UČENÁ STRAKA.

UČENÁ STRAKA.
Jarmil.
Pěj mimi, Žalosto milý, nebo dávno jsem tě neslouchal Zpívati juž; zapěj mně nyní smutnou onu píseň: „V háji holoubek mutno letával“ – a já ti kozlátko Dáti volím, jako pěnka běloučké; jen se podívej Tam pod skálu mechem pozarostlou, jakže milounce Své krásné, táhlé do vysosti hrdélko napíná, List zelený z nízké rokytečky pourvati touže! 28 Než, zapěješli mi dumku milou, co na louce onehdá Před večerem zpívals: straku pak bych dal titi, ŽalostoŽalosto, Svou milenou; věru na strace té mnoho sobě zakládám. Žalosta.
Žal mě k pláči nutí, ale tobě – odepřeti nelze! – Jak slavíček, když veselém ve háji, Skákaje s větví zelených na větve, V plésu vábném své klokotá miloučké Písně radosti: Takť i já jindá, po palouku labském Hnávaje stádo, vždy vesel chodil sem, Usta má zvučná jen vylévala vždy Hlásky radostné. Zdaž si poslouchal, bělavý měsíčku! V klín ve noční zdech vylinouti bolný? TvouTvou, potůčkupotůčku, kdy smutila hladinku Slza žalosti? 29 Než, co sem krásná tě viděl pasačko, Už polabská víc nekojí mne krása – Toužebností můj opojen těká teď Duch ve budoucnu. Jarmil.
Krásně pěje ptáček, když bolně samičku volává! Pojď teďteď, pěvče milýmilý, do chaloupky, a já titi, ŽalostoŽalosto, Rád straku dám; – žádný za celé by ji stádo nedostal, Neb je mi nad vše milá, cokoliv jen mám; ona ráno Mě probudí a volá: „Běla, Jarmile, má tebe ráda!“ Pak lítá okolo mne radostně, a neb se na rámě Mé posadí a volá: „Běla, Jarmile, má tebe ráda!“ Pracně totoť – věř! – sem ji celou zimu tuhle učíval – 30 Hleď, – a tu prostomilou dnes tobě volím straku dáti! Žalosta.
Tobě z lásky jenom zpívám; věru, že straku nechci. Chtěl bych, než – neumí: „Běla má tebe rádaráda, Žalosto!!“ – 31 ZKAMENĚLÉ STÁDO.
Skotáčkové pásli stáda svoje na stráni Zelené Hory, nedaleko níž osamělá stála chaloupka Žalmírova. I vystoupí on ze dvírek nizoučkých, a na hůl podepřen jalovcovou, kráčí podlé skalního pramínku na stráň, aby tělo jeho zdravým zduchem pookřálo, neboť bylo na jaře. A vidouce ho pastúškové, běželi mu naproti, a podporujíce ho, dovedli ho na kamenou lávku, anaž hustým porostla souc mechem, u skalního pramínku ležela, a k pohodlnému kynula odpočinutí. „Krásné je toto místečko!“ – dí Miloš, mladý pastýř koziček, nad mléko bělejších; – „krásné, a líbezné velmi! – povídej nám něco, 32 stařečku dobrý!“ A potom dí Božek, pastýř ovčí: „Ano, povídej nám něco! – třebať o dobrém Jaříkovi, jenž tak pěkně vyklenul tuto studánku, a vůkol tyto stínolibé lipy nasázel; – ó, kdykoliv o polednách v létě v tomto stínu odpočívám, žehnám ho!“ – „Aneb o zkamenělém stádu!“ – dí pak jiný z pastúšků, vůkol starečka sedících: „Už si mi to kolikrát povídal; – ale kdykoliv to vypravuješ, zdá mi se to vždy krásnější!“ – „Ano, o zkamenělém stádu povídej!“ – volali všickni. „Chlapečkové!“ – dí na to stareček – „vaše mladá duše je posud čistá, jako voda v této Jaříkově studánce, a neporušena, jako jádro zdravého ořecha; ó, aby nikdá zlý červ neprohlodal škořepinu silnou, ana ji tak zachovale ukrývá! – Buďte vždy dobří, a vespolek se milujte, a zalíbení budou míti ve vás bohové, a budou žehnati vám!“ –
33 „Tamto, co ta vysoká, černá jedle svoje ramena rozkládá, stávala v šedém věku chaloupka malá, a tamhle ta šedivá skála ji chránila proti divokým větrům. Zůstávalť tam Hněvsa, pastýř chudobný, neboť jenom dvě ovce honíval na pastvu. I prosil Velosa, ducha stádochrance: „Bohdejž, aby se rozmnožilo stádečko moje, a já obětovat budu každým jarem nejtučnějšího beránka!“ – I požehnal mu Velos bůh, a třetím jarem bylo juž četné stádo jeho; i obětoval nejtučnějšího beránka, a dvě pěkné ovce, z nichžto byla jedna březí, daltě Lubošovi, neboť byl chud a star, a hnával jedinkou ovci na pastvu. – I prosil opět Velosa boha: „Vele mocný! Vele dobrý! – dejž, ať se věčí stádo moje; i budu obětovat každým jarem dva beránky, bílé jako mléko, a v každém podzimku dva, a třetinu z celičkého stáda dám Lubošovi, neboť je chud a star, a hnává na pastvu jen ovečky tři, z nichž- 34 to jedna březíbřezí.“ I vyslyšal bůh hlas pastýřův, a požehnal jemu, a stádo jeho nebylo k spočítání, a bylo nejpěknější a nejtučnější v celých horách. – Čas nezdravý zahubil chudičkému Lubošovi všecky tři ovce, – celinké stádo jeho, jehožto mléko ho živilo. I šel k bohatému Hněvsovi, a prosil ho: „Dobrý pastýři!“ – dí on, pozdraviv ho slzavýma očima, – „hladový mor uchvátil stádečko moje; a hle! – tobě žehnají bohové. Dej mi nejhubenější z ovcí svých, a budu za ni hlídati dvě léta nesčíselné stádo tvé.“ Ale neviděly bohaté oči slzy jeho, a bohaté uši neslyšely ho: neboť pýcha zarodila se v ňádrách boháčových, a jeho srdce zlednatělo. Žalost svázala prositelovi usta; i odešel, a hustý háj ukryl jeho mutné slzy. – Ještě téhož dne pod večer, když slunce zapadalo za šedivé hory, a pára dědiny vůkol pokrývati počala, viděl 35 boháč Hněvsa k sobě kráčeti chudobného Luboše. „Ach, pastýři požehnaný!“ – dí chudáček – „Aspoň tvarůžek mi daruj, anebo několik planých hrušek, abych ještě dnes nezahynul hladem.“ Ale boháč rozhněvav se, dí: „Zdaž mi proto požehnal bůh, abych rozdával žebrotě, jížto samo juž nebe požehnání své odnímá?“ A pomalépo malé době mluvil dále: „Proč jsi lépe nechoval stádo své, co sem ti daroval nedávno, a mohls jídati tvarohu dosti! Kliď se mi, ať neproniká žebrota ucho moje!“ – Takož vyvolal zůřivý boháč, a hle – vrázkovatý obličej chudobného pastýře oblila jakási záře; rozedraná halena po kuse s něho padá, jakoby z pavučiny setkána byla, a před ukrutným Hněvsou stojí tu v zeleném rouše a v nebeské kráse bůh Velos. „Nuže!“ – zahromí to boskýma rtoma, – „staniž se skalou, i stádo tvé, neboť srdce tvé je kámen!“ – A hle! stádo zkamenělo; tu ovce, jak ještě hla- 36 vou se ohlednouti chtěla po svém mláděti; tam jiná, toužíc uškubnouti travičku; a tuto jehňátko, napínajecí po vemenu své běloučké hrdlo –, všecko bez života tu stojí vůkol boháče; pastýř se musel dívati na to dopuštění boží. I vida on plniti se klatbu boskou, dychtí utíkati z této hrůzy: – ale nemoha pozdvihnouti nohy, znamená, že juž zkameněly! Chce padati na kolena, – ale ohnouti jich nemůže; i počne otvírati usta, aby ukojil hněv boský: ale usta v otvírání jemu zkameněly! – Lubošovi však požehnal bůh, a učinil z něho boháče dobrého. Tamhle ti květoucí sadové za potokem – ti bývali jeho, a každý chudobný býval mu vítaným hostem; několik ale kroků od bujného sadu toho, tam jest ono zkamenělé stádo s tím pastýřem. Žádný strom se neujímá na tom místě, a nikdá se od té doby ještě ta výšina nezazelenala, sotva že žlutý mech ty zkamenělé ovce, na spůsob rouna, chudě šatí.
