Lehké a těžké kroky (1915)

Viktor Dyk

Diplomatická verze Ediční verze
VIKTOR DYK
LEHKÉ A TĚŽKÉ KROKY
[3] KNIHOVNY PŘEROD SVAZEK 4. ROČ. 1915 SVAZEK 1. VYDAVATEL A REDAKTOR OTTO PARMA NA KRÁL. VINOHRADECH, SÁZAVSKÁ 17.
[4] I.
[5]
CO MLUVÍ BYSTŘINABYSTŘINA.
Nelituj, nelituj přešlého svého času, já také neželím svých uplynulých vln. Nelituj, nelituj doznívajících hlasů. Smrt také kouzlo má, když život byl ho pln. Neb až ty zahyneš, až odumře tvá touha, jak listí žloutnoucí, jež v cestu padá ti; až zhyne modlitba, jež chvílemi se rouhá, reptáním mrtvého já budu reptati. Neb já tě viděla; tvé úsměvy jsem zřela, krok jistý, klidný zrak, jenž kouzlo sníval jar – a mladost příkrovem až těžkým prorážela a slovo neštěstí, to znělo jako zdar! A já tě viděla: já viděla tvou bolest, zrak tvůj jak propasti a tolik těžký krok. Kdo přešel přes hory, klopýtl o ratolest a každá hodina ti byla jako rok. Tolik jsi poranil či tolik ranili tě? Ty běda neříkal’s, ty’s říkal pouze dík. A dítě doposud, byť časem smutné dítě, byl jsi též bojovník a neopustil šik. 7 A já tě viděla a já tě měla ráda, já, horská bystřina, již mívával jsi rád. Ve chvílích, zoufalost kdy do srdcí se vkrádá, já k tobě volala: ó, nežel těžkých ztrátztrát! Nelituj, nelituj mladosti, které není, nelituj, nelituj, že příliš prchá čas. Tvé bouře, vzdory tvé a tvoje opojení můj nese prudký proud a předá jiným zas. A těžkým hukotem, jenž býval ti tak milý, tím mocným hukotem až v dáli hynoucím, já jiné opojím a jiným dodám síly a nedám zahynouti tobě ni budoucím! Neb ač jsem bystřina, já nejsem cizí lidem, jich lásky miluji a miluji jich blud. Poutníci, vyšedší kams’ za nemožným klidem: klid, vůbec přijde-li, jak bývá posléz krut! V svém dravém soucitu já na balvany metám své vlny pěnivé a tříštím vlastní proud – Dobře-li nasloucháš mým rozrušeným větám, tož všechny láska jsou, než ani jedna soud! Až, bratře, zahyneš, tvé slovo příštím předám, kdos sedne na balvan a srdce zkonejší. A přízvuk radostný on přidá těžkým bědám, ne tebe lepší snad, jen tebe šťastnější! 8 Nelituj, nelituj, že štěstí to tvým není, ty, jehož žití klidu pozbylo. Víš, horská bystřina si toho nejvíc cení, co tokem osudným se bilo, rozbilo. 9
PÍSNIČKA O DISPOSIČNÍM FONDUFONDU.
Vyšel lvíček na poušť a řval řevem lvím. Lvíčku s druhé strany, něco na tě vím. Debata to pouliční, co prý ten fond disposiční. Hola, hola hej! Řvi a nemeškej! Lvíček s druhé strany, na lva děsně řval. Já vím také něco: že ty a tak dál. Vrabec na střeše to zpívá, že je věc to kormutlivá. Hola, hola hej. Lvíčku, pozor dej! Mlčí lvíček, mlčí jeho soupeř též. Ale přišel třetí, než se naděješ. Mne to thema tuze baví. 13 Řvete pěkně, lvíčkům praví. Hola, hola, hej! Rcete celý děj! Mlčí lvíček; že prý má dnes slabý hlas. Že prý jednou zařve, až však přijde čas. Na datum prý málo sejde. Co jde zítra, dneska nejdenejde. Hola, hola, hej! Trpělivost měj! Třetí lvíček šimrá oba lvíčky dál, až ten jeden lvíček zcela tiše řval: Povězte nám, co s „Dnem“ bylo, co se z Vídně zaplatilo. Hola, hola, hej, brachu, vyprávěj! Lvíček s druhé strany počal děsně řvát. Krev se ve mně vaří, budu trhat, rvát. Když ty řveš, řvát také budu. Bude ti to pro ostudu. Hola, hola, hej! Jen se zpovídej! 14
ZPOVĚDNÍK DUŠÍ.
I. I.
 To bylo venkovské místečko výletní, tak trochu opředené kouzlem romantiky. Šli lvové městečka, šly krásky koketní a hovor bezvýznamný klouzal přes jich rtíky. A smích zněl vesele. Jen jedna jediná v záplavě radosti se poraněnou zdála. A věže ruina a pod ní dolina jakoby bolela, když ona též se smála. Mé oči mladistvé se na ni upřely v té plané denní hře, jež hrála se tu kolem. A co ti ostatní radostiradostí drobněli, neznámá jediná vzrůstala svojím bolem. II. II.
 Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá, jste ještě v světě tom či dávno v jiných světech? A jaká bolest Vás to ranila, že ve mně žije po dvacíti letech? 17 Čím že to srdce bylo bolavébolavé, Aa proč ta rána byla tolik krutá? A proč ten dojem tragické je hry, když hra je jistě pozapomenutá? Co bolelo vás, dávno nebolí. Rána, jež zela, ta se uzavřela. Po jednom dnu tom přišlo cokoli: buď umřela jste nebo zbanálněla. Výčitky blednou, tichne vášně vzlyk, pryč, co kdy srdce rozpálené kochá. Zda tušila jste, že váš zpovědník byl ukryt v rysech mladičkého hocha? Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá, prach dvacíti let přešlé hoře kryje. Čím že ta rána, jež vás ranila, po přešlé době jenom ve mně žije? A proč ten dojem ožil v srdci mém, neznámých bolů proč mi taje říká: tak jako zvěst o činu zapřeném nežije v hříšném, jen v snu zpovědníka? 18
CHVÍLE.
