A takto ke mně mluvil šedý ochránce lásky,
jenž nade všechno prahne po krásném člověku zítřka,
a nejen prahne, bije se o jeho slavné příští,
milenců laskavý přítel, sladký stařičký snílek,
básník a lékař:
„Až budeš milovat zase celou něhou své duše
slaďoučkou dívku mladou, jako pohádka krásnou,
jí růžová ňadra líbat a krvavé měkké rety,
až dnové lásky ti jarem obrodí smutnou duši
a schopnu ji učiní opět oddávati se blahu,
jež pravé a krásné je stejně jako nejvyšší chvíle,
pro jejichž nadšení člověk bouří se, rve a zmírá –
tož v první den vyjdi si do města z teplého objetí přímo
a napni své zraky i sluch svůj, naslouchej, dívej se dlouho,
dívej se dlouho.
Žen legie půjdou mimo, možná, že ještě poznáš
v nich včerejší milenky krásné, manželky, matky něžné,
že ještě je poznáš aspoň po rysech ve tváři zbylých
po gestech, po kroku, po něčem, co ještě po letech mluví.
A naslouchej, dívej se dlouho a nezavři zmučených očí,
až všechny ty ženy spojí se v jediný strašlivý fantom,
jenž ohromný vztyčí se před tebou a hnusnou podobu svoji
jen v hnusnější ještě změní... Nezavři, probůh očí,
až před tebou vztýčí se k nebesům schátralá onuce lidská,
včerejší krásná milenka, dnes vyssátá, zlomená, svadlá,
cár bez tepla, bez barvy, bez vůně, bez linií a tvarů,
skřek zoufalosti vtělený, konec, jenž nemůže skončit,
vysílen k zbabělosti...
A než pak zděšený domyslíš o té náplni muky,
jež rozleptala nádheru nejkrásnějšího těla,
o divokých těch bolestech, při nichž se rodí zmetci,
a o věčném jhu strastí, ohýbajících k zemi –
vyzáblý netvor nad tebou změní podobu svoji,
dostane barvu prasnice a zápach jejího chléva
a tvary dostane, tvary příliš plného žoku,
to jinou podobu konce, konce se lesknoucího
tukem a spokojeností...
Můj bratře, až vrátíš se k milence, k jasu jejího těla,
cos viděl, nezapomeň, a chceš-li dobýti světa,
tak horoucně miluj, bys nikdy v milence nezapomněl
člověka zachrániti...“
Tak tedy ke mně mluvil stařičký milenců přítel.
A já dnes chvěji se hrůzou, chvěji se víc než kdy jindy,
že taková milenka krásná jako červnové ráno
mohla by, mohla... ne snad prchnouti milenci svému
za jinou nuancí polibků, za jinými gesty lásky...
ale že mohla by hůře než nevěstka prodati se
pro povinná rození dětí...