Tam
JAROSLAV DURYCH
RŮŽE
ČESKÉ BUDĚJOVICE
[3]
© Václav Durych, 1968
[4]
Nemiloval bych tě
Nemiloval bych tě, kdybys nebyla krásná; nebyla bys krásná, kdybys nebyla svatá; nebyla bys svatá, kdybys nebyla v nebi.
Čím by byl kus země, kterou kdykoli může pohltiti propast, s houfem bezradných lidí bledých tváří a lhostejných zvířat, nad nimiž sviští vítr, kdyby nemluvilo se o ní v nebi? Čím byla by země, na niž by nepohlíželi svatí?
Z dobré země vyrůstají do výše klasy, které metají a žloutnou a vydají zrno, a zrno vydá chléb, a chléb se promění v Tělo a andělé sestupují a klanějí se mu.
Z dobrých žen rodí se děti, které spínají ruce a modlí se k Bohu. Rostou jako byliny se zlatým květem, otáčejícím se k slunci, v jejich srdcích jest oheň a síla a krev, která vylita bývá pro slávu víry.
V dobré zemi jest kamení tvrdé, které kameník otesává a stavitel staví z něho chrám. V dobré zemi roste stromoví dokonalé, z něhož tesař vytesává kříž. V dobré zemi spí hlas budoucích zvonů i nástroje, připravené k slávě mučedníků.
7
V dobré zemi jsou hroby, z nichž vychází záře, z nichž se ozývají hlasy těch, kteří žijí mezi nebem a zemí.
Ale nad dobrou zemí jest i vítězné nebe, kam dospěli, dospívají a dospějí ti, bez nichž země by nebyla svatá, bez nichž by nebyla krásná, bez nichž by nebyla hodna lásky.
Ó země! Co všechno máš! Ať vyšlehne plamen, ať se přivalí voda, ať se rozevře propast, ať se rozestře tma, ty jsi nebyla marně naší zemí! Ať čas do tvých tváří vryje nejhlubší vrásky, nevoláš marně o naši lásku!
A kdybys zmizela a nebylo tebe, ty nezanikneš a nemůžeš zaniknouti! Jsi tam, kde máš býti, kde jest tvé místo nepohnutelné, tam, kam jdeme, tam, kde tě opět nalezneme, ať již nebude tmy, ani roků a dní.
Jsi v srdci svatých, v srdci Božím. Ne zde, nýbrž tam jest pravé tvé místo!
Jak jsi krásná!
8
Sedí hospodář
Sedí hospodář v radě se syny svými.
Hvězdy stojí na stráži na vrcholcích hor a v korunách smrků. A synové sedí na kamenech, s rukama na kolenou, a obracejí se k hospodáři.
Ticho jest na úhoru. Jen zvěř, ukrytá v houští, jest nepokojná. A v hrobech bdí mrtví.
Hospodáři, o čem se radíš se syny svými?
Ale hospodář nevšímá si hlasu podruhova, neboť jest se svými syny.
Sedí synové na kamenech, s rukama na kolenou a mlčí.
Proč mlčíte, synové hospodářovi, když jest hospodář s vámi?
Ale synové hospodářovi si nevšímají hlasu podruhova, neboť jsou s hospodářem.
Tehdy obrací se smutný podruh k mrtvým, kteří bdí v hrobech.
Proč bdíte a nespíte, mrtví v hrobech?
Ti však neodpovědí. Jejich nehybné oči jsou nastaveny prázdnotě nebes, na níž dosud se nerozsvítil orloj času.
9
Němá jsou ústa ve svém rozpadnutí. To jen hroby bdí za ně v očekávaní znamení, které se ukáže od východu slunce až do západu.
I táže se nepokojné zvěře v houští.
Ale zvěř přijala již jména cizí a nerozumí hlasu domácích.
Když řekl mi hospodář: bdi se mnou této hodiny, a nebděl jsem? A proč musím bdíti této noci, a hospodář neodpovídá, neboť sedí v radě se syny svými, a synové neodpovídají, neboť sedí s hospodářem, a ti, kteří bdí, neodpovídají, neboť němá jsou ústa jejich ve svém rozhodnutí, a zvěř, která přijala již jména cizí, nerozumí hlasu domácích?
Ale připravím semeno, které zbylo, a za úsvitu vyjdu na oraniště, abych zaséval.
I učiní tak.
A když slunce vzešlo a otevřelo okna lesů, aj, vycházel oblak jako z prachu a mlh, a nesen byl na oraniště. A rozletovalo se z něho chmýří a peří, neboť byl to zajisté oblak semene bodlákového.
Tu zděsí se podruh, neboť vidí, že nadarmo oral a nadarmo sil. I rozpomene se na hospodaře, který sedí v radě se syny svými, jemu však neodpovídá. Dí:
Jak dlouho, hospodáři, budeš seděti v radě se syny svými?
Ale hospodář odpovídá:
Co tobě je do toho?
Znaje pak způsoby jeho, praví podruh:
Což nic není tobě do toho, že hyneme? Vím, že jsi hospodář přísný, který žneš, co jsi nesil, a sbíráš, co jsi nevy-
10
sypal. A že dobře dobře tobě býti se syny svými. Ale už se mi stýská živu býti.
Ale hospodář odpovídá:
Není tvojí věcí znáti čas.
Dí podruh:
Zasil jsem zrno dobré a aj, padl na pole oblak semene bodlákového.
Ale hospodář sedí v radě se syny svými a synové jeho sedí na kamenech, s rukama na kolenou, a obracejí se k hospodáři. A hvězdy stojí na stráži na pahrbcích a v korunách smrků. Zvěř, ukrytá v houští, jest nespokojena, a v hrobech bdí mrtví.
I dí podruh hospodáři:
Proč má takto kvíleti podruh, nemaje společenství s tvými syny? Rci tedy, ať umru!
Ale hospodář neodpovídá. A když podruh opět pozdvihne oči, vidí korunu hospodářovu i koruny synů. I zděsí se jejich velebnosti, padne na tvář, více mrtev než živ.
A když opět pozdvihne oči, vidí světlo, vycházející z kostí hlavy jednoho každého, které se rozšiřuje po všem okrsku země. Jen on sám leží v stínu, jako by zúžila se země podle délky a šířky jeho a kolem ní povstávala již země nová.
Tu podruh se rozpomene na zrno hospodářovo, na zrno dobré, které rozséval na oraništi, na které padl však oblak semena bodlákového a zakryl je. Dí:
Kdy přijdeš, hospodáři, abys spatřil své pole?
Není tvojí věcí znáti čas.
I dí podruh hospodáři:
11
Proč tedy mám viděti korunu tvojí i koruny synů?
I dí hospodář:
Abys mlčel a věřil!
12
Žena
Tmy se zdvíhaly do korun stromů a modravý úsvit už otřásal tichem. Do nohou vstupovalo opět odhodlání a únava, která zestydla přes noc, se počala rozlévati po celém těle. Zastřené smysly se pomalu vyjasňovaly; už vnímaly tlukot srdce. Pomalu vynořovala se paměť z hlubin mdloby.
Byl jakýsi chlad jako za jitřních stínů, ač nikoliv svěží. Mech nestudil, nesvítila rosa v pavučinách, žádný živočich nevydal hlasu. V útrobách žebral hlad, ale oči se neohlížely ani po vodě, ani po plodech lesních a zdálo se, že by ústa ani nemohla otevříti pro zvláštní hořkost, která se v nich slévala z celého těla.
Tělo se vyklonilo, nohy se rozpomněly a vyšly. Hlava se nevzpřímila, oči, toužíce po hlubinách země, dosud se poddávaly své tíži, takže se zrcadlilo v nich vše, co bylo v kamení, mezi kořeny, v mechu. Odpočíval tam suchý slimák, zkroucený červ, uschlý brouk. Mech se lámal, kořeny praštěly trouchnivinou, žádný kámen nebyl usazen pevně.
Pomalu sestupoval úsvit dne a doléhal tíží stále přibývající. Les se rozestoupil. Ze země vystupovaly duté paře-
13
zy, dlouhé lodyhy náprstníků a kopřiv. Na obloze, která zdála se modrá, se ukázal oblak; zdál se bílý a modrý; vlekl na spodině rezavý odraz jako spáleninu a pohyboval se velmi těžce. Tu zahlédly oči na ohnutých větvích okrajových stromů černé skvrny. Byli to ptáci, velicí, nehybní a smutní; ptáci, kteří na jiných místech a v jiných časech jistě se ukrývají jako lupiči nebo samotáři v místech neviditelných; zde seděli však jako vyhnanci, kteří se děsí vzpomínky na návrat do svých bývalých sídel a nemohou nikam jinam.