37 Časové juž arci mnoho porušili na podobách těch, ale aspoň ostatkové ponecháni sou potomstvu, aby se upamatoval pastýř na blízku pasoucí, že dobrým žehná bůh, a nevlídných a bezbožných uvádí na zmar. Sláva tobě, otče Velose, otče dobrých, a zlých mstiteli spravedlivý! – – Tak dokončil stařeček o zkamenělém stádu, a pastúškové slíbili mu, že se veždy vespolek milovati budou, a pomáhati nuzným: nebo toť jest vůle boží. –
38 ZAMILOVANÉ DĚVY.
Časně ráno na jaře, když ještě celá ve mladé rose plynula krajina, a zlatovlasá dennice nad tichou se lesknula dědinou, hnala Sila na pastvu stádo své; a když dohnávala na lučinu k zelenému háji, uviděla hezkou Bělu, červené pasoucí kravičky. I letěly proti sobě dívky skotačivé, a líbaly se; já pak, zavěsiv luk na souček dubový, ukryl sem se do temnoty zelené a poslouchal sem děvčí hovor; neboť od té doby, co sem viděl hezkou Bělu, nedbám na šepot obživeného rákosu, ani na slavičí klokot, ani na šumot zpěv- 39 ného Labe, a myslivecký život se mi nelíbí. Takto mluvila Sila, a takto jí odpovídala lepá Běla. Sila. Mluv, ty ranní sikorko! budí tebe to boží slunéčko, a nebo ty je? Tak časně si nevstávala nikdá. Hleďte, a ještě si chodí noční rosou –; tak záhy si vyjde, a k tomu ještě za májového jitra! – za jitra májového choditi a – zde! – „Nechoď na jaře po záborských lučinách, dokud rosa nesejde!“ – tak mi říká často moje starostlivá matička, – a má skoro dobře, nebo prej zde roste divotvorná bylina. Běla. Nevěřím ti, nevěřím! – každé slovo plynoucí z této lhavé huběnky má perutě stříbrné, jako ta rybička –, i jak pak že jí říkají té rybince, cos mi ji ondyno v potoku okazovala skalním –? Sila. Dosti o tom, dosti! – ty mně nevěříš; ani slova ti juž nepovím, abys věděla. Hleď, já sama sem tu bylinku 40 jednou našla, a můj dědeček – dej mu Pánbůh nebe! – ten ti znal o ní povídati! – roste prej právě na lučinách, kde pásávají mladé dívky, a komu prej z ni spadne na nohu jarní rosa – jest očarován! Běla. Ty mne věru děláš všetečnou. Ještě jednou tak ráda tě budu míti, okážeš-li mi tu bylinku; a jak že se jmenuje? – Dosti možná, že ji znám. Sila. To já sama nevím, ale maminka mi povídala, že jí záhořané říkají „kvítečko miluju“ – no zdali pak ji znáš, tu krásnou, prostomilou bylinku? – je bílá, časem červená, a někdy – Běla. Dost, přestaň; – hněvati se budu. Sila. Hněvati? – Aj, hleďte! óó, ubožátko – tak se budeš hněvati? – – Inu, když to jen při hněvu ostane –; jenom nesluzneslz! vždyť pak ti ho neodloudím, bláhová; hezký....hezký... mám ho jmenovati –? viď? viď? – I řekni pak, že ano!
41 Běla. Ba přestaň. Tobě se musím dáti do smíchu, kdybych i plakala. Sila. To právě ráda vidím; krásnou duhu jen tenkráte je viděti, když líbezný deštíček s nebe padá. Tak mluvila Sila; i objala Bělu, a nedala pokoje, až jí vyjevila, – že miluje. I hovořilyť ještě, ale já neslyšel více, než ono „miluju!“ které mně donášeli jarní větříci, – jemní poslíčkové slov milosti. – Potom vešly dívky do háje, neboť mladá milost miluje hustý háj, olšinu slavíci, a křivan zelený ječmen. I přistoupím za keř, pode nímž, sedíce na měkém mechu, lásku svou jevily písní. Tu počala Sila zpívati takto, a po ní pěla plachá Běla.
Sila.
„O jak blaho jesti milovati, Milovati junocha rusého; Blaženěji – milovánu býti! Až mi zjevítezjevíte, duchové věční, 42 Že mne miluje mladý Radosta: Raní rosou mýti budu líce. Abych se zalíbila mládenci, A své vlasy spletu do věnečku, A vodou je růžovou poleju, Abych zavoněla jako růže, Až si pro mne přijde mladý ženich. –“ Běla.
„Krásno je, kdy všecko vůni dýše A bělým se obaluje květem; Léto ale více má pochoty; – Tuť dozrává jahoda trávnice, A malina šťávnatá se zardí. – Nebudu pak jísti svítky bílé, Ani křišťalovou píti vodu, Ale medy jenom píti budu, Medy píti, černé třešně jísti, Aby ústa moje sladké bylybyly, Až je hezký Lubor líbat bude!“ I zašumělo křoví jako „Bělo“ – a nebo snad sem to volal já, neboť starce opojuje víno, a láska mládence. I le- 43 kla se Běla. Tak se leká plachý zajíček u prostřed květoucího jetele, a na zadní staví se nožky bedlivo poslouchaje, i opět se spouští, nebo nebývá to leda slova jarních větýrků, anebo hovor zpěvavých včel. Já ale, vystoupiv ze hustoty keře, políbal sem květoucí ústa, a od té doby říkával sem jí „moje rozkoš!“ a na březovou kůru zaznamenal sem toto májové jitro, i píseň milosti, kterou zpívala hezká Běla. – 44 KOZONOHÝ LESOŇ.
„Kozonohý Lesoň se zamiloval!“ – „Kozonohý Lesoň miluje Lužanu, Vílu vodní!“ tak to zvonilo po všech pastvinách polabských. – „Kdo by to byl v ňom, v té netvoře hledal!“ – diví se pastýř Radosta, popásaje stádo červené u pověstného jezera, jemuž říkají: „„Panenská koupel““. „Že se milují květiny, ba stromové, – o tomto mně moudrý Letorád často povídal; – a já to věřím, ačkoliv to zcela pochopiti nemohu; – ale Lesoň! – kozonohý Lesoň! –“ tak hovořil Maladoš, posadiv se podlé Radosty do měké trávy pod košatým dubem.
