TORSO ŽIVOTA
PRAHA
MODERNÍ REVUE
32 POŠTOVSKÁ ULICE 32
MCMII
[3]
KNIHA TATO BYLA VYTIŠTĚNA
VE DVOU STECH VÝTISKŮ
DNE 25 BŘEZNA 1902
NA STROJÍCH
ALBERTA MALÍŘE
KNIHTISKAŘE
NA KRÁL. VINOHRADECH
PRO VYDAVATELSTVO
MODERNÍ REVUE
V PRAZE.
[4]
V TVOU KORUNU, ŽIVOTE...
V tvou korunu, živote,
v tvůj smutek, ó ženo,
krvavé korály nasázím,
své bolesti věno.
5
V mém srdci z ran úrodných
ten rudý šperk vzpučel,
kmit věčnosti, jejž jste rozšlehly,
sen, příčina, účel
a tajemství bytí chví
v těch krystalech krve.
Ať na vašem čele zaplanou,
mé oběti prvé.
Tvou slávu ať zpívají,
ó živote – ženo,
i bolestnou rozkoš bytostí,
co z vás jich narozeno.
6
DRAMA.
Je po všem, po všem. Horečně pusta
je moje hlava, tělo žhne všude,
kam lačně tisk’ ústa.
A v očích kruhy tancují rudé
a duše chví se prázdna a pusta.
Co z toho bude?
7
Zbabělče! Bídný! Flacon ten malý
už nevyrveš mi. Ty’s muž, já žena.
Jak krásně jsme lhali!
Idylla ve dvou, tak často sněná,
nám bila v žilách, my přísahali,
ty muž, já žena.
Tvůj prsten zlatý, plaz jedovatý,
v mé srdce vkousnut pije a pije.
Kdos pod zemí hnije
pro jeden drobný prstýnek zlatý.
Ty se mi hnusíš! Plaz ten tak pije!
Tři noci s tebou... V tu čtvrtou dnes
sám budeš. Hlavu pyšně nes.
Jsi čist. Pyšně ji nes!
8
INTIMNÍ DRAMA.
Procit’ jsem náhle. Prudký jas
plá rozlit po mém pokoji.
– Ty mstivé oči hoří zas!
Ty oči dne se nebojí!
9
Noc celou bděly u mých hlav
a k šílenství sny moje štvaly. –
Ó bože, bože, teď mne zbav
těch očí, které glossovaly
mlčením ironickým drama
její a moje. Mrtva je.
Tak chtěla mít ten effekt sama:
smrt tiše drama dohraje.
Shasni ty oči doutnavé,
ó bože, které ve mně žhnou!
Mé myšlenky jsou stonavé
mstivostí jejich tajemnou.
10
PODZIM.
Hle, stříbrná hvězda
v modřínech tryskla na pokraji lesa.
A zádumčivý večer závoj stáh’
na svět i duše.
11
Kdes v pustnoucí ville
alt vroucí zpívá. Výsklo ve mně srdce.
Oh, hnědé oči, vlasy rozjiskřené,
vášnivé vlasy!
Jak stisk’ by mi hrdlo
kdos cizí silnou rukou (listí padá)
a do uší mi křičel vysměvačně:
Quijote, amen.
12
GALANTNÍ SLAVNOST.
Za Karlem Hlaváčkem.
Shasli jsme světlo. Velký měsíc
nám visel v okně namodralý,
milenec teskných pohádek.
13
A snivý Loris pod palmami
hudebným altem měkce zpíval
sentimentální balladu.
V těch rytmech plakal život. Touha.
Dny šedé, přitlačené k zemi.
A hořkost, hlad a zoufalství.
Neb umřel básník tichých ballad,
nervosní dítě z konce věku,
a my mu tryznu světili.
Clitandr zvážněl. Pulcinella
v smutečních šatech pod závojem
si třpytné slzy stírala.
Pierrot a ta celá banda
ničemů s pikantními vtipy
myslila na cos. – Eh, bien.
A jak plál měsíc, Loris zpíval,
ty černé stíny tancovaly
v smutečním tempu menuet.
14
SMUTNÝ VEČER.
Světla žhnou, rety žhnou
a v tanci vločků sněhových jde noc
do duší vlnou tajemnou.
15
Náš zámek z křišťálu
tam v horách teskní zavát. Na míle
vrhá mdlý reflex opálu.
Má Hildo naivní,
já stavěl marně. Štíhlé arkýře
nadarmo v čistém vzduchu sní
o ryzí síle žen
a mužů budoucích. Ty’s selhala.
Ty’s bála se čtyř věrných stěn.
A ty’s se děsila
být diskretní i indiskretní... ty!
Minulost v tebe nesila,
budoucnost nemá žní.
