XXXVI.
HOLD KRÁLOVSKÝ.
Co šestnáct roků toužil král,
až dosáh’ toho v sled,
sen poznovu mu budoval
a do Prahy ho ved’.
Pod žlutou ved’ ho zástavou, –
i žasli s mistrem žák,
že na praporu rozkřídlen
byl orel dvouhlavák.
Toť nevídaný posavad
byl římské říše znak;
pták hlavy v aureolách měl
jak světec, nejinak. –
A pyšně kráčel městem král,
lid sběh’ se odevšad,
a při zvonění zvonů s ním
sen v královský šel hrad.
53
A v nádheře zde posadil
jej na královský trůn
a k jeho slávě rozvířil
zvuk bubnů, trub a strun.
Na skráně korunu mu klad’,
na plece Karlův plášť,
byl pánem země; ustal hněv
i lidu vzdor a zášť.
Dal k boku královský si meč,
a žezlo v ruku vzal,
a stolce zemských úřadův
svým věrným rozdával.
Pan Menhart z Hradce purkrabím,
pan Zajíc sudím zván
a Hynce Ptáček hofmistrem
je vděčně jmenován.
Pan z Holic jako komorník
se druží k prvým třem,
pan z Riesenburka nejvyšším
je zemským písařem.
Vše věrně slíbil plnit král,
oč národ věrně dbal,
a k čemu slavnou přísahou
se Bohu zavázal.
54
Lid jásá, milostiv je král,
vděk ze rtů letí k rtům,
a slavnostně je provázen
král v zdobný Hankův dům.
Jeť dům ten skvostněj upraven
než charý Králův dvůr,
v něm panstvu vyhrazena síň
a lidu prostý kůr.
Zde Zikmund sedl s královou,
jež vážně kyne všem,
pod zlatem tkaný baldachýn
i s panem legátem.
Pan legát v purpur přioděn
se rozvil jako páv,
a Barbořiných tvarů pych
byl vtěsnán pod hedbáv.
Hle, statná paní králová
vnad kyprých bez poskvrn;
kněz všem je v podiv objemem,
leč král jest jako trn.
Jak vyschlý trn a chorý dnou,
leč paní hrdý zjev
je čelem jako padlý sníh,
a tváří jako krev.
55
Jak broskev v podzim z lupenův
v roj panských zírá much,
a bujná ňadra pozvedá
jí lásky lačný vzruch. –
Hold vzdává králi kněží sbor
i všechen panský rod:
tlum vystrojených velmožův
i krásných paní svod.
A není konce poklonám,
vždy nový vchází host,
a králová je samá zář
a samá milostnost.
Zní fanfár hlahol v komnatách,
vše jásá ven a ven,
jen legát, biskup Filibert,
je stále zamračen.
Jeť v síni Rokycana též,
to příčiny mu dost,
že nemůže se veselit
a hněvu býti prost.
Vždyť český mísil do mše zpěv,
když Zikmund přisahal,
leč k legátovi nakloněn
dí polohlasem král:
56
„Jen poshov ještě tento den,
vše jinak bude hned,
vímť, tvou že podporou jsem jen
na český stolec sed’.
Jeť třeba přetvářit se dnes,
již zítra bude líp...“
a zase s lícem úsměvným
se k novým chodcům shýb’.
„Aj, Reček z Ledec! Vítán buď!
Hle, věrný Pešík náš,
a Velvar! Vítej! Přišel’s sám?
Kde z Chlumčan Loudu máš?
Kde Táboritův pokladník
je od otavských niv?
Však hle, tu jde!“ a s úsměvem
král milostně mu kýv’.
„Tenť v basilejský ondy sněm
hrd prapor bratrů nes’...“
děl k legátovi, „hle, jak zkrot’,
že radou stal se dnes!
Tak všecky zvolna ukrotím,
jen nespěchej, jen strp,
vždyť víš, že drobný na titul
král Zikmund není skrb’.
57
I Rokycanu ukrotím,
v čas odpyká svůj žert!...“
A líbal kříž, jejž k žehnání
měl v ruce Filibert. –
Lid přešel; obřad vykonán,
a žezlem kynul král,
kdo v komnatách byl, odcházel,
a vyprázdněn je sál. –
Však slyš, zas fanfár zvučí hlas,
kýs nový vchází host...
„Ej, odpočít si toužím již,
dost, komorníku, dost!“
Než dveře jsou již dokořán –
v síň divný vniká svit –
a po chodbách se rozléhá
čtyř dusot od kopyt.
A dovnitř netvor přiklusal –
či netvorů to dav?
Ne, jeden jen: Býk hrozný v půl,
leč na tisíc má hlav.
Viz, zpuchlých nohou ohyzdnost
i břicha nepoměr!
A hlavy! Každá není-liž
jak nemotorný džber!
58
Ó, jaký příšerný to z jev!
A Zikmund stojí něm,
toť obrovitý minotaur...
„Kdo jsi?“ „Kostnický sněm!
Vždyť znáš mě přec, jen v tvář mi hleď,
a doznej, ten že jsem,
jenž v posměch Kristu ukrutnost
vznes’ církve zákonem;
Jenž svatých duchů na tisíc
jsem pod plešemi měl,
a v sofismatech točených
tresť víry vyráběl.