45 Radosta. Kozonohý Lesoň – a hezká Lužanka! – totě jakoby: škaredá bažina a jasná studnice! – Mladoši, toť ani věřiti nemohu. Mladoš. I já bych tomu neuveřil, kdybych nebýval očitým svědkem. Včera, právě touto dobou to bylo. Já sprosťák myslel zpočátku, že to za horami hřímá; tu se podívám k lesu – a hle! borovice počnou se ti na obě strany klátiti, a kozonohý Lesoň se vyvalil, a běžel k jezeru tomuto, a poskakoval na břehu po jedné noze, a zpíval si k tomu; potom plakal, a volal Lužanku, Vílu vodní; ale nedovolal se jí. „Marno plovati proti proudu!“ štěhotal plačtivě, a běžel do lesa. Radosta. Ale to bych rád věděl, jeli to pravda, jak se vůbec povídá, že může svoje tělo zvěčiti a opět zmenšiti; jak se mu jen líbí? Mladoš. I toť si myslím; když chodí lesem, kouká přes všecky borovice –; jdeli klasnatým polem, není o nic větší 46 než obilí, a vyjdeli z pole na louku, není o mnoho větší než luční tráva. Radosta. A proč pak se ho dívky tak bojí, anto je na lučině tak maličký? Mladoš. Inu, čím se menším dělá, tím víc jeho síly ubývá, ale nezbednosti přibývá jemu; a tu často jim do plachty travou naplněné zaleze. A když dívky na se hodí trávu, tu je pokoušeje po krku šemrá, anebo cvrká jakoby cvrček děvčatům v trávě na zádech, aby na ně přivolal smích z otevřených oken. Radosta. Ale – Mladoši! pohlédni pak jen k hustému boru! Klátí se to tam košatá borovice, anebo je to – – bůh s náma! – pohledni jen, neníli to chlupatý Lesoň? Mladoš. Vždyť sem ti povídal; – včera, právě v tu dodudobu sem ho zde viděl, on jest to! – Neboj se, on jenom hezké děvy lapá! Poď, ukrejeme se do bukoviny, a budeme pozorovati zamilo- 47 vaného Lesoně. Jde přímo k Panenské koupeli, – poď, než nás uvidí! – –
Lesoň.
Och, – och!! sotva že se valím; vždyť mi ta milost ani pokoje nedá! – Co jsem tu rákosem ověnčenou Vílu viděl, celý juž chřadnu, a nebudeli mne milovati, stuhnu jako dub, a nebo mne ta láska stráví. Moje ňádra se ouží vroucností, jakoby ležela mezi dvěma borovicema, a moje veliké srdečko – ach, já to cítím! – seschlo mi jako slevka v plamenu! – – (Zhlíží se v jezerní hladině.) Jak pěkně se koulívalo moje oko! – tak veliké a živé neměl žádný jarobujný býk! – ale nyní od žalu a touhy a pláče mi zhranatěly oči jako kotvice, co rostou na tomto dubě. A ty moje obočí! – kde sou moje havraní obočí, jenž tak libě věnčívaly mé zelené oči, jakoby to věnčili dva pletení plůtkové dvě maloučké zahrádečky? Kam se po- 48 děly ty obočí jemné? – Zdá se mi, jakoby nad mýma očima seděli dva ježkové. – O lásko, lásko! kam jsi mne přivedla? – Tak nezhubeněl nikdá milostí nedvěd můj! – Ale dnes, – zaklínám se Černobohem! že dnes naposledy volati budu. – „Slyš mnemne, Lužanko, Děvo ty jezerní! Slyš mnemne, milenko moje! Ty jsi krásná jako tato bříza, Jenž ze hráze milostně nahýbá Outloboké tělo své do vodičky! Tvoje tělo bílé býti musí Z tohoto bílého jílu děláno, V němžto se moje noha Tak přelahodně boří! Ale tvoje srdce je tvrdé Jako mé nožky pazourek! –“ „O že pak nejsem Touto rybičkou! Touto rybičkou, anebo Touto žabinkou zelenouzelenou, 49 Co se tak volně tu V čistém jezeru potápí! O jaká blaženost ve jezeru žíti, Jen mezi rákosy žíti a lekutím!“ – „O že pak nejsem Tímto komárem! Což bych okolo Lužanky letal! Což bych já si radostně zapěl! Jemně kolem tebe Bych se točíval, Od zorního Jitra po noc; Tak jako divoký Okolo javůrka Chmel se točívá! –“ „Och, jak by potom Zahořelo láskou Srdce komárkovi, Kdyžby si na mne Jasně pohlédlapohlédla, Lužanko! Ach, než marná jest moje žádost.“ – 50 „Dívko jezerní! Slyš mě ve rákosu! Což bych já si tě – – Kdyby si mě milovala! Dubinu celičkou bych prolez Zbíraje tobě pochútky, Jabka zasládlé, anebo oříšky; – Jádra vyloupna sám ti pazourkem Z ust svých do tvých bych je podával Jemně a laskavě na tě se usmívaje!“ – „A kdyžby jsi se dosti najedla, Ustlal bych tobě mechové lůžko, A jasanové bych větve narovnal Pod hlavu tobě, pode hlavičku; Sám posadil bych se ku nohoum tvým, Šemraje jazykem tvoji nohu bílou. – A kdyby se dnělo Juž, kokrhal bych Tak jako kokrhá Z rána kohoutek: „„Vstávej, dívko jezerní! „„JužJuž straka řechtá tamto na jilmu! „„JužJuž křepelenka přivolala ráno!““ –ráno!““ –“ 51 „Ale věru, marno tě Dnes i volám – Ty mne nevyslyšíšnevyslyšíš, Lužano hezoučká. Ty mne poslouchati nechceš! Nuže – – tedy půjdu. (zlostně:) Když ty mne nechceš, Já tě – aby jsi to věděla, ukrutná! – (Dá se do pláče) – že tě taky nechci.“ – „Vy nade mnou tuto Do sklepení se Mocně točící zelení dubové! Též vy kravičky, Jenž tak žalně – z outrpnosti Do kořán své huby otvíráte A zapomínáte se na břehu pásti – Slyštež toto moje proklínání!“ „Dívko jezerní! Vílo Lužanko! Ať proměníš se – – O, jakž by mi bylo možno 52 Proklínati tětě, milenko, Kdyžbych se raděj v tomto bodláčí A v trní válel, než abych tě nemiloval! –nemiloval! –“ „Nekvěltež, vy – Nekvěltež nade mnou tak MutněMutně, žabičky! – Nebudu se dlouho V pustých dubinách trápiti; – O, pak marno budeš mne, Lužanko, Volati do náruče své, Až bude medvěd V temnotě lesní Zpěvati nade mnou Hrobní píseň! – Pak věru budeš – ale pozdě, volávati: „„Kde jsijsi, Lesoňku milý!““ – –milý!““ – –“ Dokončil kozonohý Lesoň, a ve plačtivém zajíkání běžel do černého lesa, tak že pro slzy ani cestu neviděl a brkal ča- 53 sto, a zdálo se, jakoby bylo pršelopršelo, kudy se motal. A když ho juž zavřela temnost lesní, ještě dlouho slyšeti bylobylo, jak běduje. Pastúškové ale vystoupili ze zálohy bukové, a smáli se až po samý večer zamilovanému Lesoňovi. –
54 TOULAVÁ KOZA.
Slunečko zapadalo za blízké hory, úsměchem se louče ruměným, a nad lesem Rybytevským zdálo se, jakoby se pozastavilo, dávaje „dobrou noc!“ veselým lukám polabským. I šel Seloň, pastýř mladý, aby sehnal stádo svoje; a hle – chybovala mu běloučká koza, nejlepší dojna z celého stáda. I bál se jíti domů, neboť měl matku přísnou, která všecky dojívala kozy, a přepočítávala je. Smutně kráčel pastýř hustým rokytím; jakož věděl, že mlsné kozy milují hustou rokytu, koně mladý jetel, a listnatou trávu bujný brav.