Mně teskno je nad tebou, nad sebou,
nad naší stavbou smuteční.
16
NA HROB TVŮJ...
Na hrob tvůj černý smrk jsem vsadil
dumavě teskný. Bez nápisu,
kdo líbal, miloval, kdo zradil.
17
Tvou prudkou hlavu ostře leptá
sen, věrný ryjec delikátních rysů.
V těch rtech cos chví se ještě, šeptá.
Proč víc jsme chtěli? Prsten, v němž se snoubí
nebe a peklo, bolest, temné pudy,
bytosti naše semknul v mračné hloubi.
A poutáni, odpuzováni
žili jsme znova všechny staré bludy
od počátku až do skonání.
Až tvoje duše měla sílu
zlomit se sama. Žlutě hasnul den
a západ žehnal tvému dílu.
Měj díky za ten nový život, drahá.
Ať ironicky k smrku nachýlen
kříž vedle civí s hrobu sebevraha.
18
ADVENT.
Viselo slunce rudé nad městem
v poledních mlhách. Zvony kolébáno,
mluvilo smírně k lidským bolestem.
19
A žena, která život milovala
tak divoce jak já, zašeptla: Moje ráno!
Já žila, čekala a nedoufala.
Korunu zlatou líbat prahly rty,
korunu zlatou sníval chladný vlas.
Šel život... šlapal sny i revolty.
A hle, koruna žití hoří krví
a mrtvou naděj k slávě volá zas.
Živote, díky, milenče můj prvý.
– Důvěrným steskem trysknul její smích.
A moje srdce též se rozšumělo
jak bílé břízy střásající sníh.
20
RTY SHASLÉ MĚLA...
Rty shaslé měla, ve zracích
tma těžkých nocí visela.
A padal, padal chvějný sníh.
A krutá zpověď vyhřměla.
21
V těch hříších čet’ jsem život svůj,
v zoufalství jejím svoji bídu.
Živote, bože, ulituj!
Dej sílu kopnout v soucit lidu!
Živote, bože, rytmus dej
a ztajení našemu bolu,
ať nemodlí se dobroděj,
když v úzkostech svých jdeme spolu.
22
PŮLNOC.
Šumící lampa bledě hoří
a bledě hoří na dně duše
zšeřelá lampa. Ticho. Sen.
23
Vzduch provlnil se novým rytmem,
rytmem tvých ňader a tvých kroků
a dechem tvojich věrných rtů.
Má hlava klesá, vzpomíná si.
Ty’s měla temné bezdné oči,
smyslné, horké, věrné rty.
Dnes nechoď ke mně! Děsím se tě.
Pruh temně modrý na tvém hrdle
a v očích plá ti zoufalství.
Ty’s neměla se vraždit! Měla’s
tak prudkou duši, udýchanou,
smyslné, horké, věrné rty.
A měla’s žízeň po životě.
A sílu lásky, sílu vášně,
smyslné, horké, věrné rty.
24
PÍSEŇ.
Divoký mák si natrhám
na poli zprahlém nejvíce,
pomněnky modré k němu dám,
jež u struh kvetou teskníce.
25
Na její lože nastelu
mák divoký, mák divoký.
Můj bože, já tam nastelu
mák divoký, mák divoký!
Ať rdí se, cudná světice,
ať stud a vztek jí v tvář krev hnal!
Mák rudý rád mám nejvíce.
Vždyť krev jsem vždycky, vždycky dal!
Krvavě kvetla láska má,
jak krví plá má nenávist.
Umřela v krvi láska má.
Co slzami zrosila míst!
Ó ctnostná panno, světice,
můžete s pomněnkou si hrát.
Mák rudý rád mám nejvíce
a umím, umím pohrdat!
26
RÁJ.
Ve spirále jsme kroužili
kol stromu zapovězeného.
Ty plody voněly v plamenech slunce
a my měli hlad.
27
Ve zracích ženy plálo pokušení
a ruce se jí třásly touhou.
– Ty moudrý hade, tebe miluji.
Pověz nám více o zlém bohu.
Proč o hladu nás nechá bloudit?
Proč vůni nejprudší dal plodům,
když nám je zakázal?
Rci svému bohu, jak ho nenávidím!
l my jsme bohové? Dík, filosofe.
Má snědá Evo! Tělo sametové!
28
PORTRÉT.
Vždy věrné Martě.
Dva vlčí máky měla ve vlase
a pružnost kočky hrála v snědém těle.
A záře elektrická chvěla se
v těch očích, gestech, v bytosti té celé.
29
Zmizela na vždy. A v mé paměti
vášnivě, na mžik, znějí její struny.
Zpívá tam bolest, vzdor a prokletí:
Náš rudý prapor vlaje nade trůny.