I. I.
 Může se zdát, že v krajích severních zamrzla v moři opožděná loď. Nic nežli chlad, nic nežli mráz a sníh. Potichu pojď! Může se zdát, že severní tu pol, jejž před námi už našli pohříchu. Může se zdát, že ledovce jsou kol. Pojď potichu! Může se zdát, že křehne radost, žel. Pojď: schovej ruce. Schovej srdce též. Jak prostěradlo lože sněhu běl. Což neusneš? II. II.
 A toho večera, jenž podivným se zdál, nic kol se nesmálo a já se přece smál. A tíže života, života všecky žaly mně lehoučkými připadaly. 22 Propasti nebylo. Jemně hýčkala lidi země. Půlnoční vzduch mé tváře ovál a já jsem resumoval: Několik bolestí, několik ran. – Nezaleknut a nezlekán! – Několik bludů, několik psot. – Hleděti přímo v temný bod! – Smrt. Ale to se necítí. Což možno vůbec umříti? III. III.
 Já víc než jiní poznal bol. My světem často bloudívali spolu. Směje se vrch a směje dol. – Nechci se zříci svého bolu! – Já víc než jiní jsem se smál. Smích můj zněl v hluku, smích můj zníval v tichu. Lká propastí důl, výše skal. – Nechci se zříci svého smíchu! 23 IV. IV.
 Že z pidimužíků tvoří obry bol je dobrý. Na témě vystoupit, závějí prolézt nutí bolest. Ale tam na temeni bol dobrý není. Nad chladem věcí a nad chladem zlých dobrý je smích. 24
ČERNÝ TÝDEN.
I. I.
 Dav nedočkavý, dravý, mnohohlavý se tísnil v průjezdě a debatoval. Chvílemi prudká udeřila vlna: několik mladých, rozjařených lidí na výkladní sklo těla přitlačilo a s chechtotem dál razilo si cestu. Slyšel jsi vtipy, jak je večer chrlí ta velkoměstská poblácená dlažba, viděl jsi úsměv, kterým usmívá se blaseovaná, zcyničtělá duše. Dav hnul se náhle; kterýs obchodníček vydání zvláštní vítězně si nesl, je prodávaje za zvýšenou cenu. Dychtivě steré ruce zvedaly se, by zmocnily se prvých exemplářůexemplářů, a obchodníček krejcárky své sbíral. „Obchod je obchod“,obchod,“ řekl s pochopením muž ramenatý, který také koupil. A pochopils, co tobě bylo ranou, tak těžkou ranou, že se leta cítí, že sensací jen pro tisíce jiných 27 je jenom možnost zisku obchodníčka, sensace s kursem, určovaným chvílí. „Obchod je obchod“ – – Hanba, všech nás hanba, je možnost zisku; zrada možnost zisku. A podlost též je pouze možnost zisku. Obchod je obchod. Jako na dračku jde vydání zvláštní. Rozchází se zástup uklidněn jaksi. Večeře líp chutná, když sensací je zrady opepřena. II. II.
 Jak je to možno, že se lidé smějí lhostejným smíchem, jímž se smávali? Jak je to možno, že se procházejíprocházejí, jako se procházívali? Jak možno je, že nezalknem’ se studem lhostejně polemisujíce? Jak je to možno, že my za dne půjdem’ v slunečním světle opět v ulice? III. III.
 Březnové paprsky budily ze sna vše zchladlé a spící. Bez mraků byla obloha, modravé bylo nebe. 28 A vlažným vzduchem znělo to tak jako jásavý výkřik, tak jako bití křídloma připlouvajících ptáků. A vlažným vzduchem voněla tušená příští vůně.vůně, živote, věčný živote! Země, o krásná země! Bál jsem se hledět v tento jas, bál jsem se zahledět v slunce. Bál jsem se hledět v lidský zrak, abych v něm nečetl hanbu! IV. IV.
 Představil jsem si, že kdes samoten snad někdo zachmuřený medituje. Představil jsem si, že snad hovoří k jarnímu větru, který v tvář mu duje: „Nu ten a ten, ne tak a tak, ne oslnivý, a ne vábný zjev, jen lidí pár, již přímo hledí v zrak, jen rukou pár, jež čistily by chlév. Nu ten a ten, ne dravý příval slov, ne pathos, jenž se umí v prsa bít, 29 jen lidí pár, již proto k předu jdou, protože prostě nutno takto jít. Ne duchaplný, paradoxní vzhled, jenž nebe s peklem a lež s pravdou smíří. Ne velmi vtipné: dvakrát dvě je pět, jen suché, prosté: dvakrát dvě jsou čtyři! Ne sofismata a ne floskulefloskule, jež ničím dnes, když byly včera vším.vším, jen lidí pár, jichž mluví ruky stisk: Nezradil jsem a nikdy nezradím – – V. V.
 Představil jsem si, že kdes samoten snad někdo zachmuřený medituje. Představil jsem si, že snad hovoří k jarnímu větru, který v tvář mu duje, k blátu, jež stříká výše se všech cest, k zemi, jež je tím vlahým deštěm měkká. Představil jsem si, že muž někde jest, a tento muž že hledí, slyší, čeká. Čeká a čeká. Zda se dočeká? Přichází soumrak. Bude noc ta hvězdná? Je důvěřivé srdce člověka a nejvíc věří jarním vanům března. 30
DVĚ PÍSNĚ K DRAMATUDRAMATU.
I.
NEPORAŽENÝ.
Ty věci naivní, ty věci směšnésměšné, jak krásné jsou! A jak je krásný blud, když lze jimjím chápat, jak krásná cesta, třeba lze jen tápat beze hvězd noční tmou! A jak je krásný sen, jímž nitro hoří v mráz, sníh a led. Nezhynem’ v poušti, neutonem’ v moři, nás nepřesvědčí ani nepokoří šedivý svět. Ty věci naivní, ty věci směšné... ale jen vám. Oh, neřeknete: „Zmoudřel. Přišel do let.“ Vždy bude něco těšit, něco bolet. Vždy něco dám. A jestli poražen, tož nebudu přec k smutku mít příčinu. 31 A jestli padnu, padnu vždycky na štít. Nebudu čelo nad svým bludem vraštit. Jen zahynu.
II.
PORAŽENÝ.
