XLVI.
KONFITEOR.
,Jak mrtvý leží v poduškách
král Zikmund strachem zbit...
Je šero; matný z krbu jen
se prýští polosvit.
Dřív jinak bylo v síních těch,
když v loktech krásek dlel
a trišek hrál a víno pil
a šumný hydromel.
Dřív jinak bylo v rozkoších, –
trest boží přistál dnes,
a v málomocnou králi hruď
se zavil pomsty běs.
Ó, hrozno! kde že klid, kde mír?
Jak prchnout? Nelze již,
on těžkých hříchů návalem
jde smrtným hrůzám blíž.
163
Vše ztraceno již; lze-li as
strach vyrvat z ňader ven?
Vždyť zjitřelou se nákazou
všech vedral do tepen.
Zda Zikmund ví, že konec jest,
že soudu přišel den,
že velel Bůh, by jeho zrak
již tmou byl obestřen?
Ba ví! Něm zírá v síně kout
a hrůzou siná pleť,
leb kloní se; aj, chce snad král
krok smrti uslyšet? –
Dav sluhů stínem po chodbách
se plouží tam a sem,
a šeptem ptá se druha druh:
„Zda’s mluvil s lékařem?
Kdy zaplesá již česká říš?
Kdy královský náš hrad?
Rci, vidí spěchat doposud
své hříchy odevšad?
Lze doufat?“ „Nelze!“ „Nuže mluv,
zda posud kolem stěn
tlum různých vidí strašidel? –
Či jest už ukojen?
164
Co dělá? Těká posavad
sem tam jak běsem hnán?
Zří posud palcát Prokopův
a Žižkův buzdogán?
Zda bije posud o pelest
lbí vetchou – pověz přec –
a mní, že krví husitskou
je síně koberec?
Mní posud, z radnice že vrh’
jej dolů český hněv,
kde pes, jak Jezabele kdys
i jemu zchloptal krev?
Ej, posud!...“ „Posud?...“ „Vysílen
jak had se plouží jen,
i černé sny chce obelstít,
noc měně v jasný den.
Sta světel dává v síně snést,
by klamal duchů rej,
a říká strážci: „Jak je zříš,
hned všecky porubej!
Vše otrav, zahub – sebe též!“
a v lože padá zas...“
„Tak zhyne?“ „Musí!...“ „Kdy?“ „Snad
dnes!...“
„Buď Bohu dík; jeť čas!“
165
Druh kývne hlavou: „Dobrá zvěst!“
a kaboní zas tvář;
jsouť všichni stejni v přetvářkách,
jak maršálek, tak psář. –
Zas náhle těžký pojednou
se ozval z komnat sten
a do všech koutů zabíhal
a chodbou v kraje ven.
„Ej, ,Šliku, Šliku!“ křičí král,
„viz příšer věčnou pout,
proč nedal’s dveří komnat všech
i chodeb uzamknout?
Ó, jak to hněte! Dosti, dost!
Hleď, někdo s výše slít’!
Ach, milý kněže, pospíchej
z těch hrůz mne vybavit!
Viz, skulinami okenic
a dveřmi spod, kde práh,
jak hrne se to v přerůzných
až ke mně podobách.
Ten rudou ukazuje leb,
ten bok a prsa, ten –
pryč, pryč!“ a hlavu odvrátil –
„ó, Šliku, žeň je ven!
166
Tu jiní zase! Nevidíš?
U samých leže slon...
Aj, kdo vám rakve zotvíral
na zběsilý ten shon?
Viz, viz! Sbor pánů do dvou set,
spěš, meči do nich mlať,
jsouť ti, jimž u Motty jsem kdys
dal ruce urubať!
Jsouť bez pravic, leč okem jich
mě sterý hode meč,
mstou stokrát splatili mi již
mou nekrálovskou seč.
Pryč s nimi!“ – „Prázdnáť, pane, síň...“
„Ne, není, zřím je, lžeš,
ty nejsi mým; jsi uplacen,
i ty mne zrazuješ!
