XXXVIII.
U KOMNAT KRÁLOVÉ.
Noc jasná, měsíc světla pln,
král ukládá se spat,
vše ticho, temně jenom zní
krok stráží u komnat.
Vnitř síně lampy rudá zář
v mdlý klesá polosvit
tím víc, čím víc hvězd mihotem
je zdoben nebe kryt.
Zrak luny siný, příšerný
v síň matnou vrže zář
na nízkou Zikmundovu skráň
a zvadlou jeho tvář.
Tou září v hruď se plouží strach
a různou snáší věc,
jíž nepokojně v poduškách
se válí zženilec.
74
Hle, s okem víčkem přimčeným
král snící hlavu zdvih’:
a ulekaný zvědavec
se plouží po síních.
I prošel řadou komnat sám,
vzat luny silou v plen;
jeť mdlý již bděním komorník
též v spánek pohroužen.
Král bloudí; průvodcem mu sen;
až náhle sebou trh’,
v krok matný skulou klíčovou
proud světla se mu vrh’.
I stane Zikmund udiven,
chce zavolat, leč zmlk’
a tiše přikrádá se blíž
jak do ohrady vlk.
Hned vzdornou šíji vzpíná výš,
hned běd ji tíží sbor,
až u veřejí sálových
zrak dává na otvor.
A zírá; vyvaluje zrak...
Ká záhadná zde věc?
Jeť rozjasněna skvostná síň
od tisícerých svěc.
75
Co vidí král, že strne? Aj,
jak živo v místech těch!
Snad královniny síně jsou
mým zrádcům za pelech.
A nedůvěry železná
mu v čelo bije pěst:
ký zjev to, zdali pravdou as
ta divná hradu zvěst? –
Hned na led ustydá mu krev,
hned klokotavě vře,
král chvěje se a třese se
a poslouchá a mře. –
Viz, v křesle paní spočívá,
ji zdobí zlatohlav
i svatý české říše skvost,
a kol je panstva dav.
Toť královny je svůdný zjev;
vnad kyprých luzná zář
a touha lásky vášnivá
jí zruměnily tvář.
Rty chvějí se a temný zrak,
jenž líbán často has’,
plá nové lásky požárem
až zlíbán zvlhne zas.
76
Té krásy žalář nezhubil,
ni Uhrů černá stráž;
ni kal, jímž žárle poházel
ji lstivý Eneáš. –
Hle, usmívá se, kloní zas,
vždyť ze všech komnat vspěch
se valí šumný lidstva proud
jak bystřin jarní běh.
Pan Aleš z Holic vpředu všech,
s ním četný panstva řad;
jeť všude, kam zří králův zrak,
druh Žižkův napořád. –
Vše před královnou kloní znak,
kněz, cepovník i pán,
pan Aleš po bok trůnu stoup’
a s ním Jan z Rokycan.
Pan Pardus třímá žezla skvost,
pan Zmrzlík svatý meč,
pan Ptáček říše kouli nes’,
pan Aleš mluvil řeč:
„Tvá milost s věrných úradou
veď k slávě českou říš,
král Zikmund, loutka chtíčů svých,
je slabším dítka již.
77
Snad zemře z jitra, snad již dnes,
dost dlouho k smrti zrál
a české říše zlatohlav
zlob ostrým mečem dral.
Již vezmi žezlo v ruku svou,
štědř’ láskou, hněvem skrb’;
zblb’ český Nero rozumem
a tělem zvad’ a zhrb’.
Až jeho srdce zmaří vztek
a paže vzteku křeč,
pak Vladislav ti pánem buď
a třímej říšský meč.
Však přisahej, že spojíš lid
všech vyznání a stran,
že cizáckého jařma prost
zas bude Moravan.
Chceť Zikmund, by nám kraloval
tvůj zeť; bylť poslán Šlik,
by po starém nás mladší hned
zas týral ukrutník.
Slib, že ti bude zákonem
jen bible, kniha kněh,
a kalich známkou posvátnou
všem říšským zemím Čech.
78
Že Brandebursko vyplatit
a Čechám vrátit chceš,
že Němců dravou posedlost
z měst navždy vyženeš.