Zlomený oštěp Quijota. Jak je to k smíchu! Jak nepoplvat poraženou pýchu kleslého milence života! Tvé tělo marné, hubené v arény kleslo písek. Zní klekání teď z měst a vísek. Všem, všemu život. Tobě ne. Zlomený oštěp Quijota. Jak tě to pálí, jak to zebe,zebe. Neumíš, brachu, přežít sebe. Taj nepochopils života! Květen 1914.
32
DVĚ NÁVŠTĚVY.
I.
NA RADNICI.
Host přepodivný kráčel po schodišti přicházející z přešlých stoletístoletí, a přece jdoucí ještě v dobu příští. Stín, který nutí živé mlčeti. Bezděčně se mu otvírala brána. Bezděčně hlava všech se sklonila. Tvář vážná, bledá, tvář to Mistra Jana se v zasedací síni zjevila! „Přeslavné panstvo, starší pražské obce, promiňte, stín že k vám se osmělí,osmělí. Neležím v dómu, ani v slavné hrobce. Jsou rozmetány moje popely. Dbá sluch vás živých málo řečí stínu, když zlatý peníz při ní necinká. Do radnice se nesměle jen šinu tak jako nepříjemná vzpomínka. 33 My mrtví příliš nevhod chodíváme rušiti živých pohodlný sen. A dobře vím, že v kalendáři máme každý svůj den a jen svůj den. V ten den my smíme jíti mezi živé o vzpomínky se hlásit, o věnce. Uznávám, co je také spravedlivé: den můj až šestého je července. Leč starší obce, moudří konšelové, že rychle mizí sláva, pomněte! Po hvězdách zbledlých září hvězdy nové, tak jako já kdys stínem budete. Tož, žádám-li vás skromně o slyšení, stín-li se mísí v spory pozemské, vyhovte! Nechci mnoho: okamžení! Kazatel prosí z kaple betlémské! Vyzvěděl jsem, že uvažovali jste, rozšafně že jste, vážně jednali. Chci, aby bylo svědomí mé čisté k tomu, jejž kdysi svatým nazvali. Po mrtvých otcích synové vy živí odvěký jejich nevedete boj. A požadavek je to spravedlivýspravedlivý, váš svatý by měl svatý ohňostroj! 34 Po dobrém právu každý žádá svoje. Tož dbejte hlasu, třeba mrtvého. HusovíHusovi není třeba ohňostroje, leč svatý váš čím bude bez něho? A vy tu věčně na rozcestí dlíte s podivně nejistýma očima. V betlémskou kapli chvíli nahlížíte, a upřete zrak hned pak do Říma. Nedbejte mne a dle své pravdy suďte, svědomí svého jen se otažte. Čímkoli buďte, ale něčím buďte. Slávu a hanbu stejně nevažte! Konšelé moudří, starší na radnici, uvažte klidně, vážně slovo to! – Stařence, otep davší na hranici já neřek’ víc než „Svatá prostoto!“ A nebojte se; každému co patří. Lež pomine a pravda zůstává, krajané milí, mluvou moji bratři: jediná jen mne děsí obava: Táž ruka, která pro Řím dnes se zvedá, táž ústa, která hájí divný kus, že zítra zaprou zase čin svůj. Běda! Ta ústa řeknou: Velký Mistr Hus! 35 Toho se bojím; to mne pozalekne. Dnů těchto nosím velké břemeno. Konšelé moudří, slyšte prosby pěkné: mně nesahejte, prosím, na jméno! Nepozdvihujte římské ruce pro mne. Nepozdvihujte pro mne římský hlas. Přání mé prosté, přání mé je skromné: Mne nevzpomeňte. O to prosím vás!“ Host prapodivný jako dým se ztratil. Jak zařezáni byli konšelé. Host prapodivný už se nenavrátil do zasedací síně setmělé. Host cizí a přec známy rysy hlavy, je gesto známé, znám ten cizí kroj. Purkmistr zívne. Pan purkmistr praví: „Hlasovat, páni. Bude ohňostroj?“ „Samostatnost“ 3. května 1914.
II.
V REDAKCI „N. L.“
Pomalu chorý pán v slunečním kráčí úpalu. Zjev jeho známý vám připadá, ten výraz očí, ty tváře rysy! 36 Čítávali jsme za mlada Nerudovy Sebrané Spisy. Vous, oči, postoj, hlavy sklon! Je to on. Ale když je mrtev třiadvacet let, proč chce se navracet? Náměstí živé, shon, šum a ruch,ruch. Jde tiše. Vždyť je duch. Zástupem kráčí; ale dav přechází, nepoznav. Vlna se převalí prudká a živá. A básník osaměl. Vždycky tak bývá. Nyní však zahnul, stále mlčící v Marianskou ulici. Tam, kam kdys chodíval před mnohým rokemrokem, těžkým jde krokem. Ale co chce v těch dobách zlých Neruda v „Národních“? Vy, který spal jste třiadvacet letlet, vracíte se v jiný svět. Mnoho se lety mění. Co bylo, není. Plyne voda. Není mnohého a mnohého je škoda. Domy se přestaví, setřou se hrany. Reorganisují se strany. Neuzříte, co jste vídal kdys. Odešel Čech, přišel Sís. 37 Host po schodech však dále šel, varovný hlas neslyšel. Postavy neznámé tu vidí cizích lidí. Hemží se, kvapí, nepoznají. Čilí se zdají. Na pouti této bludné slyšet z dálky hlučný smích, K. M. Čapek (Ichichichich!) feuilleton hněte, smíchy až rudne. Esprit je časem renitentní, třeba popisoval dámy transparentní. Ale Čapek (autorů to kletba!) nedbá. Říká si jen: Čapku, mluv! Ty jsi dědic Nerudův! Neruda hlavou zavrtí: „Proklatý škrabák! Toť silný tabák čtvrt století po smrti!“ Neslyšně přechází, neslyšně kleje. Čapek se hlučně směje. Ale host dál šel cestou rovnou, až stanul před knihovnou. Neslyšně kostnatou ruku zvedal,zvedal. Zamyšlen chvíli zůstane nad knihou vlastní. 38 Čte v své básni: „Klam, v národech že láska vře. Had hada-li nepozře, drakem se nestane.“ Z dálky slyšet: „Čapku, mluv!“ Z blízka visí portrét Kramářův. Portrét se dívá s nebeských výší, na kohos z těch, co veršíky píší. Nyní host našel knihu pravou. Kyne hlavou. Ohlédne se, péro chopí, v kalamáři stopí. V oka mihu rozevře knihu. Hrd verš tam energicky škrt. Byl to verš jediný, jediná věta. „Chtěl bych být s vámi do skonání světa!“ „Samostatnost“ 28. června 1914.
