XXXIII. SOUD.

XXXIII.
SOUD.
Na černých křídlech v dálnou pláň nes’ Zikmunda zlý sen: dub uprostřed, on pod dubem v dum příval ponořen. Vpřed Hříby, vpravo Kouřím jest a vlevo Český Brod; toť pole, na nichž zahynul – zbit Čechy – Žižkův rod. – Noc krásná máje uprostřed, čist nebes dálný luh, a bujné setby po vlnách mdlých klasů kráčí Bůh. Hvězd mihotavým úsvitem zří na krásnou tu zem, jíž při stvoření polibkem dal píseň odkazem. 24 V dech křovin šepce stromů snět, a větrů teplý van vzkaz polí nese rozkvetlých do různých světa stran. Vše krásno vůkol napořád, již stéblo metá v klas, a ze pšenice křepelčin se teskný chvěje hlas. Král hustým dubu odnožím v dál sivým zrakem tíh’, kol mír – v svém hnízdě pípnul pták, list chvěl se na větvích. „Ó noci máje, krásná tys, leč krásnější byl den,“ dí Zikmund, „kacířský když vzdor byl tady zahuben! Ó klenbo nebes, lepá tys, však lepší byl ten zjev, když slunce tvoje s údivem zde v rudou zřelo krev! Ó noční míre, vábný ty’s, leč vábnější byl ruch, v němž padli Pešček s Buřičem, a plzeňský jich druh! 25 Ó sedmihvězdí, skvělé tys, leč skvělejší byl čas, když pod čely dvou Prokopův zde dvojí věhlas zhas’! Váš, hvězdy, mile jiskří roj, však milej’ jiskřil meč v ty tvrdé lebky Husitův, když klonila se seč! Ó tenkráte jsem šťasten byl, jak nebudu již, vím, kéž v rozkoš zas tak kouzelnou svou duši ponořím! Kéž popřán mi zas taký den!“ a k nebi vznáší zrak; hle, sever černé brvy stáh’, a s mrakem splývá mrak. Vše nebe posouvá se v ráz – jak divný je ten spěch – noc zkabonila snivou tvář jak žena v starostech. Hrom zajíká se rozlícen, v strach zrakem třeští blesk, a ke stromu, kde stanul král, se větrů sbíhá vřesk. 26 Tlum mračen těsní se vždy víc u valné pásmo hor: a ke stráním se těsná stráň jak vojska jdoucí v spor. Slyš temné lání s mumráním ve chmurném víru tom – a zase třeští okem blesk a zase mumře hrom. V svém voze zuře kosmatou výš Perun hlavu zdvih’; ó, běda, koho ohnivý sklá meče jeho švih. Za černým mrakem spěchá mrak pln utajených zlob, hned vypíná se mohylou, hned zívá jako hrob. Ó nejsou mračna! – Strne král – vojsk příšerných je dav, leč místo těl jsou kostry jen, a lebky místo hlav. Ti jedni v selských čapkách jsou, ti druzí v šišácích – cep jedni, však kdo čelí jim, meč drží v hnátech svých. 27 Ti jedni s duší rekovskou jsou v režných halenách, těm druhým vyleštěný plát strach kolem těla stáh’. Z těch očních důlků pohněvem se kmitá záře proud... ó, hrozno! seřaděn je voj, to bude boží soud! Těm v čapkách vojevůdce kněz, hle, jeho čela svit! Je rozum sklenul, aby spěl, co křivdou, povalit. K svým zástupům se obrátil, voj na širou klek’ zem, a vůdce tiše požehnal jej zlatým kalichem. – Těm v přílbách v čele trpaslík, a velký jeho meč kříž křížem žehná kostlivcům; toť děsná bude seč! Ten s kalichem, kněz Prokop jest, ten s mečem – znáť je král – je Bořek; vlk, jenž Orebským dřív bratřím vůdcoval. – 28 Boj začíná! Ó, hrozný boj! Vše jímá strach a děs. Ti mečem tepou do halen, ti mlatem do želez, ti do vysokých vydrovic, ti v přílby lesklý kov; ač zbraně slyšet v oblacích, přec neslyšeti slov. Hned ti jsou zbiti, oni hned a tito zas. Ký div, když někdo v předním voji pad’, byl v zadním zase živ. – Vždy níž a níž se nese hluk – toť příšerný je spěch – či dobojován boj má být na dálných polích těch? Ej, v pravdě! Snášíť se vždy níž té bitvy hněv a zášť, král plece o kmen opírá a ňadra skrývá v plášť. A dál a dál se valí boj; již pln je luh i lán, a koní množstvím řehotným kraj všecek podusán. 29 Boj výší se a níží zas, ti s čapkou mají vrch, hoj, trpaslíček s šišákem již na útěk se trh’. A klne, laje rozlícen, jak příšerný to kvap – a za ním vojů křik a křek a cepů klep a klap. A zase v dálce tuchnul boj a zase blíž se vlek’, dnes bohatýrům v halenách chlap v plátech neutek’. Ne za živa-li, nuže teď buď potřen zpupný host, tam nesmí pohřbena být lest, kde padla statečnost. A zase rozmáhá se boj, mrak s mrakem rostou v týn, a kostry v plátvích hnány jsou vždy dále na Kolín. A mimo dub ves teče sbor, kde lživý Zikmund král kryt pláštěm, dásní bezzubou pln strachu drkotal. 30 Jej vůdce Bořek zhlíd’: „Aj, hle, toť Zikmund! Co zde chceš? Pojď s námi; sice stihne v ráz zde štípácká tě spřež.*) Pojď s námi, spěš!“ a mečem kýv’, „nač váháš? Chutě sem, než rozpadne se v černý prach tvé tělo pod cepem. Jsem Bořek, nic se nelekej, že duchy byl jsem zbit, dnes nadarmo jsem pospíchal lid český obelstít. Vždy zradou nelze vítězit, jak vítězil jsem prv, dnes Prokop sta nás zaplašil jen posunutím brv. Pojď s námi, ruče, neváhej, noc roste, kvapí čas, sic roztepou tě kyj a cep jak námelový klas!“ „Nuž půjdu!“ „Ruče, tedy pojď!“ „A nepadnu?“ „To víš, jen modli se a nehleď zpět a dělej zbožně kříž!“ *) Husité z Královéhradecka = štípáci.
