Lorenzo, neplač! Musí konec mít, co mělo počátek,
trest smrti ohněm však je zažehnán,
ó, neplač, s koncem eposu je nutné smíření,
a já jsem Básní byl, již rozblouzněný stvořil věk
v bezmezném horování, snivém nadšení,
a jemuž jedním opálovým jitrem darem byl jsem dán,
a jímž jak palladium zázračné jsem přijat byl.
V Andělském hradě odsouzeni stojíme,
Řím před námi se v purpur, zlato, drahokamy zahalil –
v minulá naše roucha. Klidni spolu hledíme
do slunce západu. Jak snivé Řím a Tibera jsou dnes!
Ó, básní ohromnou byl život náš,
což nechápeš? Tvůj Cagliostro nechce truchlit, věz,
je neodvratný soumrak Bohů. Žiji život svůj zde v tomto okamžiku,
jak světlo slunce soustředěné v démantu!
Podivné tajemství! Jak třpytivě jsem na pódiu stál,
tam v křesle seděl, ponuře jak socha vtesán tu,
a všude sklízel pochvalu a slzy díků,
figurky lidské na provázku držel geniální principál.
Já, svrchovaný prorok, lékař, lidumil,
jemuž se kořil svět a o němž horoval a snil,
dle vůle své a rozkoše jsem točil jím!
Uměl jsem zlato rozmnožit a krásu vzkřísit, život prodloužit,
a kámen moudrosti mi nebyl neznámým,
já předpovídal budoucnost a duchy vyvolával,
k ztřeštěným otázkám jsem moudré odpovědi dával,
pro blaho lidstva, ano, měl bych věčně žít!
A přec je tajuplný Cagliostro pouze člověkem,
a tedy smrtelný a tedy dotknutelný,
ať světák, abbé, markýz, bytost polobůh,
ať důstojník, ať mistr lóže zednářské, – ať všem
unikal pátrajícím očím slavně viditelný
a zase nezvěstný i všudypřítomný a nad vším vítězící duch.
Ty vzpomínáš, jak v nádheře a přepychu jsme žili,
jak svrchovaným leskem jsme se opojili?
jak milován a božským zván
byl Cagliostro všude v sálech, před trůny i na bastille,
ať hýčkán v hedvábí neb na ulicích davem sledován?
V tisících obrazích jsme této chvíle
na vějířích a v mramoru, a bronzu, zlatě, v tisku rozmnoženi,
jak slunce v zrcadlech. Ach, proč se nesměješ?
Proč slzy jen a dobrodružných paprsků v tvých očích není?
Víš, že jsem žil již před potopou světa,
že byl jsem přítomen na svatbě v Kanaan,
a že jsem viděl širé moře, celý svět? Tvé kruté slovo lež
je rouháním a trpkou hloupostí, jak neprokletá
vítězství střízlivosti. Já byl vyšší mocí povolán
rozjiskřit svět, ach, rci, proč nechce se ti smát?
Nu pyramidách kdysi o tobě jsem s bázní přemýšlel,
jak svíjeti se budeš před rozsudkem lidí,
a přece vím, že tebou milován však neuznán jsem světem šel
a býval mlčelivý jako sfinx a jako tůně černé dno.
Jsou záhady. A kdos je miluje a kdosi nenávidí.
Víš, jak jsem lampiony růží, lilií a thymianu rozsvěcel?
Víš, jak jsem byl a nebyl, jak jsem v bezedno
svou ztrácel bytost a jak vznikal člověk nový?
A když se ptali kdo? Já řekl: Jsem, kdo jsem.
Když doléhali dál, já kresbou odpověděl místo slovy:
hle, symbol – had, má v ústech jablko a ocas končí šípem.
Ó, jsem, kdo jsem! A byl jsem skutečností a zas přízrakem.
Ó jinde nechám hlas svůj zníti. Hvězdy sypem
na cestu znavených, a jinde bude ráj a nebe!
Vzpomínám, jak se mocní toho světa kdysi ptali tebe,
v čem základ tajemného umění je muže tvého,
a dovedla jsi přesně odpovědět: v slovech, rostlinách a kamenech.
Jak šel jsem s nimi dobrodružně po tribunách světa,
svatozář kolem hlavy kouzla vznešeného,
a jak jsem závratně se uplatňoval v žití smělých dnech!
A teď jak v Nilu pramenech
mi snivý lotos na dně duše zkvétá,
a nelituji proměnlivých našich komedií prožitých,
ni toho, co ty příkře zoveš hřích!
Ach, minulostí nesmrtelně krásnou opájím se v chvíli zdánlivého hoře,
ty nezachytíš profilu mé bludné podstaty,
jež čarovně se měnila jak nebesa, jak moře.
A, Lorenzo má, slyš, ve všechny věky příští
zaklínám svého genia, ať rozmarný a podloudný a bohatý
se do tisíce nových básni tříští
a s rolničkami jde, jež více chápe svět a ctí než srdce zvonů,
ať hrabě Cagliostro má roj věčných epigonů!
Hleď, slunce zapadlo. Jen města kontura zůstala matná,
a Tibera se zatmívá jak cesta mystická a nenávratná.
Pojď, půjdem’ s těmi všemi stíny bez pochodní
v San Leo do zajetí poslušní a hodní!...
A tam kdes nebi blíž, až navštíví nás hvězdy s výše,
pro všecko skončené a ztracené si zapláčeme tiše
a tiše zasmějem’ se! – Jaká krása: pojď a sněme, sněme!
Jdou vlny času dál... My s nimi odplyneme!