Posléze ukázal se mezi korunami a uschlými větvemi první pohyb. Podle míhajících se obrysů byli to také ptáci a tu bylo již zřejmo, proč ti velicí černí ptáci tak strnule sedí na okraji těchto míst a nikdy se už neodváží dovnitř.
Ptáci, kteří se usídlili uvnitř lesa, byli napolo lysí, oškubaní nebo vypelíchaní, neboť se neukazovala na nich krev, ani pysky, ani známky nemocí ptačích. Ani nebyli tak lysí jako netopýři. Jejich hlavy se podobaly hlavám hadím, i z očí jim zářil rudý palčivý blesk; ale jako by na všecka místa, na která může padati déšť, napadlo malomocenství či nějaký mor, byli na vrchu křídel i na hřbetě jako z vosku. Poletovali dosti nízko; jejich křídla snad neměla sil, aby se vznesla. Ale hlavy jejich se podobaly hlavám hadím; také z úst místo skřeku jim vycházel sykot. Tak poletovali v tomto lese, ač bylo jich málo, snad jen jediný pár; a chvílemi poletovali zcela neslyšitelně, takže s leknutím spatřovaly je oči až v poslední chvíli.
Pak se ukázala jakási stezka, zcela nepochopitelná; jistě nebylo nikdy nikoho, kdo by po ní kráčel. Také se probou-
14
zeli černí pavouci a váhavě soukali se po svých sítích. Pak se nížily stromy a na suché pláni chřadl podrost, zkažený mniškou. Stezka se rozšiřovala a písek, v němž nebylo stop žádné zvěře, se prohluboval, ale kamení vyčnívalo z něho hranami jakoby nabroušenými. V suché, spálené trávě se nehnulo nic; rezavé jehličí praskalo suchem, ale neopadaválo.
Náhle z prostředka cesty se vyvalila zmije. Nohy, jež dosud se vlekly, zrychlily krok, ač velmi těžce, a strach unavený se proměnil rychle v strach náhlý. Ale zmije již doléhala jako ze zoufalství; i jí bylo teskno. Na obloze zářilo cosi jako slunce, na těle vystupovalo cosi jako pot. Mnohé věci byly ztlačeny v zapomenutí a nic nevnímaly už oči mimo tuto zmiji, která v nicotách těchto míst byla jedinou skutečností. Už se ústa chtěla otevříti a vzkřiknouti něco strašně nesmyslného.
Tu se ozvaly kroky.
Zřetelné kroky. Kroky lidské. Jako kdysi, když věci měly své místo, svůj čas, a svůj zvuk. Oči zapomněly na svůj strach a pátraly usilovně, z kterých míst se blíží ty kroky. Trvalo to dlouho. Pak se nad spáleným smrčím ukázala hlava tvaru lidského, zahalená šátkem, který splýval jí přes ramena. Ukázala se i tvář; na této tváři též sídlila úzkost, kterou na tomto místě zřejmě prozrazovaly všecky věci. Tato však tvář byla živá. A to zdálo se nejúžasnější.
Jak mohla vstoupiti do těchto míst? Jak to, že její krok v těchto místech vyvolával zvuk zcela zřetelně slyšitelný?
Zatím však strach poháněl nohy cestou po kamení. Oči stále se obracely po té ženě, která přicházela z jiné strany,
15
takže cesty se asi měly křižovati. A skutečně přicházela stále blíže. Bylo viděti už její ruce, nastavené tak, jako by něco v nich nesla, ač v nich nenesla nic, či jako by to, co v nich nesla, už ztratila a nevěděla teď o tom. Bylo viděti už její šaty, i nohy, i střevíce.
Tu počala zmije předbíhati a opět se vraceti; snad se nemohla rozhodnouti, koho nyní pronásledovati. A v té chvíli se zdála tak nesnesitelná, že z hrdla vydral se křik:
„Paní!“
Snad byl ten hlas slyšen, snad nikoliv. Lesy ozvěny nevydaly, žena se neohlédla a kráčela, nevšímajíc si ani zmije.
Už předešla.
Cesta nestoupala, ani neklesala, jen se kroutila ustavičně, a nikde se neukazoval obzor vzdálenější. Po chvíli vyšel z úst té ženy hlas, který tak překvapil svou nezvyklostí, že pro úžas unikl smysl prvního slova. Zdálo se, jako by žalovala, že jí vzali její dítě.
Tehdy zmije se vymrštila a kosti opět stiskl veliký strach. Přece však sebralo tělo své hynoucí síly, aby se neopozdilo příliš za ženou, která kráčela rychle, neboť hledala asi své ztracené dítě. Zdálo se ovšem dosti divné, že své ztracené dítě chce hledati zde, či že přišla zvěstovat svou bolest těmto místům. Držela dosud ruce před sebou tak, jako by chovala v nich malé děťátko. Ale nikde se neohlédla a nikde se nezastavila. Šla stále jen cestou, na níž nebylo stínu, ani mechu a trávy, jen kamení ostré a špičaté a mezi ním zmije; a jakkoli zkormucovala ji její ztráta, šla bez bázně, bez únavy, a vnukala důvěru v něco skutečného. Bylo ještě možno ji dostihnouti a kráčeti za ní asi v té vzdálenosti, kam by dosahoval její stín krátce před poled-
16
nem; k tomu však, aby se mohlo jíti po její straně či ji předejíti byť jen na okamžik, nikterak nestačily už síly. Nic si toho nevšímala, jako by neviděla a neslyšela. Tu pak do nohou sedala tíže, takže marno se zdálo jíti za ní. Nohy nevydrží a klesnou. Jakmile zpozdí se však o půl kroku, už se zdvihne hlava lysého plaza, takže jistě se ukazovalo v tom znamení dne, že je nutno stále pospíchati za tou ženou.
Všelijak hořekovala ústa, prosíce ji, aby počkala, nespěchala, aby se obrátila, řekla slovo. Jistě to trvalo již mnoho hodin, za nichž jinde se obracela celá staletí. V očích se zapalovala rudá mlha, po těle stéká ostrý pot, chodidla malomocně chrastila v kamení, hlas plazil se z hrdla, ale nemohl vyjíti z úst, takže zapadal zpět a odrážel se uvnitř kostí jako vzdálená bouře, jejíhož hlasu nelze slyšeti.
Žena šla. Zdálo se, že rosteroste, a proto jí nelze už stačiti. Znepokojeně hledaly oči příčinu této změny, dlouho nemohouce nalézti nic, neboť rozměry ostatních věcí či poměry jejich byly stejné,stejné. Až, hledajíce snad pomoc z výše, všimly si korun a vrcholků stromů.
Všecky ty stromy byly mrtvé, ale smrt jejich nebyla už jako smrt dřeva, které zůstává nezkráceno, nýbrž jako smrt těla, které se hroutí. Vrcholky jejich byly z vosku, i z kůry a ze dřeva obnaženého vyrážel pot, který stékal a stydl. Těžší větve se již ohýbaly. Jistě v hodinách těchto roztávaly všecky věci viditelné jako vosk vzhledu odporného, takže pozbývaly své výšky. Úzkost sklopila oči. Ukazovala se jim teď kolena, jež se zmateně kymácela v těžké chůzi, a chodidla. A tu poznaly oči, že tělo jest nahé.
17
Byla to nahost velmi smutná, žebrácká, skličující; byla to nahost dosud nepocítěná, trpká, mrtvolná a krutá. Neboť po straně ukazovala se lysá zmije, která bezpečně očekávala, že zhroutí-li se tělo, rozplyne se v tomto kamení, ona pak najde svůj byt v kleci žeber. Před tímto tělem pak kráčela žena ustrojená a zahalená, držíc před sebou ruce, jako by dosud chovala dítě, které jí vzali. A, třebas nic dotěrně pohoršlivého nebylo v tom, že za touto ženou zde pospíchalo tělo nahé, tím krutěji prozrazovalo to jeho bídu.
Už se i v těle ssedal mrtvolný vosk, takže na obtíž byly jak nohynohy, tak ruce. I stromy se prohýbaly jako rozhřátá svíce a obloha nabývala vzhledu umrlčího jako by pozorována z hlubin močálu. Už i kosti se štítily toho, co je tížilo uvnitř i zevně a co by se zošklivilo i slepým ponravám.
Prostřed toho nahého těla skučela nesnesitelně hořká žízeň; hořká jako chuť umrlčiny, hořká jako studená žluč, tím však palčivější a neodbytnější. Snad přece se ohlédne žena a promluví slovo! V očích houstla již mlha, tvoříc zdání temných mraků a blízké již noci, v níž se ztrácely i obrysy ženy, které nic z toho se netýkalo. Poslední ještě hrůza třásla vědomímvědomím, a to nikoli před tím, že snad zmizí už vše, ale před tím, že zmizí tato žena.
