III. Honza se učí latině.
Honza tam, Honza sem,
Honza bude páterem.
Tak chce máma míti;
do světa má Honza jíti,
latině se naučit,
aby mohl knězem být.
Honzo náš, ranec máš,
s buchtou v svět se ubíráš.
Mamka pláče, tatík bručí,
Honzíka to málo mučí:
kulatý je tento svět –
kolem jda zas přijde zpět.
,Copak je latina?‘
cestou myslit počíná.
,Řeč to, již jen páni umí,
které sprosťák nerozumí.
Jak jen pána uslyším,
latině se naučím.‘
Kol panských polí jde,
a ženců pan správec zde.
Při snopu tam žena stará;
správec volá: „Tu se párá!“
,Sláva! Dvě už slova znám,
základ to už dobrý mám.‘
Honza jde dál v rovinu
bruče si svou latinu.
V tom mu pán zas v oči bije,
a ten volá: „„Pes tu vyje!““
,Tu se párá,‘ Honzík prál;
,pes tu vyje,‘ dokládal.
Dál zas pán v nádvoří:
»To ta kára« hovoří.
,Tu se párá, pes tu vyje,
to ta kára,‘ Honza říje.
,Nyní slov již umím šest,
věru, řeč to snadná jest!‘
Zahradník rýpá lán.
„Ten to ryje!“ volá pán.
,Tu se párá, pes tu vyje,
to ta kára, ten to ryje,‘
Honza dí; „teď dost, dál nic –
kantor pán a nezná víc!‘
Jaký div: Honza dřív
doma, dél než o den živ.
„Ty’s už zde?“ jej otec kárá.
,Pes tu vyje, tu se párá,‘
Honza proudem pouští hlas.
„Rozuměj si tomu ďas!“
Matka však ubožák
Honzy ptá se, co a jak?
Ten se hrdě v prsa bije:
,To ta kára, ten to ryje,‘
spustil svou na jeden dech,
a již, hup! si na pec leh’.
Ráno hned, raníčko,
sotva vyšlo sluníčko,
máma s Honzou u fary je.
,Tu se párá, ten to ryje!‘
spustil Honza na kněze
s plnou silou vítěze.
Máma chce, kaplanem
by jej farář přijal sem.
Stařeček však vrtí hlavou,
latinu že nezná pravou;
směje se mu dost a dost,
až se Honzy chytá zlost.
,Ta vaše latina,‘
volá, ,věru ne jiná!
Co říkáte u oltáře
z misálu a ze žaltáře,
nerozumí lépe ves
než-li Vy mé řeči dnes!‘
[9]