30
PODZIM.
Večery kouzelné! V mlhách stříbrných
měsíčních paprsků se taví sníh
a mlýny hrají pod stráněmi.
31
Dumavá práce zelenavých kol
si zpívá šerem! Proč ten stesk a bol
mou duši chyt’ a tlačí k zemi?
I na mých polích praskal zlatý klas
a za polední slunce svit se třás’
a tančil po vlnách mých polí.
A pro mé zrno mlýny nehrají.
Strništěm illusí si hvízdají
výsměšné větry... a to bolí.
32
ZTRACENÝ SYN.
Pod střechou rodného domu
za vsí tam u topolů
vzpomíná matka. V tu hlavu
vdech’ život glorii bolu.
33
A tady – – Mlhy a slunce
na pastvách fidélních prasat.
A měsíc nepřestal lživé
penízky lítosti střásat.
Není, kam zabořit hlavu,
není, kde zaplakat tiše.
Rovina, pastvina, úhor.
A tam ty stříbrné výše!
Mezi nás položil život
sen dálek a ženu.
Má smutná matko! Chci sílu
bez vzpomínek, žalu a stenu.
A napasené stádo se pere
a lhostejně ve špíně míjí –
syn ztracený nade vším hvízdá
zatrpklou elegii.
34
KOUSEK LÉTA.
Ty hračky velikých dětí
mě znudily již. A lesy
dumavých sosen a smrků
zas šumí lhostejně.
35
Po jitrech kouzelných přišly
dny pusté a bez perspektiv,
po večerech doutnavých všecky
bolesti ulehlé.
Tak prostřed přemoudrých lidí
mě schvátil hnus a smutek.
Dech duše jsem nepocítil,
tep srdce nezaslech’!
A rytmy zápasů lidských,
závratné vysoké tony
bolestí, vzteku a pomsty
se ve mně vzbouřily
v rostoucí refrén: Zpět v město!
Je teskno mi po večerech,
kdy bída v ulicích bloudí
a zoufalství a hlad.
Je teskno mi po Praze mé
a po příteli mi teskno.
Být živou nitkou v té tkáni,
tak prudce citlivou!
36
Revoltou chvět se a zníti
a budit echa v srdcích.
Addio, titěrná villo,
addio, mecenáši!
37
POHÁDKA MÁJE.
Hle, svátek květů a bídy,
hle, svátek blouznivých duší
a bledě zjasněných nocí
a svátek slunce a smíchu –
proč pláčeš, Markétko?
38
Oh, věčný stín ve tvé jizbě
a bolest v kalných již očích.
A děcko na tvojich loktech,
úsměvné, chtivé života,
tesklivě vzpíná ručky.
Je mrtvo, co zpívalo v tobě
před rokem, dvěma, či ztlumeno pouze?
Dnes žije jen, co trpí. Tvé tělo,
tvá duše, jež zná jen kletbu
a nenávist a vztek.
A tvoje děcko. Neměř hloub řeky
pohledem, v němž se smrt rve s žitím,
hleď výsměšně ve tvář světu
i cudným Helenkám a naivním básníkům
s očima zavřenýma.
Zpívej jim dotěrnou píseň
adventu svého a postu,
zpívej jim pamflet o Marii,
o zastření Ducha Svatého
a o slepých a o hluchých!
39
SENTIMENTÁLNÍ PIJÁCI.
Příteli melancholiku,
druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem shasnou kdysi
životy naše žebrácké?
40
Pohádek našich stříbro, šeď
kdy roztříknerozstříkne se, v kterou zem?
Kdy hudby, jež jsme milovali,
posledním vzdychnou akkordem?
Oh, dávná láska procitá
zas echy v strunách srdce. Dost!
Na zdraví sobě! Snům a světu!
Ať requiem má minulost.
Ve zlatém víně ztopíme
tyranský rozmar paměti.
A zpívat budem, zapomenem
lásku i vztek i prokletí.
41
ZTROSKOTÁNÍ.
Loď padá ke dnu a mé srdce
se zachytilo v chaluhách.
Můj kapitáne, konec! Díky
za dobrodružné plavby v tmách.
42
Byls dobrý, věrný, shovívavý,
zamlklý soudruh mojich cest.
Oddané srdce do věčnosti
plamínkem rudým bude kvést
a svítit v pozdrav plavcům novým,
jež v dálky nad ním povedeš.
Však, kapitáne, loď-li klesne,
ať všecky myši ztonou též.
Nedovol, aby tancovaly
na třísce z lodi po vodách
a bolest srdce glossovaly,
jež umírá tam v chaluhách.
43
SEN SEVERU.
Na horách někde
jsem vrásčitou zřel osamělou sosnu.
