ZLATÝ MÁJ
Čtyřiadvacet písní pro děti
napsal
Josef V. Sládek
V Praze
Tiskem a nákladem J. Otty
[1]
Své malé dcerušce
HELENĚ
a s ní všem dobrým dětem
připisuji tyto básně.
[3]
Věnování.
Ty písně tady dávám ti, mé dítě,
v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.
Když byla’s plna štěstí, plna zdraví
a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.
V čas, který neznal žití stránku stinnou;
ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.
Kdy byla’s jako letní slunko vřelá
a jako květ a jako děcko celá.
Kdy sestrou začala ti býti matka
a tys jí šveholila slova sladká.
5
A otec tvůj, by ku práci se sílil,
v noci, kdy spala’s, nad tebou se chýlil.
Těch slunečných i teskných písní řadu
psal otec tvůj už v chmurném listopadu,
Kdykdy pustnul sad, strom dávno přestal kvésti
a ty jsi byla celé jeho štěstí –
Nuž, provoď tebe píseň ta, – kde jasná,
a v žití šťastna buď – ó šťastná, šťastná!
V PRAZE, 1886 v den po sv. Alžbětě.
6
ZLATÝ MÁJ
[7]
Zlatý Máj.
Zlatý Máj se zaskvěl v kraji,
zlatý Máj, ó zlatý Máj!
luka pestře prokvétají,
zelená se luh i háj;
bory šumí, potok zručí,
na květinách včely bzučí,
slunko svítí v jeden jas –
zlatý Máj se vrátil zas!
Slunko svítí, v nebi siném
není mráčku v šíř ni v dál,
jak pod modrým baldachynem
skřivánek se rozzpíval:
[9]
výš’ a výše letí stále,
zvoní teď jak zvonky malé
a jak fléten táhlý hlas,
jeho zpěv k nám zvučí zas.
Máji, Máji, zlatý Máji,
což pak ty jsi přines’ nám? –
včelám květ, a ptactvo háji,
vlašťovky dal’s chaloupkám;
jabloň oděl’s bílým šatem,
potok stříbrem, luka zlatem,
trávu dal jsi kravičkám, –
co jsi, Máji, přines’ nám?
Máji, krásný, zlatý Máji,
budeš tu jen krátký čas,
po tobě si zastýskají
luh a luka, lesy zas;
bude smutno, teskno všady –
Zlatý Máji, pro nás tady
kdys do smutných myšlenek
nech kytičku pomněnek!
10
Sluníčko.
Sluníčko-víčko
rozmilý broučku,
co jsme se tě nahonili
na tom paloučku!
Od stébla k stéblu
jen jsi se kmitlo,
nerado, nerado,
přec jsi se chytlo,
Sluníčko-víčko!
A teď tě máme,
ty broučku malý,
kropený jak makovička,
jak šípek zralý!
Jak se ti líbí
zde v teplé dlani?
11
Aj, děláš, jakobys
nežilo ani,
Sluníčko-víčko!
Nožičky ztuhlé,
křidélka k sobě,
nelíbí se tedy u nás?
pomůžem tobě!
Otevřem ruku,
zlehounka, tiše, –
už krovky nazvedáš,
chce se ti výše,
Sluníčko-víčko?
Po dlani vzhůru
a po malíčku:
tam se tedy pozachtělo
Sluníčku-víčku?
Po dlani vzhůru
na prstu špičku:
zastýskalo, zastýskalo
se po sluníčku,
Sluníčku-víčku?
12
Nuž, tedy leť si,
ty broučku malý,
jako rudá jiskra letí
v nebeskou dáli. –
A my se budem
za tebou dívat,
za tebou dívat,
o tobě zpívat,
Sluníčko-víčko!
13
Den práce.
Je to práce, je to shonu,
chce-li člověk svého dbát,
jako včely na záhonu
musíme si přispíchat.
Ráno, sotva pomodleno,
už se musí Panna mýt,
oblékat, vše naškrobeno,
jako z kmentu musí být.
Pokoj Panně uklidí se,
postýlka se ustele,
pak na oříškové míse
posnídá si vesele.
Kocourek už také číhá, –
ať si počká maličko;
14
neboť na nás čeká kniha,
jemu hoďme klubíčko.
Co v té knížce ve hodině
přečte se to pohádek!
nechce se nám do kuchyně,
– a to by byl pořádek!
Hajdy! vařit, péci čile,
pražit, smažit vesele,
hodným dětem z mouky bílé,
pro lenochy z popele.
