ADVENT.
Viselo slunce rudé nad městem
v poledních mlhách. Zvony kolébáno,
mluvilo smírně k lidským bolestem.
19
A žena, která život milovala
tak divoce jak já, zašeptla: Moje ráno!
Já žila, čekala a nedoufala.
Korunu zlatou líbat prahly rty,
korunu zlatou sníval chladný vlas.
Šel život... šlapal sny i revolty.
A hle, koruna žití hoří krví
a mrtvou naděj k slávě volá zas.
Živote, díky, milenče můj prvý.
– Důvěrným steskem trysknul její smích.
A moje srdce též se rozšumělo
jak bílé břízy střásající sníh.
20