Zem se usmívá, nebe mladne; božská

Zem se usmívá, nebe mladne; božská Zem se usmívá, nebe mladne; božská
Vesna svá naží divotvorně ňádra; Příroda plesá, stromy list odívá, Kvítko palouky. Ha, slyšíte zpěv labutí? slyšíte Jak slavík zpívá zelenému háji? Lásku jen slaví; i šumot potůčka Lásku zašeptá. Než jiný křivan vyvolil si předmět; Vzhůru on pílí do nebes, kde Pánu Zvučně ohnivých Serafů velý zbor Chválu vydává. Pak, svatých krajin zanechav, se pouští Na pozemský luh; vyučiv nebeským Se zpěvům, slavným klokotem vylévá Písně velebnosti. [5] Kéž bych moh’ s tebou započít křivánku! Tak bych pěl! – rozmar zapudiv, milosnou Růži bych zpíval, v sadě což bujarém Králuje slavně! Tak Ty se rdíš ve spanilosti božské Dýchajíc rozkoš do dědin Slovanských, Sláva Ti, dcero Strelicův a srdcí Vládkyně mocná! Čechia plesá, kdy tokem povábným Vyplyne hlahol děda usty tvými; Větvo královská! Velitelko jemná! Slávie modlo! – Harfo! – proč tak dnes rokotáš bojácně Mládkovi? Plésej! přijatá bude snad Libě píseň, již mi potajmo lehká Šeptala Muza. – [6] S radostí a bez bázně podávám těchto několik písní, a pohádek, jež mi za dlouhých večerů povídala mladá Běla. Zalíbíli se snad některá z nich, radovati se budu, a růžovým věncem ozdobím sobě milenku svou; nepodaření ale vina každého – padniž na mne, že jsem, podlé ni sedě, poslouchati zapomněl, a mejlíval povídalku hezkou. –
[7] BLUDNÁ SVĚTÝLKA.
Za májového jitra jednou, seděli sme, já a mladý rybák Jaroš, u jezera v polabí, jemuž říkají „Hluboké“ a navnadivše ryby, hodili sme udice do vody. Ale větřík raní kazil nám lov, a věru není mrzutějšího chytání ryb na udice, jako když větrové zamítají rybákům pruty. Když tak sedíme, zdálo se, jakoby k nám vítr z daleka zanášel zpěv. „To zpívá hezká Běla!“ – vyvolal sem já, a věru nemejlil sem se. Už mnohokráte sem stál za podhájským dubem, kdež tak často pásá, a obdivoval sem se kráso- [9] tě její, a líbeznému zpěvu a mysli ctnostné; ale nikdy sem se neosmělil, sednouti sobě do trávy podlé ní, a provázeti zpěv její. Jenom když sem seděl o samotěsamotě, mluvil sem k ní a šumot rákosův odpovídal mi, a mnoho písní sem složil o ní, a její jméno vyřezával sem do kůry topolové. V klokotu zpěvném popohánělať ona stádečko své na pastvu, a bylo jí kráčeti okolo nás. Když pak přicházela blíže, přestala zpívati plachá dívka vidouci nás, a zarděla se, jako se zardí mladá růže, když na jaře z poupěte vychází. Moje srdce plynulo v rozkoši. I vstanu rychle, a běžím k ní, a posadím hezkou zdrahalku mezi nás; neboť mají rybáci ten obyčej, že když nemohou chytati ryby, chytávají mladé dívky. „Puste mnemne, rybáci, já zde nezůstanu!“ – volala, libohněvným na mne patříc okem, a zůstala seděti. – „Nepu- 10 stíme tě, hezká Bělo, nepustíme, dokuď nám nepovíš pohádku!“ – volali sme oba. „O čem bych jen ale povídala?“ ptala se Běla. „O Jarvodu, jak ho chytil Vodník? – anebo snad o Černíkovi, o tom zakleném rybáři? – aneb o té mladé rybářce?“ „Ano, Bělo, o mladé rybářce nám povídej!“ – volali sme oba, a Běla počala povídati pohádku; já ale hladil její ruku, a srovnával její vlásky, neboť dovádiví větříci rozptylovali je. –