Odpoledne ubíráme
v louky se a do lesa,
s ptáky sobě zazpíváme,
s květy srdce zaplesá.
K večeru, unaven celý
domů jde zas každý rád –
do oulu se vrací včely,
a my půjdem také spat.
15
Jablíčka.
Jablíčka zrajou na stromech,
slunečko do nich pálí –
až jedno spadne, chytnu je,
nežli se zakutálí.
Spadlo jablíčko červené,
jedno, druhé a třetí,
všecky jsem chytla, jako když
kocourek za myškou letí.
To jedno sobě uschovám:
hladu se nemusím báti!
s jablíčkem druhým bratříček
v kolébce bude si hráti.
16
A třetí? – S bleďoučkým děťátkem
k nám smutná chodívá žena:
dám-li mu jablíčko, snad se též
robátko začervená.
17
Vlašťovka zpívá.
Vlašťovička šveholí. –
Kdo jí z lidí rozumí?
poslouchá ji kdokoli
pod střechou i na poli,
ale nikdo neumí
říci, co ta vlašťovička zpívá.
Vlašťovička zapěla:
(Děcko slouchá pod krovem.)
„Kam že bych se poděla,
kdybych letět musela
ven v lijáku takovém!“
(Poslouchá děcko, jak vlašťovka zpívá.)
Slyšela ji mláďata,
vystrčila krčky ven,
potom křídla pernatá;
18
matka kárá písklata:
„To dnes pro vás psotný den!“
(To jim ta vlašťovička jistě zpívá.)
„Co vás, děti, napadá?
z domu dnes? – ni na chvilku!
mokrý dvůr i zahrada,
viděla bych nerada
urousanou košilku.“
(To jim ta moudrá vlašťovička zpívá.)
„Že už máte zase hlad?
vy nemáte nikdy dost,
dnes už nevím, co vám dát,
– a teď hajdy, děti, spat!
je s vámi jen samá zlost!“
(Tak se ta vlašťovička zlobí, zpívá.)
V tom prokmitnul mrakem jas;
vlašťovička zpívá dál:
„Bude, dítky, krásný čas!
odletím a přijdu zas –
19
kdo by to byl předvídal,
své zlatoušky že nakrmím!“ – tak zpívá.
Vlašťovička šveholí –
matka volá k večeři,
dítě k ní se batolí;
– ať to bylo kdekoli –
nikdo děcku nevěří,
že rozumělo, vlašťovka co zpívá...
20
Hvězdy.
Na nebi tolik hvězdiček
se mihotá a svítá!
matička nám povídává,
že jich nikdo nespočítá.
Jich počtu neví andělé,
což teprv někdo z lidí!
ale Bůh tam nad hvězdami,
do jedinké že je vidí.
Tu, která jako diamant,
i onu, která bledne –
velké, malé, On je řídí,
nepohřeší ani jedné.
21
A my s tou chudou matičkou
jsme chudé čtyři děti:
jak to u nás bývá, nechce
nikdo z lidí rozuměti.
Jsme čtyři děti maličké,
a chudé, my to víme –
Tomu však, jenž hvězdy hlídá,
také my se neztratíme.
22
Ukolébavka.
Hajej, nynej, má Panenko,
dřímej sladký sen;
když ty budeš libě spáti,
já tě budu kolébati,
hajej, spinkej jen.
Peřinky máš čisté, bílé
jako padlý sníh,
nemusíš se báti zimy,
jak pod křídly labutími
budeš spáti v nich.
Dosti jsi mne práce stála
celý boží den:
praní, šití, ukládání
teď, Panenko, čas je k spaní,
hajej, dřímej jen.
23
Až ti spánek očka sklíží,
půjdu také spat –
ranníčko tě vezmu k sobě
a budem si hezky obě
sny své povídat.
24
Matičce.
Matičko má milá,
moje drahá matko,
vy jste jako holub
a já holoubátko.
Vy jste holub sivý,
já holoubek bílý –
kde jsme se v tom širém
světě natrefili!
V tom vašem srdečku
tolik lásky bydlí –
schovejte mne k němu
pod vašimi křídly.
25
Letní večer.
Slunce zašlo za horami
v záři rudých červánků,
nad polem a nad lukami
tichne píseň skřivánků.
Z ticha, z ticha vítr dýchá
přes lučiny od lesa,
nad nimi se klenou z ticha
holubičí nebesa.