55 „Věru“ – mluvil k sobě – „že to není samo sebou! Kdykoliv se mi něco zatoulá, vždy to musí býti tato koza! – Už na podzim často mně scházívala, a samotná přicházívala mi do dědiny. Ani na to čarování juž nevěřím! – to není dost pětkrát, že sem ji napájel v jezeře Čertorejském!“ Tak hovořil, a prolízal každý keř, ale nenašel kozu svou, – nejlepší dojnu z celého stáda. I šel podlé potoka dále, a lámal kalinové proutí, nové chystaje čáry. A když vyšel z rokytí na zelený palouk, – jak se zaradoval! – a měl se také proč radovati, vida zdaleka kozu svou, bez nížto se bál jíti domů, neboť měl matku přísnou. I poskočila kozička, vidouc pastýře svého, a na zadní se stavěla nohy, do vysokosti vypínajíc růžky svoje, planými ověnčené růžemi. I podivil se tomu Seloň; neboť nevěnčívají pastýřové kozu, jenom když je nevěstou.
56 Loudil se mládenec dále po stopě kozy toulavé, až na lučinu k olšině, a zde vidí mladou děvu, jejížto líbezný obraz mu často ve snu okazovali stražitelkové jeho, obletujíce ho. Bylať to hezká Jaronka, dcera rybákova, kteráž tajně milovala Seloně, a kozičku jeho planými zdobívala růžičkami. I divili se oba tomuto shledání, líbajíce se, a byliby snad přisahali, že tato mladá kozička je nějaké bůžátko milosti, které je tak nenadále svedlo. A od této doby scházívali se často u tohoto potůčka, a pásávali podlé sebe, a měli rádi tuto mladou kozičku, a každý den ji novým ozdobovali věnečkem. A kdykoliv se hezká Jaronka posadila do květoucího jetela, přiběhla mlsná toulalka tato, a jídávala travičku z klínu děvčího. Pastýř ale líbal mladé líce; a od tohoto času zapomínala prej usta jeho na sladkost malin, a na medu lahodnost.
57 LÉK PROTI MILOSTI.
Ve starožitném věku byl živ pastýř, jmenem Kozděra, ale okolní děvčata mu říkali „Fousatý ženich“ – neboť husté byly sou vousy jeho, a tvrdé jako lesní špendličí; srdce pak jeho soužila dlouholetá milost, a tudy se i na něm vyplnilo, jakož ze povídá, že není větší a stálejší milosti pod nebem, nad milost lidí fousatých. Milovalť pastýř tento mladou Kasalku, dceru jednoho rybáře; ale dívka tato, zpozdilá souci, odporovala milosti jeho, ač jí dosti často opakoval, že je smědý, hezký hoch, – a z jak dobrého plemena sou jeho černí kozlíkové, a jak chutné jest jarní mléko a kozí syrečky.
58 Jednou z rána, stála dcera rybákova před salaškou na popraží, rozprostírajeci a věšeci mokré sítě. I opustil pastýř ve blízké vrbině kozlíky svoje, a běžel k ní, a padnul na kolena před mladou rybářkou, opáčeje každodenní prosbu svoji. A vida její usmívavé usta na způsob květoucího šípku, spínal se jako mladý kozlík po lahodě kynoucí. Ale úsměch tento nebyl úsměch milosti; neboť zakejslý dívka dělajíc oblíčej, odplyvala jako po hořkém jeteli, an políbil její mladé usta. Potom skotačivá dívka ta na hlavu jeho metala mokrou síť, a uskočivši do chaloupky, bedlivě za sebou uzavírala dvírka javorová; on pak, dlouho se motaje pod širokou sítí, vymotav se konečně, zaklínal se, že nebude do smrti líbati usta děvčí. – Ale milost hluboko zakořeněna byla v ňádrách jeho, a pastýř dlouho ještě potom okoušel bol touhy, a žádné léčné koření neoučinkovalo, ani čáry. –
59 Jednou o poledním času, – měsíc byl právě na nově, a vítr vanul od západu, – šel pastýř Kozděra zarmoucen po čertorejských polích. I vidí, anoť se klasnaté obilí nedaleko něho klátiti počíná, a po krátké době stojí před ním stará babička. Bílá plachetka kryla hlavu její, vlasy měla žluté jako zralý ječmen, oblíčej sinavý a vyzáblý, a z očí nazelenalých sršely jiskry. Pastýř zbledl jako mléko, a trnul na těle i na duši, poznav ve podobě této – pověstnou Polednici! – A vidouc ona strach jeho, počala takto: „Neboj se, pastýři! neboj se mne; neboť i my máme hodiny, v nichžto dobro konati nám poroučí zázračná matka naše. Na čele tvém je zaznamenán zármutek tvůj, ale nepomůže tobě ani květ z laskavce, ani hadí sádlo, ani prášek z račích ok. Protož ale nezoufej, a na řeč mou pozor dej. Jsili v stavu, vykopej si v noci umrlčí hlavu; do ní vhodiž sedum hrstí máku, dvé stehýnek z ra- 60 ků, jeden zelený hrášek, – z toho potom dělej prášek. Pak, až bude v ouplnku, časně zjitra pěkně zchytra navař ječmenové vody, do ní kousek jedu a plásť medu moudře vlej, a s tím práškem slej a zamíchej; konečně dvě rosy ze růže, – pí, a to ti spomůže.“ I učinil tak pastýř Kozděra, a nápoj ten oučinkoval, a on byl vesel jako kdy prvé. Na památku ale, u prostřed polí čertorejských, postavil pak lípovou sochu, představující Polednici, která tam až podnes ještě stojí, ovšem dávným věkem strouchnivělá souci; a žencové okolní, kdykolivěk na poli tomto zralé obilí podtínají, sochu tu zdobí věncem z ječmenových klasů. Kolem sochy rozkládají větve dvě ramenaté lípy; a pod těmito sedíce žencové o poledním času, s podivením sobě vypravují příběh tento. –