Bylo jedno jezerko, a u toho jezerka byla chaloupka, rákosovím souc pokryta, a v té chaloupce zůstávala Krásnice, ale všecko jí říkalo „hezká rybářka“ –; pamatujte si to tedy – „hezká rybářka“ jí říkali. Tak napomínala Běla, modrým na mne pohlednouc okem. – „Ano, hezká rybářka jí říkali!“ posvědčil sem já, a políbil sem po celotu prahnoucí usta, ne- 11 boť Jaroš patřil do jezera; zdáloť se mu, jakoby brala ryba: Běla pak, zarděna cudem, pohrozila mi, a usmívavě povídala dále. Ta milá rybářka vzala jednou z rána svou malou síťku a lovila v tom jezerku, co bylo u její chaloupky, – jak sem povídala; – ale dlouho nemohla nic uloviti. Až konečně – – jen považte, jak se musela leknouti! – a kdož by se také nelek’ –? pán Bůh sám mne rač chrániti před takovým lovem! – konečně ulovila – „zlatou rybu?“ – „křemenáka?“ – „hadí hlavu?“ – ptali sme se jeden přes druhého. Ne, ne, ne, ne – neuhodli ste; bylo to nahé rozeňátko, ale hezoučké a rozumné, na zádečkách maje stříbrné perútka, jako ta očarovaná rybička, co je o ní ta dlouhá pohádka. „Pusť mnemne, rybářko mladá –“ volalo, – „pusť mne! Já sem bůžek milosti, a bohatě obdaruju tebe!“
12 Tak to řeklo, a sepialo to ručinky, a dalo se vám to do pláče. Kdož by se nedal obměkčiti, když tak prosilo? Ona ho pustila opět do vody, a to bůžátko jí poradilo jakési čáry. Ale rybářka nezatajila toho, a naučila všecky panny čarovati. A od té doby, co se toto přihodilo, nechytávají rybářky do sítě ryby, ale mládence loví! – „Ano, mládence loví!“ – vyvolal sem já, a kochal sem v šeptavém celování mladou Bělu, a – „dobré jítro!‘jítro!“, – volalo něco za námi. Ach – jak nás to uleklo! – tvář dívčí rozohněla se, a já sem trnul. Byltě to zádubský rybák, stareček jarý, a vždycky v dobrém rozmaru. „Zdráv buď!“ – volali sme já i Jaroš, – „zdráv buďbuď, rybáku dobrý!“ – „„Vítám vásvás, Zádubský –!““ zašeptala Běla, k zemi sklopíc modré oči. „I hlele“ – diví se starec – „toť pak je Běla!“ – „vždyť sem si juž my- 13 slel, žeby ta mladá růže někomu zavoněti měla –; inu, byl sem také mlad, milí hoši! a milost je rosa mladosti. Blaze dívce, která v jarní mladotě souci, zamiluje sobě mládence cnostného; taková se nemá aspoň co obávati, že si pro ni přijde Vodník, rákosovým ozdoben věncem.“ – Tak žertoval šedovlasý stareček. „Pojď pak, a posaď se mezi nás, a povídej nám něco; a nebo zpívej, neboť říká můj otec, že ti nebývalo v polabí ve zpěvu rovno!“ Takto mluvil Jaroš, a jemu na to dal odpověd zádubský rybák: „Ano mládenci! budu vám zpívati dnes, ačkoliv je juž chroptavý hlas můj, a já nezpívám, leda kolíbaje na kolenou vnučky své. Ano, zpívati budu, o lásce starec zpívati budu, jeli tomu tak, jakož se povídá, že omladne starec o tři jara, když o milosti pěje.“ I posadil se mezi nás, a Běla v zardění očekávala, o čem zpívati počne; ne- 14 boť měl obyčej, zpívati o tom, co ho náhodou popudilo k zpěvu. Teď počal stareček zpívati, a šepot pěnivého jezera provázel píseň jeho:
