I. Honza v kostele.
Čtrnácte let již Honzovi,
ještě jej matka kojí;
nežil však chlapík takový,
světem co svět ten stojí.
Nemluví mnoho, za to jest
ocele tvrdší jeho pěst;
roste jak dubec v lese,
za čtyry muže nese.
Čtrnácte Honza ač je let,
zkušen jak jiní rokem;
chalupa, dvůr mu celý svět,
nebyltě dále krokem.
Za pecí líhá celý den,
sotva že oknem vyhlíd’ ven;
copak mu po tom světě?
Za pecí blaho kvete!
„Stůňu,“ dí matka; „božíBoží hod –
za mne jdi do kostela.“
Honzovi rozkaz málo vhod.
„„Co se tam, mámo dělá?““
„Honzíčku, jdi jen, uvidíš.“
Mazánek leze s pece již,
třikrát se protahuje,
na pouť se připravuje.
Neminul příliš dlouhý čas,
domů an Honzík běží.
„Co jdeš tak brzo??“ Však už zas
za pecí Honza leží.
„„Mamko,““ tak odtud dá se znát,
„„myslíte, že jsem blázen snad?
Kdybyste stokrát chtěla,
Nejdu již do kostela!““kostela!
„„KdyžKdyž jsem tam přišel, na stěně
jednoho kati dřeli.
Obrátil jsem se zděšeně –
jiný tu zbodán celý.
Svíčkami pálí toho tam,
nevím, kam hrůzou hledět mám;
aj tu cos hučí s hora:
v šíj chlap tam šlape tvora!““tvora!
„„PrchPrch bych rád, však kolem lid.
Tu se kdos zjeví v kádi
v košili pouhé, hanba zřít –
ještě se se mnou vadí!
Bodejť bych se tím plísnit dal!
Rychle jsem v čelo klobouk cpal,
palce si v uši tlačím,
zády se k muži stáčím.““stáčím.
„„TuTu jste však měla vidět sběh!
Všichni se o mne deří;
Dřív než jsem jenom jednou dech’,
vyhozen byl jsem z dveří.
Děkuju Bohu za ten div,
že jsem se domů dostal živ.
Divné to v světě tom věci!
Nejlíp přec za mojí pecí.““
[5]