I.
NA RADNICI.
Host přepodivný kráčel po schodišti
přicházející z přešlých stoletístoletí,
a přece jdoucí ještě v dobu příští.
Stín, který nutí živé mlčeti.
Bezděčně se mu otvírala brána.
Bezděčně hlava všech se sklonila.
Tvář vážná, bledá, tvář to Mistra Jana
se v zasedací síni zjevila!
„Přeslavné panstvo, starší pražské obce,
promiňte, stín že k vám se osmělí,osmělí.
Neležím v dómu, ani v slavné hrobce.
Jsou rozmetány moje popely.
Dbá sluch vás živých málo řečí stínu,
když zlatý peníz při ní necinká.
Do radnice se nesměle jen šinu
tak jako nepříjemná vzpomínka.
33
My mrtví příliš nevhod chodíváme
rušiti živých pohodlný sen.
A dobře vím, že v kalendáři máme
každý svůj den a jen svůj den.
V ten den my smíme jíti mezi živé
o vzpomínky se hlásit, o věnce.
Uznávám, co je také spravedlivé:
den můj až šestého je července.
Leč starší obce, moudří konšelové,
že rychle mizí sláva, pomněte!
Po hvězdách zbledlých září hvězdy nové,
tak jako já kdys stínem budete.
Tož, žádám-li vás skromně o slyšení,
stín-li se mísí v spory pozemské,
vyhovte! Nechci mnoho: okamžení!
Kazatel prosí z kaple betlémské!
Vyzvěděl jsem, že uvažovali jste,
rozšafně že jste, vážně jednali.
Chci, aby bylo svědomí mé čisté
k tomu, jejž kdysi svatým nazvali.
Po mrtvých otcích synové vy živí
odvěký jejich nevedete boj.
A požadavek je to spravedlivýspravedlivý,
váš svatý by měl svatý ohňostroj!
34
Po dobrém právu každý žádá svoje.
Tož dbejte hlasu, třeba mrtvého.
HusovíHusovi není třeba ohňostroje,
leč svatý váš čím bude bez něho?
A vy tu věčně na rozcestí dlíte
s podivně nejistýma očima.
V betlémskou kapli chvíli nahlížíte,
a upřete zrak hned pak do Říma.
Nedbejte mne a dle své pravdy suďte,
svědomí svého jen se otažte.
Čímkoli buďte, ale něčím buďte.
Slávu a hanbu stejně nevažte!
Konšelé moudří, starší na radnici,
uvažte klidně, vážně slovo to!
– Stařence, otep davší na hranici
já neřek’ víc než „Svatá prostoto!“
A nebojte se; každému co patří.
Lež pomine a pravda zůstává,
krajané milí, mluvou moji bratři:
jediná jen mne děsí obava:
Táž ruka, která pro Řím dnes se zvedá,
táž ústa, která hájí divný kus,
že zítra zaprou zase čin svůj. Běda!
Ta ústa řeknou: Velký Mistr Hus!
35
Toho se bojím; to mne pozalekne.
Dnů těchto nosím velké břemeno.
Konšelé moudří, slyšte prosby pěkné:
mně nesahejte, prosím, na jméno!
Nepozdvihujte římské ruce pro mne.
Nepozdvihujte pro mne římský hlas.
Přání mé prosté, přání mé je skromné:
Mne nevzpomeňte. O to prosím vás!“
Host prapodivný jako dým se ztratil.
Jak zařezáni byli konšelé.
Host prapodivný už se nenavrátil
do zasedací síně setmělé.
Host cizí a přec známy rysy hlavy,
je gesto známé, znám ten cizí kroj.
Purkmistr zívne. Pan purkmistr praví:
„Hlasovat, páni. Bude ohňostroj?“
„Samostatnost“ 3. května 1914.