39
DVA ZPĚVYZPĚVY.
I.
STANISLAV K. NEUMANN:
SMÍŘLIVÝ ZPĚV ZIMNÍ.
Ty ploty, několik chalup a holých stromků a vzadu na stráni koruny stejné holosti na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh, ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku ti vrabci, strnadi, kosi, plní starostí, toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih. S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme, jakmile odhrnuli jsme modré záclony a jich kytice, s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan a od něho odloučíme se, jen když se ženou, s dítětem dlíme, anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice, cizí i známé jak pařížský bulvár či cesta karavan. Nesmíme zapomenouti však na dráty elektríckéelektrické! Na devaterou linku naší oblohy, jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru či v dol! I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské, 40 jež raduje se tu ze své krásné polohy a těší se, oh, tak se těší na první jarní stvol! Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí, poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny, toť kousek jen pravdy, neb pevně jsme sepiatí s ní jak ona s Moravou a Morava ve svazek ryzí s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny, jež u nebe zcela jistě jako chorál znizní. Hlad, touha a láska, vítr a luční květy tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice, jak silné věci nás pojí se vším a se všemi! Verhaeren, Dostojevský, Rabindranath Tagore a F. T. Marinetti právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice, jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi. „Lidové Noviny“ 4. dubna 1914.
II.
VIKTOR DYK:
NESMÍŘITELNÝ ZPĚV JARNÍ.
I. I.
 Auto, jež fičí, tramway, která zvoní, v regálech listy, folianty novin. A skříně, utlačené od tiskovin. A všechny věci stejné jako v loni. 41 Požitek marně promenadou honí života tempo rušné, překotné. Přespříliš vše je gramotné. A všechny věci otřelé jak v loni. V kavárně hlava k hlavičce se kloní. Nalezly právě nový směr? Po otcích, matkách, humbug synů, dcer. A všechny věci prolhané jak v loni. II. II.
 Kde jsi, ó člověče, který jsi snobismu ušel? Kde jsi, ó člověče, s věcmi, jež opravdu silné? Úsměve, který by nehyzdil, který by slušel: slyšel bych rád dneska příběhy kratochvilné. Ne příběh udýchaný a astmatický, ne kupu nemožných, beztvarých, rozplizlých básní. Úsměve čekaný, radostný, bolný, leč lidský: slyšel bych srdce rád, které má ještě tep vlastní. Kdyby se našel kdes Mesiáš, čekaný všude, snad bys mu naslouchal. A možná pověděl bys mu, že snob byl, že snob je, snob v světě na věky bude, a dnes jen náhodou mluví o futurismu. Mesiáš jistě však změřil by tebe tak němě, že prostřed věty bys ustálustal v neklidném strachu. A on by očima zeptal se: „Bláznivý brachu, chceš říkat věci, jež staré jsou tak jako země?“ 42 III. III.
 Příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih, vrabci, strnadi, kosi: o tichou soustrast prosí chodec dobré vůle v pražských ulicích,ulicích. Vám se to vesele štěbetá, cvrliká a píská. Ale vyvy, vrabci, strnadi a kosi, v ulici Letohradské kdosi ty silné věci vidí příliš zblízka! Vidí verbíře jako rekruty, Vidívidí kokardy a uniformy. Vidí výjimky a normy, vidí celý život sepsutý. Na jaře obzvláště básnícíbásníci lámou si hnáty. Protrhávají se povodní hráze. Prorokem není nikdo v Praze a slyším přespříliš elektrické ty dráty. A také, bohužel, vidím vlastníma očima drát, kterým se pohybují pimprlata. Kde srdce hledal jsi, nacpána vata. Panáčkové, neumíte hrát! A proto, že pimprlata hrají jak zmoklé slepice, neutěšeno nějak v naší české vlasti. V Letohradské ulici sedím jako v pasti. Kéž by babka za muškátem pohlížela na nás velice! 43 Když do číše plné padnou ještě dvě tři kapky, zprotiví se nám všechna papouškovaná jména. A nemá více smyslu pohled zvědavé babky nežli kniha veršů Verhaerena? Nebudu lámat si hlavu mezi listy zelenými a květy. Přiznej se k zločinu, netvore! Nebudeš skandovat: F. T. Marinetti. A též ne Rabindranath Tagore. IV. IV.
 Vrabci, strnadi a kosi za rána k povyku ochotní! Z Letohradské, třináct, táže se vás kdosi: jste také příliš gramotní? Zda máte z života radost a bolest pravou? Milujete světlo, nenávidíte šero? Nebo jen slyšíte dráty nad naší hlavou a vidíte linek devatero? Nenaslouchám rád té drátů hudbě, nenaslouchám rád tomu, co nesou. Mluvíce do dálky o bídné, nelidské sudbě, poslové tito se sami tak zbaběle třesou. A malou naději v jejíchjejich zítřky kladu. Zda lepší zítra budem’? Snad se ty dráty samy chví studem, oznamujíce nějakou zradu. 44 A snad v tom chvění nejistá je žalost,žalost. Snad že i samy cítí, jak smutno je žítížíti, když strop je nízký a když vše je malost. Ale ty dráty jsou zotročené: mluví, třeba se chvěly, ježto jim poroučeliporoučeli, a svědomitě opakují poručené. Kdežto vyvy, druhové, ptáci, mnohem více o nás víte. Zda tam vy dohlížíte, kde obzor před vámi se ztrácí? Vrabec neletí vysoko, skřivan výše. Co vidí skřivan? Proč je tak rozezpíván? Snad že na něho jiný větřík dýše? Ptactvo vy veselé, družino živá, vládci té jarní zeleně. NechciNechcí k Vám mluvit učeně. Pták má své hrdlo a jak umí, zpívá. A já, v zápasu s dubnovým vichrem, pták bouřlivák, zavolati chtěl bych do tohoto jara. Z prvých jarních dešťů stoupá pára. Prvých jarních bouří blesky vidí zrak. 45 Nebude to píseň nesmrtelná: zhyne, jako všechno živé hyne, uplyne, jak všechno živé plyne. Bude to však píseň jarně nesmířitelná. Volám bouřliváky, volám svoji rotu. Nechme Marinettiho a Rabindranatha. Nezdobu za humny dělá pantáta. Do tolika smírných písní hoďme disharmickou notu! Nechte zpívat dráty! Pojďme bít se, chlapci! Slyším-li to dobře, radí nám to v dobách zlých společníci S. K. Neumanna a jeho knih, strnadi, kosi a vrabci! „Lidové Noviny“ 18. dubna 1914.
