ZAVANUTÍ.

Viktor Dyk

ZAVANUTÍ.
I. I.
A byl to podzim. Podzim chvíle šťastné, kdy nebe modré a vše jarem vlažné, že maně hledíš na obzory jasné, zda neuvidíš plovat ptáky tažné. A byl to podzim. Jeho dotek hebký jakoby sáhl na všecky i na vše. Zvonivý jásot padl do kolébky a chodci přešli, úsměv děcku davše. A byl to podzim. Zdvihl bezvýznamné, v detailu každém mohl’s kouzlo čísti. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zavanul vítr. Sypalo se na mne odumírající, mdlé listílistí. II. II.
Připomínáš mi tragedii, na kterou všichni civíme? Rty mroucí, které bláto pijí – ty neúprosný podzime? 62 Připomínáš mi vše, co hyne, každého, kdo je nešťasten? Los připomínáš, který kyne? Jsem příliš všeho účastenúčasten. V tom moři bláta, slz a krve mé místo: jen se ohlédni. Já nesl vše od chvíle prvé až do té chvíle poslední... Včerejší radost bol dnes setře. Já vzrušen byl jsem obojím. Leč, listí, padej, duj sisi, větře. Čiň svoje. Já se nebojím... III. III.
Neb je teď podzim chvíle šťastné, kdy nebe modré a vše jarem vlažné, že maně hledím na obzory jasné, zda neuvidím letět ptáky tažné. Neb je to podzim, jehož dotek hebký jakoby sáhl na všecky i na vše. Zvonivý jásot padl do kolébky, a chodci přešli, úsměv děcku davše. A vím, proč jsou tak usměvavá ústaústa, a slyším, co si pošeptala skrytě: Ať přijde chlad, ať vůkol mlha vzrůstá. Co na svém jaře uzří toto dítě? 63

Básně v knize Lehké a těžké kroky: