Oči

Jaroslav Durych

Oči
Tam nechoďte, věřte mi to, že tam straší, a půjdete-li tam, pak aspoň se nedívejte hned u vchodu na levou stranu! Vy se smějete? Nesmějte se mi! Také nevěřím na strašidla a nebojím se potmě ani ve sklepě, kde se páchaly vraždy, ani v příbytcích sebevrahů. Nebojím se ani vzpomínek, ani představ, které vzbuzují hrůzu. Čím mi svět? Ovšem, smrti se bojím, velmi se jí bojím a lhal bych, kdybych řekl, že se jí nebojím. A snad nade všecko bych se bál toho, kdyby někdo mě chtěl zbaviti strachu před ní. Ale to není to. Nestrašívají pouze přízraky, zjevující se jen někde a někdy podle zvláštního rozpoložení a vzrušení mysli. I věci straší. I takové věci, které jsou nehybné, neproměnlivé a které můžete viděti a ohledati kdykoli a kolikrátkoli chcete. Ale chcete-li – Jsou to oči. Nejsou nikterak neobyčejné, jen poněkud trapné. Jsou žalostné, vyděšené jako oči tvora dodělávajícího, jenž však přes všecku bídu, v níž se octl, a přes všecky zkušenosti, jež jsou zajisté zlé, přece by si rád vyžebronil odklad smrti, třebas naprosto nevyhnutelné, aspoň na 33 chvilku, dostačující byť jen k tomu, aby vydechl v klidu jednou, dvakrát. To se tu a tam stává, ale těžko lze vypověděti, čím ty oči tak dráždí. Jistě tedy se zdá, že takový tvor by měl přivříti oči a s jakousi odevzdaností, ne-li s pýchou a vzdorem, klidně čekati na poslední záškub srdce; neboť takový způsob by nebyl tak pokořující a ani tak hrozný; vždyť zajisté, bojíte-li se tváře smrti, přece chceme svou úzkost aspoň skrýti. V těchto očích však pozorujeme bázeň takovou, že by jistě ji nevymluvil ani anděl: bázeň úplně nahou a ničím se nezakrývající; bázeň tvora, který následkem utrpení pozbyl rozumu a už je jen nedoraženým kusem těla, který dosud snad cítí, už však neví, co chce. Nelze ovšem se dohadovati, co s tím tvorem, jehož oči sem nahlížejí jako otvorem, vyraženým v příliš chatrné zdi, se skutečně dělo. Jistě byly to věci, na něž lépe jest nedívati se. Zcela jiné je dělati je než pouze pozorovati, zvláště zblízka. Ten bezmocný pohled a úplný nedostatek všeho vzdoru až příliš nám prozrazuje, že zřejmě nespoléhal na svou nevinu, na své právo, či na spravedlnost, která jednou ho pomstí. Jeho oči podobají se očím zvířete nevědomého, či zločince nechápavého, jehož těžko lze přesvědčiti, že jest vinen. A to je to nejtrapnější. Proč se nezavřou? Necítily by prudkou palčivost a řezavou bolestivost, kterou sdostatek prozrazují krví podlitá, zanícená a opuchlá víčka a to, co je tak nepopsatelné v těch strhaných koutcích i v hrozivém propadávání kamsi dovnitř. To jsou věci! Jak ta zsinalá opuchlina těch zarudlých očí divně svítí! Ale ani se nepřibližujte! Ta kůže je snědá a temná a fialová, ještě živá, nos mrtvolně zaostřený, 34 kosti očnice, prohlubujíce svými sráznými stíny výraz úzkosti, vystupují a derou se vpřed, takže oči jsou obklopeny jejich bílými vysedlinami jako pochmurné jámy v mrtvých lomech. Jsou to ztracené tůně, kalné tůně, mrtvé tůně, jichž se bázlivě děsí, kdežto děti a prostopášníci do nich plivají. Hle, opravdu! Rozeznáváte lesk zaschlého hlenu jako bahenní kal? Ano, svítí to, světélkuje to, je to žluté a zdá se to kupodivu ještě teplé, jako nedávno dobře vyvržené z dobře cvičených úst. Ale raději nesahejte! Vždyť to vidíte, umažete se! Je to zdánlivě zaschlé, ne však zcela. To však právě je to! Jen pohleďte! Uznáte snad, že bez této barvy by to bylo neúplné a že lesky a stíny, které tvoří tu tvář, by nebyly tím, čím jsou nyní. Není každé to oko jako nádoba, pojímající žluč tajemné msty, jako nádoba připravená k tomu účelu od věčnosti snad až do konce časů? Nu, není to zajímavé? Nic tak vzácného neuvidíte, ani kdybyste šli až na konec světa. Jistě toto je král. Není jiného krále, jenž si zaslouží lépe toho jména. Vždyť to vidíte! Nevěříte? Jaký by to byl král, kdyby chránil svou tvář, aby ji lidé nepoplivali, a snažil se zakrývat svou bídu. Ten by nestál pak za plivnutí. Ale tento je pravý. Čeho se tedy bojí? To už ovšem je choulostivější. Není bezpečno odhalovati hrozná tajemství králů. Chcete ztratit klid, směr své cesty i blažené povědomí svého stavu, jistě poctivě zaslouženého a hodného úcty? Či co vlastně chcete? Jen si představte, dovedete-li, že by nadešel čas, jenž by pomalu zastřel ty oči svou pavučinou, stále těžší a za- 35 prášenější, až by úplné sešly s očí lidí; že by nadešel čas – ach, řekněte, nezdá se vám, že už v pouhém tom přemýšlení je hrůza všech hrůz? Ale dosti už! Neuvažujme! Jest to přece jen obraz. Což však – ožije-li? 36