46 II.
[47]
S TOU PÍSNÍ NA RTECH...
S tou písni na rtech šel jsem životemživotem, s tou písní na rtech a v té písni cele. Hrát Tartuffy ctnost viděl jsem a krátkozraké hrát spasitele. Bouřil se leckdo, leckdo zmdlelzmdlel, leč já jsem šel s tou písní na rtech. S tou písní na rtech šel jsem ulicí v podivné doby takové. U vatry, do tmy hořícíhořící, hřáli se obchodníčkové. Z nich mnohý hanbu za podušku měl. A já jsem šel s posměšnou písní na rtech. Zívala nuda, zášť se šklebila. Nemilováno vznikalo mé dílo. – Ta doba přece špatná nebyla: zněl výkřik písně, srdce prudce bilo. Je lehčeji, byť orkán prudce hřmělhřměl, dokud jsi šel s tou písní na rtech. 49 Nezírej chladně ve dnů šeď a sen svůj nepotřísni. Zbaběle, plaše nepohleď v tvář doby, písni! Osude, radost dej či želžel, leč přej, bych šel s tou písní na rtech. 50
POUT.
I. I.
 Pout byla skeptická a frivolní s banálními odrhovačkami. Procházela mezi krámy v svátečních šatech mládež okolní. Šprýmovala a hovořila. Daleko bylo od rána. Srdce už byla rozdána. Jen z marcipánu srdce zbyla. Točil se poblíž kolotočkolotoč, vtíravá muzika z hospody zněla. Zašel jsem do kostela. Nevím proč. Prázdnotou zely lavice a zvuky z venčí vešly se mnou. Vnikala dveřmi v prostoru temnou píšťal a hlasů směsice. Směs chaotická z venčí zpívala života malý smutek, malou radost, 51 požitku žádost. Jediná žena v chrámu zbývala. Až k chladné dlažbě nachýlena v modravých šatech bez gracie. Z těch žen, jež život nehladí, jen bije. Smutná žena. A oko prodlí u ženy nemladé, bez gracie, s časně prošedivělými vlasy. Za koho, za co se modlí, za koho, za co modlí se asi? II. II.
 Za toho, který odešel v dálkudálku, manžel či syn? Ten bledý stínstín, by byla milostná, prosí válku? Za celý život v bídě-li, za dny v bouři? Za noci, kdy se oči nezamhouřínezamhouří, že, smutné, příliš viděly? Je cesta vratká, po které noha kráčela? A trpí nyní příliš matka, kde žena příliš trpěla? 52 Měl by tu někdo být a nikdo tu není? Odchod je věcí každodenní, leč tíže je se navrátit! Já nevím, co v té ženě sténá, jejího smutku neznám jména. Vidím jen, že je zhroucená,zhroucená. Vidím jen, jak je k dlažbě nachýlena. III. III.
 Je-li tu léku, léku dejdej, nemilosrdný osude. Je-li tu úděs, utiš jejjej, je-li tu žal, ať nebude! Osude, vzal’s té ženě dost, vzal’s mládí, půvab, úsměvy. Jestliže chmurna budoucnost, ať se jí aspoň nezjeví! Ten žal, ta bolest beze slov chrám naplňuje setmělý. Ta žena je jak vetchý krov, jenž padne, vítr bude-li! Psáno v Boskově 15. srpna. „Samostatnost.“
53
PÍSEŇ MATKY.
Projde ještě den. V noci však nezavřeš svých zraků. Plaší sen hučení vlaků. – Kam vlaky jedete, kam koho nesete, za jakým osudem? Koho jsme vídali, koho jsme hlídalihlídali, už vidět nebudem’? Těžce se šinete, těžce ves minete. Na sever nebo na jih? Prázdno je na dvoře, prázdno je v komoře, prázdno je v polích i hájích... Vždy jiný přijede, vždy jiné přivede, z oken tvář hledí vždy jiná. Každá tvář hledící s vojenskou čepicí mi připomene syna. Projde ještě den. V noci však nezavru svých zraků. Plaší sen hučení vlaků. 54
LOUČENÍ.
Na loži stařeček sotva se obrátí. Bez síly, radosti. A každý šeptá ti: Nebohý, kdy že už umře? Proč že vy pláčete? Pro bodák, pro kuli? Jaké to neštěstí, na poli padnu-li v mladosti svojí květu? Čemu já ujdu a čeho se ušetřím? Lépe je chvíli jít ošklivým povětřímpovětřím, než celý život jít psotou... Padnu-li, umru-li, však já se spokojím. Návratu nečekám, smrti se nebojím. Staroby bojím se více. Na poli padnu-li, přece si vzpomenou na život vzdálený i na smrt vzdálenou. Mladý hoch, byla ho škoda. Na loži stařeček sotva se obrátí. Každý tu zakývá, každý tu šeptá ti: Chudáček, ne a ne umřít! 55
JINÉ LOUČENILOUČENÍ.
S nikým se neloučíš, nikoho nemášnemáš. Nikdo ti nekyne na rozloučenou. Proč jsi tak bledý? Milá je jiného, mrtva je matka. Přátelství slůvko jen, rozmeten domov. Proč jsi tak němý? Strach je to? Není strach. I život slůvko. Stokráte o smrt jsi cestou se otřel nebojácným svým loktem. S nikým se neloučíš, nikoho nemáš. Nezahlučíš si, nezapěješ si. Na koho, na co myslíš? 56
PÍSEŇ. („Osvětový Svaz“ žádal básníky o texty písní k výročí Husovu. Otiskl jsem tyto verše.)