Znič, seč je, trav je! Neslyšíš?
Proč váháš? Seč je, trav! –
Ty šedé – ne – ty černé dřív,
pak bezhlavý ten dav!
Však co zde chce ten dětí řad?
Můj nekrvavý hřích...
mé tváře jsou – a v korunkách –
pryč, mně je hrůza z nich!
167
A tady Chodek! Co zde chceš,
co druhý s tebou pop?...
Dost drahý byl mi život tvůj
za stříbrných pět kop! –
A ti zde! Vidíš? Prsten jest
a Blažek, jeho druh!
Proč přišli ti? Snad vyrovnat
svůj kutnohorský dluh?
Ó, viz, pět tísícův jim v sled:
šacht přetajemný pluk,
tmy balvany mi vrhou v síň
a v nich sta žhavých muk.
Ó, hrozno! ...Slyš, ký hlasný zpěv,
vír kotlů, hlahol trub!
Co jest? Snad Žižka spěchá sem,
by těžkou leb mi srub’?
Ó, skryjte mne, již na chodbách
krok sterých slyším noh...
Jsou zde ...Či mumraj maškarní
ký’s provádí zde hoch?
Toť Viktorina z Poděbrad
je hrdopyšný syn;
viz, nad hlavou si rozkázal
nést králův baldachýn!
168
Hrá na krále si podvodník,
můj meč i žezlo vzal,
i korunu i zemský znak
i zlatý pluviál.
Hej, Šliku, strhni mu ten skvost
a zlatý beder háv –
jáť neumřel, jsem posud živ,
jsem silen, čil a zdráv! —“
A pozvedá se rozlícen,
v před pohání ho vztek,
však jak by mečem seknut byl
sláb padl nazpátek.
A vzkřikl: „Šliku, skryj mě, skryj,
hleď, Causis vkročil sem,
chce odvésti mne, upoutat
svým žhavým řetězem.
Mám s ním a kam? Ó, pomoz, slyš,
vždyť s tíží žhavých pout
jde lhář ten k pekla soudruhům
mě mocí zavléknout!
Já vím, to hrozný ďáblů král,
to snů mých čaroděj;
svou mzdu chce – mě! Spěš, knězi, spěš
a rychle vykrop jej!
169
Ó, běda!“ – Lékař ruku vztáh’
a koflík s lékem dal.
Král hlavu zved’, leč mdlobou jat
zas v hedbáv zapadal.
Leč sotva oddech’, zděšením
zas v sloup měl sivý hled:
„Vše pryč,“ děl, „pryč to dobře, viď,
snad přišli naposled!
Však vidíš? vidíš? k dveřím hleď!
Toť anděl – anděl jest,
pěst pravá rudý svírá meč
a váhy levá pěst.
Viz, v levé mísce váhy, viz,
mých hříchů leží směs;
je plna; míří do pekel,
ta pravá do nebes.
A pod vahou! Kdo jest ten zjev,
jenž z šedé mlhy vstal
a prosí, aby anděl sám
ty mísky vyrovnal?
Kdo jest?...Má matka!...Bože můj,
ó, znám ten čela jas;
hle, kterak věsku stíženou
výš sunout chce ...a zas.
170
Leč marně; ruka slába jest,
by hnula vyhadlem...
Ó, matko, matko! Umírám,
a Satan kráčí sem.
Spěš, pomáhej, ach, pomáhej,
než v peklo musím hloub...
Ó, Bože! ...Hle, hle, otec můj
teď ďáblu v cestu stoup’.
Ó, matko! píle nezdarem
mých strastí neumnož;
svou svatou lásku mateřskou
na prázdnou mísku vlož! . . .
Viz, v slzách bílý matky zjev
po vlastním srdci sáh’
a vyrval je a v prázdnou dal
je mísku na vahách!
