XXXVII.
NA VYŠEHRADĚ.
Na skály vyšehradské bok
sen nový krále nes’,
však její čela svatý skvost
již v rozvaliny kles’.
Zde rekem ondy velebným
hrad na svém stolci stál,
král o duši ho oloupil
a trůn mu rozkotal.
Vše pusto: spousta zřícenin...
Zda cítil Zikmund žel,
když vlastí svárem zjitřenou
jak sup se rozhlížel?
Ba necítil, vždyť hněvu pln
do vzdorné Prahy vjel,
kde tváří bláh se usmíval,
leč rukou zabíjel.
66
Co slíbil, všecko bylo klam,
co mluvil, všecko lest...
a zlostně nohou v skálu dup’
a vztekle svíral pěst.
Ta země kol, jak krásná jest,
jak vábná v šíř i dál!
brat Václav kdyby tady stál,
snad by se rozplakal.
On miloval ji, slabý troup,
já zkrotím však tu zem,
že padnout musí jako saň
střel deštným záchvatem.
Já do srdce jí vrhnu mor,
v hruď uvrhnu jí svár,
a kyprý rozerve jí prs
mých říšských orlů spár.
V zrak uvrhnu jí zhoubný žár,
v úst kalich smoud a dým
a slz čarovnou dojemnost
v proud žalů rozpeřím.
Já rozmetám skvost perel všech,
jež bystřin šumný běh
těm skalám Vesnou zdobeným
v dar svíjí na ňadrech.
67
Já kštici sosen ztemnělých
jí v posměch utít dám
a oblé paže na čekan
i s křídly připoutám.
Ku spáse trůnů evropských
ten Husův vytnu vřed,
jenž pod růžovým závojem
na vilnou hrud’ jí sed’.
Týn, Rokycanův pyšný chrám,
v troud obrátím a dým
a z radnic stájí nadělám
svým koňům uherským.
Meč každý vzdorných Husitův
dám v pevná pouta skout’,
a krásné ženy v náručích
svých Plavcův uvadnout.
Všem v srdci Husa zardousím,
v jich ústech zničím řeč,
spor každý stejně zakončím:
„Seč, milý kate, seč!“
A tasí říšský meč svůj král,
meč rudý z lidstva ran,
a křížem v kříž jím pohrozil
do všechněch země stran.
68
Leč sotva mečem zamával, –
ký podivný to zjev? –
na hrotu jeho pojednou
se kmitla žhavá krev.
A roste krůpěj víc a víc
a roste zas a zas,
a nelze králi nikterak,
by s ocele ji střás’.
A roste v jiskru nachovou
a roste v rudý květ
a roste v kouli krvavou
a roste v rudý svět.
Strach chvátí krále; nemá sil,
však čepel třímá dál,
ač chví se noha, kloní vaz,
ač plece chýlí král.
V té hrozné krvi se všech stran
zří Zikmund českou zem,
s vším steskem, s žalem veškerým
i slzným příbojem;
S vší strastí, s každým výkřikem
a kletbou ňader všech,
s vším vzdorem v lebkách žulových,
s vší silou v ramenech. –
69
I zírá Zikmund děsný zjev
a zjevu děsnou věc,
však meče paži na úlev
v proud nemůž pustit přec.
A v pochvu dát ho nelze též,
i v meči skryt je vzdor,
či v ruce mu jej ukoval
Bůh sám či duchů sbor?
Dost Zikmund nemá síly již
a padnul mdlobě v plen;
a říšský meč sám z ruky pad’,
tou krví utížen.
O stěny vyšehradských skal
v mžik roztříštil se v prach,
a ve Vltavě kapky nach
se rozlil po vlnách.
Jim proměnil se vody proud
u valný krve tok,
a vlny tuřím čelem v děs
ve skalný bijí bok.
A buší v žebra příkrých stěn,
a divý jejich hon
se znova střemhlav vrhá v proud
přes skály příkrý sklon.
70
Vždy strašnějším a hroznějším
je řeky temný ryk,
a do skal vráží každá z vln
jak rozvzteklený býk.
A roste jejich hněv a řev
a roste jejich kvil,
jak kdyby vichor šílenec
je k tanci uchopil.
A zas jak by je rozlícen
sám vodník v poskok šleh’,
chvat pohání je o překot
na rozervaný břeh.
A vzpírají se napořád
na tlapách pěnivých
jak rudé lvice, v tlamě strach,
když vzdor je k pomstě zdvih’.
I rostou, rostou stále víc,
až skočný jejich chvat
plášť králův změnil pojednou
na rudý katův šat. –
Jak nazpět? Nelze, nelze již,
v past ulapen je král,
jak bludný balvan ulekán
uprostřed krve stál.
71
Z vod prchnout nelze nikterak,
jeť strachem přimrazen,
jen kletby slyší v spoustě vln
a zbitých lidí sten.
A povždy výše jde a výš
vln rozlícený rej
a pěnou plije každá z nich
v Zikmundův obličej.
A hněvivě jich mumlá vzdor:
„Co slabochův nám vztek?
Plášť katův z pluviálu jest
a z krále pacholek!
Chtěl’s v rudé moře změnit vlast,
nuž, mořem jest; hleď sem,
leč v jeho loktech jat a spiat
ty znikneš ostrovem.
Snem moře sypký ostrov jest –
an ztrácí se, jak vstal –
tys také pouze rudým snem
se vznes’ a zapadal.“
A vlny stále krále rvou:
„Hej žháři, ruče sem!
My za dne v hloubce těchto vod
tě světu ukryjem.
72
Však v noci bludným strašidlem
nad námi lebku nes,
a slyš, jak volá česká krev
o pomstu do nebes.
Nuž pojď!“ A v jeden mocný svah
v proud náraz vln ho smet’,
a zase v spánku děsivém
vzdech’ se rtem siný ret:
„Nač těžký loži baldachýn?
Pryč, pryč s ním se stran všech,
sen krvavý se vylíhnul
v těch rudých záhybech!“
A sluha clony rozestřel
a řásně svil a skryl...
Král spal; leč zubr snění zas
klem hrůzy hrud’ mu ryl.
73