Ptáče.
Na dva drátky uzamčené
v naší kleci ptáče zpívá,
chvilku zmlkne, – ven se dívá,
kde to zlaté slunko hřeje,
poskočí si, znovu pěje,
a mně zdá se nejináče,
než že pláče!
V zahradě nám višně zrají,
na větvici ptáček sedí:
ptáci lidem nepovědí,
co to sobě povídají; –
žeť se ti dva ptáci ptají:
„Jak se daří?“ – A ten z klece
dí: „Zde je to smutné přece!
28
Celý den a celé noci
na bidélku bez ustání,
– a ten den je k nepřečkání!
Za dne soudruh nepřilítne,
v noci hvězda nezakmitne:
o tom slunci, země kráse,
mně jen zdá se!“
Venku svítí slunce zlaté,
po zahradě větřík věje;
ptáče zmlklo, – druhé pěje:
„Pusťte je, vždyť zrovna prosí,
napije se slunce, rosy –
pusťte je, vždyť je to bolí,
– ať si se mnou zašveholí!“
29