Hleď, lehčí je mých hříchů směs!...“
Bůh mísku s nimi zdvih’;
sjelť v druhou z očí matčiných
slz pramen krvavých.
Ó, jak je volna moje hruď!...
Leč otec mluví, slyš:
„Ty’s proti pravdě bojoval,
nuž, křivdu napraviž!
171
Jen tenkrát mřít ti bude, věz,
když nitra ďáblí říš
zde před Bohem a před knězem
i lidem odhalíš!“
„Ach, odhalím ji, odhalím,
jen ty mně síly dej
a s matkou v duše bouřný ryk
mi krůpěj těchy vlej!
Kéž s tím jen umřít nemusím,
čím běs má ňadra rval!...
Kde dvorský kaplan – kde můj kněz,
by útěchy mi dal?“
I přišel ...„Kliden, pane, buď,
ty vždy jsi moudře vlád’,
co konal jsi, byl boží soud
a světa pevný řád.
Ty’s nebyl horším otců svých,
hřích ovlád’ celý mír,
a s prachem jiných také tvůj
prach unes’ citů vír.
A lepším nebyl ani Jan,
jenž tiaru přec nes’
a kostnickým se paklíčem
chtěl vloupit do nebes.
172
Zda nevybočil omámen
i světec z pravdy drah?
Zda každý vraždy nepáchal,
ač v jiných obdobách?
Zda může právo přiostřit
vždy stejně svoji zbraň?
Zda nezvrh’ se kdys úsměvek
na jedu plnou saň?
Ty nejsi zlým; co’s vykonal,
soud věčný velel mít,
ty’s mečem, kterým Husův hnis
Bůh kázal vvhubit.
Ty’s církve svaté obhájcem,
nech přeludný ten dým;
máš plnomocné odpustky
a budeš blaženým! —“
Však rukou mávnul Zikmund: „Pryč,
ty lháři, vzdal se, vzdal!
Ty’s pomsty spár a pekla žár
z mé duše nezahnal.
Zda těchou jest, že jiným též
blesk ďáblův srdce zžeh’?
Jdi, otrok jsi a podplacen,
mě trýzní již tvůj dech!
173
Ty nemůžeš mi těchy dát,
jdi, s hlupci toho zkus,
ty knězem nejsi, knězem byl
jen svatý mistr Hus.
On v usmívání odpouštěl
a v umírání pěl;
já, slyšel jej a viděl jej,
jak v nebe zaletěl.
Hleď, tam dlí v zlatých červáncích
mé duše pravá stráž,
já Jidášem! ...Buď milostiv,
ó, Bože, otče náš!...“
A modlí se a zvedá zrak
a šepce: „Hle, to on,
mně v nejkrutší se zjevil čas,
když přišel těla skon.
Jest kliden, bez výčitek jest,
že jsem ho lákal ven,
by smečkou lhářů žalován
a mnou byl utracen!
Ó, jak bych rád ho odprosil,
jak rád bych před ním klek’,
by z očí jeho v chorou hruď
vnik’ světla pramének.
174
Jak smutně, milostivě však
zří mírný jeho hled...
tak ondy z žárů kostnických
se v záři k nebi zved’.
Ó, Jene, budiž milostiv,
spěš, uhas duše znět
a snů těch příšerných mě zbav,
dej mír, chci zapomnět.
Dej ždaný mír, jejž nemůž dát
ni lékař, ni můj kněz;
buď milostiv!...“ A chorý král
své ruce k prosbě vznes’! –
„Hle, vyslyšel mne, kyne v chrám,
strach nitra mého znik’,
kéž člověku již zmírní Bůh,
co spáchal ukrutník.
Nuž, dejte rubáš, úvazkem
a štolou zdobte plec,
a v šatě jáhnů před oltář
mě neste na stolec!
V chrám kynul Jan, on vyslyšel,
on odpustí mi hřích!...“
A jak by síly nabyl zas,
král zvadlou hlavu zdvih’.
