ZPOVĚDNÍK DUŠÍ.

Viktor Dyk

ZPOVĚDNÍK DUŠÍ.
I. I.
To bylo venkovské místečko výletní, tak trochu opředené kouzlem romantiky. Šli lvové městečka, šly krásky koketní a hovor bezvýznamný klouzal přes jich rtíky. A smích zněl vesele. Jen jedna jediná v záplavě radosti se poraněnou zdála. A věže ruina a pod ní dolina jakoby bolela, když ona též se smála. Mé oči mladistvé se na ni upřely v té plané denní hře, jež hrála se tu kolem. A co ti ostatní radostiradostí drobněli, neznámá jediná vzrůstala svojím bolem. II. II.
Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá, jste ještě v světě tom či dávno v jiných světech? A jaká bolest Vás to ranila, že ve mně žije po dvacíti letech? 17 Čím že to srdce bylo bolavébolavé, Aa proč ta rána byla tolik krutá? A proč ten dojem tragické je hry, když hra je jistě pozapomenutá? Co bolelo vás, dávno nebolí. Rána, jež zela, ta se uzavřela. Po jednom dnu tom přišlo cokoli: buď umřela jste nebo zbanálněla. Výčitky blednou, tichne vášně vzlyk, pryč, co kdy srdce rozpálené kochá. Zda tušila jste, že váš zpovědník byl ukryt v rysech mladičkého hocha? Z neznáma přišedši, v neznámo zbloudilá, prach dvacíti let přešlé hoře kryje. Čím že ta rána, jež vás ranila, po přešlé době jenom ve mně žije? A proč ten dojem ožil v srdci mém, neznámých bolů proč mi taje říká: tak jako zvěst o činu zapřeném nežije v hříšném, jen v snu zpovědníka? 18

Básně v knize Lehké a těžké kroky: