XLV. VE ZNOJMĚ.

XLV.
VE ZNOJMĚ. (Smrt.)
Od Telče k Znojmu nesen král i nutí průvod v spěch, hned vystřídán je mužem muž a družstvo má se v jech. „Chci po boku své paní být,“ dí král, a dvořan zas: „Aj, divné přání, jistě lest; proč dnes k ní touží as?“ A Zikmund k choti pojednou se kloní obrácen: „Kéž byli bychom v Znojmě již, toť parný pro vás den!“ Sám pro sebe však tiše děl: „Tam ukončíme spor, v tvrz některou tě zavést dám do sedmihradských hor. 146 Mám zrad i vnad tvých právě dost, mám na tvé jedy lík!...“ A jeho vášně tygří hled v sbor krásných paní vnik’. Čím blíže Znojmu Zikmund král, tím rychlej’ sobě ved’, a před branami z lektik vstal a na bělouše sed’. Trh’ oře zdobným řemením, však komoň, starý druh, již otěže si nepovšim’, ni nohou bez ostruh. Šel klidným krokem souměrným, krk v oblouk nachýlen, jak pro obřadný králův vjezd byl sluhy vycvičen. A nevzpínal se, neřehtal – ten tam byl krve kvap, král ořem, oř byl králem jist, vše stejno: kůň i chlap. I zdoba jejich stejna jest: kment, cendelín i nach, co na plášti má král, to oř má na svých čabrakách. 147 Pás meče s pasem popružným jest stejně stehkován, i stejný chochol z volavek má komoň jako pán. – Tak vjeli do bran zdobených; lid po ulicích stál a vínem Albrechtovým spit „Živ,“ volal, „živ buď král!“ – Sláb Zikmund v hradě s koně slez’ – ne, s koně snesen byl – leč nedočkavě k ženám zpět zrak plaše obrátil. Zda ona zavítala též? Vždyť po ní touží jen! Teď zhléd’ ji, usmál se a šel sám sebou spokojen. A sotva ličidlem že skryl směs starých v tváři run, již v síň nádherně zdobenou dal postaviti trůn. A sedm schodů širokých za přístup k trůnu dal a hedbávem a purpurem je krýti rozkázal. 148 A v zlatohlav se přioděl a hrdě na trůn sed’, vous voněl, zkadeřen byl vlas, a Zikmund hlavu zved’. Na spráchnivělou, vetchou leb sám korunu si dal a králové i dvořanům jít před trůn rozkázal. A žezlem v ruce pokynul, tvář mramorný kryl chlad, leč z očí sivých pohled sjel jak blyštící se had. Sběh’ k sličné choti, k panstvu sběh’ – a ku dvořanům spěl – a znova žezlem kynul král, a ze rtů vzkaz se chvěl: „To královská má vůle jest, ji splňte ruče – hned, mé zrádné ženě žalář buď!...“ A pán i vojín zbled’. „Mně pohled na ni hlode dřeň a v ledví vráží hrot – tam v Sedmihradsku s ní se těš náš sluha Vallenrot! 149 Ztad může-li, též v Polsko ať svých zrádců pošle dav, by sňatkem s ní se vysílil mdlý panic Vladislav! Pryč, do vězení s Barborou a nepouštějte ven, však praví lid, že já, váš král, jí hynu otráven. Pryč, ženo, v ňadrech tvých je běs vždy rozsápán a lit, my v noci nad tvým žalářem se budem veselit. Jdi, hlavou svojí zdobenou bij zplesnivělou v zeď... dost pro dnes – všecky propouštím a sám chci býti teď! —„ Když ze dveří šel s paní dav, šleh’ nazpět její zrak a zasáh’ krále pojednou jak blesk, jenž poltí mrak. A zas. Toť krutá z očí těch je vše hubící zář, – král řásný zvedl pluviál a zakryl sinou tvář. 150 A chví se král, je nedočkav, mníť, že zavítal den, v němž krasavicí vysněnou chce býti ukojen. – Zved’ hlavu, – pustil plášť – byl sám, a komořímu kýv’: „Vpusť ženy mé, vstup jiným braň, nechť jsou již kdokoliv!“ I zavanula ambra v síň, a z utajených míst harf rozhovor a fléten zpěv síť vnad se jaly příst. Jich tónů rozmazlený zvuk a lichotivý lad jak kočka na hruď královskou se přivíjel a klad’. „Chci býti šťasten!“ šepce král, „pojď, zhoj mne v klínu svém!...