Ta kráčela dále. Až pak ve chvíli beznadějné, kdy tělo už necítilo, jde-li ještě či nejde-li už a nastal-li čas noci věčné, ozval se hlas velmi srozumitelný, který vycházel zřejmě z jejích úst:
„Zabili jste moje dítě!“
V té chvíli hořké chuti mrtvých šťáv rychle vstoupily do úst, aby připomínaly věci zapomenuté. Ale žádná z těch věcí nyní nepůsobila ani nejmenší hrůzy, neboť vědomí po-
18
zbylo všeho, co mu překáželo, a poznalo nenadále pravou skutečnost. Ať jakkoli hořká byla slova, ať jakkoli odvrácena její tvář, ať jakkoli němá byla hrůza těch hodin, ona promluvila!
Co teď záleželo na tmě noci, na všech cestách, po nichž bude snad jíti ve dnech následujících, na všech věcech, jež nelze si představiti, dokud nepřijdou! Ona promluvila –
Proto volám k vám úpěnlivě, abyste tenkrát, než odejme smrt mé paměti vaše jména, i pro mne vyprosili, abych na svých cestách v pouštích za hrobem potkal tuto ženu a uslyšel její hlas!
19
Noční cesta
To je zima! A vítr proti nám! Proč tak spěcháme? Co vlastně se děje? Stěží popadám dech –
Jen pojď! Nevím více než ty. Jsme poslední. Chceš-li věděti něco, pospěš!
Ještě jsem příliš zmožen spánkem a bolí mě nohy, neboť musil jsem obejíti všecka stáda. Dlouho do noci vyl vítr a divoká zvěř. Psi se třásli. Pak jsem únavou usnul. Měl jsem sen. Nevím, proč byl tak divný, ale snad je to tím, že stále teď myslím na své zasnoubení. Nemám stání a snad bych měl navštíviti její dům. A když jsi mě vzbouzel a říkal jsi mi, abych rychle se zdvihl, že je naspěch, už jsem myslil, že snad poslali vzkaz, abych vyšel jim vstříc. Teď však vidím, že nejdeme tam, nýbrž jinam. A kdybych šel tam, kam bych chtěl, pak nešel bych nyní proti větru, nýbrž po větru, a snad bych si prozpěvoval, zvláště po snu, jenž byl velice divný, ale krásný.
A co se ti zdálo?
To bych nemohl říci, pouze zpívati, a to nemohu, zvláště teď proti větru a při tomto spěchu. Ale poslyš! Kam vlastně jdeme?
20
Nevím. To by mohli nám říci pouze ti, kteří jdou napřed. Ti snad vědí. Já sám jsem se vzbudil až v poslední chvíli. Sám jsem neslyšel nic, jen jsem zahlédl záři jako od ohně, která hasla. Nevím, co se tam stalo, neboť ležel jsem od nich dosti daleko, ukryt v rokli, kam na noc se uchylují naše ovce. Pak jsem viděl, že se chystají všichni kamsi na cestu, i vyšel jsem také. Ale tu jsem si vzpomněl ještě na tebe a tím jsem se zdržel, takže nikoho z nich jsem se nemohl ptáti. Šli rychle.
Nikdo tedy tě nezval, abys šel?
Ne. Nikdo zvláště. Ani nevím, jak vlastně to bylo, co vlastně mě probudilo, a zatím se o to ani nestarám. Teď rychle však pospíchejme, ať ti před námi se nám neztratí z očí! Je tma, cesta obtížná, kamenitá a křivá.
A kdo zůstal u stád?
Nevím. Nemohl jsem se nikoho ptáti. Snad jen psi.
Ale to není možné! Cožpak pes může pomoci krávě? Pak zahyne kráva, a ovšem i tele.
Pojď, nic není nemožného! Šel i stařec, o němž říkali všichni, že dnes zemře.
Viděl jsi ho?
Ne, neviděl. Ale viděl jsem dobře svýma očima jeho místo. Jest prázdné.
Snad tedy jest mrtev? Snad ho vynesli?
Jistě ne, spíše myslím, že raději chce umříti cestou.
Nic jsi neviděl, nic neslyšel, nic nevíš, a nikdo tě nezval, abys šel. A ty opouštíš stádo a svádíš i mne! Čím se ospravedlníš?
Nevím. Říkal jsi něco o svém snu, jenž byl divný a velice krásný. Jest asi noc snů.
21
I ty jsi měl sen?
Také, ale byl to sen těžký, smutný, zlý. Byl jsem rád, když mě vytrhl z něho povyk bratří. Já také bych potřeboval jíti domů, neboť na našem prahu stojí smrt.
Proč nejdeš?
Dříve musím dojíti tam, kde jdou druzí.
Ale nebyl to také pouhý sen, co pohnulo všecky k této cestě? Kdo kdy slýchal, že by pastýři opouštěli stáda za noci, v kraji cizím, a šli, ani nevědouce kam a proč? Není všecko jen sen? I to, že také my dva jdeme spolu a nevíme kam?
Nevím, nestarám se. Ale raději pospěš, ať se neopozdíme. Jsem sláb, cítím nemoc. I mne bolí nohy. Naši spěchají a kdybychom zabloudili, už bych nedošel zpět. Ty přece jsi mlád. Proč jdeš pomalu? Ty přece jsi zdráv, proč se bojíš? Měl jsi sen a ten byl tak krásný, že mohl bys o něm pouze zpívati, kdežto já jsem měl sen velmi těžký a zlý. Mluv, vypravuj mi, jaký ty jsi měl sen, nebo zpívej! Ať doléhá vítr, neboj se ho, ten ztichne!
Divně mluvíš. Věru, nešel bych a hned bych se vrátil, kdyby nebylo tebe. Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel a nikdo tě nepobídl, abys šel, a ty přece jdeš a to jedině proto, že jsi zahlédl ty, kteří vyšli. A já musím teď s tebou a nesmím tě opustiti, už jen ze strachu, abys nezemdlel, nezabloudil a snad neumřel sám někde v poušti. Jen to bych rád věděl, proč jsme poslední!
Nevím. Nestarám se. Jsem rád, že v poslední chvíli jsem přece jen vstal a že jdu. Snad to zavinily naše sny, že jsme vůbec nic nepozorovali a zmeškali málem všecko. Zdálo se mi, že jsem vyvržen z hrobu. Zlý duch se mi
22
smál. A přemnoho jiných věcí, kterých nechápu, jejichž vypravováním bych však poskvrnil jazyk a přitížil duši. I myslil jsem na to, že bych ihned měl opustiti naše stáda a spěchati domů, neboť u našich dveří stojí smrt. Tu však jsem spatřil ty, kteří vyšli. Zprvu jsem ještě váhal. Ale domů jest odtud přes tři dny, už bych nedošel včas. I pojal mě strach, takže nechtěl jsem ani chvíli zůstat na tom místě, kde mě soužil zlý duch.
Ty utíkáš tedy před zlým duchem?
Ano.
Ale já jsem měl sen velmi krásný. Snad už v životě svém nikdy takový míti nebudu. A ještě jsem sen ani nedosnil, když ty jsi mě vzbudil. A také bych nejraději spěchal domů, neboť stále myslím na své zasnoubení. Postůj, obraťme se! Pojďme domů! Můj sen jistě přemůže tvůj, neboť byl to sen dobrý a přinese dobrodiní i tobě.
O čem tedy jsi snil?
Hle, viděl jsem vycházející hvězdu velikou, ale nebyla nevšímavá jako ty, které vysoko na nebesích svítí nikoliv nám, nýbrž duchům, a hleděla na mne, jako kdyby jí byla dána lidská tvář i oči a ústa. A zdálo se mi, že i mluvila, třebas nikoliv slovy, ani k uším, nýbrž k vlastní mé duši a to pochopím až snad v hodině smrti. Ta veliká hvězda byla denice. Kraj se jasnil a viděl jsem byt, v němž klečela žena, neboť byl to byt otevřený, a já vzpomínal s touhou na svou nevěstu, neboť tam, za Jordánem, kde jest příbytek její, vyjde denice i slunce. Čím více jsem hleděl na tu ženu, tím více jsem myslil na svou nevěstu; záře denice mi padala do obličeje a hřála mě tak, až jsem slzel, a už jsem pak nepoznával, kde jsem, kde je hvězda, kde
23
žena. Chtěl jsem padnouti na tvář, ale tělo mé ztuhlo, a to ostatní by byla řeč bláznů nebo proroků. Snad to byl jen sen, nevím, ale za tento sen chtěl bych nositi hory na svých ramenou až na konec světa. – Ale jdeme už dlouho!
Snad. Za Jordán bys však šel mnohem déle.
