ČERNÝ TÝDEN. I.I. Dav nedočkavý, dravý, mnohohlavýse tísnil v průjezdě a debatoval.Chvílemi prudká udeřila vlna:několik mladých, rozjařených lidína výkladní sklo těla přitlačiloa s chechtotem dál razilo si cestu.Slyšel jsi vtipy, jak je večer chrlíta velkoměstská poblácená dlažba,viděl jsi úsměv, kterým usmívá seblaseovaná, zcyničtělá duše.Dav hnul se náhle; kterýs obchodníčekvydání zvláštní vítězně si nesl,je prodávaje za zvýšenou cenu.Dychtivě steré ruce zvedaly se,by zmocnily se prvých exemplářůexemplářů,a obchodníček krejcárky své sbíral.„Obchod je obchod“,obchod,“ řekl s pochopenímmuž ramenatý, který také koupil.A pochopils, co tobě bylo ranou,tak těžkou ranou, že se leta cítí,že sensací jen pro tisíce jiných27je jenom možnost zisku obchodníčka,sensace s kursem, určovaným chvílí.„Obchod je obchod“ – – Hanba, všech nás hanba,je možnost zisku; zrada možnost zisku.A podlost též je pouze možnost zisku.Obchod je obchod. Jako na dračku jdevydání zvláštní. Rozchází se zástupuklidněn jaksi. Večeře líp chutná,když sensací je zrady opepřena.II.II. Jak je to možno, že se lidé smějílhostejným smíchem, jímž se smávali?Jak je to možno, že se procházejíprocházejí,jako se procházívali?Jak možno je, že nezalknem’ se studemlhostejně polemisujíce?Jak je to možno, že my za dne půjdem’v slunečním světle opět v ulice?III.III. Březnové paprsky budilyze sna vše zchladlé a spící.Bez mraků byla obloha,modravé bylo nebe.28A vlažným vzduchem znělo totak jako jásavý výkřik,tak jako bití křídlomapřiplouvajících ptáků.A vlažným vzduchem vonělatušená příští vůně.vůně,živote, věčný živote!Země, o krásná země!Bál jsem se hledět v tento jas,bál jsem se zahledět v slunce.Bál jsem se hledět v lidský zrak,abych v něm nečetl hanbu!IV.IV. Představil jsem si, že kdes samotensnad někdo zachmuřený medituje.Představil jsem si, že snad hovořík jarnímu větru, který v tvář mu duje:„Nu ten a ten, ne tak a tak,ne oslnivý, a ne vábný zjev,jen lidí pár, již přímo hledí v zrak,jen rukou pár, jež čistily by chlév.Nu ten a ten, ne dravý příval slov,ne pathos, jenž se umí v prsa bít,29jen lidí pár, již proto k předu jdou,protože prostě nutno takto jít.Ne duchaplný, paradoxní vzhled,jenž nebe s peklem a lež s pravdou smíří.Ne velmi vtipné: dvakrát dvě je pět,jen suché, prosté: dvakrát dvě jsou čtyři!Ne sofismata a ne floskulefloskule,jež ničím dnes, když byly včera vším.vším,jen lidí pár, jichž mluví ruky stisk:Nezradil jsem a nikdy nezradím – –V.V. Představil jsem si, že kdes samotensnad někdo zachmuřený medituje.Představil jsem si, že snad hovořík jarnímu větru, který v tvář mu duje,k blátu, jež stříká výše se všech cest,k zemi, jež je tím vlahým deštěm měkká.Představil jsem si, že muž někde jest,a tento muž že hledí, slyší, čeká.Čeká a čeká. Zda se dočeká?Přichází soumrak. Bude noc ta hvězdná?Je důvěřivé srdce člověkaa nejvíc věří jarním vanům března.30