61 POVĚST O VODNÍKOVI.
Jednou zimního času, sešli sme se, já a Jaroš, u chaloupky Zádubského Rybáka, starečka přívětivého a dobrého velmi, zpěváka písní rybáckých, a starodávních pověstí věstce výborného. „Poďme, Jaroši můj, poďme do chaloupky!“ povídal sem, stiskna ruku příteli svému; a potom vešli sme tam. Stareček náš ležel na suchém rákosí nad pekárnou, blízko hřejících kamen, a na lávce seděla hezká Běla, jeho mladá sousedka, a přikládala do krbu na oheň smolníčky drobné, aby nepřestal osvěco- 62 vati prostičké obydlí toto, neboť byl večer tmavý. „Zdráv buď, starečku dobrý, zdráv budiž!“ volali sme oba, stupujíce do světničky. „Vítám vásvás, mládencimládenci, pod večer!“ libě se usmívaje, pravil zádubský rybák. „Poďtež, a posaďte se na lavičku nedaleko kamen; steť ustydlí, a oudům vašim bude zdrávo, když zponenáhla pookřejou... Tak studenou zimu neměli sme juž po několik let, a já sem to dobře předzvídal. Časněji než jindy mechem a hlínou sem ucpal štěrbiny všecky, neboť sem mnoho let skoumal a pozoroval, že když se záhy na podzim havrani okazují, to že jistě náhlou a studenou prorokuje zimu. A to není, mládenečkové, žádná báchora; něco takového dává mi jakési jisté znamení, že na horách Krkonoských juž zima nastala.“ – Co tak stareček mluvil, posadil se Jaroš nedaleko něho; já ale, dlouho ještě otáleje, posadil sem se na lavičku po- 63 dlé mladé Běly, jejížto usta se nenuceně jaksi usmívala, ale oči její jakoby klesaly stydlivostí panenskou. Sotva by byla, sotva, mezi mnou a hezkou dívkou, modrá sikorka proletěla, mušky po světnici lapajeci; – tak blizounko sme seděli podlé sebe! – „Kudy pak sem přicházíte, mládenečkové?“ tázal se nás stareček, – „lávku v Předních Lískách prej vzala na podzim voda.“ A jemu na to Jaroš: „Šli sme přes led, neboť je olšina vyschlá, a potok zamrzlý.“ „To bych ale přec ráda věděla, co ten Vodník dělá, když řeka zamrzne!“ – ozvala se mladá Běla, jakož sou všecka děvčata zvědavá. „Hm, hm“ – diví se stareček usměvajecí. – „co tobě všecko nepřipadne! Což pak nevíš, bláhová, že voda i pod ledem běží? kdyby voda až do dna zmrzla, nevidělabys na jaře ani jednu rybičku; a duchové vodní si vynajdou poho- 64 dlné místečko, kamž nikdá nepřijde zima. V podzemních krajinách je veždy jaro, léto a podzimek na jednou a věčně trvající, a co zatím jedna jabloň květe, stojí už jiná podlé ní s jablíčkami zralými; – jinak ale je to u nás na hoře, kde všeckovšecko, co žije a roste, roste a žije teplem slunečním. Nebo takť se zalíbilo Bohu, když tvořil svět; a my sprostí lidé nevímenevíme, proč se to tak děje, ale toť aspoň poznáváme, žeby bylo zle, kdyby se jinak dělo –dělo –“ Takť hovořil zádubský rybák, a my všickni byli sme tiší, a každý z nás přemejšlel o podivném obydlí duchů vodních, o němž stareček rozumně několik prohodil slov. – „Nebudeš nám dnes opět něco povídati?“ prosil konečně Jaroš, hladě zabledlé líce starečkovy. „Povídej, povídej nám něco; třebať onu starou pověsť o Vodníkovi; nebo věru, jesti to rozkoš, poslouchati tebe, a nepovídá se to nikdá 65 tak hezky, jako na blízku hřejících kamen, za dlouhých večerů.“ „Ano, ano, o Vodníkovi nám povídej!“ volali sme já zas a Běla, oba najednou, jakoby nám slova tato někdo byl do ucha pošeptal. A vida tu stareček zvědavost naši, libě se pozasmáv, počal nám povídati; však ale Běla sklonila mladou hlavičku na rameno moje, a její bílá ruka, jakoby maně, klesla do ruky mé; neb ač ráda poslouchají děvčata věci podivné, přec jakási hrůza pojme poslouchajících. I počal takto: V dávném věku, když lidé ještě nepočítávali roky, a když onen starý dub, co větvemi pokrývá salaš mou, ještě tenoučký byl, jako malé udiště, – stál na naši řece mlejn; a to prej byl první mlejn v našem údolí. V tomto mlejnku zůstávala mladá vdova, a ta měla jediného pacholíčka, říkali mu Jarvod.
66 Pětiletý chlapeček ten, míval prej veliké zalíbení na vodě, jakož pozorujeme na všech dětech, které blízko řek a jezer na svět přijdou. A vědouc matka jeho, že to je nemalá hanba pro rodiče, neumíli synek mlynářský zacházeti s lodí a s toporem, udělati mu dala lodičku, a veslem pohybovati cvičila ruku mladou, aby uměl veslovati na běžící vodě, a hnáti lodičku proti proudu. Poslyšte aleale, mládenečkové, co se mu jednou nestalo. Bylo to času jarního v pravé poledne, ana řeka zavodněna souci, daleko po lučinách rozlévala se. I šel chlapeček milý, aby si nařezal vrbových prutů na píšťalky, nebo v tom počasu pouští míza, a píšťaly se dělají snadně, jakož dobře sami víte. Když pak přišel na břeh, hustě křovím zarostlý, i hle! uvidí na jedné vrbě zeleného mužíčka, kterak se na sněti jedné nad vodní hlubinou houpá, a jemu kývá. Dlouho se nerozmejšlel chlapeček malý, a běžel k vrbě. A 67 když tam juž docházel, pustil zelený mužíček svou píšťalku do vody. I vskočili oba do lodičky, ana v tichém je očekávala rákosu, a hnali se po píšťalce, aby ji ulovili. Když pak připlavili do prostřed řeky, počne se vám voda točiti, a lodička se nebezpečně kolíbala. Tu ste měli, mládenečkové! viděti, kterak se milý chlapeček třásl: ale Vodník pozasmáv se kysele, mrštil zeleným proutkem do vody, voda se otevřela a lodička sjela do krajin podvodních. I zavřela se nad nimi voda, a úpěnlivě zahučela. Darmo hledala dítě starostlivá matička jeho; žádný nevěděl, kamby se bylo podělo. –
Co tak stareček vypravoval, poslouchali sme s bedlivostí velikou, až po tu dobu; nyní ale cítil sem, kterak se valily dvě slze z oka děvčího, jako dva bohatí hráškové po lícech mých. A pozorovav to stareček dí: Nestyď se, Bělo! této útrpné slzy; tobě to jak náleží hezky 68 sluší; a vyzrazujeť to dobrou matku na budoucno! a neníť nikdá onačejší dívka, než jako když radostí anebo outrpností pláče. Když byla jednou moje matička nemocná, přišla k nám má nebožka žena, tenkrát počítala právě osumnácté jaro; i posadila se u postele, a těšila nemocnou. Když pak odcházela, uviděl sem, kterak její modré oči v slzách se topily, – a od této doby počal sem ji milovati. Tak mluvil stareček, Běla však, uzarděla se, a pozorujíc, že příliš snad položila se na mě, poodsedla maličko; já ale nerad stratil sem toto drahé břímě.