31 Za rudé vlasy krále chyt’ a nes’ ho dál a dál, a jeho rozhalený plášť jak mračno vzduchem vlál. A za předními druhý hned mrak šedých mátoh tíh’ a kostí drnkot, cepů tluk se množil v oblacích. Již nad Kolínem dvojí ruch těch kostlivců se nes’, král Zikmund v rudém plášti skryt se třás’ jak zbitý pes. Však přes Labe když namířil, by hrůze unik’ v dál, v zad vůdce s lebkou klenutou v strach králi zavolal: „Mně, Bořku, krále neskryješ, slyš, pusť ho, ten je náš, a ne-li, peklu ten svůj hnát i s králem odevzdáš!“ Leč nechce Bořek – Zařval hrom – kněz Prokop palcát zved’ a v koster tlum, kde král se kryl, jím mrštil doprostřed. 32 Jak obtěžkaných mraků suť, jak kámen s příkrých skal hnát s hnátem vojů Bořkových se v Labe rozsypal. Znik’ v řece příšerný ten voj a král, jenž s druhy tíh’ v tůň kalných vod, byl povalen a tonul prostřed nich. Však neutonul; Prokop kněz té chvíle k Labi vtáh’ a hbitou rukou v prohlubeň po kleslém králi sáh’. A rozkřik’ se: „Nám neujdeš, toť brzy měl bys klid; spěš s námi na pokutný soud, jak touží Husův lid! Aj, třeseš se jak shnilý peň a ceníš dravý zub, a v čela vráskách leží strach za hojný pekla vrub. Ty vruby vyhladí můj lid, jak Bůh chce, ještě dnes, však vzrostla míra hříchů tvých až k němu do nebes! 33 Nuž, lide, jako s tebou on, čiň s ním!...“ Ó, hrůzo hrůz, juž Zikmund lidem připoután na vojevůdcův vůz. Tak zrovna jako poutal on svých jatců valný sbor, když prchal ondy před Žižkou od vypálených Hor. Nechť úpí, nevzpomáhá nic, již – jaký děsný spěch – z půl utíká, je vlečen z půl a v ňadrech vázne dech. Nechť vzdychá, naříká vždy víc, je tepán se všech stran, až krvi zbrocen postaven je v polích u Lipan. – Kol něho lidstva – duchů – tlum, jak kdyby mrak je sil, král na rozrytou kleká zem a chýlí vlčí týl. „Nuž,“ Prokopův se ozve hlas, „zde souzen budiž ten, jenž v žalů půlnoc zaměnil nám síly zlatý den. 34 Toť onen kostnický je žhář a kramařivý žid, jenž české země rozprodal a rodný zhubil lid. Vám dávám jej, jeť světů všech on nejhroznější hřích... Již suďte!...“ „Ať je strašidlem na lánech lipanských. Ten krví potřísněný šat ku zjevné hanbě měj, ne Karlův, ale katův plášť mu plece pokrývej. Na místě srdce žhavý had zlob hnízdo zžírej: hruď, – král lhář a žhář, on postrachem těch našich polí buď. V den, ukryt v mračnech příšerných, buď vichrů služným psem, z jich vůle vyj a týrán buď svých nářkův ohlasem. Leč v noci nohou krvavou dej u věčný se rej a prach z těch kostí husitských den ze dne počítej. 35 Své dravé žití proklínej, sám sobě v postrach buď a zmítej se a nespočiň a bluď a bluď a bluď!“ – Soud vykonán je; černý plášť kněz Prokop s beder strh’ v králi na zrzavou leb jej jako příkrov vrh’. V ráz Zikmund mrakem zahalen, prost vazby prchá tmou, v těch polích vše mu strašidlem i sám si příšerou. A vzdychá, sténá uplašen, až v těžký dal se hles: „Spěš, sluho, pokrývky mě zbav a výš mi hlavu vznes’! Tresť účinných mi léků dej, bych zbaven byl zlých mdlob!...“ A léku vzal a zavzdychal jak chorý v poutech rob. „Klid, klid chci!„ děl; leč sotva zdřím’, sen nový v hruď mu vlez’ a jako tygr zlícený jej v pelech pomsty nes’. – 36