Můj sen by však jistě se mohl cestou opakovati ještě dvakráte. A máme-li jíti, pojďme raději tam, kam nám naše sny ukazují správnou cestu.
Já však dříve musím dojíti tam, kam jdou druzí.
Vždyť tě nezvali a ani tě nevzbudili. Šli sami a ani se neohlédli.
Jaký div! Měli naspěch. I já tedy mám naspěch. Proč? Nevím. Kam? Nevím. Ani nevím, kde jsme. Nestarám se.
Jdeme dlouho. Hvězdy jistě se nachýlily, jsou však za mraky. Tam kdesi jest město a zdá se, že vidím strážný oheň, jenž asi už dohasíná. Ale nevidím nikde ani člověka a neslyším dosud ani hlasu. Snad jsme ztratili směr a musíme tady někde čekati až do rozednění. Nikde nevidím nic. Stálým hleděním do tmy už bolí mě oči a kamení přeskakuje z místa na místo. Vidím jiskry. Slyším krev ve svých žilách místo větru. Nejdu, klopýtám. Počkej, odpočiňme si aspoň chvíli!
Až tam!
Je to daleko?
Nevím, nestarám se. Sám přece jsi říkal, že bys za ten svůj sen chtěl nositi hory na svých ramenou až na konec světa –
Ach, jdu tedy s tebou, třebas nevěřím, že dojdeme dobře! Ty jsi přece měl sen velmi těžký a zlý a já měl sen krásný.
24
Teď nemluv už o snech. Teď –
Co jest?
Zastavili se –
Naši? Hle! Jistě nevědí nyní, kudy dále. Ale aspoň nám řeknou –
Nic nám neřeknou. Už došli.
A což my? Smíme? Vždyť nás nezvali!
Nevím, nestarám se. Ale teď už se nezastavím. Ať zemru až tam!
Vidím denici, tak jako by měla lidskou tvář, oči, ústa. Hledí na mne a mluví jako ta, kterou jsem viděl ve snu. Já se bojím –
Už mě nezdržuj!
A hle, vidím ženu –
Ach, mlč! Ale proč se tak třeseš?
Můj Bože!
25
Rána přes tvář
Slunce se sklánělo. Cestou k městu se ubírali dva muži. Byli nestejní. Jeden, starší a rozložitější, kráčel pohodlně a s vědomím důstojnosti jako člověk, který nemusí počítati, z čeho zaplatí daně, desátky a mzdy, neboť netrpí nouzí. Druhý se zdál nejistější, jako by mu opánky nedržely na nohou, které nestačily utíkati před bědami dnů i nocí. Měli společný cíl, totiž město, které se připravovalo k slavnosti, a oba měli doraziti k bráně, než vyjde první hvězda. Přesto mladší asi nebyl zajedno se starším, cítě, že jsou si cizí a že jen rozmar hodiny je přivedl na křižovatku, odkud musili jíti cestou společnou, nemohouce se minouti bez pozdravu a nezbytných zdvořilostí. Byl by rád pospíšil napřed, důvěřuje v rychlost svých mladších nohou. Ale byl to jen klam. Ten starší, ač se zdálo, že je tělnatější a kráčí pohodlněji, nicméně stačil mladšímu, ať se namáhal, jak chtěl, a ani se nezadýchal.
Čím to bylo? Nu, ať to bylo jakkoliv, bylo to takové a ne jiné.
Šli, mluvíce o počasí, totiž mluvil jen mladší, spíše z roz-
26
paků, kdežto starší jen přizvukoval s tváří naoko vážnou, ale kdo ví, o čem přemýšlel ve skutečnosti. Mladší cítil, že ten starší ho drží, a viděl v něm nepřítele. Byl čím dále nespokojenější. Ale počasí, o němž mluvil, bylo opravdu pěkné. V slávě pozdního jara kraj byl překrásný. Ale což teď měl kdy, aby pokojně pozoroval tvář země? Ten starší byl nesnesitelný. Měl tak protivný pohled. Něco věděl. Ale co? Jistě také chtěl vyzvídati, ale ne jako ten, kdo se ptá, nýbrž jako ten, kdo čeká, až se osoba podezřelá náhle prozradí sama. Byl tak klidný, tak zdvořilý, přívětivý, jako by asi to uměl pouze had, kdyby někdo mu půjčil tělo lidské.
A teď právě docházeli k místu, kde ten mladší se měl setkati s někým, kdo měl přinésti zprávu. Jakousi zprávu. Zprávu o někom, kdo se vlastně už ztratil jako včerejší den, zprávu poněkud divnou a jistě ne uspokojivou, která jako by zprávou ani nebyla. Ale přece jen zprávu.
Už ho viděl. Stál čekaje, obraceje se občas k městu, jako by měl naspěch, aby nezmeškal slavnost, která se začne po východu první hvězdy.
Došli. Nyní mladší se obrátil k společníkovi a chtěl se s ním rozloučiti. Ten však stál, tváře se nechápavým. Vždyť prý všichni mohou společně pokračovati v cestě do města. Čím by mohl jim překážeti? A říkal to všecko spíše očima než ústy a s jakousi potměšilostí, proti níž si žádný nevěděl rady. Jen v tom projevil slušnost, že na chvíli poodstoupil a vyčkal, až se sdělili spolu o své starosti. Slyšel? Rozuměl? Nerozuměl? Těžko říci.
Šli. Mlčeli. Ti dva, jejichž tajemství nepřestávalo býti tajemstvím ani tehdy, když už bylo vysloveno, byli smut-
27
ni. Jejich kroky vázly. Jistě chtěli si říci ještě leccos, nic však jistého, snad jen to, čeho sami se domýšleli a co se jim zdálo.
Ale dotěrný muž, jenž se z neznámých příčin vloudil do jejich společnosti, je pobízel k spěchu.
„Hle,“ pravil, „na západě už se začíná ukazovati záře růžová a do města máme deset honů!“
Ti dva pohlédli k slunci, pak nejistě pozorovali tvář muže, jenž asi byl kupcem. Buď kupcem, či peněžníkem. Zcela jistě. Byl už starší a rozložitější, kráčel klidně a spokojeně jako člověk, který nemusí počítati, z čeho zaplatí daně, desátky a mzdy, neboť netrpí nouzí. Zdál se opravdu nesnesitelný. Měl protivný pohled jako šakal. A jistě chtěl vyzvídati, ale ne jako ten, kdo se ptá, nýbrž jako ten, kdo jen čeká.
Tu však promluvil sám:
„I vy jste ho znali!“
To pronesl s potměšilostí tak mírnou a skrytou, že oběma společníkům se zatajil dech. Teď v něm poznali špeha. Hned však pokračoval:
„Je to div, že každý ho zná, nikdo však o něm neví.“
To uhodl. Na dotvrzenou udeřil holí o kámen a chvíli šel mlčky.
Pozoroval, že je předchází. To však nechtěl, třebas bylo vidno, že sami by si to přáli. Zvolnil krok, obrátil k nim tvář, která jako by pozbývala své strojené přívětivosti a pravil:
„Špatně jste ho hlídali. Špatně. Špatně. Vím, že jste se báli a že se bojíte ještě více od těch dnů, kdy se přihodily ty věci. Měl mnoho nepřátel. Mnoho lidí popuzoval svými
28
slovy a někdy i bil, hlava nehlava, a někdy i přes tvář. Nebylo by divu, kdyby po něm pásli, a kdyby se ti, kteří chodili s ním, báli i o sebe. A jací jste vy? Což vás nemiloval? Vždyť prý některé líbal?“
„Ne však na tvář,“ neprozřetelně promluvil ten, který donesl zprávu, která neměla pro nikoho valné ceny.
„On jim líbal jen nohy.“
„Divná, předivná věc,“ pravil muž, jenž asi byl kupcem: „a kde jsou ti, kterým líbal nohy?“
„Kde jinde, než v městě? Vždyť jsou svátky.“
„A víte o nich? Naleznete je?“
„Ano, doufáme, ovšem nevíme jistě.“
„Vy se bojíte. Nedivím se vám. Měl nepřátel mnoho, zvláště kupců. Já také jsem kupec a míval jsem celé stádo dobytka, ba i sviní. Ne, nebojte se mě, nejsem nečistý. Svině chovám jen pro pohany a ti platí špatně. Ano, to byl ten vtip, že nebylo možno jejich peníze vyměniti než u stolů penězoměnců, kteří seděli v chrámě, a že jsem k nim přišel právě tehdy, když vstupoval on. Mohu říci, že bez sviní, bez pohanů a bez penězoměnců bych se nikdy s ním neseznámil.“
Opřel se o hůl, tleskl rukama a podivně zažertoval.