Vy bojovníci pravdy svatésvaté, stín tmavý noci zažeňte. A jestli padlých vzpomínáte, též na budoucí vzpomeňte! Ať řady nepřátel se množí, vy jejich útok odrazte. A jste-li bojovníci boží, božího ohně nehaste! V kraj malátný a chabý, zchladlý přijď vaší rukou obroda. A vaše okovy-li padly, ať je to světů svoboda! „Samostatnost“ 6. září 1914.
57
VESELÝ CHODEC.
Den chmurný byl a pod mrakem. A tvoje bytost celá s touhami, nadějemi až k poblácené zemi se těžce nakláněla pod všeho útlakem. Noc přešla dávno a nepřišel den, neslyšels’ ničeho, leda želedaže sten, neviděls’ ničeho, ledaže rmut, neviděls’ ničeho, ledaže trud. Tu náhle zjevil se na bílé silnici neznámý poutník, vesele pějícípějící, s tlumokem na zádech ku předu kráčeje, tak jako úsměv a tak jako naděje. Tvé srdce plno, že tak si pěješ přes bídu, smutek, tragiku? Tvůj krok je lehký, v dál že spěješspěješ, neznámý poutníku? Tvé čelo hladké, tvé čelo bez vrásky, jakoby nebylo než sladké otázky, tvé oko jasné je, hledíc v předv před, jakoby zahradou v květu byl svět? 58 A hlas tvůj jásavě hovoří s ozvěnouozvěnou, zápasí s ní, jakoby cestou, vavříny zdobenouzdobenou, šly tvoje dni; nepříznivě nesklonily se nikdy vážky, zápasy byly bez porážky? Poutníku neznámý po bílé silnici, z neznáma přišedší, v ně zase spějící, poutníku veselý, radostně žijící: čím je to, že se nebe náhle jasní? Odkud verš radostný v pochmurné básni? odkud hlas jásavý v souzvuku smutku? Což bolest není vskutku? Mizíš mi v záhybuzáhybu, doznívá tvoje nota bez slibů. Ale zlých reflexí černá rotarota, tušení bezejmenná prchají zaplašena. Myslím, že jiskra zakmitne, myslím, že slunce zasvitne, myslím, že dozní stensten, myslím, že zkrásní sen. Nevím, kdo jsi, kam jdeš, tvou pravdu neznám, tvou lež, nic z toho, co z tebe tryskátryská, pěje si, výská. Ale ať kdokoli, zahnal jsi chmuru, 59 zvolal jsi „Vzhůru!“ v zlý okamžik. Poutníku neznámýneznámý, skrytý už mlhami, dík! „Samostatnost“ 6. září 1914.
60
PÍSEŇ PODZIMNÍ.
Chví se telegrafní drát a vše se chvěje. Něco má přece každý rád, co v této hře je. Chví se telegrafní drát a vše se chvěje. Chví se větrem stromů list a vše se chvěje. Chví láska se, chví nenávist. Bojí se, přeje. Vše se chvěje. Ty buď jist. 61
ZAVANUTÍ.
I. I.
 A byl to podzim. Podzim chvíle šťastné, kdy nebe modré a vše jarem vlažné, že maně hledíš na obzory jasné, zda neuvidíš plovat ptáky tažné. A byl to podzim. Jeho dotek hebký jakoby sáhl na všecky i na vše. Zvonivý jásot padl do kolébky a chodci přešli, úsměv děcku davše. A byl to podzim. Zdvihl bezvýznamné, v detailu každém mohl’s kouzlo čísti. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zavanul vítr. Sypalo se na mne odumírající, mdlé listílistí. II. II.
 Připomínáš mi tragedii, na kterou všichni civíme? Rty mroucí, které bláto pijí – ty neúprosný podzime? 62 Připomínáš mi vše, co hyne, každého, kdo je nešťasten? Los připomínáš, který kyne? Jsem příliš všeho účastenúčasten. V tom moři bláta, slz a krve mé místo: jen se ohlédni. Já nesl vše od chvíle prvé až do té chvíle poslední... Včerejší radost bol dnes setře. Já vzrušen byl jsem obojím. Leč, listí, padej, duj sisi, větře. Čiň svoje. Já se nebojím... III. III.
 Neb je teď podzim chvíle šťastné, kdy nebe modré a vše jarem vlažné, že maně hledím na obzory jasné, zda neuvidím letět ptáky tažné. Neb je to podzim, jehož dotek hebký jakoby sáhl na všecky i na vše. Zvonivý jásot padl do kolébky, a chodci přešli, úsměv děcku davše. A vím, proč jsou tak usměvavá ústaústa, a slyším, co si pošeptala skrytě: Ať přijde chlad, ať vůkol mlha vzrůstá. Co na svém jaře uzří toto dítě? 63
APOSTROFA. (LL. P.)
Podzimní větry přišly, podzimní větry dují. Málomluvný společníku, tak vás pamatuji. Pokuřujete. Nemluvíte tuze. Okolo šumí hovor, hlučí schůze,schůze. Došumí hovor, uklízí se, mete. Sedíte klidně. Pokuřujete. Ne z apatie, zkoumati-li chceme, jsou ústa němá. Oči nejsou němé. Podzimní větry přišly, podzimní větry dují. Málomluvný společníku, tak vás pamatuji. Jste mrtev..mrtev... vy, jenž kouřil němě, hleděl. Vím to..to... A rád bych jedno k tomu věděl: poslední pohled z očí vašich živých, poslední slovo z úst těch mlčelivých, poslední myšlenku. Zhas doutník. Čas je spáti. Poslední myšlenku. – Leč tu bych mohl znáti. 64
HLAS MROUCÍCH.