“ Král neví, že i v bdění jat je mysli přízrakem. Že chor jsa pouhý přelud zřel, jenž v mlžný kryl se háv, a mní, že bude blažen zas a vyléčen a zdráv. 151 Síň plna žen – kol samý zvuk... „Kde klenot je mých děv?“ dí král, „proč váhá, přijde snad, až ty mi zpění krev?“ A šípy očí zelených v směs krásných paní vbod’, v níž svíjel se i rozvíjel vnad různých chorovod. „Kde’s ty, má drahá, vejdi již,“ zas děl, „ó, slyš mě přec!...“ a sklonil hlavu, šeptal cos a zbled’ jak umrlec. Sní. – Skončen ples, sál prázden již, jen dálné hudby ruch dál zvučná rytmu kouzla tkal a plnil spáčův sluch. Vždy rychlej’ oddychuje král, z úst jak by plamen šleh’: „Hle,“ volá v snění, „ona jest má sladká číše něh! Jí chci se zpíti zas a zas a žít a žít a žít jak motýl pelem růžiným, když v rosný klín jí slít’. 152 Proč váháš posud? Neváhej, mých květe milostnic!... A nač ten prapor, jehož znak vždy bledne víc a víc? Již na hruď se mi připoutej, sem zástavu stav svou, ať hedbáv její v líbánkách nám vlaje nad hlavou. Ať zastíní běl lící tvých, dřív než se budou rdít, až duše má, rtů plamenem zdroj vnad tvých bude pít. Ó, pojď, ó, spěš, má paní, leť, než zhynu touhou; viz, co skvostných pokladů má svět, všech nejskvostnější ty’s!“ A Zikmund rámě rozevřel a ruce vstříc jí vztáh’: „Jak šťasten budu v loktech tvých a zdráv a čil a bláh!“ I kráčí žena trůnu blíž: „Nuž, splň se, šťasten buď!“ Však závoj posud kryje tvář i rozvlněnou hruď. 153 Zas staví se a mluví zas – však slyš, ký divný tón? Zníť přidušený její hlas jak natržený zvon: „Hleď, zahalena přicházím až hodu naposled, leč chci tě dříve obejmout, než by’s mou roušku zved’. V mém náručí tě skonejším a vším ti budu vděk, však milostnice dar chce mít za každý polibek. Své císařské mi zdoby dej, tret k různým vládce hrám, stkvost plece, hlavy, rukou tvých; nuž, dáš-li mi je?“ „Dám! Dám plášť, dám žezlo, meč i pás!...“ „To není ještě dost!“ „I korunu ti v oběť dám za ždanou milostnost. Spěš, zbav mne cetek těch, já dnes je k vůli tobě vzal, a vzdám se všech, by rtů tvých žár mi vrchol blaha dal. 154 Ó, spěš, ó, spěš!...“ „Nač taký chvat? ty zhrdneš mnou, já vím, až ponejprv tě políbím a roušku odhalím.“ „Ó, nezhrdnu, jen důvěřuj, ó, nezhrdnu, jen věř; vímť, že v tvém zjevu zulíbám vrch krásy, bohů dceř!“ „A zklameš se!“ „Ve, jistě vím! Či chceš mou celou říš? Dám, dám ji, odhal roušku jen a rci, kdo jsi!“ – „Nuž, slyš! Když první člověk z ráje hnán kles’ v strastí prohlubeň, já konejšila, vedla jej a děla: zapomeň! Tu mstivý obelstil mne Kain, a můj i jeho plod prch’ Noémovi na koráb, když rostly spousty vod. Dřív strhala jsem mračna však i rozpoutala hrom, já jediná – ač hynul svět – jsem rostla v strachu tom! 155 Já shlukla vody v děsný sráz, když na splašený hon dal za raby se s vojskem svým – a zhynul – faraon. Já ukryla se v meči tom, jejž jako žhavý klín kdys v tábor Medianských sám vrh’ s nebe Hospodin. Já v Efot zavila se v šat, jenž v Efře chován tlel, v němž smilnil, slávou boje zpit, lid Páně: Israel. Já dýchala jsem smoud a dým, kdys v hájích skryta těch, jež kolem Sichem podpálil tvůj vzor, Abimeleh. V mém klíně dříme celý svět a každý světa tvor, jsem světa soudcem jediným, jenž srovná každý spor. Co lidského vzal na se Bůh, to strh’ mé vůle spěch, mně neodolá pláč ni vzdor, ni modlitba, ni vzdech. 