Mnohokrát se jako slepý k domněnce své vracím,
že má duši křehká soška na mém stolku psacím:
je to jedna z bludných nauk, ze samot jež bují,
v kteréž jenom sebe sama občas vyučuji;
labilní je v základech svých, vystavěná pouze
na mém trapném samotářství, nezřízené touze
po něčem, co nemá jména, nemá formy zralé,
co jest mimo dosah smyslů skryto neustále.
Křehká soška z terracoty s úzkou taillí ladnou,
na niž roucha nesřasená smyslně až padnou,
ženka, do vnitřního světa zakleslá a němá,
ač ve švihu lineálním rovné sobě nemá,
soška živoucího kyvu, líbezného gesta,
kterou tvrdost chladné hmoty v zajetí svém trestá,
vize její úsměv slibný, požár očí hasí,
spíná v proudy umrtvené plynné její vlasy.
Starý Watteau v idyllách svých arkadických vžitý
nevykřeše sladký pocit vyšší intensity,
pastýřkám svým kadeřavým tolik vděku nedá,
kolik ho stře na stůl psací štíhlá soška hnědá,
tolik jest mým žalným smyslům potřebná a drahá,
rukou zdobnou, graciesní po srdci mi sahá,
naplňuje moji duši vláním tužby dávné,
jako když kol skrání parných šumnou pentlí mávne.
Jest mi sladkou souputnicí, družkou v plachém snění,
v její hrudi nedotknuté zpronevěry není.
Zdá se míti tajný zájem na mé lidské muce,
zírá zrakem soustředěným na píšící ruce,
nutká i mé vratké písmo k podvědomým změnám,
což je vlastnost propůjčená démonickým ženám.
Vše, co myslím, o čem píši, jak by se už bylo
v její duši nezbádané kdysi narodilo,
tajemnou a sdělnou mocí přešlo do mých visí.
Není to však inspirace. Slov svých nenabízí.
Žije prostě po mém boku jako dvojník milý,
jako by dvě duše pouze jedním žitím žili. –
Já jsem stár už. Těžké mysli. Soška křepká, vzletná.
Slitá sféra listopadu s živým jasem května.
Léta stojí na mém stole neúpravném, starém,
hýříc jakýms mimosvětským, přejemnělým tvarem,
závan jako z těla sylfy z roušek jejich šlehá,
kreslí její paže, boky nevýstižná něha,
koketně si její ruka lehkou sukni kasá,
každý tvar je sladce hněten z mystického masa,
hledí s jistou ješitností na výraz své tváře,
zrcadlený v černé tůňce mého kalamáře.
Slyším hlas, jenž jako její z nitra hmoty šepce:
já, vidoucí do života, béřu si tě, slepce.