Na luka a pole, skály
lehá mlha modravá,
šeří koroptvička v dáli
kuřátka si svolává.
26
Z ticha, z ticha vítr dýchá,
v trávu padá rosička,
a na sivém nebi z ticha
bleskla první hvězdička. –
27
Ptáče.
Na dva drátky uzamčené
v naší kleci ptáče zpívá,
chvilku zmlkne, – ven se dívá,
kde to zlaté slunko hřeje,
poskočí si, znovu pěje,
a mně zdá se nejináče,
než že pláče!
V zahradě nám višně zrají,
na větvici ptáček sedí:
ptáci lidem nepovědí,
co to sobě povídají; –
žeť se ti dva ptáci ptají:
„Jak se daří?“ – A ten z klece
dí: „Zde je to smutné přece!
28
Celý den a celé noci
na bidélku bez ustání,
– a ten den je k nepřečkání!
Za dne soudruh nepřilítne,
v noci hvězda nezakmitne:
o tom slunci, země kráse,
mně jen zdá se!“
Venku svítí slunce zlaté,
po zahradě větřík věje;
ptáče zmlklo, – druhé pěje:
„Pusťte je, vždyť zrovna prosí,
napije se slunce, rosy –
pusťte je, vždyť je to bolí,
– ať si se mnou zašveholí!“
29
Kocourek.
Ořech, velký pes,
na kotě měl zlost;
sezval čtyři kamarády,
by jich bylo dost.
By jich bylo dost
velkých těch psů pět
Mourka chytnout za kožíšek –
Hoj, kocourku, v let!
Kocourek to zblesk,
hej, a to byl hon!
pět psů letí za kocourkem,
napřed letí on.
30
Hoj, kocourkukocourku, běž!
nikde není plot,
jde tobě dnes o kožíšek,
jde ti o život!
Mladý o život
jde ti v honu tom:
Hejsa! – kdyby tady nebyl
jabloňový strom!
V patách Ořech, Lap,
Čumil, Brok a Šnek –
na jabloň jim jako vítr
skočil kocourek.
To je jeho hrad,
to jest jeho dům!
mrkvičku kocourek strouhá
pěti pánům psům:
„Nahoru se k nám
vylézt nelíbí? –
31
Kdyby jeden nohu zlomil,
čtyři zbyli by.
Na jednoho pět? –
to je velká čest!
Kdyby přiběh’ ještě jeden,
bylo by psů šest!“
32
Kouli se, kouli –
Kouli se, kouli,
červené jablíčko,
zelenou travičkou
až tam na sluníčko!
Ty budeš běhat,
my tě budem honit,
skřivánek bude nám
s nebe k tomu zvonit.
Kouli se, kouli,
ale pozor v letu,
ať mi nepodlomíš
nikde ani květu!
33
Chudobky bílé,
modravého zvonku –
my tě budem honit,
ale pomalounku!
Pomalu, zvolna
skrz to luční kvítí;
vždyť ono má také radost
z toho živobytí.
Skřivánek-li zvoní,
pohřívá sluníčko –
nekažme mu živobytí,
červené jablíčko! –
34
Slzičky Panny Marie.
Panny Marie Slzičky –
ať nebolí mne očičky!
Ať nebolí od ničeho,
od dobrého ni od zlého.
Ať nebolí mne v noc, ni den,
ať pro mne šťastný život ten!
A v pláči, smutku ve chvíli,
ať Bůh ty oči posílí!
A budu-li kdy šťasten víc,
pýcha se vzdal mých zřítelnic.
A nuzného-li uhlídám,
ať rozdělím s ním to, co mám.
35
A na mne ani u lidí
ať zlého oči nevidí.
Ať jiným zlého nepřejí,
než já kdy žijou šťastněji.
A po své práci každý den,
ať zavru oči spokojen.
36
Petrklíče.
Šel Pán Ježíš z Boží rady
Getsemanské do zahrady.
Do zahrady do zelené,
Jeho potem posvěcené.
Kde pro hříchy všeho lidu
měl být vydán v ruce Židů.
Šel Pán Ježíš před svítáním,
svatý Petr kráčel za ním.
Pán Ježíš si nezavzdychá,
svatý Petr pláče z ticha.