156 Já v bednách kupců mívám skrýš, leč kdo mě vezme ven, den druhý zbožím bezcenným sám bývá vynesen. Mně nelze zmizet v světě tom; kdo k žití metám tíh’ – i ty, ač šla jsem za tebou – v mých kráčels šlépějích. Půl lidstva svábím v ždaný mír, půl zhněte jich má pěst, hned jako mor se objevím, hned jako války zvěst. Já dítko spánkem líbávám a králům trávím číš a s lodníkem jdu na koráb a s Kristem nesu kříž. Kam kročím, bělmo kryje zrak, a v pláč se mění zpěv, dech v prsou vázne pojednou, a v srdci mrzne krev. Však jednoho, věz, jala jsem přec žhoucím ramenem rtem líbajíc ho plamenným – tam v dálce nad Rýnem. 157 Ty’s královským mu slovem lhal, až všech se zmocnil hnus, to Kostnický byl mučeník, syn světla, mistr Hus! Zřels tenkrát zlatý oblak snad, jenž nad ohněm se vznes’? Bylť vůz, v němž onen svatý kněz mnou vzat je do nebes. Víš nyní, Zikmunde, kdo jsem? Aj, hleď!“...A prapor ten, jenž nad hlavou mu šuměl dřív, je v kosu proměněn. „V mou odhalenou pohleď tvář, by’s znal svou družku přec!“ Huj! holá lebka, důlky v ní – před trůnem kostlivec! „Viz, králi, čela mého lesk, viz hvězdy zřítelnic, viz rty mé! Věru první jsem všech světa krasavic! Hle, jak mne čekáš přizdoben: žhář kostnický a vrah! Šat vězně by tě lépe kryl než zlatohlav a nach! 158 Ty že jsi králem? Chtěl-li kdos, bys na trůn český sed’? ty s prostý Cossův pacholek, vždyť jsi mu koně ved’! Proč odvracíš tu žlutou tvář? Sem pohleď, rabe, sem! Strach odepial ti pluviál, tož postel mi jím zem. Aj, neslyšíš, když poroučím?...“ Král, jak by jím třás chlad se chvěl a s beder shrbených plášť těžký na zem pad’. – „A k čemu žezlo třímá lhář? Vždyť lstí je pouze nes’, – pryč, pryč!“ Trh’ pravou rukou král, a klenot na plášť kles’. „A k čemu říšské jab’ko as by lotřík v ruce měl? Dej sem!...“ Trh’ levou rukou král, a skvost se skutálel. – „A korunu? tu v báchorkách má také zeměplaz, když bílý před ním prostřeš šat, on setřese ji v ráz. 159 Ty’s též jen hadem plazivým, nuž, šat je rozprostřen, slož králův znak, čas vypršel, a skutkem bude sen! Chci korunu mít! neslyšíš?...“ Trh’ hlavou král, a níž na purpur k žezlu s jablkem ta zlatá padla tíž. – „Hle, bez těch zdob co jsi? Jen chlap! Kde vášně prvý cval? Čas tepnu žití divokou ti navždy podvázal! Proč chvěješ se? V mou náruč pojď, neb vraždi mě a znič; tvůj jazyk tuhne, bělá zrak – nuž, možno-li ti, křič!“ A ruku jeho uvadlou smrt v suchý béře hnát. „Nač váháš, svatokrádce? Pojď své milé srdce dát! Spěš!...“ V děsném spánku vzlyká král: „Ó pryč, tvůj zrak je pust...“ A vzpírá se, leč nelze již, a pěna stéká z úst. 160 Král škube sebou: „Nech mne, nech! ach, ještě chvilku jen!“ „Nuž budiž ještě okamžik ti k smíru!...“ volá sen. „Jsi v albě, v rubáši jsi; hleď, již nemáš ni ten tret, nechť papež ráj ti přislíbil, já volám: Budiž klet!“ I vzepřel plece Zikmund, vzdech, zjev kosou v hruď mu smyk’ a zakryl tvář a výš se nes’ a bled’ a bled’ – a znik’. Král vykřik’, zúpěl, poulil zrak, a jako list, když svad’, trh’ děsně sebou po třikrát a dolů s trůnu pad’. – A když se páni sběhli v síň, tu zprávu děli zlou: „Král mrtvicí je povalen a zhuben do polou. Hned rychle v lože s ním, pak pryč z těch vyděšení míst, ať kvapí kněží v chrámech všech mši se mší za něj číst. 161 Ó, bděte, bděte napořád, strach vždy je stejně drav, král, ukojen-li bude v čas, můž býti zase zdráv!“ Však neukojen hyne král, již přišla doba dob – a posel spěchá do Uher, kde připraven je hrob. 162