„Co se ale potom dělo s tím pacholíkem?“ tázal se Jaroš; a zádubský rybák počal nám povídati dále. Poslechněte, mládenečkové! – ještě máme daleko ku konci; ale dejte pozor, a pamatujte sobě pověsť tu; neboť nebudu vám vždycky povídati já, aniž vám by vždy jen poslouchati slu- 69 šelo. Přijde doba, že i kolem vás budou běhati dítky vaše i sousedů vašich, a často: „Starečku náš, povídej nám něco!“ volati budou. Abych tedy opět začal, kdež sme ostali, – Milý chlapeček byl pod vodou a Vodník si ho vychoval, jakož sem juž podotknul. Mělť pak Vodník tři dcery, jedna se jmenovala Vyzina, druhá Lipana, a třetí Bělice, a ta byla nejmladší a nejonačejší ze všech. A když chlapeček náš dorostl, miloval Běličku mladou. Ale nelíbilo se to Vodníkovi, a tak se vyjevilo, jakož se říká, že co první milost vystaví, to že rozbourá zlý duch. Jednou z rána povolal k sobě Vodník mládenečka, a počal takto: „Vímť dobře, Jarvode, že miluješ nejmladší dceru mou; i přisahám ti na svůj zelený prut, že bude Bělice tvoje, vykonášli dílo, které ti uložím.“ A pojav mládenečka za ruku, vyšel s ním na blízký pahorek a mluvil dále: 70 „Vidíš tamhle ten široký les, co z něj ta hustá raní pára se valí? Tam půjdeš, a zděláš ho. Však ale pospěš, abys dokonal, dřív než počnou žáby svou večerní píseň!“ A domluviv to Vodník, dal mu dřevěnou pilu a dřevěnou sekeru, a potom odešel; mladý Jarvod ale smutně kráčel do lesa! Když pak do milého lesa přišel, počal káceti kmen; ale prvním rázem rozdrtila se dřevěná sekera. I vzal tedy pilu; ale i dřevěná pila, rozsypala se. Tuť sobě sednul ubohý pod zelený javor, a hořekoval velmi. O poledním času přinesla mu oběd Vodníkova mladá dcera. A vidouc smutného miláčka, – „Co běduješ?“ – tázala se ho, a posadila se podlé něho na trávník. „O Běličko!“ – dí on – „kterak bych neměl bědovati, vida, že nikdý nebudeš moje? Jen pak se podívej! – rozdrcena je sekera i pila moje; zde leží dřevění drobečkové vůkol!“ –
71 I těšila ho dcera Vodníkova, a pak, aby poobědval, pobízela ho. A když byl juž pojedl, podala mu nápoj v tykvici duté; i pil, a nadobyčejné spaní přišlo naň. Vidouci to Bělice, postavila se na pařez, a volati počala: „Dříví, kácej se! sekej se! rovnej se!“ A teď ste měli viděti, mládenečkové, kterak se to kácelo, sekalo a rovnalo! To vám bylo, jakoby celičký les obživoval! Tam se sklonila dlouhovlasá jedle, tu ramenatý dub, zde povstávalo sáhové dříví, a ze všech stran se polínka sbíhaly a na hromadu kladly, jakoby to byli skalní duchové! A takož se stalo, že v kratičké době stála dřevnice, kdež ještě před malou chvilečkou divoká lesina se černala. Snadno sobě pomysliti můžete, jak se asi mládeneček náš na to díval, když se probudil. I chtěl se ptáti, kterak se to stalo; ale dcera Vodníkova zastavovala mu otázky vroucím líbáním, nebo i dívky časem nerády odkrývají mládencům tajnosti své.
72 I šli potom domů; a sám Vodník nemálo se podivil, když se díval z blízkého pahorečka, vida že je dílo vykonáno, a poradiv se s ženou, uzavřel smrt Jarvodovu i dcery své. Bělička však, mladá dcera Vodníkova, uviděla na hladině jezerní myšlénky otce svého, v podobě černých kvítků, a na outěk přemejšlela; i umluvili se s miláčkem, že druhého dne z podvodních utekou krajin. – Časně ráno vstali, jakož si byli řekli, když ještě Vodník, s otevřenýma očima, jakož mají způsob ryby, na trávě vodní odpočíval; a tu trávu jmenujeme až posavad „lůžko Vodníkovo.“Vodníkovo“. – I vzala Bělice zelený proutek Vodníkův, a pak na outěk se dali. Vodník se probudil. Ale, kterak se podivil, nemoha se dovolati, ani Jarvoda, ani nejmladší dcery své! Žena pak Vodníkova, u všelikém kouzlení a v čárách stařena zběhlá, rozdělala oheň z je- 73 zerního mechu, a přiložila žabímor, květ z lekutí a kořen hadí, aby uhlídala z plamena, na kterou stranu se utíkající dali; co když zpozorovala, radila Vodníkovi, aby se pustil za nima. I šel. – Slunečko vycházelo právě z modrých hor, raní pára pokrývala dědiny vůkol, a ptáčkové líbezně zpívali své raní písně, když Jarvod s dívkou jezerní po lučině kráčel. Když pak juž byli na pět mil od obydlí vodního, ohlédla se Bělička; a vidouc, kterak zelenovlasý Vodník za nima pospíchá, nemálo se ulekla. „Obejmi mne“ – volala – „Obejmi mnemne, miláčku můj!“ A mladé otočíc okolo něho ruce, proměnila ho v pěkný trnový keř, a sebe včarovala v růžičku planou. Vodník teď přišel až na to místo, kde sou byli stáli; ale neviděl nic, leč zelené trnčí, a na něm planou růžičku. I zaklapav dásněma jako padesátiletá štika, odebral se opět domů.
74 „Což jsi viděl?“ – tázala se ho čarovná žena jeho. – „Viděl sem je“ – dí on – „kterak utíkali po břehu, když sem je ale dohoniti měl, neviděl sem nic, leč trnový keř, a na něm planou růžičku.“ – „O ničemný muži!“ – hněvala se Vodnice – „to trní jsi měl posekati a urvati tu planou růži; nebo věz, že to trní nic jiného nebylo, než pacholík sám, a ta planá růže, byla dcera naše, ve kterou se byla proměnila! Ruče vezmiž obuv na deset mil, a pronásleduj stopu jejich. Kouzelný plápol okazuje mi, že kráčejí ku dědině Rybytevské! Měj se tedy v cestu, ale nenech se ošáliti více, byťby se i v cokoli proměnili!“ Vodník obul své rákosové střevice, a pádil za utíkajícíma. Střevice pak tyto měly tu podivnou moc do sebe, že v jediném okamžení s nima udělal skok desíti mil. Ale ještě v pravý čas ohledla se dívka vodní; nebo juž nebyl Vodník za ni- 75 ma ani tak daleko, coby kamenem dohodil. I mrštila zeleným proutkem do země, a hle! na místě tom počala se prejštiti voda, a po malé chvílce byla potopena lučina celá, a podobala se hlubokému jezeru; panna vodní ale proměnila se s miláčkem svým ve dvě vodní kačátka, kterak se kolébají po hladině jezerní. A jak mile přišel Vodník k jezeru tomu, aj! – nevidí nic, leč ty dvě kačátka vodní, kterakož se zobáčkoma líbají, a veslují z rákosu do rákosu. Ale po jejich šepotu poznal je, a položiv se na břeh, počal do sebe hltati vodu jezerní. Každým tahem ubývalo vody, a za malou chvílku jezero vysýchati počalo. Jenom kalužinku malou juž viděti bylo, na kteréž to dvé ubohých kačátek ještě plavalo, a smutnou píseň sobě štěbotalo! Juž, juž jenom poslední lok, a – hle! břícho Vodníkovo bylo puklo, a porodilo jezero nové. –
76 A to je to jezero, kteréž se až posavade v polabinách nachází, a slove – „Jezero hříšné.“hříšné“. – Hořká jako zeměžluč a vždy zakalená jesti voda jeho, a nikdá v něm nezablunkala ryba, neboť i žáby a hadové vodní polekají v něm; a to všecko se děje na památku, aby se upamatova rybák, na blízku lovící, že i samého ducha, nečiníli dobře, očekává osud zlý. –
„Ale to bych ještě ráda věděla, co se stalo s těma kačátkoma?“ – ozvala se mladá Běla, ač to dobře věděla, a mnohokráte to juž poslouchala. „Že pak vy dívky nikdá tomu nedáte, aby se pohádka před svatbou skončila!“ – dí na to stareček. „Z těch kačátek se potom zas udělali Jarvod a panna vodní, jakož steste, mládencovémládencové, snadno předzvídati mohli, a ve mlejnku onom, co stával na naší řece, nalezše matku ještě na živě, jakožto mladí manželé 77 dlouhá leta bohabojně a vesele živi jsou byli.“ – Tak dokončil zádubský rybák; a my ohlížejíce se jeden po druhém, zpozorovali sme, že je vůkol nás tma; neboť dávno bylyť sou dohořely smolníčky v krbu, my pak poslouchajíce, zapomněli sme přiložiti na oheň. I divili sme se, jak pěkně nám ten večer uplynul, a se starečkem rozloučivše se, radostně kráčeli sme domu, hovoříce mnoho cestou o zádubském rybáku, a o mladé sousedce jeho. –