,Nechtěj, Pane, na smrt jíti!‘
„Otec můj chce tak to míti.“
37
,Prohřešil se Adam tuze.‘
„Mělť za to již po zásluze.“
,Lidé hřeší víc, než Adam.‘
„Proto za ně život skládám.“
,Až Tvé tělo z mrtvých vstane,
do nebe je nepusť, Pane.‘
Pán se usmál vlídně, tiše:
„Dal jsem tobě klíč své říše!“
,Za ty klíče díky, Pane:
nikdo se tam nedostane!‘
Svatý Petr zvolal v hněvu,
– Pán naň pohled’ bez úsměvu.
Potom kráčel mlčky dále,
svatý Petr za ním stále.
Hle však, Pánu ze šlépějí
zlaté kvítky vyrážejí.
38
Stkví v zahradě Getsemanské
se jak mušky svatojanské.
Až zahrada plna kvítí
a v každém se slza svítí.
,Pane, řekni, co to značí?‘
„Nad tvým hněvem, Petře, pláči.“
,Co ty květy všelijaké?‘
„To ti, Petře, řeknu také:
Já se na smrt odevzdávám,
květy tady zanechávám,
By mluvily k srdcím lidí,
až mne země neuvidí.
Neb, kdo květu porozumí,
také moje slovo umí.
Na květy kdo s láskou shlíží,
Bohu, lidem neublíží.
39
Na svět celý s láskou zírá –
sám si nebe otevírá!
A ten žlutý kvítek tady
Getsemanské do zahrady
Jájá ho zasil na znamení
vykoupení, odpuštění.
V každé jaro bude kvésti
v čas, kdy musel kříž jsem nésti.
Ale znakem, Petře, stále
bude též tvé lásky malé,
Aa za trest tvé víry chudé
Petrklíčem zvát se bude!“
40
Smutno.
Nevím, co mi tak smutno,
co mi tak teskno dnes,
venku je mlhavo, rmutno, –
pták v kleci sotva hles’.
On se mnou z okna se dívá,
do sadu dívá se ven;
tam list se po listu schvívá
a holý se klátí kmen.
Kmen holý větrem se klátí,
a pustý je celý sad
a mlhou a jíním jej šatí
ten měsíc Listopad.
41
Co, ptáku, hledíš tak rmutno?
tys přece neztratil nic;
však, když je člověku smutno,
ten ztratil o mnoho víc. –
Tví druzi vrátí se, – blahá
vesna zas přinese květ, –
ale má matička drahá
z hrobu se nevrátí zpět.
42
Oblaka.
Po nebi plují oblaka
růžová, zlatá a šedá,
toť zrovna jak sbor andělů,
když křídla k nebesům zvedá.
Po nebi plují vysoko
a jeden za druhým táhne,
kde v suchopáru jaký květ,
on jistě za nimi práhne.
Oblaka plují vysoko,
však líto jim květu, jak vadne,
a do kalíšku květiny
dešťová krůpěje padne.
43
My děti jsme jak ty květiny
a věříme, že je to snáze,
když anděl Boží zastaví
u nás na té své dráze.
On letí vysoko nad zemí
a k lidem dívá se dolů,
kdo vesel, s tím se raduje,
a zapláče s tím, kdo v bolu.
A jest-li ti teskno, dítě mé,
jen modli se, vroucně se modli:
jak letí anděl přes tu zem,
on jistě u tebe prodlí!
44
Babička.
Babičko milá,
hlavičko bílá,
svráštěná líčka;
podobna páře –
v zraku však záře
jak od sluníčka!
Babičko malá,
odkud jste vzala
ty bílé vlasy? –
to na ně lety
sněhu, neb květy
napadly asi.
Babičko malá,
odkud jste vzala
ty líce hnědé?
45
to as, jak padá
v podzimní lada
list s vrby šedé.
Babičko milá,
co se vám bílá
ruka tak třese?
to as, jak chvátí
vítr a klátí
osykou v lese.
A to sluníčko
v očích, babičko,
odkud je máte?
to svítí čistě
vaše tam jistě
srdíčko zlaté!
46
Kašpárek.
Tváře čistě malované,
očka jako oharek,
do světa se směle dívá
malý, švarný Kašpárek.
Čepičku má s rolničkami
pošinutou se vlasů,
kazajičku rudobílou
a kalhotky z atlasu.
Rukávky má naškrobené,
punčošky má na stuhy
a na botkách vyleštěných
zvoní zlaté ostruhy.
47
Kordík z péra kohoutího
visí v pasu na háčku,
jednu ruku pevně k boku,
v druhé drží plácačku.