„Dobré svině! Dobří pohané! Dobří penězoměnci!“
Jeho bezděčným společníkům už opravdu začínalo být úzko. On však nedbaje nezvyklostínezvyklosti té věci a jakoby stržen mocí ducha, mluvil, lehce se pochechtávaje:
„Nevím, byl-li jste i vy tehdy při tom, ale byla to podívaná, jaké nikdy už neuvidíte. Ovšem, jen co je pravda, ani sám nemohu vylíčiti, jak to všechno se sběhlo, třebas jsem byl při tom, vlastně uprostřed toho, neboť nemohl jsem
29
viděti více, než snesly mé oči, ani to srovnávati déle, než mi dovolovala krátkost času a sběh rozličných nahodilostí. Nu, snad byste řekli, že ty svině se mi nevyplatily. Každý zajisté soudí podle sebe. Já zase myslím, že ty svině se mi velice vyplatily. Nu, podívejte se! Co to vidíte tady pod mým okem? To je krvavý pruh. Není ještě tak zhojen, jak se patří, a proto se zdá, ze šilhám. A nyní se podívejte na mé rty, na ten dolní! Nu, vidíte? Neuhodnete, kdo byl původcem zohyzdění mé neblahé tváře? Váš rabbi!
Tak se stalo, že jsem nemohl pozorovati všechno do konce, neboť pak jsem měl v očích plno jisker a tmy, ani křičeti, vyptávati se to nebo ono, neboť rozťatý ret tuze bolel, krev mi kapala na vousy, převrácený stůl mi pohmoždil nohu a lidé mě povalili. Nu, bylo to pěkné, ale krátké! Škoda! Škoda!“
Opět opřel se o hůl, tleskl rukama a podivné zažertoval:
„Dobré svině! Dobří pohané! Dobří penězoměnci!“
Hrůza rostla. Ten kupec se chechtal, což nemohlo slibovati než pomstu a trest pečlivě uvážený. Ani sami mu nemohli odpovídati. A kde pak byl rabbi!
Kupec nedbaje nezvyklosti té věci, mluvil dále, ale teď už se nepochechtával.
„Jen tak se to stalo. Jinak by se to nepřihodilo. On mě udeřil přes tvář a já, překvapen nenadálostí toho činu, stál, neschopen promluviti nebo utéci z místa. Ano, stál jsem mu v cestě; o mou nohu se zachytil stůl, s něhož padaly mince, jiní kolem mne utíkaliutíkali, a tak unikli důtkám, příliš krátkým. A já jsem jen stál jako zmatený býk, který neví kam a kudy, a tím jsem si vysloužil tu druhou ránu. Pak
30
už nevím. Ti druzí mě vytlačili. V očích měl jsem jen mlhu a v ruce jsem držel prázdný měšec. Mnoho lidí se hrnulo za ním dovnitř chrámu, ale já už stál venku. Ale v mlze, která mi nedovolila užívati zraku, ještě stále mi hrozil váš rabbi.“
Jejich kroky vázly. Jistě byli by si rádi všelicos řekli, neboť teď měli strach. Ale dotěrný muž je pobízel k spěchu.
„Ten váš rabbi! Kde je váš rabbi! Což ho nemilujete, že o něm nevíte a že nevědí o něm ani ti, které líbal? Mne udeřil v tvář. Mně hrozil. A jak! Z jeho očí sršely blesky. A jaký měl hlas! Ten váš rabbi! Kdyby věděl, jak v té chvíli byl krásný! Jako král! Kdybych věděl, že zase tam bude! Hle, nyní mám měšec zase plný, neboť prodal jsem ovce. Šel bych k penězoměncům, tam bych čekal, přijde-li, uvidí-li mě a splete-li důtky, aby bil, bil, hlava nehlava, a křičel.
Ty dvě rány, ach, do smrti nezapomenu, jak mě pálily a jak byly sladké! Ty bych nevyměnil ani za políbení jeho úst. Z vás prý některé líbal a vy jste ho neuhlídali. Kde jest? Nevíte? Neřekl vám to? Ach, vás tedy líbal! Ale na mne vzal důtky, mne udeřil, vyháněje mě od své tváře. Jak rád bych ho viděl a neřekl nic jiného než: Rabbi! Ale proč bych ho obtěžoval! Vždyť jistě to nejkrásnější, co mohl mi dáti, už mi dal. Ránu na tvář. Ránu upřímnou, nezapomenutelnou a tvrdou. Vás nebil? Ach, pak ničemu nerozumíte, pak nevíte nic, co je taková rána. Ale nesměji se vám, nemám vám to za zlé. Sám nevím, proč jsem vlastně byl při tom, když rozdával rány. Jiným rozdával chléb. Nu, buďsi! Sám jsem si zasluhoval právě takové rány,
31
jaké rozdával penězoměncům, neboť vlastně jsem také jeden z nich, ne-li horší. To však nebyla rána jako rána. Ach, tu byste nevyměnili ani za všechny statky této země! Vy mlčíte, nechápete. Co vám tedy mám říci? Snad to všechno je tím, že vás nebil, že vás leckdy i líbal –“
Kráčel rychle a teď už jich nepobízel. Šli, klopýtajíce po svém stínu, který stále se prodlužoval, a cítíce v zádech záři růžovou, v níž záhy se zjeví první hvězda. Šli, spěchajíce, neboť nyní se báli, aby jim neutekl, ale netroufali si zdržovati ho slovy. Teď tedy už nepotřeboval on jich, nýbrž oni jeho. On pak, třebas se zdál starší a rozložitější a kráčel jako by pohodlně, byl rychlejší,rychlejší v chůzi a snad nechtěl, aby první hvězda ho překvapila ještě před branou. Měli strach, že zmizí jim s očí, ne-li dříve, tedy za prvním rohem.
Ale před branou kupec náhle obrátil tvář, hledě k horám. Záře růžová se už znatelně odrážela i od jeho tváře, která nyní se zdála čím bližší, tím nepřístupnější, zlá, tvrdá a uštěpačná, i zlotřilá, nepřívětivá a lstivá. Jeho odulé rty sevřel úškleb, jenž však ustoupil vůli či úvaze zlomyslnější. Nyní promluvil na rozloučenou:
„Nevím, nevím, zda se opět s ním shledám, ale, prosím vás, pozdravujte ho!“
Jeho zarudlé oči se podivně vypoulily. Byly veliké, krátkozraké, jako žabí, plné vody a nebe. Záře západu slunce se v nich bezradně odrážela i s tajemnou hvězdou, která vyšla. A byly to oči zřejmě odporné, nesnesitelné a nade vše krásné, neboť nebe i s tou tajemnou hvězdou, která vyšla, aby zvěstovala počátek letnic, bezradně tonula v jejich šířce a hloubce, plné vody a světla.
32
Oči
Tam nechoďte, věřte mi to, že tam straší, a půjdete-li tam, pak aspoň se nedívejte hned u vchodu na levou stranu! Vy se smějete? Nesmějte se mi! Také nevěřím na strašidla a nebojím se potmě ani ve sklepě, kde se páchaly vraždy, ani v příbytcích sebevrahů. Nebojím se ani vzpomínek, ani představ, které vzbuzují hrůzu. Čím mi svět? Ovšem, smrti se bojím, velmi se jí bojím a lhal bych, kdybych řekl, že se jí nebojím. A snad nade všecko bych se bál toho, kdyby někdo mě chtěl zbaviti strachu před ní. Ale to není to. Nestrašívají pouze přízraky, zjevující se jen někde a někdy podle zvláštního rozpoložení a vzrušení mysli. I věci straší. I takové věci, které jsou nehybné, neproměnlivé a které můžete viděti a ohledati kdykoli a kolikrátkoli chcete. Ale chcete-li –
Jsou to oči. Nejsou nikterak neobyčejné, jen poněkud trapné. Jsou žalostné, vyděšené jako oči tvora dodělávajícího, jenž však přes všecku bídu, v níž se octl, a přes všecky zkušenosti, jež jsou zajisté zlé, přece by si rád vyžebronil odklad smrti, třebas naprosto nevyhnutelné, aspoň na
33
chvilku, dostačující byť jen k tomu, aby vydechl v klidu jednou, dvakrát. To se tu a tam stává, ale těžko lze vypověděti, čím ty oči tak dráždí. Jistě tedy se zdá, že takový tvor by měl přivříti oči a s jakousi odevzdaností, ne-li s pýchou a vzdorem, klidně čekati na poslední záškub srdce; neboť takový způsob by nebyl tak pokořující a ani tak hrozný; vždyť zajisté, bojíte-li se tváře smrti, přece chceme svou úzkost aspoň skrýti. V těchto očích však pozorujeme bázeň takovou, že by jistě ji nevymluvil ani anděl: bázeň úplně nahou a ničím se nezakrývající; bázeň tvora, který následkem utrpení pozbyl rozumu a už je jen nedoraženým kusem těla, který dosud snad cítí, už však neví, co chce.
