Kapitán a jeho pes.

Kapitán a jeho pes.
„Nuže, hýbej sebou, černá duše!“ Na otroka zařve kapitán; „Ať mi letíš na stěžeň jak z kuše, Prapor ať mi dolů rychle dán!“ Černoch se co lupen svadlý chvěje, A již odchází, kde prapor věje. Mladík přeubohý, otrok – člověk! Onť jen hrůzy této země zná; Pozemská co rozkoš, blahý co věk, Jako záře v mraku umírá. Duši mladou tíží kletby skály, A ta mlha kol se divě válí. 19 Již tam ku praporci vystupuje, Co pták zachvívá se na hoře; Spěchá, mate se a odvazuje, Zmámen ale spadne do moře; A ta okeána vlna lítá Černochem si jako člunkem zmítá. A lodloď plyne – loďka neodplývá – Ruce na vesla se nekladou; Mlče kapitán se chladně dívá, S obětí kam bouřné vlny jdou. V moři slyšeť upěnlivá slova, Loďka nejde – a loď dále plová. S divou vlnou u zedmutém moři Mladík velemožně zápasí; Svět ho tepe, svět ho krutě moří, Se životem přec on souhlasí; Potopí se – opět vlny zmáhá – Jenom pomoc ode bratrů váhá. 20 Bohu podobných tu není tvorů, Z nichž by jeden k spáse rámě nes; A přec jeden jest tu z Boha tvorů – A ten kapitánův jesti pes! – Rázem teď se v moře uvrhuje, K svému statně spolutvoru pluje. Nad zbouřené vyniká on vody, Tu svou sílou, tu je proudem hnán; Rozkazy i lahodnými svody Darmo zpět ho volá kapitán; Nedbá lásky, jeho nedbá hněvu, Černochu jen spěchá na ulevu. Mocně se již chápe jeho šíje, Vítězně ho drží nad vodou! Hajitele svého otrok čije, Kolem krku jímá spásu svou: Obapolně život sobě hájí, Tu se vznesou – tu je voda tají. 21 „V loďku, v loďku!“ kapitán tu řehce, „Rychle mého osvoboďte psa!“ Loďka plyne, plyne rychle, lehce, Duše v kapitánu zaplesá: „Rychle, rychle!“ přec jen volá stále, Čím víc loďka pouplývá dále. A již v letu čtvero stane chlapů, V zteklé vlny oka vyhodí; Psa jen hrdinného v rychlém kvapu Mocně chtějí táhnouť do lodí: Pes a otrok v jednom ale svazku, Co bratř milá spiati v jednu pásku. Marná snaha spolek rozrušiti Jdoucí ze života svatyně; Nešťastného chce pes hájcem býti, Neb s ním zahynouti v hlubině. Dychtí, spěchá – vroucná jeho píle – V člun ho táhne – pře se – jižť u cíle! 22 A teď v radosti se k němu chvěje, Tu naň skáče – tu se k nohoum svil; Zrak svůj stále v oči jeho leje, Smutný jinoch plesu jeho cíl. Loďka přijde k lodi – plynou dále, Všecko mlčí – pes jen plésá stále. 23