkují: „AchAch, sestro naše, ty sestřičko milá! „TyTy tělo mladinké, a dušičko libá! „JakJak ti poděkujem za tvou stálost? „AA co ti darujem, aby tě to těšilo?“ Ale dívka, ona jim neodpovídá, Než na své ňádra, na bílé a mladé, Jednoho po druhém ona tiskne; I nebylo pro radost pomysliti na svět, Leč na otce, na hněvného a dobrého! A když se tak nad sebou radovali, A když se, nemluvíce, věrně líbali: Větrové zahučeli, a stěny skal zazvučely, A ta Hadí Skála potřásala se, A k jedné straně v divokém praskotu rozevřela se! – I opustili bratrové tu osudní skálu, A radostně do rodné dědiny sou kráčeli. U prostřed nich šla jejich dobrá sestra, Jejich sestra, a nejmladší bratříček; 186 A on se radoval, a on si poskakoval, A tím krkavčím křídýlkem potřepoval. – Sedí otec, sedí v chaloupce osamělé, Jako zdřevěněn, a jako zkameněn, Jeho líce sou vpadlé, oči smutné; Jeho čelo – zvrázkovatělá kora, A jeho hlava – osněžená jabloň! Smutně sedí starec ubohý, opuštěný, A trpkosti viny své zakouší, A častoť on vzdychá, rukama lomí, Volaje dceru, a volaje syny milé; I voláť je úzkostně a upěnlivě, Žeby je ze hrobu juž vyvolal; Ale volal je nadarmo – devět let; Devět synů volal – devět let! – A desátý rok se juž přiblížoval, Ale ze Hadí Skály žádný se nevracoval. A když tak jednou sedí, Jako zdřevěněn, a jako zkameněn, Smutně pozdychne, a žalostně volá: „Poďte! poďte – synové moji! „PoďtežPoďtež ke mě, – do náruče svoji! 187 „BouřeBouře dobouřila, a stromové dohučeli, „AA hněvy moje se rozplašily!“ A opět sedí tu strápený otec, Jako zdřevěněn, a jako zkameněn, A smutně pozdychna, žalostně volá: „Často, často bouře povrátila se, „StromovéStromové hučeli, a větrové fučeli, „AleAle hněvy moje, – ty se nevrátily!“ A opět utichne, a němo tu sedí, Jako zdřevěněn, a jako zkameněn, A smutně pozdychna, srdečně volá: „Och! – nikdy, nikdy hněvy nevrátí se; „AleAle vy se mi navraťte, synové moji! „PoďtePoďte! pojďte – do náruče svoji!“ A hle! – tři hadi, tři zelení to hadi, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! Po zemi se krouží, a na ocasy se staví, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! A jeden z těch hadů, z těch zelených mluví, Polovic lidským, a polovic hadím hlasem: „Blažený otče! – ty hněvný a dobrý! „NesmutniNesmutni více, a rozvesel se; „VysvobozenoťVysvobozenoť tvých devět synů, „AA oni k tobě navracují se!“ 188 A starec leká se, a starec se dívá, A slyše hadí slova, rozraduje se, Potom stoupí k okénku, a ven se dívá. – Ach! – stádo bujarých se juž blíží, On ale chce uviděti – svoje děti, Ale on je nevidí pro radost, Pro radost velikou, a pro slzy otecké! – I přiběhne tré synův jeho, Ti nejstarší rychlonohými jeleny! I přiběhne tré synův druhých, Ti postarší zelenými sokoly! I přižene se dvé synův jeho, Ti mladší to šumavými větry! Potom přijde – přiletí dobrá ceruška, To tělo mladé, ta bílá holubička! A po zadu, ten synek nejmladší, K otci běží skotačivým kozlátkem! Ten radostí nepláče, než usmívá se, Po jedné noze sobě poskakuje, A krkavčím on křídýlkem potřepuje! A tu všickni otce, starečka obstupují, A ne po řadě, ale jak jenom kdo může, 189 Starečka hladí, a starečka líbají, A on, ten stareček omládnul, A jeho šedivá hlava – ta zčernala! I když se tak všickni tu radují, Hubičkují, a němo se líbají, I hle, i hle! – tři hadi, tři zelení hadi, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! Po zemi se krouží, a na ocasy se staví, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! A jeden z těch hadů, z těch zelených mluví Polovic lidským, a polovic hadím hlasem: „Bez viny člověk jenom blaženost pije, „NesnázíNesnází se nebojí, a vítězně žije! „DenDen je den, – a noc je noc, „LétaLéta nejsou nic, a jeden bratr je moc!“ A hle! ti hadi, ti zelení to hadi, Tu jeden, tam druhý a třetí tady! Po zemi se krouží, a na ocasy se staví, A z chyže se tratí, ve hadím sikotání, Ten tudy, tam druhý a třetí tady. A otec a dětiděti, oni se radovali, a divili se, A nebylo pro radost pomysliti na svět, Než na Boha, a tomu bylo modleno. – 190 OBSAH. Bludná světýlka9 Zelená žabička20 Mladé bery24 Učená straka28 Zkamenělé stádo3032 Zamilované děvy3239 Kozonohý Lesoň45 Toulavá koza55 Lék proti milosti58 Pověst o Vodníkovi62 Pohled na děvče79 Zdřevěnělý pastýř81 Mladý rybák6494 Opuštěný holoubek99
[191] OBSAH. Jasanová kolébka107 Tajnost děvčí110 Mladá oběť114 Dušička vodní120 Zima125 Kytička z planých růží128 Zaklená panna 134 Bělině137 Srbská hádanka141 Nemožnost143 Hádka144 Devatero krkavců145
E: jf; 2002 [192]