Nelze ovšem se dohadovati, co s tím tvorem, jehož oči sem nahlížejí jako otvorem, vyraženým v příliš chatrné zdi, se skutečně dělo. Jistě byly to věci, na něž lépe jest nedívati se. Zcela jiné je dělati je než pouze pozorovati, zvláště zblízka. Ten bezmocný pohled a úplný nedostatek všeho vzdoru až příliš nám prozrazuje, že zřejmě nespoléhal na svou nevinu, na své právo, či na spravedlnost, která jednou ho pomstí. Jeho oči podobají se očím zvířete nevědomého, či zločince nechápavého, jehož těžko lze přesvědčiti, že jest vinen. A to je to nejtrapnější.
Proč se nezavřou? Necítily by prudkou palčivost a řezavou bolestivost, kterou sdostatek prozrazují krví podlitá, zanícená a opuchlá víčka a to, co je tak nepopsatelné v těch strhaných koutcích i v hrozivém propadávání kamsi dovnitř. To jsou věci! Jak ta zsinalá opuchlina těch zarudlých očí divně svítí! Ale ani se nepřibližujte! Ta kůže je snědá a temná a fialová, ještě živá, nos mrtvolně zaostřený,
34
kosti očnice, prohlubujíce svými sráznými stíny výraz úzkosti, vystupují a derou se vpřed, takže oči jsou obklopeny jejich bílými vysedlinami jako pochmurné jámy v mrtvých lomech. Jsou to ztracené tůně, kalné tůně, mrtvé tůně, jichž se bázlivě děsí, kdežto děti a prostopášníci do nich plivají. Hle, opravdu! Rozeznáváte lesk zaschlého hlenu jako bahenní kal? Ano, svítí to, světélkuje to, je to žluté a zdá se to kupodivu ještě teplé, jako nedávno dobře vyvržené z dobře cvičených úst. Ale raději nesahejte! Vždyť to vidíte, umažete se! Je to zdánlivě zaschlé, ne však zcela.
To však právě je to! Jen pohleďte! Uznáte snad, že bez této barvy by to bylo neúplné a že lesky a stíny, které tvoří tu tvář, by nebyly tím, čím jsou nyní. Není každé to oko jako nádoba, pojímající žluč tajemné msty, jako nádoba připravená k tomu účelu od věčnosti snad až do konce časů?
Nu, není to zajímavé? Nic tak vzácného neuvidíte, ani kdybyste šli až na konec světa. Jistě toto je král. Není jiného krále, jenž si zaslouží lépe toho jména. Vždyť to vidíte! Nevěříte? Jaký by to byl král, kdyby chránil svou tvář, aby ji lidé nepoplivali, a snažil se zakrývat svou bídu. Ten by nestál pak za plivnutí. Ale tento je pravý.
Čeho se tedy bojí?
To už ovšem je choulostivější. Není bezpečno odhalovati hrozná tajemství králů. Chcete ztratit klid, směr své cesty i blažené povědomí svého stavu, jistě poctivě zaslouženého a hodného úcty? Či co vlastně chcete?
Jen si představte, dovedete-li, že by nadešel čas, jenž by pomalu zastřel ty oči svou pavučinou, stále těžší a za-
35
prášenější, až by úplné sešly s očí lidí; že by nadešel čas – ach, řekněte, nezdá se vám, že už v pouhém tom přemýšlení je hrůza všech hrůz?
Ale dosti už! Neuvažujme! Jest to přece jen obraz.
Což však – ožije-li?
36
Hřeb
Vždyť to bylo tak vzácné! Kdopak o tom kdy snil! Všecko, po čem se vzpínají ruce, je tak pochybné, neskutečné, lež na lež, podvod na podvod, jen jedno je pravé: rána, skutečná rána, ať čímkoliv! Čím je chladivý dotek perly, čím je dotek rtů, pohlazení ňader? Čím je tlak zlata, čím je celý svět, přitisknutý k srdci? Jen přeludem, na který se zapomíná jako na vlastní tvář, spatřenou v zrcadle.
Ale rána! Taková opravdová, po jaké se rozeskočí kosti, cvaknou čelisti, pukne kůže, srdce se překotí a všecko se zvrhne! To je něco! Kdo takovou ránu přijme, ihned pochopí, že to není jen zdání, nýbrž pravda. A ten, kdo ji dá? Ach, ten vydává pravdu, tvoří pravdu, stávaje se v té chvíli bleskem. –
Ale do čeho bije blesk? Ach, člověk byl přiveden k správci země. Neměl domova, ani prázdného měšce, znal však tajemství králů a posmíval se jim. Proč? Znal klamnou tvář světa. To by nebylo ojedinělé, to se snese. On však místo světa nabízel sebe. Sám ovšem o tom nikoho nepřesvědčil. Dával na vůli jiným, aby se přesvědčili sami. Nu,
37
řekne se, proč by se měli přesvědčovati! Je někomu něco do toho, co on říkal či říká? Takových by bylo, kteří by chtěli, aby se jimi obtěžoval svět! Lépe si jich nevšímati.
Ale tenhle! Ten dráždil. Dráždí dosud. A nebylo možno si ho nevšimnout. Ach, člověče, odsouzený k tak podivné smrti! Ať si to zasluhoval či nezasluhoval. Zdálo by se, že se nesluší povolovati uzdy hněvu. Hněv je sprostý, svádí k úkonům nedůstojným. Ale –
Nemohl jsem nic jiného. Necítil jsem už nad sebou vlády. Když ho bili, moje ruka se svírala v pěst. Šel jsem také. Ale bylo jich mnoho a na mne se nedostalo. Pak na něho plili. I já k němu běžel, ale v hrdle mi vysýchalo, slina houstla a přilepila se ke kořeni mého jazyka, takže když jsem ji vyplivoval, padla na moji bradu a moje roucho. Byl jsem zahanben, utíral jsem ji a chtěl jsem si nahraditi tento nezdar tím působivější ranou prutem. Tu však právě se stalo, že ti zastřeli tvář a zavázali oči a bili tě, říkajíce ti: Hádej, kdo jest ten, kdo tebe udeřil? To však nebylo to, co jsem hledal. Potřeboval jsem, aby i on mě viděl tak, jako já jsem viděl jeho. Pak ho vodili, kopajíce ho. Také já jsem se rozběhl, ale moje neblahé roucho, na němž dosud neoschla moje slina, zapletlo se mi mezi nohy a upadl jsem. I přidržoval jsem si pak roucho rukou a šel jsem za ním, divě se tomu, jak mě sužuje vztek a jak již dvakráte se ukázala moje směšnost. Tím více jsem si však umiňoval, že musím dosáhnouti zadostiučinění.
Pak mu pletli korunu z trní. Také já jsem přinesl prut s dosti pěknými trny, ale bylo už pozdě. Pak ho korunovali a znova ho bili. Tehdy se mi podařilo vyrvati prut z rukou člověka, jenž si patrně myslil, že na tuto kratochvíli nemá
38
nikdo jiný práva než on. Ale při tomto zápolení se mi prut zlomil v rukou.
Byl jsem bez rady. Poslouchal jsem, jak na Tebe pokřikovali. Byl to náramný řev a křičel jsem také, stoje proti Tobě zcela blízko a snaže se křičeti tak, abys rozeznal můj hlas a podíval se na mne. Ale Ty jsi se nepodíval.
Pak jsem šel. Chtěl jsem zacloumati křížem, který jsi nesl na rameni, abys padl. Ale zezadu jsem to učiniti nechtěl, poněvadž bych neviděl do Tvých očí a Ty bys byl neviděl mne, a zepředu mě nepustili. Obíhal jsem Tě, klopýtaje o kamení a přidržuje si své roucho, na němž stále ještě neuschla slina. A stále jsem doufal, že Tě povalím. Bolely mě už nohy. Bylo vedro a cítil jsem žízeň. Ale ničeho jsem nedosáhl. Vždy jsem přišel už pozdě. Ať jsem křičel, jak chtěl, Ty jsi pohlížel jinam, jinam, jinam, až Ti pohasly oči a unikl dech.
Proč mě k Tobě nepustili! Vždyť jsem potřeboval Tě udeřiti ze všech sil! Nezbavíš se mě! Jsem tady! Držím Tě, nepustím Tě, ani kdybych měl vyvrátiti Tvůj kříž ze země, a vzbudím Tě ranami svého čela třebas i do hřebu, který proráží Tvé nohy. Neslyšíš mě? Nevidíš mě? Ale jistě mě vidíš a jistě mě slyšíš! To se jen tak tváříš, jako bys mě neviděl a neslyšel. Vždyť to není jinak možno! Vždyť cítím i hřeb ve Tvých nohou, jak to v mém čele duní, duní – –
39
Šeptáno knězi
Ach, kdybyste věděl, jak jsem ošklivý!