44
Milenkou blesků byla,
o její pahýly se mraky trhaly
a láska země temnou zelení
v jehličí kvetla.
Strom přísný, šerý,
jenž nikdy nerozpuk’ křehoučkým květem,
nezasnil o jihu, palmách a piniích,
jen křemen z tvrdé půdy vpíjel
a na pozdravy dálek suggestivních
šumíval skoupě.
Hle, půlnoc v městě,
třesavá světla plápolají větrem
a má horečná hlava blouzní.
Tak smutně bije srdce,
jak srdce zvonů pohřebních.
A hlava třeští... Kosmogonie
a soumrak bohů dechly na mne s hvězd.
Proč dal’s mi, bože,
žít tuhle bídu? Perspektivy dálek
a rytmus moří a takovou slabost!
45
Na tebe čekám,
na tebe, spasiteli, sosno severní!
46
PÍSEŇ.
Ad usum Delphini
Kdo ví, co eben, zlato je,
a kdo ty barvy miluje,
být Rakušanem musí.
47
Sám sedím v hlučné kavárně
a nálada má beztvárně
se vlní, hrá a tančí
po ebenové šibenici,
kde visí zlatém při měsíci
tři ztichlí rebellanti.
Kdo ví, co eben, zlato je,
ten také vlasy miluje
žen plavých a žen snědých.
Můj bože, vlas se zlatým jasem!
Spát jednou pod tím dvojím vlasem,
pod ebenem a zlatem!
Můj bože, jak to dojemné!
Být Rakušan – ne, pojem ne,
to statistika není,
oh, to je moudrost života,
jež nad námi, v nás mihotá
a ve dvou barvách zpívá.
48
To slavných korun majestát,
jež do věčností budou plát
– ty drahé hrdé hlavy! –
být Rakušan, jak srdce bije!
Nuž, kdo tu žije, ten ať pije,
ať žije....
49
SIESTA.
Žár bílý spí na stromech
a vzduch se nehne.
Z řas přivřených kmitá
vztek nudy.
50
Dvě smyslná zvířata,
žena a kočka,
dvě těla elektrisující
se dráždí.
Srst kočky plá jiskrami
pod prsty ženy.
A rytmus ženiných ňader
ji houpá.
Žár bílý spí na stromech
a pálí v krvi.
Z řas přivřených kmitá
vztek nudy.
Dva pohledy pátravé
se v sebe ryjí.
Tys matka. Samice. Kojíš.
Já také.
Co teď nám po mláďatech?
Mdlá rozespalost
nám hladí kůži i nervy.
Krev žehne.
51
Ó, kde jsou žhavější oči
a vítězící?
Vzdát se jim, podlehnout chceme
jich síle!
52
ROMANTICKÁ HISTORIE.
To bylo někde dole na Šumavě.
Den zabil jsem v hrách s divoškou tou snědou
a večer v hotelu při černé kávě
jsem snil a kouřil. Rudý vlas, tvář bledou
jsem cítil v duši, jak ji propaluje
pár hnědých očí. Krásných v zadívání,
oddaných očí pár. A nevím ani,
jak přišla, u mne stojí z nenadání
divoška snědá, zrakem zabodnuta
do mojich očí. Přísná, nepohnutá
a mlčenlivá, ta, jež se vždy smála.
A moji ruku lehce do svých vzala,
šeptajíc tiše: Miláčku – a vedla
mé kroky v noc.
53
Stál měsíc nad jezerem
a my též stanuli. Na zkácený kmen sedla
a její hlas vibroval zlatým šerem:
„Dnes musím zemřít. Neboť nezemřel
ten, jenž měl být už mrtev. Bez přísah
jsem byla jeho, bral a dával – žel!
jen to dát nemoh’, po čem sen můj práh’:
milovat toho, který sílu měl
illusi krásy smrtí život dát.
Zbaběle přišel dnes a prosí. Snad
cos ještě žije mezi mnou a jím,
leč je mi cizí už. Jsem unavena
a spát se chce... Je trochu divno, vím,
že mluví s tebou takhle cizí žena.
Ty miluješ též illusi – buď zdráv.
Buď s bohem, drahý.“
Ráno odjela
bez rozloučení. Třicet moralistních hlav
kývalo seriosně. – Pokoj s ní.
54
OBSAH
V tvou korunu, živote5
Drama7
lntimní drama9
Podzim11
Galantní slavnost13
Smutný večer15
Na hrob tvůj17
Advent19
Rty shaslé měla21
Půlnoc23
Píseň25
Ráj27
Portrét29
Podzim31
Ztracený syn33
Kousek léta35
55
Pohádka máje38
Sentimentální pijáci40
Ztroskotání42
Sen severu44
Píseň47
Siesta50
Romantická historie53
E: až; 2004
56