Bouří se vítr v stromech nad hřbitovem,
kaštany spadávají tupým úderem.
Stíny promenují a s nevyřčeným slovem
jakýmsi, odcházejí večerem.
Široká alej k městu dole se ztrácí
k zahradám, nad nimiž domků bělí se lesk.
Krajina celá šíří resignaci,
sežloutlých stromů a polí a rybníků stesk.
Větrové nad výšinou před hřbitovními kříži
křepkými, mladými kroky jak dupaly,
měsíc se díval hřbitova ozdobnou mříží
na rej kaštanů, jak se kutálí.
Šerý je večer, stíny se v rose máčí,
mrtvé lásky jak jmény by se volaly,
všecko, co nerozdalo se, nerozkvetlo, jak v pláči
naříkalo by blíž i v povzdálí.
Ale nejvíce ze všeho, zdá se až mluvit duší
čerstvě vykopaného hrobu kout.
První den... a už nic spáče nevyruší,
sychravo, vítr si zpívá... a spí ten bloud.
Vítr zpívá a nad novým hrobem smetá
podušky měnivé v listech kroužících.
Domácí přítel hrobů, jakoby léta
přicházel, tesknil v nářcích se soužících.
První den zvláště nad každým hrobem novým.
Zdá se, že více lká, když líbá prsť.
On je to, který hlasem přítelovým
promlouvá, na rakev házeje hlíny hrsť.
On je to, který řekne svojí řečí,
obřadným zpěvem, lkajícím sobě spíš,
uhádající lehce minulost něčí
ze včerejšího zdání i setkání, slyš!
Zdá se mi, že ty oči, co tu spaly,
včera se ještě smály bláznivě.
Že ty rty, co tu zamlkaly,
líbaly vášnivě.
Zdá se mi, že to srdce, dole spící
včera tu bilo ještě, chvělo se,
a že ty šaty hedvábné, šelestící
včera šustily v tanci na plese.
Tvrdě spi, sladce spi, věčně spáti je krásné,
věčně spáti je vlastně věčně být.
Zpívám si, obřadník, nad vším, co hasne,
zapomenutím jdu rovy velebit.
Zapomeň, zapomeň na vše, co bolívalo,
na radost všecku, hřející prchavým snem.
Na štěstí, které tě kol krku objímalo,
políbilo a zažhnulo na rtu tvém.
Kdož ví, co čeká tě setkání dobrodružných
absolutnem a věčnem, než prach tvůj se rozletí,
kolik zas prach tvůj rozdá polibků dlužných,
pod jakým sluncem a v kterém století?