Díval jsem se dnes na vás. Před tím jsem zevloval na vedlejší oltář, u jehož jednoho sloupu stojí malovaná dřevěná socha, nevím kterého svatého. Je to, či byl to mladý, ztepilý muž ve tmavém, dosti volném rouše s volnými rukávy, s pravicí ohnutou v lokti a pozdviženou k nebi. Poněvadž rukáv byl volný, klesl mu tím zdvižením ruky asi do poloviny lokte, takže ta část zůstala odkryta a jako byjakoby nahá. Na hlavě neměl nic, jen vlasy. Ukazoval obličej, celou hlavu i krk a ještě tedy tu ruku s obnaženým loktem; byl mladý a ztepilý a zdálo se, že měl v sobě mnoho krve i mužné síly a že byl tak prudký a nenasytný, že mu nestačil svět a vztahoval ruku ještě po tom, co je nad ním. Tu jsem si vzpomněl na ženy. Jak by je asi dráždil takový muž, mladý, vášnivý a ušlechtilý, který, stoje před nimi a nad nimi a shlížeje s výše, vztahuje ruku po něčem, co zahanbuje všecky představy smyslů! A hleděl jsem na ten obnažený loket s nevolí a závistí a nepřátelstvím a ptal jsem se sám sebe, proč mě zlobí a tupí a zesměšňuje, když ví,
40
co je v mém nitru – a on jistě to ví! Nu, řekl jsem si, takové ruce by se slušelo, aby byla přibita na kříž, a ten rukáv, který mu spadává do poloviny lokte, měl by býti stržen i s celým tím rouchem. Pak by to už bylo úplné, pak už by se i to, co je v mém nitru, udávilo samo sebou a pak – – jsem se podíval na vás.
Vy tedy ještě nejste dřevěná malovaná socha, ještě dýcháte a stojíte-li nebo přecházíte-li, musíte se namáhati, abyste přemohl slabost stáří a zachoval důstojnost, proti které se všecko tělesné ústrojenství i se všemi útrobami až zoufale brání. A byl jste právě skloněn obličejem téměř až k desce oltářní a mluvil jste výrazným šeptem dosti rychle a jako byjakoby s úzkostlivým vzrušením slova, která nejsou ani modlitboumodlitbou, ani vyznáním, nýbrž pouhou zmínkou, která však způsobují zázrak. A slyšel jsem váš hlas a třebas jsem neslyšel jednotlivosti, věděl jsem dobře, co to říkáte, ale nemyslil jsem na to. Ne. Myslil jsem na vaše ruce, či spíše jen na vaše prsty, a nikoliv na to, co říkáte, poněvadž to bylo pro mou duši příliš těžké a nesnesitelné, nýbrž na vaše rty, na váš hlas a na váš dech. Vaše rty byly zvadlé a unavené, váš hlas prozrazoval námahu, která se nekončí než smrtí, a váš dech mi připomínal, že všichni dodýcháme, ale zvláště, že dodýchám já. A tu jsem začal záviděti tomu, co jste držel v rukou. Říká se tomu chléb. Ještě tam byl kalich a v něm víno s vodou. Sám jsem aspoň viděl, jak jste to tam lil. I záviděl jsem hořce a nemoha té hořkosti snésti, ulevil jsem si slovy:
Tak vida! Takový nicotný kousek toho, čemu se říká chléb, se má dočkati toho, že se z něho stane taková věc, že o ní nelze ani mluviti, ani mysliti, a když se před ní
41
padne tváří k zemi, je to málo, mnohem méně než nic, a i kdyby se před tím shořelo, ještě by to nic nebylo. A což já? Cožpak nejsem více než ten nicotný kousek chleba, i než ta kapka vína a vody? Vím, že jsem špinavý a ošklivý, že sám na sebe nemohu pohlédnouti, aniž bych plakal, ale co je to platno, přece jen ještě stále jsem více než ty věci, které lze buď koupitikoupiti, nebo objednati a zaplatiti mnohem snadněji než leccos jiného. A já bych tak potřeboval, aby některý kněz se mě ujal a udělal se mnou něco, co by bylo nekonečně skrovnější než to, co dělá s tím chlebem a vínem! Kéž by mě tak proměnil třebas ve vlaštovičku nebo holuba! To by mi úplně stačilo k radosti i blaženosti.
Já vím, nebo se aspoň bojím, že vím, co mi odpovíte,odpovíte. Mohl a měl bych tuto nesmyslnou a snad i nenáležitou žádost odmítnouti a potlačiti sám. Ale vím přece, jakou máte moc. A vy to víte také. Pomozte! Vždyť je mi úzko. Prosím vás, pomozte mi!
42
Cesta slávy
Bojíš se jí?
Ach, jak rozkošná a utěšená je cesta touhy, byť byla sebe truchlivější, sebe nebezpečnější, sebe beznadějnější! Vždyť zblízka či zdáli září úsměv, zvoní píseň, voní růže a srdce se potácí sladkou opilostí. Ale cesta slávy? Brr!
Lopata, plivnutí do dlaní a hromada jílu. A to, co je před tím! Ach, obraze slávy!
Ale musíš ji milovat. A kterak bys ji nemiloval! Sláva! Čím bys byl bez slávy? Smetím.
Vyhýbáš se jí, ale marně. Můžeš jíti příkopem, bojíš-li se jíti prostředkem cesty. Můžeš odbočiti na scestí, ale znenadání se ti zjeví ve chvíli, kdy si toho nejméně přeješ. A hledáš-li ji a nemůžeš-li ji nalézti, neboj se, že ji nenalezneš! Nikdy nemůže býti daleko, a kdyby byla sebe dále, v den poslední se opět na ní chtěj nechtěj octneš, neboť jako každá cesta i ona prochází branou smrti.
Nejjistším místem, kde se nevyhnutelně vstupuje na cestu slávy, je smrt. Tam je křižovatka času a věčnosti. Tam se se slávou setká každý; i ten, komu je cizí její jméno,
43
komu je nesnesitelna její tvář a kdo si před ní jen odplivuje. Tam i v největší tmě i člověku bezokému náhle zazáří světlo, byť třebas jen na okamžik, aby pak už nikdy se neobjevilo.
Bojíš se? Boj se! Je to dobré. Ale jdi! Třeseš-li se, třes se! Ale jdi! Zakrýváš-li si oči, zakryj si je! Ale nikoliv tak, abys škvírou mezi prsty neviděl to, co se chystá! Hrbíš-li se, hrb se, ale nevyhýbej se tomu, čemu se vyhnouti nelze! Přijmi ránu! Ať je jakákoliv, přijmi ránu! Boj se, třes se, zakryj si oči, shrb se, ale nevzdávej se radosti nad tím, že přijmeš ránu!
Co můžeš chtíti lepšího? Co je slavnějšího než spravedlnost? Můžeš si vůbec v životě časném představiti slávu té chvíle, až uzříš Tvůrce všech věcí, čekajícího na tebe a právě na tebe a v tom okamžiku pouze na tebe, aby se ti ukázal, aby s tebou mluvil o tajemstvích svých i o tajemstvích tvých a aby ti ukázal cestu, se které se již neodchýlíš? Ať pak ta cesta bude jakákoliv, bude to cesta tvoje, pouze tvoje!
Jdi! Byť bys viděl i propasti hrůzy a plameny pekelné, šlehající až do tvého obličeje, jdi! Uzříš Pána. Budeš před ním státi. Budeš slyšeti, budeš odpovídati, složíš počet a uzříš svou mzdu. Uzříš i svou tvář, které jsi nikdy neviděl, uzříš své nitro a rozluštění všech záhad, které tě mučily a ochromovaly. Uzříš slávu a moc. Poznáš pravdu.
Uslyšíš hlas svého Pána. Ale kdyby jen to! Třebas se to zdá neuvěřitelné, ten hlas nebude to nejúžasnější, neboť uslyšíš něco, nad čím strne i Bůh. A to bude hlas Svaté Panny a Královny nebes, která bude mluviti o tobě a pouze o tobě, a za tebe, a pouze za tebe, a ani On nebude
44
moci odporovati jejímu hlasu, a ty padneš a umřeš sám sobě navěky, navěky, aby z tebe nezbylo nic než to, čím tě učiní sláva.
Jdi! Jdi! Přijmi ránu! A poděkuj za ni!
45
Básník a svět
Úkol básníkův jest dán slovy:
Chvalte Pána všecka pokolení! Chvalte Pána všichni národové!
