V Londýně v shenských komnatách
vše smutno, pán i rob,
už třikrát Anna králová
do těžkých padla mdlob.
Hedvábnou řasou sklopen zrak
a v ňadrech stajen dech,
v síň anděl slét’, by v nebe nes’
tu krásnou růži Čech.
Král Richard v ruce tiskne tvář
a těká sem a tam:
„Ať přijde lékař veškeren,
co v Anglii jich mám.
I ze Skotska ať přijdou v hrad,
a k Praze kvapte již,
by nejlepší mi poslal svat,
jež chová česká říš.
A k biskupům a prelátům
a kněžím spěšte hned,
ať slouží každý tisíc mší,
by Pán Bůh na mne shléd’.
By z těžkých vyprostil mne muk
a chránil nás i vás,
by dal mé duši klid a mír
a paní zdraví zas!“
I přišli ze všad: „Žel, ó žel –
ač léku máme dost –
Bůh paní tvoji andělem
zpět volá na věčnost.“
Jak šílen k loži padá král:
„Ach zůstaň s chotěm svým,
dej úbělovou ruku v mou,
já ztad tě nepustím!“
A líbá paní v sinou tvář,
a na srdce jí kles’:
„Kéž s tebou by ten věčný Bůh
i mne vzal do nebes!“ –
I pozvedá se panin zrak,
a bledý šepce ret:
„Můj Richarde, mně opustit
je navždy krásný svět!
Bůh velel už, leč duší svou
chci po boku ti stát,
jen zač tě prosím naposled,
dej věrně vykonat.“
„Co chceš, měj kancléř rozkazem!“
A kancléř vchází bled...
„Co králová si žadá, slyš,
o splněno buď hned!
Vše bez váhání učiň v ráz
a neodpírej nic,
zde pečeť má i zlatý klíč
všech v hradě pokladnic.“
A paní v lože usedá –
už hasne oka žeh –
ne rozkaz, prosba chví se jen
na krásných jindy rtech:
„Můj šat, kancléři, ubohým,
mé knihy žákům dej,
a lačným chleby rozvážet
šest týdnů neváhej.
Slev lidu s daní polovic
a žaláře zbav hned
ty, ježto pomsty vzplanutím
na pány Tyler ved’!...“
I stalo se, a volný lid
před shenským hradem stál
a za královnu modlil se
a kancléř s ním i král.
A zase paní: „Richarde,
dál prosím, tvoje druž,
vel, hranice by zbaven byl
John Vikleff, ctnostný muž.
Král sotva doslech zvolal: „Hned
buď Vikleff vazby prost;
nechť v Lambethu byl odsouzen,
zde vzat je na milost!“
A před palácem jásal lid
a na kolena pad’:
„To není, věru, králová,
to světice je snad!“ –
A paní dál: „Ať propuštěn –
ó králi, mile svol –
ten věrných Skotů miláček,
výmluvný kněz John Ball.“
A kancléřovi kyne král:
„I to mi vykonej,
Ball od králové život v dar,
ode mne mitru měj!“
A před palácem žasne lid:
„Sám Bůh ji poslal k nám,
to není žena světice,
to anděl boží sám!“ –
A posléz paní: „Kaž, by hned
a ještě tento den
s mým knězem Pražský Jeroným
byl do Čech vypraven.
Nechť v zlatou skřínku – dárek tvůj –
prsť vezmou z krajů těch,
kde otec Karel pochován
a želen ode všech.
Kde v země srdci posvátném
hrob matce kázal stlát,
bych jako oni klidně též
v té hlíně mohla spát.
Tu prsť v podušku rakve dej
a setři vláhu řas
a netruchli a šťasten buď,
já vstříc ti vyjdu v čas.“
Král uslzenou vznesl tvář:
„Nuž, Jeronýme, slyš,
než měsíc vzplane úplňkem,
ať zpět se navrátíš!
Tu zlatou vezmi paní skříň,
ty skvosty v ní si nech –
to Vikleffovy knihy jsou –
a zdráv se navrať z Čech!“
I zlíbal mistr panin šat:
„Slyš, věrný druhu můj,
tu krásnou, drahou, rodnou zem
mi vroucně pozdravuj!
A zlíbej otcovský můj práh
a pozdravuj náš lid...“
A z hloubi ňader dral se vzdech,
a zvadlý ret jí styd’.
Když uklonil se k choré král,
zas dojemný vzplál zrak:
„Ty’s neoslyšel prosby mé,
Bůh též ti učiň tak!
Dej ruku, obě ruce dej
a k hrudi nakloň hruď,
chci, Richarde můj, blaze mřít –
můj drahý, s bohem buď!“
A vzdechla paní, zhasl zrak,
ret proměnil se v led,
Král Richard šílel rozželen
a děsný nářek ved’.
A s něžným hlavy celotem
jí na srdci se chvěl:
„Ať nejlepší zde sochař hned!...“
I stalo se, jak chtěl.
„Viz, mistře, mne i královou
teš v mramor, lidu vděk,
jí na pamět a v pospolný
nám dvěma náhrobek!
Všem ukažte tu krásnou tvář,
však není k pohřbu spěch,
až přijde mistr Jeroným
s posvátnou hlinou z Čech.“ –
A přiše’, rodné země prsť
byl v schránku zbožně skryl,
král Richard v hrst ji třikrát vzal
a v rakev rozhodil.
A do podušky zbytek dal
a na podušky skvost
jí hlavu klad’ a růže svil
na vlasů bohatost.
V tři rakve: zlatou, stříbrnou
a z mědi dal ji sám:
„Už, biskupové, neste ji
u vestminsterský chrám.
Tam pro ni hrob a pro mne hrob
blíž oltáře se kleň –
kéž bolest mou lze v pohřebnou
jí znítit pochodeň!
Kéž srdce mého povzdechem
by kvílel každý zvon,
kéž v hrobku její sám bych pad’
všech strastí na pokon!“
A městem zvonů londýnských
se žalný valí hlas;
král Richard v shenském paláci
svůj zlatý trhá vlas.
Pln zoufalství a žalů pln
jít nechce z komnat ven,
je bez lékaře, bez sluhův
a pláče celý den.
A pláče ze dne na půlnoc...
Hle, v půlnoc, ký to sběh?
Král šílen – světlem pohřebním
své paní palác sžeh’.
V pláč zvonů rozmáhá se křik:
„Hle, shenský palác vzplál“
A z požáru ven vynesen
je mrtvý Richard král.