Květ radosti tu jistě kvete. Uvěřte nám. Či k němu také nedojdete? My prohledali města, vísky,vísky. Někdy se zdá květ radosti tak strašně blízký. My květnatá jsme prošli luka a hory svah; i stráň, kde stála boží muka. My dýchali jsme všecky vůně jako v snách. A srdce naše ještě stůně. My prohledali tůně plašeplaše, třikráte žel! A ještě stůně srdce naše. A hle, teď soumrak náhle padá, táhne noc. Ten náhlý konec není zrada? 65 Proč nenecháte ještě chvíli hledati nás, když nic už oči neomýlí? My bychom jistě nyní našli. Jen býti čas! Vidíme líp než v čas ten zašlý! My bychom nyní jistě zřeli toužený květ. Neb v očích je náš život celý. Vidíme nebezpečí, ztráty, vidíme téžtéž, který z těch květů jedovatý. Proč na oči teď padá rouška, proč vázne krok? Je konec to, neb pouhá zkouška? Krev teče z žil a my tím mdlíme. V okamžik ten v život se – mrouce – rozhlížíme. Vy šťastní, kteří ještě jdete, poslyšte nás! Květ radosti tu blízko kvete. Na květu tomto ssají včely v podzimní den. My již již na dosah jej měli! 66 U vaší nohy roztržité čeká květ. Nevidíte. A neslyšíte. My jako vy jsme k předu spěli přes dobrý květ. Neviděli jsme. Neslyšeli. Což, když se sen i život tratítratí, nemožno jest nám mroucím aspoň varovati? My bloudili jsme v polích, hvozdě. Krutý hlas to zvolal na nás náhle: Pozdě! Přes pole, hvozd, hor přes úbočí voláme k vám: Otevřte zavčas svoje oči! Nad hřměním děl, tisíců skony vám mroucí dí: Na dosah ruky květ ten vonný. „Lumír“, leden 1915.
67
DĚTSKÉ NOKTURNO.
Tatínek nejde dlouho domů. Máme hlad. Vidíme v oknech protějších domů světlo plát. Světýlko prvé a druhé a třetí jako sen. V pokoji zahřátém hrají si děti u kamen. Ulicí chodí chocholáči. Zřím je tich. Něco je slyšet, když je mi k pláčipláči, jako smích. Než otec šel, řek’: Budete jísti. Míjí rok. Se stromů padá sežloutlé listí. Neslyšet krok. Za kliku nevezme ruka ničí. Ulicí vítr skučí a fičí. Dohasl oheň, dávno tomu. Tatínek nejde dlouho domů. „Lidové Noviny“ 24. prosince 1914.
70
TENKRÁTE...
Tenkráte volalo všecko: zůstaň. Tenkráte říkalo všecko: vrať se. Zelená pěšina vedoucí k domu, jíž se šlo těžko ve dni vlhkém, tesklivé bučení dobytka v chlévě, který nenapájíš dlouho! Tenkrát tě sevřely teplé dvě ruce, tenkrát tě volaly oči. Dni přešly. Hřmí děla. Měsíce jdou. Děla hřmí ještě. Zelenou pěšinu zasypal sníh, cesta je neméně těžká. Ale s čí stopou mísí se tvá stopa? Kdo sedl v světnici na tvé místo? Koho to svírají teplé dvě ruce? Koho volají oči teď? 71 Nyní hřmí děla: zůstaň. Nyní hřmí děla: vráťvrať se. 72
ODPOVĚĎ.
I. I.
 Nebyla v slovech mojich lahoda. Nic z toho, co se čeká od řečníka. Já nebyl mluvčím svého národa, byl mluvčím jsem jen lidí několika. Lid škarohlídů nerad vzpomíná, tvář je mu trapná Kasander a Sibyl. Že pravdu měl jsem, trofej jediná. Jak chcete, abych s pravdou svou se líbil? A tak to chodilo rok po roku. Lid měl jsem rád, sám nejsa milý lidu. Ne k obdivu, spíš hotov k útokuútoku, duch klidný nebyl jsem a nepřál jiným kliduklidu. Ne klidný tok, jen vždycky vír a vír. A tyto víry někdy život stojí. Kde tribunové měli slovo „Mír“, já opakoval rozkolnicky: „K boji!“ A takových nás bylo několik. Týmž neklidem je duše rozdrásána. My přátelé nebyli bukolik. Co slovo, rána. Co verš, také rána. 73 Kde resignace k všemu hotová mdle říkávala: včerejšek svůj zapru! my byli strašák vrabců domova, my byli štiky v oblasti té kaprů. Ta úloha nám dlouho zůstala. Boj nebyl hladký, časem šlo to z tuha. Když řinčela zbraň, vřava vzrůstala, co na tom, druh že časem ranil druha? My klnuli, kde jiný neklne, co jiným svato, bylo pro nás plano. Lid řekl ano, kde jsme řekli: Ne. Lid řekl ne, kde říkali jsme ano. My doufali, kde jiný nedoufá. My věřili, kdy skepse jiné jímá. Cíl, který nikdo snít si netroufá, my měli jasně před očima svýma... – Leč, dneska, dnes, kdy hoří vlastní krov, kdo vzpomene si uplynulých věcí? Kdo při požáru, v ohni katastrof chce pokoušet se sobě oběd péci? Když řádí smrt a zeje tolik ran, kdo samolibý bude tak a pustý, by bojů vzpomněl včerejších a stran? Kdo mluví přes to? 74 II. II.
 Muž to zlatoústý. III. III.
 „Co říkal já, to skutkem stalo se v dnech všesvětových katastrof a zhouby. Po válce každý radikalismus tón zamrzlý je z Prášilovy trouby. Co říkal já, to každý jasně zří, to v prsou svých co přesvědčení nosí. Radikalismus u nás toto byl: Fantasmagorie, horšího snad cosi. Na bludiček těch ukázal já svod, to býlí ocel potíral mé kosy. Já poznal jsem ten šarlatánů rod. Fantasmagorie, horšího snad cosi. Já falešnou jsem strhal svatozář, vše, hazardní hru co tu zahrálo si. V den historický vrhnu vám to v tvář: Fantasmagorie, horšího snad cosi. Snad sem tam zápal větší byl však přec. Ne bludných smrt, jen pokání bůh žádá. Blud odvolej. Toť jednoduchá věc. Buď jedno stádo. A já pastýř stáda. 75 Na nebi našem rozplyne se mrak. Co hlásal já, v tom obroda a síla. Té velké doby neklamný je znak: radikalismus u nás odsoudila. Při zkoušce ohněm ukázalo se, že nebylo v něm zrní, pouze pleva. Meč radikálů nebyl nikdy víc,víc než lesklým plechem každé šavle z dřeva.“ IV. IV.
