XXXII.
KORUNOVACE.
Vzal tisíc jezdců nejlepších
král Zikmund za nohsled,
jim tisíc pěšců přidružil
a do Říma je ved’.
Vše čeká jej: pych s nádherou
i bída spěchá ven,
sbor šlechty v drahý cendelín,
lid v cáry přioděn.
Hlas zvonů mocně hlaholil,
a chorál kněží zněl,
vždyť Zikmund smířen s papežem
u věčné město vjel.
V nach oděn jede šlechty dav
až ku bráně mu vstříc,
s ní na bělouších věnčených
květ vlašských krasavic.
14
Leč v čele všem vnad líbezných
je štíhlý mládenec,
na těle hedbávný má šat,
na tváři ruměnec.
Kůň jeho kvítím zdobený
jde v taktu v sboru děv,
jsou Musy to? jest Apollon
ten jun? Ký lepý zjev!
Hle, zlato metá sem i tam
u valný lidí shluk;
jim nad zpěv kněží slavnostní
dnes zlaťáků je zvuk.
V tom průvodu ves kardinál,
i biskup, kněz a mnich,
a olivovou ratolest
má v ruce každý z nich.
Sbor hudců jde i kejklířův,
tlum žen i dětí směs
a za nimi hvozd partisán
a lesklých mečů les.
Tak do bran města vjíždí král
a kloní hlavu svou,
kůň s purpurovou čabrakou
zem jiskří podkovou.
15
Vše strojeno – vše napořád,
i růžovitý stín,
jejž vrhá králi v líčenou
tvář z nachu baldachýn.
Ten zdob svých luznou nádherou
kol všemu jasem vlád’,
jím zlatý zdá se králů vlas,
a Zikmund zase mlád.
Král usmívá se kol a kol,
zře zrakem milostným,
jak Řím je samý jas a lesk
a samý vonný dým.
A vpravo, vlevo, do všech stran
tvář uklání i páž,
a lidstva příboj zadržet
můž’ sotva jízdná stráž.
Tak městem jede Zikmund král
až před slavnostní chrám,
zkad přichází mu na ústret
jak socha papež sám.
Ten jeho brokátový šat
je nad slunečnou zář;
vše ze zlata, co na se vzal,
jen z mramoru je tvář.
16
Stál před vchodem, pak hermelín
až k stupňům zvolna vlek’,
tu s koně stoupl Zikmund v ráz
a před papežem klek’. –
Když papež krále požehnal,
král k nohám se mu svil
a zlatý střevíc Evženův
něm třikrát políbil.
Pak před oltář, jak kázal zvyk,
je veden Zikmund král,
na jáhna aby posvětil
jej první kardinál.
Ztad před vysoký, pyšný trůn,
kde svatý otec sed’,
ne krále – druha svého již
sbor římských kněží ved’.
Leč změněn velknězův je hled, –
to zdiven vidí host, –
ve tváři sedí úšklebek
a ze rtů čiší zlost.
A přísně papežův zní hlas:
„Slyš, velím ti, bys klek’,
vždyť nejsi nežli císař jen,
já Kristův náměstek.
17
Jsem Benátčan, těch bratr, věz,
jež popravit jsi dal,
když ondy u Motty, však víš,
jich katem jsi se stal.
Jsem papež; přestanu-li žít,
jdu přímo Bohu vstříc,
tvůj majestát, hleď, stačí-liž
mně prostý pod střevíc.
Mnou korunován býti chceš,
bys samovolně vlád’?
Aj trpký byl dřív jazyk tvůj,
dnes ponejprve slád’!
Slád’ od polibků nohou mých,
než věz, i těch jsem syt,
jen k zábavě chci korunou
ti dárek udělit.
Sic žebrat budeš, zas a zas
a plazit se jak had
a v Čechách uloupený skvost
mně přes moc vnucovat.
A zůstaneš-li v Římě dýl,
než smíš a nežli máš,
vím, že si z panen klášterův
všech hampejz uděláš.
