XII. Král Honza a smrť.
Stárnul již král Honza,
šedivěl mu vlas,
skláněla se šíje,
v oku oheň has’.
Vnuků jásot, láska lidu
nepřemohly stáří bídu,
ku žni zrál už klas.
Jeseň šustí v lipách,
pažit rozryl krt,
všude je dnes smutno,
kam se Honza vrť’
Běda! v pustém houští jemu
vstříc se staví uleklému
s kosou chladná smrt.
,Honzo, jdu si pro tebe,
vypršel čas Tvůj!‘ –
„Hned-li musím jíti?“ –
,Již mne následuj.‘
„Nuže,“ zvolal Honza směle,
„hupky, smrti, do kabele –
věčný život můj!“
Leta dále letí,
ale jaký div:
nikdo nemře v světě,
každý zle však živ.
Lid se množí, ne tak statky,
hlad a nouze v zemi, zmatky –
není už jak dřív.
Zboží plny dvory,
prázdný ale stůl,
marně řezník bije:
nesmrtelný vůl.
Nebojí se drůbež nože,
a náš Honza, můj ty BožeBože,
při bramborách schnul.
Ze synů jsou kmeti,
z vnuků starci již,
věků dvou král Honza
bídně nese tíž.
A tu slyší lidu hlasy:
,„Smutné přišly na nás časy,
stářím hyne říš.‘“
Schýlil Honza hlavu:
„K čemu déle dlít?
Z kabele již, smrti!
Zralou žeň spěš žít.“
Mžikem před ním stojí bledá,
zvolna břitkou kosu zvedá,
Honza musí jít...