XXXV.
NOVÁ ZEMĚ.
Kraj líbezný, v něm do nebes
ční šedí starci hor,
jich na úpatí popěvkem
zní ptactva rozhovor.
Dech Vesnin kvítím zdobil luh,
a její žezla skvost
klesť dříve suchou zaměnil
na bujný letorost.
Kraj cizí, králi ve snu však
jak dávno by jej znal
a po květnatých sklonech hor
s dum tíhou pospíchal.
Chtíč krutý rve mu s plecem leb;
tam oněch vrchů výš
je země netušených krás,
jí rozmnožit chce říš.
44
Jí chce a musí panovat,
ji zřít chce ještě dnes,
a kdyby strží skalnatou
měl stoupat do nebes.
Leč nejde pyšný Zikmund sám,
s ním kráčí v ručí chvat
stín krvavý – však není stín,
leč královský je kat.
On ví, kam nohu šine král,
tam vezdy práce dost,
vždyť českou víru, mrav a řeč
vzal navždy v nemilost.
V tom z dálky vzdušných pěvců pluk
se vznáší králi vstříc
a tepe líce, sloní zrak
a množí se vždy víc.
A křičí: „Smělče, co zde chceš?
ty pahorky nám nech,
vše, na co zříš a kudy jdeš,
vše mře a hyne v spěch!“
„Mně bránit chcete?“ volá král,
„sem, bratře kate, spěš,
snad sekery své blýskáním
ty pěvce zaženeš!
45
Jich drze dotíravý zpěv
mně ruší mysli klid;
tak zrovna v polích před bitvou
ten český zpívá lid.“
Chyt’ širočinu s beder kat
a do ptáků jí met’:
mrak ptáků zúpěl, zakvílel
a výše dal se v let.
Leč topor za nimi se nes’
a jako blesk se mih’. . .
a na sta k nohám královým
hlav padlo zbrocených.
I zachechtal se děsný král:
„Jsou zkroceni, jak zříš!
Ted bez překážek k cíli zas,
teď bez odporu výš!“
A šli... Tu sokol zaklektal:
„Co chceš v té skrýši hor?
Sem, sokolíci, v naší říš
se rudý vtírá mor!“
A na ten povel v ráz se zmoh’
šum křídel, hlasů zvuk,
a jako mračno před králem
je družných ptáků pluk.
46
V jich klektu slyší děsný král:
„Pryč, zrádce! Co zde chceš?
Tvým trůnem špalek popravák
a vírou tvou je lež.
Z nás každý zprvu pěvcem byl
hor na úpatí, věz,
leč v sokola se proměnil,
čím smělej’ výš jsi lez’.
Sem nesmíš, pryč!“ „No, uvidím!
Hoj, bratře kate, spěš,
ať přiostřenou sekerou
v ráz zkrotne ona spřež!“
A mistr topor vymrštil
v ten sokolíků dav,
i padlo k nohám královým
sta zkrvácených hlav.
A přes ně dále spěchá král:
„Tak každý zničím vzdor,
ej, chci a musím kralovat
v tom ráji prostřed hor!“
A dále spěchá – za ním kat –
a opojen zří kol,
leč stane zas, by udiven
zřel orlů na chomol.
47
A shůry volá orlí sbor:
„Hoj, vrať se, dravče, vrať,
vždyť, kudy kráčíš, větrá stráň
a krví rudne trať.
Z nás každý sokolem byl dřív,
než hlavu jsi nám srub’,
teď královským se orlem stal
a čeká na tvůj trup.
Pryč, prchni, ne-li, běda! Dřív
než v rajskou vkročíš zem,
tvůj měkký mozek ve spárech
kraj světa roznesem’!“
Král hněviv volá: „Mistře, slyš!
Tu děsnou orlů změť
svou širočinou popravní
mně ku pomoci met’!“
A mistr mrštil sekerou,
že strachem sténal vzduch;
sta rudých padlo v cestu hlav
a klekt a chomol tuch’.
A znova Zikmund tužil hnát
a rovnal kleslý týl,
by v toužně ždaný Kanaán
svou ďáblí patu vryl.
48
Noc vyšla chodcům na ústret,
s ní průvodný mlh tém,
a šedou přizdobil jí skráň
hvězd skvostný diadém.
„Noc vážně vítá nás,“ dí král,
„leč umdlen jsem, ba chor;
což nestaneme, nevyjdem
z těch zachmuřených hor?“
„Ej, u cíle jsme, pohleď jen“ – –
král vykřikl a kles’,
kat zlekaného ulapil
a na balvan ho nes’.
Co Zikmund viděl, není ráj,
ni země čarných zdob,
leč hluboký a široký
a nedohledný hrob.
Veň strachem sevřen třesoucím
zří ulekaný král:
tam na dně jeho veliký
zjev bílé ženy stál.
A na krále zjev hovořil:
„Hle, syn můj – ne, můj kat –
po šestnácterých horách dnes
sem přišel navždy spat.
49
Po šestnácteru hrozných let
sem hnal ho záští sup,
by pěvcům mým, mým sokolům,
mým orlům hlavy srub’.
Jsem vlast! Nuž mrtví spěšte sem,
jeť ryšavá zde saň,
kdos padl pěvcem, sokolem,
kdos orlem padl, vstaň!
Vstaň! k životu já otvírám –
ti klín svůj – dospěl čas!“
A z hloubky hrobů v šíř i dál
lid vstává zas a zas.
Vše křídla má, a výš a výš
vlast, matku vznáší svou,
pruh rudý na jich hrdle zřít,
kruh zlatý nad hlavou. –
Tím ustrašen a udiven
král s balvanu se zved’;
chce prchnout; kam? Jak spoután jest
a vysílen a bled.
Prst pod nohou mu klesá níž,
král hrůzou chlad’ a vad’,
až v opuštěný duchy hrob
jak zrnko písku pad’.
50
Co mít chtěl, po čem v touze mřel,
vše ztratil navždy již,
strach úzkostný mu zježil vlas,
hrob hloubil se vždy níž.
Čím král víc v zem se propadal,
tím dusnějším byl vzduch,
a výše s břitkou sekerou
stál šklebící se druh.
„Ó pomoz!“ zalkal těžce král.
V hrob nachýlil se kat:
„Zde ruka má, vždyť bratru přec
být pomocen má brat.“
Ven z hrobu krále vyprostil:
„Zda víš, proč jsem tě zdvih’?
Bez krále kat, bez kata král
jsou loutky dětem v smích!“
A líbá druha: „Bratře můj!“
i líbá zas a zas...
„Pryč,“ úpí Zikmund, „nech mě, pryč,
pryč, vždyť mi zlámeš vaz!
Dost, neobjímej, nech mě!“ Vzkřik’.
a zachvěl se a bděl:
„Pryč, pryč!“ „Já, pane, lékař jsem!“
„Tak? jiným jsem tě mněl!
51
Ten krk můj svírán s obou stran
jak kdyby v oku byl!“
Výš’ lékař podušku mu dal
a léku, aby pil.
Spal – obrátil se v loži král,
až snění hrozný svod
zas pomstou otrávený šíp
mu v dravčí srdce vbod’.
52