Týká se to všech národů a věkůvěků, a tedy i nás. Básník má zachovávati svým hlasem historii země. Nečiní-li toho, historie ztrácí se jako voda zpět do hloubky, odkud se pak musí pracně dobývati, nemá-li se ztratiti úplně. Čím byla by trojská válka, kdyby nebylo Homéra?
Podle tíže, šířky a délky časů a podle velikosti činů, které se dějí na zemi, pod zemí i nad zemí, dostává se básníkovi místa přiměřeně vysokého s rozhledem, jaký jeho smyslům dává Duch. Jeho místo jest tedy na nejvyšších horách této země, kam má stoupati za proroky. Jeho místo jest na vysoké věži, výše, než bývají zavěšeny zvony; jeho místo jest mezi strážnými věže. Naslouchá bití kyvadla, jímž se měří nikoli čas denní, nýbrž čas věčný, vidí na obloze a v dálkách obzoru nikoli pouhý den kalendářní, nýbrž den, v němž jsou obsaženy týdny a měsíce a počasí a léta na obou tvářích země. Jest supem i ostřížem, vyletu-
46
jícím nad stáda i nad pusté skalní srázy, na nichž se neudrží ani sníh. Ve chvíli krveprolití pozoruje květ, deroucí se zpod sněhu, a nad mrtvolami naslouchá písni skřivánčí. Rozeznává tváře tvorů, které se prostupují mnohonásobně, jako zachyceny na jedné desce, která zároveň ukazuje tvář člověka, zvířete, anděla a ďábla. Tam, kde jiní se děsí a blednou a schnou, obrací se k Bohu jako dítě a zpívá a tančí píseň pastýřskou, která chválí Pána všech věcí za jeho veliké divy. Tam, kde množství naslouchá svému vlastnímu hlasu, ustupuje stranou jako poutník, který jde k hrobu svatých, potkává průvod, který jde jinam. Slyší mínění světa, ale neposlouchá, vidí, ale nevšímá si, cítí, ale neraduje se spolu, ani neteskní, poněvadž není povolán k tomu, aby chválil svět, nýbrž aby chválil Pána.
Jest zajisté pokorným, odevzdaným a trpělivým sluhou tohoto světa, ale nikoliv podle rozkazů světa, nýbrž podle vnuknutí, které zahřívá květy a rozsvěcuje duhy a očišťuje tvář země. Vyvrhuje ze svého srdce nenávist i strach i všecku dychtivost po věcech, po nichž se třese množství. Nelační po zdechlinách a nelahodí mu jásot jedné hodiny, která mine jako dým a nezanechává po sobě než hořkost a dávivou chuť věcí nečistých. Neboť v jeho dni prolínají se dny mnohé, jeho myšlence není dovoleno, aby se zachycovala jako slina na stéblech kolébající se trávy; odpovídá nikoliv těm, kteří přistupují, aby se hádali s ním, nýbrž Pánu.
Jako kyvadlo hodin jest spravedlivé a netečné k tomu, jsou-li na zemi mraky, noc či den, jako bití hodin zaznívá bez ohledu na to, co se rozléhá po ulicích a jakou ozvěnu dávají hory, jako rafije postupuje netečna k tomu, kdy se
47
na orloji dotkne místa, na němž jest poznamenána zkáza a smrt, tak jest i srdce básníkovo připraveno k tomu, aby na rozkaz Boží pohlédlo na věci, připravené nikoli tohoto dne od těch, kteří se domnívají, že tyto věci jsou v jejich moci, nýbrž připravené odedávna jako soli v písčinách zřídel a jako láva v nitru země. S důvěrou v Pána všech věcí bez bázně a bez pohnutí naslouchá třesení země a pozoruje proudy ohně i ledu, zsinalost lidí, soužení národů, stánystíny bloudících živých a zjevení mrtvých. Diví se, chválí však Boha, neboť dobrý jest. A jistě není nic úžasnějšího a krásnějšího než vidění skutků Božích, a jakkoli tají se dech a povědomí lidského zrození, přirození a hynutí naplňuje mrazem jeho žíly a dutiny kostí, přece cítí, že jedině spravedlivou odpovědí jeho srdce jest nejvyšší výkřik chvály a díkučinění. Neboť nic není vznešenějšího než spravedlnost a toliko spravedlnost jest to, co Pán všech věcí odhaluje očím básníkovým.
Jak ubohé jest to, co očím básníkovým mohou ukázat všichni lidé celého světa, shromáždění k uctívání své tváře! Jsou to věci, při nichž duše básníkova upadá v spánek, z něhož jej vzbouzí hlad pouští. Což nelze snad z kamenů učiniti chleby a vzbuditi syny Abrahamovy? Chudý jest svět a žalostná jest podívaná na zástupy, které nepoznávají, jak jsou ohavné, dokud se nevrhnou na tvář, aby dobrořečili Pánu.
V čem jiném jest síla, v čem jiném jest krása, v čem jiném jest důvěřovaní?
Hodiny jdou. Lidé odměřují čas a počítají jako slepí své kroky, doufajíce ve stálost země, která se neotevře, dokud nepřijde čas. Ó srdce, nevykřikni, až přijde ta chvíle a
48
duch uzří věci nové! Nezapomeň, že máš křídla! Nezapomeň, že jsi vyvoleno k společenství těch, pro něž pominul čas a prostor a kteří s výsostí nekonečných vládnou národům! Neobracej se tam, dokud jsi vytrženo! Tvé utrpení jest odděleno. Nebude to utrpení snadné. I ty musíš býti zničeno ohněm bolesti. Ale nepřijímej toho, co není tvé! Tvůj soud jest jiný, tvůj žalář jest jiný, tvé vykoupení jest jiné. A nedoufej než v to, co tě uneslo do samoty hladu a do výše závratí a do dálek, z nichž už se vrátiti nesmíš, nechceš-li zahynouti na věky!
Jest básník sluhou, pokorným, odevzdaným a trpělivým. Ale nikoli sluhou těch, kteří přicházejí, aby se s ním přeli. Jeho slovo jest chráněno jako květ, dokud nevydá své vůně a krásy, jako pták, dokud nedozpívá, jako strom, dokud nedoroste, aby na jeho vrcholu mohla za noci usedati nejkrásnější z hvězd. Pak odchází. Kam? Podle věrnosti a stálosti či podle nedůvěry a nestálosti svého srdce. Kéž jest příkladem! Kéž nikdy nedá pohoršení činem malomyslným, kéž nikdy se ze slabosti nevzdá světu a ničemným námluvám jeho, kéž odejde zemdlen a zmučen a vyvržen jako hadr a prach, ale kéž se nepokoří před nikým jiným, než před tím, kdo ho učinil a kdo opět ho povolává! Strašné jest pohoršení, které duch dává svým pádem. Lépe tomu člověku, kdyby se byl býval nenarodil!
A tak všecky věci jako by se děly pro něho, aby se jeho prsty v nich probíraly jako ve strunách, laděných silou ohně a zemětřesení, aby se v nich probíraly jako v barvách, z jejichž kalu má vzniknouti obraz veliké krásy, neviděné z nížin a z blízkosti těla, ale viděné z výše.
Jinak ve skutečnosti pravdy zní pokřik a hluk, řev, jásot
49
i pláč. Jinak se ukazuje shon světa v zrcadle duší než v zrcadle hmoty. Jest to zajisté obraz úžasnější a velkolepější než to, čím jsou naplněny ubohé oči lidské. A to proto, že ve všem tom patrna jest práce Boží, která jest uměním dokonalým, uměním nejvyšším, které však jest skryto až do času.
Ohavné zdálo by se všecko usilování a zmatení lidské a stýskalo by se živu býti, kdyby nebylo jiné skutečnosti, než jest vědomí lidské. Pak by nebylo básníků. Ale právě přítomnost básníků má býti znamením všem lidem zarmouceným, že dosud lze věřiti v slávu Ducha a v umění Boží.
Básníku, viz, kdo jsi!
[50]
Obsah
Nemiloval bych tě7
Sedí hospodář9
Žena13
Noční cesta20
Rána přes tvář26
Oči33
Hřeb37
Šeptáno knězi40
Cesta slávy43
Básník a svět46
[53]
Tam
JAROSLAV DURYCH
Vydalo nakladatelství Růže
České Budějovice roku 1968
jako svou 150. publikaci.
Odpovědný redaktor Jan Mareš.
Výtvarný redaktor Jiří Müller.
Vytiskla Stráž, n. p., Vimperk.
Obálku navrhl a graficky upravil
Jan Solpera.
1,46 AA, 1,53 VA.
JKNV škol.
První vydaní v nákladu 1200 výtisků,
z toho 500 výtisků jako příležitostný tisk
k Novému roku 1969.
Cena 7 Kčs.
43-022-68.
13/33
E: mk; 2006
[55]