Buď vítán, pěvče dumavější všech,
ty elegie norská,
kde slavíkem tě zovou na Fjälldech,
v nichž jezera sní horská
sen nebes blankytný, a los kde svěží
přes ztuhlý sníh v skrýš plavé družky běží,
když břízy Šaterdalské zlíbal jih
po dlouhých nocech severních.
Buď vítán k nám a stan si volit rač,
nač prchat v strachu stálém,
což mníš, že lapit chci tě na roháč?
vždyť nejsem Martialem,
jenž, nadšen masa tvého vzácnou chutí,
sta praotců tvých lákal v zahynutí,
by těla jejich za pochoutku měl
a Orvietským zapíjel.
U mne jsi bezpečen, mám rád tvůj zjev
a cením víc tvou krásu
i líbezný a jásající zpěv,
jejž v srdce vložil ti snad první z Asů,
jenž na jazyku posvátné má runy
a vyvoleným skaldům ladí struny,
by při harfách mu pěli duší květ,
než fenrir zhltne svět.
Proč nezpíváš, co ondy jsi mi pěl,
svůj stesk i sladké hoře
a vše, co druhdy toužil jsi a chtěl:
snů růžovaté moře,
v něž hroužila se mile rozechvěna
tvá zpěvná duše pro část nebes věna,
pro lásky perly, jež v ně život klad’,
i pro slzy, jež v sutky přešly snad?
Ó pěj! Já s tebou všechen cítím žal
a všechnu radost v slok tvých davu,
vše zlato milých chvil i rmutný kal,
jenž na moji pad’ hlavu,
již ověnčila v konec mého žití
hrst krví srdce zkropeného kvítí,
bych ze všech ondy vytoužených zdob
nic sobě neodnesl v hrob.
Ó pěj, ó pěj, můj příteli, vždyť vím,
že z Bragovy pil’s číše
a dařen jablkem jsi čarovným
z té Iduminy řiše,
jímž nesmrtelnost kyne písni tvoji
a svatá paměť věčném v lidstva boji;
že září umění, již v srdci máš,
mrak žití přetrváš!
Ó pěj! Já v nadšení tě poslouchám
a čelo v dlaně kladu,
až plné srdce zvučných zvěstí mám
z niv Asgardských a sadů,
kde s hlavou svislou duchové se plouží,
již krůpěj medu věčnosti mít touží,
zkad povzdech slyším zklamání a kvil...
Či to můj vlastní byl?