Rákose hovorný, a ty vodo, Vodo šumná! – utichnětež nyní, Neboť zpívám o nesmírné lásce! – Co to letí ze tmavého lesa? Zelený to sokol? čili orel, Černý orel v soumraku večerním? AjAj, není to sokol, ani orel, Ale Kalvod je to, rybák mladý; Běží přes hory a doly prudce, Přes hory a doly ku nevěstě. – A když přijde ku záborské skále, Z černé díry bystro proti němu Vyletělo sedmero sov černých. „HojHoj, ty june, june zlatovlasý! „NechoďNechoď v noci po lukách polabských, „AťAť nezavedou tě bludná světla!“ Ale neposlechnul bujný Kalvod, Co mu nočních sov hučelo sedum; 15 Běží lesinou jelenem prudkým, Šumným větrem přes vysoké hory, A vodou se jako ryba brodí. – A když přijde k prorockému dubu, Zašumělo jemu husté větví: „Vrať se domů, june zlatovlasý, „AťAť nepotká tebe osud krutý!“ Ale Kalvod, v plápolu milosti Neposlechna větvic radu svatých, Chvátal dále po lučině labské, Aby obejmul svou mladou dívku, Dřív než slunce z růžna vstane lůžka. HučíHučí, hučí hrůzně prudká řeka, Valíc proudem jedle z černých lesóv: „Vrať se, vrať sese, june zlatovlasýzlatovlasý, „AťAť vlna tě nezachvátí moje!“ Lekne se tu Kalvod hrůzou jatý. Zastaví se v prudkém letu mladík, Na druhou stranu se mutně dívá. – Aj, na lučině na druhém břehu Dvě světýlka vidí charpomodrá; Byly sou to dvě bludičky noční, On pak myslel, že to z oken světlo. 16 Podlé břehu pádí junoch rusý, Podlé břehu hromohlučné řeky, Najde loďku v rákosu pokojném A plaví se přes řeku hrůzotnou. HučíHučí, hučí smutně kalná řeka, Píseň hučí nad hrobem mládence. Plakaly pro něho mladé dívky. – Praví se, že ne noční bludičky, Ale modré oči zavedly ho. – Rákose hovorný! a ty vodo, Vodo šumná, – požalujtež semnou, Dozpěval sem píseň o Kalvodu. – – Skončil stareček; všecko bylo ticho, a Bělčina líce byla sou porosena žalostí. „To je smutná píseň!“ – zašeptala ke mně; – „Smutná!“ odpověděl sem, stiskna její bílou ruku. A vida stareček zármutek náš, počne mluviti takto: Moje děti, moje dobré dítky! – já sem pokalil proud blahoty vaší, – ale věru, že sem to učiniti nechtěl; vy ste dobré děti, a budete 17 šťasny ve milosti své, vezmetely sobě příklad z písně mé, nebo jen to byl oučel zpěvu mého, abych vám okázal, jak zhoubná je láska přepiatá. „Milost je blahotvorný pramen skalní,“ – říkával otec můj, – „a kdo z něho mírně vodu čerpá, ten si rozkoš pije božskou; ale v jed se promění tekutost proudu v tom, kdož unaven sa nemírně pil z něho.“ Neboť není člověk živ aby miloval, ale miluje aby živ byl! O, blažen, blažen jest onen, kdo věnec života svého doplete z květů milosti a cnoty! Člověk bez milosti je na tom božím světě kamenem; než, kdo miluje, jest živ a vesel jako ryba u vodě, jako pták v mladém háji! Kdož miluje, nehledá nic; on má všecko, a v největší pustinu nese sobě všecko, – celé nebe donese si tam v ňádrách svých! Milujte se, dítky, milujte se, a buďte zdrávy! – Tak domluvil Zádubský rybák, dávaje nám ruku svou, a my – „S Bo- 18 hem buďbuď, rybáku dobrý!“ – volali sme všickni, a dlouho sme hovořili o něm. – A od této doby nazíval sem Bělu svou milenkou, a lovíval sem v jezerách u ni nablízku. Když pak sem sedával podlé Běly v bujné trávě luční, a nebo v mladém háji, anebo když sme chytajíce ryby prodlévali u vody, – líbal sem její hezounké usta, a často spomínaje na píseň Zádubského rybáka, volával sem: „Nekoukejte tak na mne, vy modré oči – ať nezabloudím!“ –
19