175
A stalo se, jak poručil;
již v chrámě nastolen,
a rudým oknem oltářním
zří mile jasný den. –
Kol krále v smutku líčeném
sbor dvořanínů ztich’,
a při oltáři šedý kněz
dlí s mnichy na stupních.
Král ruce spial a sklonil leb
a třikrát bil se v hruď...
Slyš, modlí se; mdlý šepce ret:
„Bůh milostiv mi buď!“
Kněz obrací se: „Pokoj vám!“
dí přidušeně hlas,
a Zikmund mírně hlavu zved’
a zírá v světel jas.
„Buď pokoj vám, buď pokoj vám!“
Kdo děl tak? On, to on!
A jako zvadlý list se chvěl
a z prsou dral se ston.
A zírá v rudou okna zář
a choré mysli vzruch
jej z křesla žene před oltář:
„Buď milostiv mi Bůh!“
176
Kněz svaté čtení dokončil,
král k oltáři až vběh’,
a panstvo kolem jemu v sled
jde v patách z lavic všech.
Král stranou tlačí je: „Ó, pryč!
tu zlatou vizte zář,
Hus na perutích andělův
je nesen před oltář.
A mluví, slyšte! ...Kát se mám,
a hříchů děsnou směs –
tlum činů svých – mám odhalit,
než slunce zhasne – dnes!
Chce zpověď na mně veřejnou,
mám říci, jak jsem žil...
nuž, staň se hned!“ A zrudlý zrak
král v slunce pohroužil.
„Již slyšte všickni napořád,
ty, český lide, slyš,
já roztrhal a zaprodal
jsem svatou Čechů říš!
Sta cizoložství páchal jsem
a prznil králů nach;
jsem lupič, travič, lhář a žhář
a tajný bratrovrah!
177
Jsem násilník a podvodník
a lestný padouch jsem;
můj zrak je strhán přetvářkou,
mé srdce úskokem.
V mých skráních neřestí je zdroj,
v mých ňadrech hříchů skrýš;
jsem ďábel v králi uvězněn –
ó, světče, odpustiž!...“
A ze rtů letí zsinalých
tlum černých obžalob,
v sled prosba: „Milostiv mi buď
a tichý přej mi hrob!“ –
Lid strne, na smrt ulekán
v ráz prchá z chrámu ven:
„Ó, vizte, kterak krutě král
je běsem napaden!“
Chtí odvésti ho kněz a mnich,
i prosí kancléř Šlik:
„Pojď, pane!“ – „Nech mne! Jene, slyš!...“
král dal se v pláč a vzlyk.
„Ach, promiň hříchů dravou směs
a srdce děsný čin,
ty odpustíš-li, jistě mír
mi dá též Hospodin.
178
Hle, slunce proud se rozčeřil,
Jan ke mně kloní tvář –
v mé choré srdce vniká zas
té svaté hlavy zář.
Máť s otcem mým jsou po stranách,
ti za můj prosí hřích,
jich oči slzí, – slzí Jan,
an nyní ruce zdvih’.
A žehná otci ...matce teď
i mně...“ Král dal se v kvil –
Jan šepce: „Odpustiž ti Bůh,
já jsem ti odpustil!“
A na kolena padá král
a chladnou líbá zem:
„Tvé nohy líbám, Jene, dej
mi chléb svůj s kalichem!“
A zkroušeně zří na oltář,
sten na rtech stíhá sten,
v hruď rukou bije uvadlou,
a zrak je vyjasněn.
A mluví zas: „Ó; prodli nám!“
A zas se chvěl a bled’,
v tvář oknem světla rudý proud
mu stékal naposled.
179
Čím více mizel, zhasínal,
tím více sinal král,
ret blaženě se usmíval,
zrak zimničně však plál.
A Zikmund znova ruce vztáh’
a namáhavě vznes’:
„Ján odpustil. Zda také Bůh –
můj Bůh?...“ a do mdlob kles’.
180