78 POHLED NA DĚVČE. (Jaroš.)
Znáš, Jaroši, tu skotačivou dívku, co po tom běloučkém mostě tak plašně poskakuje? – Ha, běží přímo na ostrov, kdež ti vysokorostlí topolové do mladého se dívají nebe! – Modroučké roucho plyne po hravých ramínkách až dolů, a zakrývá čtveračivé nožinky! – Hle, ten zefyr, jak pohrává těmi zlatovlásky a tím slaměným kloboučkem, a zdráhavá políbení děvčeti krade! – Už je ve chrastině. Rozkošná hustota jí leje chládek na jasné čelo; štěpní stromové ji zasypují boha- 79 tým květem, a k nevinným žertům ji posvěcuje večerní rosa. – Kam se obrací její oko? – – na mne; zrovna na mne! – Ha, jak se usmívá její zpěvavá hubička! – Tak se směje čarokrásná Večernice, když k ní přiletí v lučních párách zahalen tichý Večer; – ale ty mladoňádrá běhalko! – ty nespočíváš v objetí mém, a – přec se usmíváš! – Ukrutná, – juž sedá do loďky, a závistivá voda unáší mi nebe! – Moje oko plyne s tebou, skotačivé děvče, a srdce moje následuje nenuceně oku! –
Bozděchu, příteli můj! – toto podívání bych ti neprodal za tvoje celé stádo, ani za tvoje bohatá luka! – –
80 ZDŘEVĚNĚLÝ PASTÝŘ.
Lepanovo stádečko se páslo na stráni, říďounko břízami porostlé; on ale seděl, zamyšlen velmi, na bujném trávníku, dívaje se na líbezný slunečka západ. I probudí ho z rozjímání veselý zpěv, jejž k němu zanášel větříček večerní. – „Dyť pak sem si hned myslel“ – vyvolá, – „že to ženeš ty, zpěvavý Květoši!“ Květoš. Podzimní slunečko dnes tak pěkně zachází, a voňavá pára kryje zelené lučiny vůkol, a noční tichost opanovala krajinu Polabskou. PoďPoď, Lepane 81 můj, zde na tento mechem zarostlý kámen sobě sedneme, a zazpíváme sobě. Lepan. Ano na tento kámen sobě sedneme, a ty potom zpívati počneš. I já budu zpívati dnes, neboť se mi zdá, jakoby mně toto jemné povětří šeptalo: „holečkuholečku, zpívej!“ Květoš. Než, kdo bude souditi zpěv náš, budemli zpívati o závod? Kdyby nás poslouchala milenka moje, a soudila zpěv náš, neobával bych se tvé nejpěknější písně! – Lepan. Jenom pak se podívej, Květoši, co tamhle ten ohníček malý plápolá! – tam sedí stareček Veluš, odpočívaje sobě. PoďPoď, pospíšíme k němu, a žádati ho budeme, aby poslouchal a soudil zpěv náš, nebo je zpěvák rozhlášený vůkol. I sehnali pastýřové stádečka svoje, a šli. Když pak sou byli přišli k Velušovi, – „Zdráv buď, pastýři dobrý!“ – volali sou, a posadili se vůkol ohníčka 82 plápolavého, nebo byl večer chladný, a podzimní rosička studila je. „Vítám vás, mládencové!“ – dí stareček Veluš, tiskna ruku naši. „Což pak mi přinášíte dobrého tak pod večer?“ – táže se dále, a Květoš odpověděl mu: „Zachtělo se nám dnes zpívati o závod, a ty budiš sudím zpěvu našeho, jsa výborný zpěvák písní pastýrských.“ A jemu na to stařeček: „Mámli posouditi zpěvy vaše, vyjevtež mi, mládenečkové, sázku obapolnou.“ I dí mu Lepan mladý: „Já sázím osum pěkných červených jablíček; vybíral sem je celičké jitro po úrodném sadu našem!“ A potom opět Květoš: „A já tyto dvě homoličky; věru, že vítězovi chutnati budou, neboť je ruka milenčina dělala, ruka bělejší než tvaroh, z něhož dělala tyto homolky!“ – I počali zpívati pastýřové, a stareček bedlivě poslouchal je. Takto zpíval Květoš, a po něm začal Lepan.
83 Květoš.
Na podhájské stráni Roste pěkný dubec, Za tím velkým dubem Šípkový keř bujný, A nad tím keříkem Roste sivá skála. – AchAch, sivá ta skála Do nebe se dívá, Ale nikdy deštěm Nerozzelená se; – A ten pyšný šípek Vzhůru se vypíná, Ale planě kvete Ten šípeček pyšný A podhájský dubec To je strom veliký, Ale nenosí, leč Malé žaludečky: – Než, moji milenku Ještě tak maličkou Velké zdobí cnosti. – 84 Tak zpíval Květoš, a poslouchajícím srdce okřívalo, na způsob osení jarního, když májový deštíček z nebe padá. „O Květoši, ty líbezný zpěváčku!“ – vyvolá Lepan, i objímá ho. „I vezmi je, ty pěkné jablíčka, a nedopusťnedopusť, abych po tobě zpíval!“ – A jemu na to Květoš: „Ne, můj Lepane; když sme ještě pasávali kozičky, a píšťalky otloukajíce do zpěvu sme se dali, tenkrát sme zpívali ještě stejně; od té doby ale, co tě pochválila ta mladičká rybářka, – od té doby bývá nejistá sázka moje velmi! Zpívej, neboť milejší jest mi píseň tvoje, než ta pěkná jablíčka, ač se na mne tak libě usmívají!“ –
I počne Lepan zpívati takto:
Čí pak je to děva Pod planou jabloni, Že je tak hezoučká? Aj, to pod jabloni 85 Usnula Želunka Dcera rybákova. I přiletěli sem Jarní větýrkové A sypali květy S jabloně na dívku: – Ale neotevřely se Její modré oči. I přiběhne sem k ní Její bílá koza, Nejbělejší koza Z celého stádečka, A počala lízat Její pěkné nohy: – Ale neotevřely se Její modré oči. Aj, tu já k ní přijdu Pod květoucí jabloň, A děvu líbaje Volati se jímám: 86 „Otevřete se mi Vy pěkná okýnka, Nimažto se dívá Její mladá duše!“ Aj, a modré oči Ruče se otevrou. – „Lepane – ty výborný pěvče!“ – vyvolá Květoš. „Tvůj zpěv mne kouzlí jako jarní jitro! – a tyto homolky, – vezmi je, neboť jsi zvítězil!“ A rozváživ stareček zpěv obapolný, takto se mluviti jal: „Pěkně ste zpívali, mládenečkové! obadva, a málem bych byl zapomněl souditi zpěvy vaše, poslouchaje vás. „LepaneLepane, vezmi homolky bílé, a Květošovi dej ty nasládlé jablíčka.“ „Ale co mi napadá!“ – dí Květoš – „nezapěješ nám i ty, starečku dobrý? Zpívej, ó zpívej, a sázka bude tvoje, neboť jsi dospěl u pění o závod.“ A jemu na to stareček Veluš: „Když sem byl ve 87 vašich letech, mládenečkové – – tu, této pověstné břízy se ptejte, jak často sem zpíval, a těchto polabských lučín, a červeného Labe! – teď ale, k ohníčku hřejícímu se chýlím, a sedějíli pastúškové vůkol, pohádky jim povídám. Jenom jednou v roce zpívám pod touto břízou, co nad námi své větve rozkládá; chceteli, zapěju vám tu píseň; neboť jesti to nejprvnější píseň moje, a posud ji zpívám rád.“ I byli tomu rádi pastúškové, a stareček Veluš počal zpívati o pověstné bříze.