Že klenoty, jež Zikmund vzal,
dáš nazpět v Karlův Týn,
a nad zemi že rozprostřeš
práv slunný baldachýn.
Že nesmí Zikmund pochován
být v české země prsť,
že nedáš mu jí do rakve
ni skrovnou děcka hrst.
To splníš-li, hned přisahat
zde budem a ty nám...!“
„Tak učiním, Bůh svědkem buď,
že pravdu přísahám!“
„Tvá hotova-li milost však
i skutkem v slově stát
a pod obojí všechen věk
skvost těla Páně brát?“
„Tak vykonám, Bůh pomáhej!“
„Nuž, mistře, přistup již
a správu duše ponejprv
zde s paní učiniž!“
79
Jde Rokycana k trůnu již...
„Pryč!“ volá z chodby král,
zjev králové však připraven,
by vzal, jak národ přál.
Chléb podává jí biskup Jan,
kol hlavy kloní dav –
a bludný volá ze sna král:
„Stůj, kněze, nebo trav!“
A vzdorem síly posledním,
jenž v chorém těle zbyl,
v ráz ze stěžejí zběsilec
vně dveře vypáčil.
„Kdo – kdo zde králem? Já! Zde viz!
Kdo svolal tuto sběř?
Ty kalný proude Husitův,
dnes utěsnám tě, věř!
Můj Orság jest, můj Tálovec,
můj Uhrů plný hrad,
aj, ve zlý věru, Alši, čas
v mé síně jsi se vkrad’!“
„Že ve zlý? Ne, jdi, umři, spěš,
trůn Přemyslův je svat;
líp, nežli Zikmund, kralovat
nám každý bude kat!“
80
Však nohou dupá zlostný král:
„Ven, luzo, z hradu běž,
sic jako psa, buď kdokoliv,
tě zbiji, podlou spřež!
Ven, lotře, s chátrou zběsilou,
Ven, vilná ženo, ven!
Hle, sotva vzdor jsem upoutal,
již zas je zmetešen!“
Leč paní s trůnu: „Zhýřilec
ty’s, českých zemí vrah,
dnes má jest vůle mezníkem
tvých podloudnických snah!
Spěš rychle na své lože zpět,
tam umři, starče, sám,
já těl a mrtvol zteřelých
již poutat nedávám.
Já nesplácím té křivdy, věz,
jíž ty jsi na mne vřel,
pryč, než tě meče ubijou
těch, jež jsi u mne zřel!“
Leč Zikmund vzdorné čelo zved’,
pln vášní, hněvem syt,
a Pardusovi rozvzteklen
skvost žezla z ruky chyt’.
81
„Já Podlažice, šelmo, dal,
a ty mi tak jdeš v střet?“
„Vše dám ti hned, když Roháč jen
se vrátí vlastem zpět!“
A k Ptáčkovi se žene král:
„Ten klenot zde jest můj!“
A chytá jej, leč Aleš naň:
„Ni o krok blíže, stůj!“
„Že ne? Jak psík jsi dříve byl,
teď vlkem chceš se stát?
Aj, proto jsem ti Týřov dal
a hvozdný Křivoklát?
Tvou nástrahou to, lháři, viď?
leč uchystám ti klec!
Snad toužíš, aby králem byl
tvé neťky snoubenec?
Ten poděbradský zákrsek
s tím krátkým tělem snad
a s čelem pýchou zklenutým
a velkou lebkou vzad?
S tím temným okem jestřábím,
jež upíjí mi krev,
s tím orlím nosem, či to sup? –
a se hřívou jak lev?
82
Chceš královský ten meč mi vzít?
sem! ať ho sevru v dlaň!
Proč váháš? Na tvář padni, spěš,
a císaři se klaň!“
Chyt’ strážce svého za vousy;
však ten se hrdě vzpial
a krále mečem taseným
do vyschlé ruky ťal.
I vzkřikl Zikmund rozvzteklen...
Když sluha přišel v sál,
u dveří, jež byl vypáčil,
jat mdlobou ležel král.
Skob těžkých tupým železem
je poraněna páž,
a do ložnice nesla zpět
jej polekaná stráž.
Z pod nehtů vytryskla mu krev
v rty zaťal vetchý chrup –
Spal obvázán; snů tygr zas
zpět v život nes’ svůj lup.
83