List rýmů starých, útržek to pouhý,
již požloutlý a zapomenutý,
mi přišel do ruky. Mé dávné touhy
čte na něm vypsané zrak pohnutý,
a přes dálavu čtyřiceti let
se vmýšlím v zapadlou tu črtu zpět.
„Pot na tváři jest šlechtickým nám znakem.
Kdo nepracuje, jest jen lidstva brakem,
neb sám se vypovídá mezi plevy,
kdo tvrdým, zdravým zrnem nechce býti.
Jen při zásluze radostno je žíti,
a poločlověk ten jest, kdo to neví.
Jak? Člověk pyšný pravdě té se vzpouzí,
že k práci příroda v něm život vzbouzí?
On, samozvaný vladař tvorstva všeho,
jak potupy a jha se práce leká?
A neví, v slupce žití pro člověka
co víc než slupkou jest, žeť dílo jeho?
Vždyť dala věčnost práci původ přímý,
ta velká síla s blesky klikatými,
jež v nesmírnosti spřáhla globy zlaté
a horstva ukovala k zemi syré!
Jeť práce všeho bytí jádro čiré,
jeť genia i prášku fatum svaté.
Když plod svůj tvůrčí – svět náš v plné zdobě –
v dar lidstvu dala, zjevila svou vůli:
„Zde oddávám ti druhou práce půli,
ty pracuj, osud vlastní urob sobě.“
A lidstvo jarým lopotí se ruchem,
jak dobrý dělník tvoří rukou, duchem.
Hle, národové – jací pracovníci!
Stroj síly obří slabým rukám slouží,
an důmysl i mrtvou hmotou krouží –
i láskou, krev a pot všem stírající.
Hle, lidstvo v díle! V horečné své píli
k své vlastní síle poutá živlů síly:
tu blesky jako ochočení ptáci
a bujný vítr chycen za perutě,
ba oheň s vodou, svářivší se krutě,
syn země spřáhá ke smířlivé práci.
Jeť práce mocnou bohyní všech moří,
i v horstva útrobách jí oltář hoří,
hle, před ní kleká velbloud v pouště pláni,
zář její v komůrce plá nad mudrcem;
jeť práce hybným, vroucím země srdcem,
jež tepem svým jí plodí požehnání.
Jeť práce mocnou, obrovitou paží,
jež lidstvo objímá, je tísníc blaží,
jeť svátostí, jež krotí dravé sobství,
křtem horké rosy své je zažehnává,
tak soky sbratřuje a vyrovnává;
jeť svoboda jen v jejím svatém robství.
Ctí dob jest práce, národů jest slávou,
všech kmenů vesnou, říší plodnou šťávou.
Však práci věků kdo svou zvůlí hubí,
kdo svému bratru setbu v brázdě ničí,
„jsem obnovitel světa“ kdo se chlubí,
„kdo proti mně, ať zhyne,“ zpupně křičí,
„mně požitek a jiným trud,“ kdo hlásá:
ten lidskost bije v tvář a v oči drásá.
Nic nestvoří ten, kdo se dílu rouhá,
jež vykonala dějin práce dlouhá –
ať pílí mozolných či něžných rukou,
ať umem duchů, v odkaz jejich snahy! –
A kdež jest výtvor nad náš jazyk drahý,
v němž srdce otců slavně k našim tlukou?
Kdež arcidílo nad tu sladkou skladbu,
kde chrám, kde tvrze nad mocnou tu hradbu?
Kdež poklad nad řeč lásky našich matek?
Kde čistší zrcadlo jest českých duší?
A čí že pěst mu hrozí a v ně buší,
chtíc obraz v něm dát v pospas, v tříšť a zmatek?
Tu končí starý náčrt rýmování.
Však nebýt písmen vyrudlých, pak ztěžka
bych klamnému se ubránila zdání,
že čtu a vnímám plný obraz dneška.
Z tak dávna táhly myšlenkové mraky,
až v bouřlivé se srážce duchů střetly.
Co nám tak dlouho zastíralo zraky,
než poznali jsme bleskové ty metly
dnes šlehající staré světa viny –
i naše též i naší domoviny?
Co v zašlém věku večer zameškáno,
nuž – vzhůru do toho! Je čas, je ráno,
a světlo nebes život křísí k práci!
Nuž, srdce k svým, dlaň k dílu, sourodáci!