Dnes každý tady vítán byl,
kdo dřív tě v posměch měl,
jen kdo ti radou byli dřív,
těch jsi již zapomněl,zapomněl.
Kdo ostřili tvých hněvů meč
a různých vášní hnis,
těch nepozval jsi na svůj hod,
tož přišli sami, viz. –
Má paní právě vchází, hleď!...“
V sál vůně myrh se strou –
z nich hydra trojí lidskou leb
výš zvedá s tiarou.
59
Tři hlavy o třech tiarách,
a každá z korun třech –
král lek’ se – v spánku zasténal –
a křik’, když hydru střeh’.
Zrak k legátovi obrátil
a ke své choti král,
ti oba však jak sochy jsou,
jež výděs vytesal.
Vše ztrnulo, i komorník
i sluhů pestrá směs,
strach jazyky jim podvázal
a v zrak jim hrůzu snes’.
Vše strnulo, jen v něm je krev,
ó, hrozný, hrozný den,
král v potrojnou zří hydry tvář,
a z úst se dere sten:
„Co ty zde chceš?...“ „Jdu návštěvou,
ty’s první milců mých,
ač žena provdána již dřív
jsem o třech manželích.
Mně chloubou s nimi hrdě žít,
vždyť každý velmož jest –
zač cizoložky v ohni mrou,
tím já mám trojí čest.
60
Co smilstvem nazval zvyku rab,
my hodem slávy zvem,
co chlípností – víc není nám
než žití překypem!
Jsem církev, žena papežův,
ty’s naším sluhou jen,
a přec ti spěchám vylíbat
v hloub duše lásky sen.
Sen lásky, rozkoš všelikou,
jíž neznal posud svět;
ne krk jen, celou postať tvou
chci vroucně ovíjet...
Vím, že jsi mým a budeš mým
i srdce tvého vděk;
choť s chotěm chladní starci jsou,
ty’s žárný miláček.
V zlý krví sytil jsi mě čas,
sňal’s s nohou tíhu pout,
když divoký hluk Husitův
mne hrozil přepadnout.
Já směla volně utíkat
a hradbou lží se krýt,
než Husův myšlenkový meč
v mou hruď se mohl vrýt.
61
Vše k vůli mně jsi vykonal
a rozmnožil mou zář;
ty’s nedbal, když ti spílal svět:
Hle, věrolomce, lhář!
Ty’s mým se choťům pomžil,
až v jejich vděk a dík,
jak světce v mé tě lůno ved’
náš služný lidobýk.
Ó hleď, ký velebný to zjev,
ty nezazlíš přec nám,
když v tisíc hlav těch velebných
svou rozkoš vylíbám.
S ním přišla jsem; ó vesel buď,
tři pospolu jsme zas,
nuž, zahoď zdobný stroje tret,
ať volný je náš kvas.
Spěš, jako činil’s prvých let,
spěš v kolotavý let,
až prachu mrak se zvedne výš
a skryje všechen svět.
Až splyne s ním náš dechu dým
a s věkem zatmí věk,
kdo pozná pak, kdo kacíř byl
a kdo byl pravdy rek?
62
Noc věčná v dál se bude střít –
nás potrojených plod –
jak před stvořením paže střel
Bůh nad spoustami vod.“
A skáče netvor s obludou
a s nimi skáče král,
a dusný prach a černý dech
dál šíří se a dál.
A ze rtů jejich příšerných
tma valí se a dým:
„Kdo zjasní klam?...“ Slyš, ký to hlas:
„Já – já to učiním!“
A do síně v ráz v jeden skok
vlét’ běloskvoucí lev,
a na něm žena, ráje div –
ba nebes vyšší zjev!
Je nahá, čarodějných vnad
a nadpozemských krás,
zrak její samá slunná zář,
hruď samý slunný jas.
Nad božskou hlavou z plamenův
meč živý třímá páž:
„Aj, příšero ty potrojná,
jsem Pravda, věků stráž!
63
Jsem Pravda, věz, můj žhavý meč
všech klamů plaší směs,
svých ňader sluncem pronikám,
co temnotou skryl běs!
A lev můj silnější je vás,
než brány pekel jsou,
on drtí vojska předsudkův
i s vůdcem najednou.
Vás zdrtí též a podlou hruď
můj protne meče švih –
nuž, vzpruž se k skoku, lve můj, vzpruž!..“
A lev se hrdě zdvih’.
A zdvih’ se božské ženy meč,
jak sterých blesků svit;
leč z legátových rukou král
kříž na obranu chyt’.
A bije v slunnou Pravdy tvář
i v prsa. – Zařval lev
a jako oheň v komnatách
se množí žhavá krev.
Jas světel v komnatách se zmoh’
a množí se vždy víc
a stále větší blýská strach
z králových zřítelnic.
64
Hle, hoří děsný minotaur,
a hoří s hydrou král,
jen božské Pravdy čarný zjev
jak jitřní slunce plál.
A králi bedra spaloval,
lví spár mu v boku tkvěl,
a v prs mu vnikl Pravdy hrot...
Král řval jak tur – a bděl.
„Co, probůh, sníš jen, pane můj?“
děl lékař, „ten tvůj vzdech...“
„Zřel hada jsem zde v komnatách
těch rvát se v plamenech!
Míň světel chci; zhas, zhas jich půl,
pak více léku... dost!...“
A spal a zase narůstal
snů hydřích hrozný chvost. –
65