ZELENÁ ŽABIČKA.
Hořká jak pelyněk, nad šťavlík snad kyselejší
A trpčí nad trnčice jest bez náděje láska. –
Vorše rybák Jarvod – (zdařilé bylo toť jeho dílo) –
Pod kořenem zarazil, kdež příznivo jest ticho lovci,
A vstoupiv na břeh, k rokytí svou loďku zapoutal
A zděť pod košatým rozhostil pak se keříkem;
Neb se to libě leží na trávě rybákovi často,
20
A v lodi pastýřům, ana po hladinách se kolíbá.
I plyne z ust jemných výlev žádosti tajemné:
„Slyš zelená mne žabičko! – aneb zdaž v tomto jezerku
Na způsob vodních se umýváš v rákosu bůžkův,
Neb z hustých větví zdaž na mě rybáka se díváš!
Když u večer zpíváš, tuť počnou Víly jezerní
Po květných lučinách při měsíčku křepčiti nočním,
Pěvkyně rozkošná! – Božský však ples mě nevábí,
Co jsem pod javorem hezkou viděl ondyno Žalku! –“
„AjAj, stádečko malé, dvě krávy a jednu jalůvku,
A dvě kozičky mladé, bílé jako mléko pojarní,
21
Tamto pase, bravu hezkého hezká ta pasačka!
Slyš mne žabičko dnes, umělá ty věstkyně dešťův!
Slyš ze bojácných úst výlev žádosti tajemné,
A přivolej s nebe dešť, – deštěm nebe ach přivoláš mi!
Ať uvidím dívku, před deštěm utíkati hezkou! –“
„Zůstanu přec jen chud, rybném zde na tomto jezerku,
Dvou jarobujných stád, a milého palouku sa pánem,
Jestli nedáno mi jest panování v srdci panenském.
Slyš ze bojácných ust výlev žádosti tajemné,
A přivolej s nebe dešť, zelená ty věstkyně dešťův! –“
A hle! tichý mráček jarní nebe jemně zatáhnul
22
Od krakonoských hor. Dešť náhle padal s nebe hustý,
A stepilá stádečko kolem popoháněla Žalka. –
Jarvod pak uviděv, byl rád; ba i doufati počnul
A studničku malou udělal ve chládku libostném,
Lekno kolem bílé, na spůsob věnce nasázel,
Pak do studnice té věstnou-tě žabičku vypustil,
A zradoval se z ní, a ctil ji co bůžka malého. –
23
MLADÉ BERY.
Za jarního jitra, sešly se dvě mladé bery u květoucího trnčí, a lízajíce s lupínků raní rosu, v takovýto spolu vešly hovor: –
A. Pověz mi, beruško mladá! pověz pak mi, co tě sem k tomu trnčí loudí, že tak časně opouštíš obydlíčko své, a od jeslíček voňavou naplněných douškou ubíháš? –
B. Jakoby jsi nevědělnevěděl, beránku bělonohý! jakoby jsi nevěděl, že nás k tomuto trnčí vodívá mladá Běla! Často nechám celé stádo za sebou, a běžím sem, poskakujíc radostí; chutná zde travička
24
roste, a chladná voda z pahorku se temení, a spěchá s dychtivostí k ustům našim! –
A. Vím to, beruško! vím to, že vás k tomuto trnčí vodívá mladá Běla. I náš pastýř jesti mlad a dober, a k tomuto trnčí zavádí nás, neboť zde chutná travička roste, a z pahorku se jasná voda temení! –
B. „Nerozptylujte se“ – říká pastýřka naše, – „nerozptylujte sese, berušky mladé!“ – a potom sedá si pod květoucí trnčí, a zamejšlí píseň májovou; a my poskakujeme po trávníku vůkol stražitelky mladé, a nerozptylujeme se! –
A. „Nemíchejte se“ – říkával pastýř náš – „nemíchejte se s cizím stádemstádem, berušky moje!“ Ale od té doby, co se s vámi míchati počínáme, neříká nám juž pástýř náš: „Nemíchejte se s cizým stádemstádem, berušky moje!“
B. „Buď mi zdráva“ – říká chranitelka moje – „buď mi zdráva, beruško
25
mladá!“ Ale já poskakujeci dobře to vím, že mne za věno dostane; a proto mi říká: „Buď mi zdráva, beruško mladá!“ –
A. Dříve než odkvětou tyto plané růžičky, odvede náš ochrance svou nevěstu k nám; tuť Bělinka bude chrániti nás, a vodit nás bude, kdež nejlepší tráva roste, a kde se nejchutnější vodička temení! –
B. Potom i my k vám poběhneme, beránku milý! a pomícháme se s vámi, a pospolu pásti se budeme, kdež nejlepší tráva roste, a kde se nejchutnější voda temení! –
A. Aj, a pak budeme spolu jídati z jejího klínu, hlávkový jetýlek a doušku voňavou, a srkati budeme vodičku z ruky bílé, a líbati budeme její mladé nohy! ach – a Bělinka bude nás míti ráda, i hladiti bude nás!
B. Ale jen pak se podívej, beránku bílý, jen pak se podívej! tamhle po sedmikrásové cestě vedou se stražitelkové
26
naši! I urvi pak sobě planou růži, a vezmi ji do huby! I já sobě urvu růži planou anebo poupátko načervenalé, a vezmu je do huby, a naproti poběhneme jim! –
A majíc každá v hubě růžičku planou, běžely jim naproti bery mladé, a pastýř se usmíval, a Bělinka pohladila je. –
27