18
Vždyť všude konáš nejinak,
toť vůbec známo všem,
leč připrav se, ať mumraj tvůj
dnes ještě odbudem!
Až maškarní ten skončí rej,
k mým pacholkům se druž,
v hrad oslíka mi povedeš...
slyš, chudák volá juž.
Spěš, klekni! Však proč siná as,
mluv, jízlivý tvůj ret?
Máš zlost? Nuž rychle dejte sem
ten říšský jeho tret.
Zde tedy korunu máš svou...“
a papež ze všech sil
na královu ji hlavu vtisk’,
až zrak mu zajiskřil.
A tisk’ ji na prožlutlou skráň
a na spuchřelou leb,
až zrak se krví podléval,
a mlžil se a slep’.
Král zúpěl; hněviv papež zas:
„Proč sténáš? Mlč, již dost,
mým sluhou jsi, a nevíš přec,
co pravá zkroušenost!
19
Však carství tvého první znak
se příliš nazad hnul...“
a nohou Evžen hlavy skvost
vpřed mocí posunul.
Chce křiknout, vyskočit chce král,
leč jest jak z kovu slit;
vstát nelze mu, je chab a sláb,
ten tam je vzdoru cit.
Jen ústa syčí v kněží tlum
a v lidu hlučný dav:
„Za hanu tu a za váš smích
dám srubnout tři sta hlav!“
Leč hrdý papež obřadnou
dál proslovuje řeč:
„Nuž, jsi prý církve obhájcem?
mám darovat ti meč.
Ej, pěkný obhájce mi ty’s,
vždyť na kostnický sněm
jen pro zábavu pospíchal’s,
že paní byly v něm!
Za skutky v říši zlověstné
snad mám ti požehnat?
Vždyť nejsi katolický král,
spíš králův lítý kat.
20
Lež bohatě jsi odměnil
a pravdě poltil hruď,
co konal’s, vše jsi obrátil,
nuž, tak i s mečem buď!
Zde vezmi –“ papež chytl meč –
„a klň mně nebo svěť...“
a meče hrot tisk’ králi v pěst,
sám drže rukověť.
Vzkřik’ Zikmund, zlícen vyskočil,
ó jaký hrozný zjev?
krev na dlažbě, krev na šatech
a všude krev a krev.
„To,“ sténá Zikmund, „pomstím hned,
jak opustím tvůj Řím!...“
„Těch hrozeb nelekám se, věz,
a klidně vstříc jim zřím!
Vždyť zhyneš záhy; netušíš,
že věk ti srdce stáh’?
Či myslíš, že se může mstít,
kdo leží na marách?
Ty studem bys z nich prchnout měl,
však nemáš dosti sil,
a krev? proč té se lekáš jen?
vždyť jsi tak rád ji pil!
21
Či není rudým kalichem
snad celá česká zem,
či krve její nehltáš
a nedáváš nám všem?
A teď, když můžeš z dlaně pít,
hned pojímá tě vztek,
to divný hostiteli dík,
to divný carský vděk!
Styď, styď se, hrdopýšku, styď!“
a papež nohou trh’
a s hlavy Zikmundovi v ráz
pln hněvu klenot svrh’.
Ten po dlažbě se kutálel,
a komu blíž byl stop,
hned každý v smíchu jízlivém
veň hbitě nohou kop’.
A kopal všechen chrámů kněz
i všechen chrámu lid,
a rozkopán je skvost i král,
než korunu zas chyt’.
V plášť skryl ji rukou krvavou
a prchal z chrámu ven,
klel – procit’, zúpěl: „Kde to jsem?
„Jsi v Praze, pohleď jen!
22
Jsi na svém hradě královském,
já lékař s tebou dlím,
a z rubínův ti předrahých
lék právě hotovím!“ –
„Tož sen byl jen? Jak sláb jsem ...spěš,
dej léku, abych pil!...“
A popil – spal – až pavouk hrůz
v síť jiných snů se svil.
23