 Kdo tvořil, nese stvořeného tíž, kdo tvořil, za svou odpovídá stvůru. Devisa naše byla: srdce výš! Devisa vaše byla: ruce vzhůru! Vy šťastný, jemuž dnešek vyhoví, na koho že to útočíte prudce? Kdo za zbabělá srdce odpoví? Kdo odpovídá za zdvižené ruce? Kdo chabost lidu kázal po leta, jak může náhle žádat vzmach a sílu? Vy, poselství tísnivých štafeta, proč nehlásíte ku svému se dílu? Kdo kázal obětovat Kanaan, kdo ochoten byl Jidášův dát pocel? 76 Kdo učinil, že hlas náš neslyšán, kdo vyrval z našich rukou ostrou ocel? Teď v chvíli zmatku zmatek šíříte. Slovíček mnoho, nikdy slovo přímé. Nepřimísíme my se do hry té. Nemilujem’. Nenávidíme. A míjí dny. A tvoří osud náš. Hledíme v dálku: kdo nám drahý, zdráv-li? Co víc být můžem’,můžem’ nežli věrná stráž, my ubožáci s dřevěnou svou šavlí? My nasloucháme hlasům, ozvěnám. Zisk bude to, či hrozí spíše ztráta? Tu náhle cosi ve tvář padne nám. Náš druh nám vrhl ve tvář trochu bláta... V. V.
 V dnech osudných, kdy prostý člověk vzrost’ a mnohý obr povážlivě chroměl: jak chcete jíti v lepší budoucnost, vy, z minula jenž pranic nezapomněl? To všecko přišlo, čemu jste se smál, selhalo všecko, za co vy jste ručil. Jak chcete jíti v nový ideál, vy, z minula jenž nic se nenaučil? 77 Victor Hugo.:Hugo:
ON DIT – SOYEZ PRUDENTS.
Dí: Buďte rozumní. Pak něco dithyrambů: „Kdo Nerona sklát chce, jde tiše, zvučet nedávaje jambu, jenž dech má polnice. Měj v mysli Ettenheim a jiný úklad známý. Kuj trpělivě plán. Buď jako Chéréas, jenž kráčí temnotami sám, něm a maskován. Rozvaha vede v cíl, kdož znají za ní jíti, Jdi, zahalený tmou!“ Je dobrá; nechám těm, kdož chtějí dlouho žítižíti, ctnost tuto zbabělou. „Lumír“, říjen 1914.
78
IMPROVISACE KTERÉHOSI OŠKLIVÉHO VEČERA.
Být velký, slavný, šťastný, tvořit, míti, být bojovník či mluvčí národa. Toť byly hvězdy, jež v sny mládí svítí v dnech kouzelných, kdy zítřek všecko dá. Tak jako tehdy den se připozdívá, zřím jako tehdy hvězdy zářící. Z těch hrdých tužeb jediná mi zbývá: bez hanby jíti pražskou ulicí. 79
III.
FINALE.
81
V MRTVÉ ZÁTOCEZÁTOCE.
I. I.
 To byla tichá, mrtvá zátoka, ztracená bohu, ztracená i světu. Stojatá voda. Mělká, hluboká? Vše páchlo bahnem; i ta vůně květů. Zde život v smrti a smrt v životě. Zde matné šero a tep srdce slabý. V soumraků letních těžké tesknotě svým skřekem chóry hlásily se žabí. Ráz vesel nezazněl tu v rákosí, hlas svěžích hlasů, žádaje a prose. Syčelo cosi věčně: Darmo jsi. V zátoce mrtvé nenávidělo se... II. II.
 Proud teď se valí. A tak dravý proud, že břehy rve, že kus země trhá. Proud, jehož cíl je těžko uhádnout: bere a dává, s břehu na břeh vrhá. 85 Jaký to život, jaký okamžik! Jak bahno náhle nuceno se hnouti! Jak dravý živel do zátoky vnik’! A jakou kořist vidíš v dálku plouti! Byl zlobou proudu stržen kdesi most, loď rozbila se, trochu prken zbývá. Klid zátoky je dávná minulost: vše temně hučí, burácí a zpívá! U břehu sedím. Mžik? Den? Mnoho dní? A je to možno, že by tak se žilo? – Buď tedy zdráva, svatá povodni. Buď zdráva nám a vykonej své dílo! III. III.
 Bude to zase tichá zátoka, zátoka smrti, nehybnosti, tlení? Puch bahna silnější rok od roka, a věčný soumrak v každou dobu denní? Je neměnný to zákon osudu, zde vegetovat, rozkládat se, hníti? Nevěřím tomu, věřit nebudu. Včerejší život nelze znovu žíti! 86 SNAHOU VYDAVATELSTVA KNIHOVNY PŘEROD JEST ZÍSKATI VŠECHNA VÝZNAČNÁ JMÉNA ČESKÉ LITERATURY A TAK VYTVOŘITI KNIHOVNU SOUČASNÉ ČESKÉ BELETRIE. – AUTOŘI SVAZKŮ ROČ. 1915 JSOU: JAROSLAV PASOVSKÝ, FRÁŇA ŠRÁMEK, KAREL ŠELEPA, PAVEL F. MALÝ, X. PŘÍMÝ. ROČNÍK 1915 – 6 KRÁSNÝCH KNIH – V PŘEDPLACENÍ K 6 –, VÁZ. K 10 –. NAKLADATELSTVÍ PŘEROD KRÁL. VINOHRADY, SÁZAVSKÁ 17
Tiskem Aloise Konička na KrálKrál. Vinohradech.
E: sf; 2004 [87]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Přerod; Parma, Jiří Ota; Koníček, Alois
(Knihovny Přerod svazek 4. Roč. 1915 svazek 1. Vydavatel a redaktor Otto Parma na Král. Vinohradech, Sázavská 17. Tiskem Aloise Konička na Král. Vinohradech.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 87