Obležení Žatce.

Obležení Žatce. (Dle pověsti roku 1201).
Tři lupiči v zemi rejdili, Strach a bázeň šeptal bor; A když slávu svoji šířili V Krkonošském lůně hor, Klučík z nějaké tu vyjde skouly, Směje se, a na ně ústa čpoulí. „Tobě, brachu, díme, nebuď hlup, Honem kapsy obracej; Nečpul hubu, nech si celý zub, Na slova teď pozor dej!“ A kluk vyndá váček jako bouli, Chechtá se, a opět ústa čpoulí. 76 A tu lupič Rubář do zubů Dostal přenáramný vztek; „Nyní budeš viset na dubu, Za ten potutelný škvěk!“ „Ne, ne!“ Šíba tomu s Hrobkem brání, Kloučka před houpáním vřele chrání. „Zdáš se býti školák učený,“ Vece Rubář, „ještě stůj! Jaký los nám vidíš určený, Každému teď prorokuj!“ Tu cos klučík do kamene šeptá, Kámen se hne, poskakuje, bleptá: Hopla, hopli, ovišen! Řeknu vám to hnedle: Jeden bude povýšen, Druzí půjdou vedle! 77 Vroucně lupiči se chechtali Nad kamene poskokem; V smíchu dál se berou v úvaly, Ještě mluví s prorokem, Za nimiž on kameny si koulí, Skáče, běhá, a zas ústa čpoulí. Vesele šli potom váčky brát Dále z Krkonošských hor; Žádný kluk již nechtěl s nimi hrát, Strach jen všady šeptal bor: Až pak loupeživí tito draci Do pasti se vpletli v městě Žatci. Nedlouho, a Rubářovi dech Ve větru byl zatajen; A již měli ukončiti běh Šíba s Hrobkem druhý den, An tu hlasové se náhle sběhli: „Nepřátelé kolem města lehli!“ 78 Veliký strach městem lomcoval, Rostly honem tarasy; Branný na závoru brány dal, Nářku znějí ohlasy; Radní páni nemají však víru, Oniť s celým světem žijí v míru. Šli se dívat skoulou na ten hluk: „Ach, ach! s námi pán Bůh sám! Berany se staví a pne luk, Vojsko se již blíží k nám! A ten klučík všady jak tam šmejdí, Jak se chechtá a co diblík rejdí!“ „I kdož honem půjde na zvědy? – Nikdo? – Město prázno jest? Šíbo, Hrobku! máme ohledy Na váš život, vaši čest! Jděte! čákuť máte přec, ač pro vás Ten neb onen každý stejný provaz!“ 79 Šíba s Hrobkem jdou – a v okolí Hned je rota zajala; K vůdci vítěznými hlaholy Ke stanu je přihnala, Jehož oba (klučíka!) se leknou, A hned před ním na kolena kleknou. Klučina tu vůdce nos stulí, Šíba s Hrobkem smích tají; Klučík potom ústa vyčpulí, Lupiči se chechtají – Na to cosi do kamene šeptá, Kámen se hne, poskakuje, blebtá: Hopla, hopli, milost dím, Hleďte lepší býti; Se přadeným konopím Stále v míru žiti. 80 A div! pluky se tu směňují Do kamenů, do stromů; Stany do mlhy se svalují Ku obloze od lomu: Ještě jenom cosi větrem dychne, A pak všechno jako v boudě stichne. Celé město běží na valy, Z každého se loupá strach; Hlasy radostí se zdvihaly Jako vichořicí prach: Radní páni počnou vrtoch míti, Protož na valy jdou pravdu zříti. Jakéž věci se jim zjevují! V divu křičí: „hm! hm! hm!“ Šíba s Hrobkem k městu putují, V plesu křičí: „hm! hm! hm!“ Z radních pánů každý ruku přáhá, Ústa na se otvírají: „há! há!“ 81