Od hlavy až po ostruhy
hotový to hrdina,
veselý a čtveračivý
jako dobrá hodina.
Zlého se mu na tom světě
mnoho arciť neděje, –
někdy-li však hlavu ztratí,
vesele se zasměje.
Někdy padne do polévky,
někdy také v omáčku –
hloupá-li se moucha směje,
vezme na ni plácačku.
Jinak svět, ať co chce dělá,
nechá v svatém pokoji;
48
neublíží, ale také
nikoho se nebojí!
Měšec prázdný, bez haléře,–
ale proto nepláče;
myslí snad: „Nemůže v světě
každý jísti koláče.“
Nikomu nic nezávidí,
po slávě se nepídí, –
žeť, Kašpárku roztomilý,
moudřejší jsi nad lidi!
I až jednou uložíme
do malé tě rakvičky, –
žeť vesele uslyšíme
zazvonit tvé rolničky!
49
Mrzout.
Starý, tlustý pán
zalez’ do kouta,
upřed’ si tam síť,
muškám na pouta.
Na síti má prach,
na zádech má kříž,
život-li ti mil’,
nechoď, muško, blíž!
Sedí celý den,
ani nehne se;
co si myslí jen?
– Inu, ptejme se!
50
Sedí, tloustne jen,
pranic nepoví:
Inu, vždyť to je
pavouk křížový!
Přiletí-li však
muška jako mák,
hoj, tu vyskočí
jako divý drak!
Sítí obtočí
mušku se všech stran,
pak ji vyssaje –
to je čistý pán!
Potom, tlustší zas,
vleze do kouta –
Pojďme radši pryč,
– nechme mrzouta!
51
Pohádka o králi Peciválu.
Král Pecivál kdys královal
až u tureckých hranic,
však, ač měl zlata plný sklep
a jedl jenom s medem chléb,
– jej netěšilo pranic!
Ať hleděl k slunce východu,
ať hleděl ku západu, –
v svých prsou cítil těžkou tíž:
neb před sebou měl velkou říš’,
– a velký cop měl v zadu!
Měl diamantů věrtele
a perly bílé, rudé,
však, ať si bdělbděl, anebo spal
a jed’ a pil, neb královal,
ten cop mu vadil všude.
52
Ať reky vodil do boje,
ať na lov svoje honce,
cop stále rost’ a byla již
prorostlá copem celá říš –
a nebylo ho konce!
Už rolník nechal v poli pluh
a tesař nemoh’ tesat:
neb z poddaných kde který jest,
ten králův cop jen musel plésť
a museli ho česat.
I povolal král mudrce
až od tureckých hranic
a děl: „Co s copem dělat jen?“ –
I radili se rok a den,
– pak nevěděli pranic.
I velký žal měl náš pan král:
„Ó krásný světě, vale!
už vykopejte černý hrob
a pochovejte mne i cop –
Ó králi Pecivále!Pecivále!“
53
A v žalu svém, jak nocí, dnem
král Pecivál tak volá,
jej Šašek jeho uslyšel
i bylo mu ho velký žel
i řekl: „Kmotře, hola!
Můj pane králi, hola hej!“
tak Šašek řekl k němu –
„můj pane králi, jen se vzchop,
my nůžky vezmem na ten cop
a bude konec všemu!“
Dvé slzí, velkých jako hrách,
se králi s tváří skradlo:
„O šťastný králi, šťastná zem!
dnes ještě cop si ustříhnem
– – a mně to nenapadlo!
Můj dobrý Šašku, hola hej!
teď jsem zas šťasten, hochu;
svou milou dceru dám ti rád
i svoji říš’ – jen královat
mne nechte ještě trochu!
54
Můj dobrý Šašku, hola hej!
ty buď mi místo syna –“
Ó, že jsme tam též nebyli!
což byli bychom napili
se červeného vína! –
55
Vlašťovky táhnou.
Vlašťovičko, leť,
už je na tě čas –
listí žloutne, poletuje,
po strništi vítr duje,
bude brzo mráz.
Vlašťovičko, leť
na slunečný jih –
pavouk babí léto spřádá,
muška též si pospí ráda,
až přiletí sníh.
Až ho napadne
kolem našich vrat,
i až bude melusina
kvíleti nám do komína,
budem vzpomínat. –
56
Na tvůj letní zpěv,
kde ho zpíváš, kde?
budem na svých mapách zvídat
– a tvé hnízdo budem hlídat,
jak bys byla zde!
