IV. Jak Honza hledal rozum.
Táta řek’: ,Kdo nemá rozum,
s latinou též prohloupí;
komu není s hůry dáno,
v apatice nekoupí.‘
Na peci se povaluje
Honza míní k hovoru:
„Nemají-li v apatice,
půjdu si proň nahoru.“
Řek’ a šel, a všude ptá se:
„Do nebe jak jíti mám?“
Každý jinak ukazuje,
Honzík neví kudy kam.
Konečně si vybrav z toho,
živ že nebe nespatří,
v kapse už jen krajíc chleba,
plesnivé má groše tři.
Sto mil domů. Noc už blízká,
kolem temný, hustý les.
Cesta mizí v tmách. Co zbývá?
Smuten Honza na mech kles’.
Co tak sedí chystaje se,
večeři by pojed’ svou,
kde se vzal, tu vzal se starec,
šedý, shrben nad berlou.
,„Hlad, panáčku, hlad mám velký.‘“
„Chudáčku, můj chleb si vem.“
,„Však co zítra?‘“ – „Zde též grošák.“
Žebrák zmizel za stromem.
Honza leh’. Však dřív než usnul,
druhý nuzák již tu stál.
Honzík starci bez váhání
také druhý groš svůj dal.
Opět lehl. Ale třetí
šedý žebrák prosí zas.
Poslední groš dal mu Honza: -
„Víš, jak přijdu v nebe as?“
,„Co tam chceš? Jsem svatý Filip.
S nebe přišed po třikrát
já tě prosil, ty’s dal všecko
žádej, chci ti též vše dát.‘“
„Ty jsi s hůry?! Dej mi rozum,
za tři groše stačí přec.“
,„Zde vem můj a do kapsy strč,
Filip teď tvůj spojenec.‘“
Svatý zmizel. Vesel Honzík
rozum zkoumá, přesýpá:
„Teď říkejte ,hloupý Honza‘,
jen když on má Filipa!“
[11]