Miluji tvoje všecko,
ty to víš, ty to víš,
veliké děcko,
pro něž jsem zradil sebe,
a za snem jako za oblakem stoupaje v nebe,
řítím se níž a níž.
Miluji vše, co nazýváš svým tělem:
hedbávné pleti teplo i led,
tvé tváře lunu pod oblačným čelem,
rtů rozpuklý a pastelový květ,
pilíře nohou, trupu prohnutou sakuru,
tvé ruce měkkých dlaní,
tvé hrozny, tvou broskev, tvou lasturu,
bledost i zardívání, –
leč nejvíce z všeho miluji, až k nenávisti,
tvých očí tmavou hlubinu:
šerem je obklíčena, tlí v ní listí,
zrcadlí tajemnou končinu.
Nejvíce z všeho miluji oči tvé,
nejvíce z všeho mě vraždí těch zřítelnic dvé.
Stokrát se do nich zahledím,
závratí puzen až ke dnu,
táži se, táži – marně – vím,
že odpověď leží v nich jako balvan, balvan, jejž nevyzvednu.
Stokrát se marně zadívám
v tu hlubinu němou,
jako bych hovořil s tajemnou gemou,
stokrát se marně očima ptám
těch očí.
Bludičkou na úbočí
cosi v nich vzplane a zhasne v tmách,
rázem a navždy v bezedných hlubinách,
vyhnancem do noci odcházím znova,
ze starých ran mně znova teče krev:
nikdy se nedovím, nehoden slova,
je-li to posměch, soucit, zrada nebo hněv,
chlad nebo teplo, ocel nebo měď,
ta tvoje odpověď.
Miluji tvoje všecko,
ty to víš, ty to víš,
veliké děcko,
pro něž jsem zradil sebe,
a za snem jako za oblakem stoupaje v nebe,
řítím se níž a níž.
Miluji vše, co jmenují tvou duší:
tvé mladé bloudění
i touhy, jež chudoba kruší,
smutky a vzpouru, stud i vzrušení,
tvou plachost laně
i něhy cudné slabiky,
tvé spravedlivosti hrdé zbraně
i soucit veliký –
leč nejvíce z všeho miluji to bolestné dění,
jež zasil jsem do tebe – pro svoje utrpení.
Ten zmatek tvého srdce, ta bouře kol tvé hlavy,
to není všednost ve všednosti jen.
Jsi cesta do hor: táhnou silné davy
pozdravit nový den.
Jak sladko by bylo trpěti tedy
pro krásnou věc,
kdyby nás nedělily tajemné ledy
a spojoval bratrský růměnec.
Jak sladko bylo by trpěti,
znám-li svou vinu,
a utrpením prospěti
milovanému klínu.
S vědomím viny klesám pod balvanem,
jejž na mě jsi svalila,
nemohu příti se s mládím, krutým vanem,
pro sen, jejž tak jsi zradila.
S vědomím lásky však chtěl bych odhodlaně
snášeti vše, co mi připravíš,
chtěl bych ti pokorně nastavit dlaně,
bys mohla výš.
Stokrát jsem k tomu se odhodlal,
stokrát však víru jsi mi vzala;
srdce i mozek jsem ti bez výhrady dal,
mlčením aspoň jsi mi lhala.
Ach, proč jen, proč, ó ženo sladká,
jsem v bytosti tvé tak všední jen host,
proč nemůžeš příteli tam otevřít vrátka,
kde upřímnost potkává upřímnost?
Setkávám se jen s hlubinou němou,
jako bych hovořil s tajemnou gemou,
tápu jen v tmách,
ruku mi pohladíš, zmizíš v hlubinách,
vyhnancem do noci odcházím znova,
ze starých ran mi znova teče krev:
nikdy se nedovím, nehoden slova,
je-li to posměch, soucit, zrada nebo hněv,
chlad nebo teplo, ocel nebo měď,
ta tvoje odpověď.