Kam popojde děva Růžotvářná Jara – Tam popojde Rudoš Mladík rusovlasý; A kdež ona pase, Tam jeho stádečku Nejlépe chutnává; – A kudy chodívá 88 Její bílá noha – Tam lekutí roste; A v jakém pramýnku Děva myje líce – Tam vonným balšámem Vodička zavání. – Jakoby to stín byl – Všudy za ní chodil; Ale děva plachá Nesmilovala se, Leč se smilovalo Nad ubohým nebe, A ve bílou břízu Jeho proměnilo, Tělo zdřevěnělo. Jeho pěkné nohy Země se chytají, Jeho bílé ruce Zhůru se větvějí; Jeho modré oči Rosičku kropějí. – 89 Přiletěl větříček Na tu bílou břízu, A zelené listí Zašumalo jemu: „AchAch, větýrku šumný, Ty věrný poslíčku! Poslední mně službu Nebohému konej – Dobře znáš ty Jaru, Ach – tu krásnou Jaru! I leť k ní na louku, A tam jí zašeptej Že mé mladé tělo Hořem zdřevěnělo!“ – I leťal větýrek Na lučinu bujnou; Ale hezká Jara Posla neviděla, Leč na svojich lícech Dech unaveného Poslíčka cítila. 90 „Odekud sem letíš Ty větýrku šumný? Odekud ten šepot Smutně na mě věješ? Tak jen tesklívají, Větvičky březové!“ Odpoví větýrek: „Posílá mne RubošRudoš, Abych ti pověděl Jak on tě miloval, A že jeho tělo Hořem zdřevěnělo!“ – A když hezká Jara Ta slova slyšela, Po všech stráních smutně Tu březu hledala. Její květné tváře Blednouti počaly; Její pěkné ruce K nebí se zdvihaly; 91 Její modré oči Ruče zhasínaly. – I když ji tu mrtvou Našlo jarní Jitro, Rychlo k ní poslalo Hejno větýrečků. Ti pak ji zanesli Pod tu bílou břízu, A do kypré země Hrobek vykopali, Do toho hrobečka Jaru zahrabali, A nad tím hrobečkem Smutně sou zpívali. – O půlnoční době Teskně obletují Vůkol bílé břízy Dvě modrá světýlka. Ale ta světýlka To sou její oči, A ty oči modré, 92 Čemu ubíhaly: To nyní hledají. – Dozpíval stareček, a všecko vůkol bylo ticho. „Veluši!“ – dí Lepan starečkovi – „Veluši, tvůj smutný zpěv člověka až k pláči pohne, a přec jakousi rozkoš do mne vylévá!“ I chváliti starečka ostejchaliť se, ale ruce mu tiskli, a hladili ho. Potom ale sehnali stáda svoje, a hnali do dědiny, neboť byla juž noc, a větřík podzimní je studil. Cestou jim stareček ještě mnoho povídal o tom zdřevěnělém pastýřovi, a Květoš ujišťoval, že se mu ta bříza mnohem zelenější zdála v tu dobu, když stareček o ní zpíval. –
93 MLADÝ RYBÁK.
Odpoledne bylo. Kalivod, rybák mladýmladý, popoháněl svou lodičku k zelenému břehu, lodičku sedmihrannou, z lípového dřeva. Tichá byla voda, stříberné okolo vesla tvořící bubliny, ale v ňádrách rybákových šuměla milost; i zaplesal on, dojížděje ku břehu, klokotem lásky: „Tam, tamto mne dones, lodičko, co mi ta rozkošná krajina kyne! O, jak to bývá milo, poseděti v chládku, když slunce vedro leje na tělo!... Půjdu na kraj tohoto lesíka, a posadím se na trávník, a zazpívám sobě; anebo půjdu a hledati 94 budu jahody, o nichž mně pověděla milenka moje; nebo nic nechutná lépe ustům mládeneckým, jako co pochválí hezká děva. Až potom slunečko se uchylovati bude k modravým horám, poběhnu do chaloupky k dívce své....své... ó, ta hezoučká chaloupka! jak bujně se z ní valí kouř v rozmanitých postavách do modrého nebe!... Ach,.....Ach,... co asi dělá! – Snad stojí při ohnisku, a drobná přikládá dřevka, a ta její růžová hubička snad povzívne. – „Někdo na mne zpomíná“ – řekne mamince. „Kalivod na mne zpomíná“ – mysleti bude. Ano, dívko má, zpomínám na tebe, nebo tě miluju více, než zlatou rybičku. Ano, dívko moje, tvůj ženich na tě zpomíná, co ty zatím drobná dřevka přikládáš, aby ti to nezhaslo, a myslíš sobě....sobě... ó, já vímvím, na koho si teď myslíš, hezká Maranko! – na mne, na mne si myslíš!.....myslíš!... Ach, snad vyvoláš, když ti oheň dohořívati bude: „jen kdyby juž tady byl!“ –
95 Teď se zpamatuješ, a vidouc že ti dohořívá,....dohořívá,... „že pak už nejde!“ vyvoláš opět. Pak se dívati budeš, na kterou stranu kouř se chýlí, a řekneš: „Sem, sem patřetepatřete, vy modré oči, z této strany přijde můj hoch po větru!“... pak půjdeš k okénku, a dívati se budeš k lesu svýma sokolovýma očima, a tvoje srdečko tě jemně zabolí, a ťokati bude, jakoby chtělo mluviti: „že pak nejdeš!“ – ano! půjdu, půjdu k tobětobě, nevěsto moje. Dřív ale nazbírám sobě jahod, a ty nejkrásnější vyberu tobě! Milek sám bude mi malinkým okazovati palečkem, které sou nejsladší, a na růžových okolo mne poletovati bude perútkách, a šeptati mně bude tvé líbezné jméno; neboť bůžek milosti musí pomoci, aby se to podařilo, když vybírá mladý rybák jahody pro mladou dívku!“ – – Tak mluvil rozkochaný mladík, ana právě dorazila ku břehu lodička. I při- 96 vázal ji k rokytě, a potom vyskočiv odešel do háje. – – Když pak už měl jahod mnoho, šel ku potoku, a sloupnuv kůru z mladé olše, uměle ji sepial, na způsob nádoby malé; potom jahody nejkrásnější co byly, dlouho vybíraje, skládal do té nádobky kůrové, a z listí jahodového věnečkem to pak ozdobil. Nyní ale posadil se pod košatý dubec, a počal zpívati, neboť se to nezpívá lépe, jako pod zeleným dubem po slunce západu.
Zpívá labuť po jezeru Po jezeru vodohojném: „AjAj, vy ryby, mladé ryby! „CožeCože rozkoš vám zde rodí?“ Zažblunkala mladá ryba: „Blaho jen rybám u vodě!“ Zpívá labuť po jezeru U břehu teď zarostlého: „AjAj, vy ptáci pěvolibí! „CožeCože vám zde rozkoš rodí?“ 97 Zavolalo mladé ptáče: „Blaze ptáčeti na volši!“ Plyne loď do rákosiny, A v lodi rybák sedí si Podlé dívky růžolícé. Zpívá labuť po jezeru: „AjAj, rybáku zlatovlasý! „CoCo zde tobě rozkoš rodí?“ A rybák mladé labuti: „Blaze mládenci rusému „VeVe lodince sedmihranné, „UU své děvy modrooké!“ Dozpíval mladý Kalvod, a běžel k Milence své; ba neběžel, ale letěl, jakož se povídá: kdo v srdci lásku chová, tomu že rostou po stranách perutě.
98