BĚLINĚ.
Když sem tebe Bělo ještě nepoznal,
Šťasným, šťasným věru sem byl! –
Rákos jezerní mi šeptával poklid;
Košatá stíny mi podestílala lípa,
A kolem mě vypínajecí se keří –
V zeleném lůně co boskou růži
Z jara vychovává, slova mi volávalo
Jemné, a rosu na čelo moje střásalo
Voňavou. – Ladné sny mi donášeli
Unavení větýrkové; ve snách sem viděl
Kterako bůžkové, střežitelkové malí,
Lítali nade mnou, a z lesní temnosti
Křídelkoma lehoučkýma začasto
Na mne zavívali jemnou hrůzu. –
Bělino – Bělinko!
Od té doby, co jsem tě viděl
137
Rákos víc mi nešepce jezerní
Poklid: – nic, jen lásku volává,
Ana rozohňuje ňádra; a keřivo
Růžové: „Bělo!“ jenom volá, a „Bělo!“ a „Bělo!“
A kdy se položím pod zeleným dubem: –
Více nade mnou, bůžkové! nepoletujete;
Ale ji, tu pěknou! ve snu vidívám,
Bělinu vidím jen, a má duše zalká. –
Když sem Tebe, děvo, ještě nepoznal,
Byl sem zpokojen s osudem svým;
Byl sem bohat, a pěken a vesel. –
Jedva sem uviděl tvoje oko modré, –
Rychle zhlížet sem se chodíval
Ku pramenům skal, a často volal sem:
„O bohové! – žeť pak jste mi nedali
„KrásostKrásost líců, jako Běle hezké,
„BychBych se zalíbil jí, jakož ona se mi
„PodPod zeleným tu zalíbila javorem!“
AchAch, já zpozdilec! –
Jak pakby prostá chudobička
Žádati mohla krásotu slunce,
138
Jež do nebeské lučiny si zasadil
Veliký bůh! – já hoch veleprostý!
A přece bych tak rád byl hezkým,
Bych se zalíbil jí, jakož ona se mi
Pod zeleným tu zalíbila javorem. –
Ach, snad – snad by mi bývalo lépe,
Kdyžbych tebe byl nikdy nepoznal: –
Teď ale hůř mi je, že jsem Tě viděl,
A uviděv Tě stratil!
O žeť pak jsi neklesla do náruče mé!
Krásnali dosti není ta šalaš moje,
Zeleným pokryta souci mechem?
Neníli dosti pěkná ta světnička moje?
Neníli měkoučké to mechové lůžko,
Růžovým hojně lupením posypáno?
Neníli dosti volné pro tě, moje bůžátko?
Aj, jak chutná je tato vodička
Ze skály rozevřené tekoucí!
A zde ti klasové vousinatí –
Jak se klonějí! – v zrnečkách těch malých
Zkrývá se potrava na zimu celou.
A to moje stádo! – četnéli není
139
Dosti, by nás oba živilo, i několik
Mláďátek stepilých, kdyby rostly?
Ale snad, bohové! snad je to veliké
Štěstí mé, že mě neměla ráda.
O, já bych byl stádo zapomněl
Hlídati, dívaje se na Bělu hezkou;
A zanedbávaje vás, kozy krotké!
Zpíval bych jen: „Bělo, děvo krásná!“
Ach snad, bohové! snad je to veliké
Štěstí moje, že mě neměla ráda.
Kdybychom pod košaté stromy sedli,
Snadby hladívala mou bradičku
Říďounce obrostlou, a snad i líce: –
Tuť bych často, matičko! zapomněl
Na tvoje upřímná slova lásky!
A kdyby klesla do náruče mé –
O, tuť bych na všecko zapomněl,
Co by „Běla“ nebylo, volaje s plesotem:
„Neznám nic, a nemám! – Bělu jen.“
A když bych ji co ženku políbil: –
Pak – – (ó, dobře že mě nemá ráda!) –
Snad bych i na vás, bohové! zapomínal.
140