Přijde jaro zas,
ty se vrátíš sem –
Potkáš-li kde kousek štěstí,
můžeš nám ho též přinésti
v naši českou zem!
57
Královna Zimy.
Hoj! na bílém koni
o závod se honí
s větrem jezdkyně;
vlasy s bledých skrání
jako mraky za ní
vlají v krajině.
Mráz má v šerém hledu
a korunku z ledu
nese na čele;
a jak pádí, v běhu
prší vločky sněhu
s šatů úběle.
58
Kol boků má šaty
zimostrázem spjaty,
pasem zeleným,
a ve hřívě koni
perlami to zvoní:
ledem kaleným.
Kudy větrem letí,
urve s holých snětí
poslední si list. –
„Hoj!“ zavýská s plenem
v sedle vystrojeném
z prázdných ptačích hnízd.
„Hoj!“ zavýská sobě,
„květiny jsou v hrobě,
listí haraší!“
A kudy tak spěje,
celá zem se chvěje
v bílém rubáši.
59
Hoj, na bílém koni
o závod se honí
s větrem jezdkyně.
Toť královna Zimy!
Havran letí s nimi
v sněžné krajině.
60
Vánoce.
Jak s rolničkami saně zvoní,
jak vody v šumném potoce
jste přijely na bílém koni,
ó vánoce, ó vánoce!
Po celém kraji sněhu leží,
pod mraky měsíc vesluje –
však u nás teplo; – ať si sněží
a vítr okny lomcuje.
Náš útulný a tichý domek
až pod krovy je zasněžen,
však proto přec vánoční stromek
k nám od Ježíška přivežen.
61
A na něm? – Bože, – divy světa!
jak světélky je zaplaven:
zde stádo, zde je vojska četa,
zde koráb, – k plavbě připraven.
Zde cukroví je ve škatuli
a zde je zlatý oříšek –
a zde, – ó div! – k své Matce tulí
se sám ten božský Ježíšek!
Zde vůl a osel vedle něho,
zde Tříkrálů je vzácný dar;
však, Ježíšku, nač mi je všeho? –
když’s nepřines’ mi botek pár!
Já viděl ondy bosé dítě:
sněhem a ledem hoch šel sám,
já řek’ mu, že, když poprosí Tě,
Ty mně, – a jemu já je dám.
Však hle! – u dveří někdo stojí,
– tak dřív’ se nikdy neusmál;
62
vysoké botky, kabát dvojí,
– snad Ježíšek ti sám to dal?
Ó hochu, pojď! u Jezulátka
se poděkuj, jak slušívá; –
zde to je moje dobrá matka
– a vidíš, jak se usmívá?
A dnes Ježíška nepros o víc,
rozdělím s tebou vše, co mám,
to cukroví zde na polovic,
– svou matičku si nechám sám!
Jak s rolničkami saně zvoní,
jak vody v šumném potoce,
jste přijely na bílém koni,
ó dětské, svaté vánoce!
63
Modlitba.
Dobrý Bože, Otče malých dítek,
uslyš mé modlení tam na nebesích –
Ty opatruješ každý luční kvítek
a živíš v poli ptáka, srnu v lesích;
Ty vodíš oblohou svá stáda hvězd
a velíš slunci vstávat každé ráno,
Tys dárcem všeho, co je lidem dáno
na poli, ve vsích, v hradbách velkých měst.
Ráno i večer, v soumrak, na úsvitě
Ty o všechno se staráš, co je živé –
Ó rozpomeň se také na Své dítě
a drž mne v náruči Své ochranlivé:
64
Dej chleba mi, jak pták má pokrm svůj,
a dej mi šat, jak šatíš polní květy,
a veď mne, jako vodíš hvězdné světy –
a anděl Tvůj mne ve snu opatruj!
65
Obsah.
Věnování 5
Zlatý Máj 9
Sluníčko 11
Den práce 14
Jablíčka 16
Vlašťovka zpívá 18
Hvězdy 21
Ukolébavka 23
Matičce 25
Letní večer 26
Ptáče 28
Kocourek 30
Kouli se, kouli – 33
Slzičky Panny Marie 35
Petrklíče 37
Smutno 41
Oblaka 43
Babička 45
Kašpárek 47
Mrzout 50
Pohádka o králi Peciválu 52
Vlašťovky táhnou 56
Královna Zimy 58
Vánoce 61
Modlitba 64
E: lk + aš; 2002
66