Rána přes tvář
Slunce se sklánělo. Cestou k městu se ubírali dva muži. Byli nestejní. Jeden, starší a rozložitější, kráčel pohodlně a s vědomím důstojnosti jako člověk, který nemusí počítati, z čeho zaplatí daně, desátky a mzdy, neboť netrpí nouzí. Druhý se zdál nejistější, jako by mu opánky nedržely na nohou, které nestačily utíkati před bědami dnů i nocí. Měli společný cíl, totiž město, které se připravovalo k slavnosti, a oba měli doraziti k bráně, než vyjde první hvězda. Přesto mladší asi nebyl zajedno se starším, cítě, že jsou si cizí a že jen rozmar hodiny je přivedl na křižovatku, odkud musili jíti cestou společnou, nemohouce se minouti bez pozdravu a nezbytných zdvořilostí. Byl by rád pospíšil napřed, důvěřuje v rychlost svých mladších nohou. Ale byl to jen klam. Ten starší, ač se zdálo, že je tělnatější a kráčí pohodlněji, nicméně stačil mladšímu, ať se namáhal, jak chtěl, a ani se nezadýchal.
Čím to bylo? Nu, ať to bylo jakkoliv, bylo to takové a ne jiné.
Šli, mluvíce o počasí, totiž mluvil jen mladší, spíše z roz-
26
paků, kdežto starší jen přizvukoval s tváří naoko vážnou, ale kdo ví, o čem přemýšlel ve skutečnosti. Mladší cítil, že ten starší ho drží, a viděl v něm nepřítele. Byl čím dále nespokojenější. Ale počasí, o němž mluvil, bylo opravdu pěkné. V slávě pozdního jara kraj byl překrásný. Ale což teď měl kdy, aby pokojně pozoroval tvář země? Ten starší byl nesnesitelný. Měl tak protivný pohled. Něco věděl. Ale co? Jistě také chtěl vyzvídati, ale ne jako ten, kdo se ptá, nýbrž jako ten, kdo čeká, až se osoba podezřelá náhle prozradí sama. Byl tak klidný, tak zdvořilý, přívětivý, jako by asi to uměl pouze had, kdyby někdo mu půjčil tělo lidské.
A teď právě docházeli k místu, kde ten mladší se měl setkati s někým, kdo měl přinésti zprávu. Jakousi zprávu. Zprávu o někom, kdo se vlastně už ztratil jako včerejší den, zprávu poněkud divnou a jistě ne uspokojivou, která jako by zprávou ani nebyla. Ale přece jen zprávu.
Už ho viděl. Stál čekaje, obraceje se občas k městu, jako by měl naspěch, aby nezmeškal slavnost, která se začne po východu první hvězdy.
Došli. Nyní mladší se obrátil k společníkovi a chtěl se s ním rozloučiti. Ten však stál, tváře se nechápavým. Vždyť prý všichni mohou společně pokračovati v cestě do města. Čím by mohl jim překážeti? A říkal to všecko spíše očima než ústy a s jakousi potměšilostí, proti níž si žádný nevěděl rady. Jen v tom projevil slušnost, že na chvíli poodstoupil a vyčkal, až se sdělili spolu o své starosti. Slyšel? Rozuměl? Nerozuměl? Těžko říci.
Šli. Mlčeli. Ti dva, jejichž tajemství nepřestávalo býti tajemstvím ani tehdy, když už bylo vysloveno, byli smut-
27
ni. Jejich kroky vázly. Jistě chtěli si říci ještě leccos, nic však jistého, snad jen to, čeho sami se domýšleli a co se jim zdálo.
Ale dotěrný muž, jenž se z neznámých příčin vloudil do jejich společnosti, je pobízel k spěchu.
„Hle,“ pravil, „na západě už se začíná ukazovati záře růžová a do města máme deset honů!“
Ti dva pohlédli k slunci, pak nejistě pozorovali tvář muže, jenž asi byl kupcem. Buď kupcem, či peněžníkem. Zcela jistě. Byl už starší a rozložitější, kráčel klidně a spokojeně jako člověk, který nemusí počítati, z čeho zaplatí daně, desátky a mzdy, neboť netrpí nouzí. Zdál se opravdu nesnesitelný. Měl protivný pohled jako šakal. A jistě chtěl vyzvídati, ale ne jako ten, kdo se ptá, nýbrž jako ten, kdo jen čeká.
Tu však promluvil sám:
„I vy jste ho znali!“
To pronesl s potměšilostí tak mírnou a skrytou, že oběma společníkům se zatajil dech. Teď v něm poznali špeha. Hned však pokračoval:
„Je to div, že každý ho zná, nikdo však o něm neví.“
To uhodl. Na dotvrzenou udeřil holí o kámen a chvíli šel mlčky.
Pozoroval, že je předchází. To však nechtěl, třebas bylo vidno, že sami by si to přáli. Zvolnil krok, obrátil k nim tvář, která jako by pozbývala své strojené přívětivosti a pravil:
„Špatně jste ho hlídali. Špatně. Špatně. Vím, že jste se báli a že se bojíte ještě více od těch dnů, kdy se přihodily ty věci. Měl mnoho nepřátel. Mnoho lidí popuzoval svými
28
slovy a někdy i bil, hlava nehlava, a někdy i přes tvář. Nebylo by divu, kdyby po něm pásli, a kdyby se ti, kteří chodili s ním, báli i o sebe. A jací jste vy? Což vás nemiloval? Vždyť prý některé líbal?“
„Ne však na tvář,“ neprozřetelně promluvil ten, který donesl zprávu, která neměla pro nikoho valné ceny.
„On jim líbal jen nohy.“
„Divná, předivná věc,“ pravil muž, jenž asi byl kupcem: „a kde jsou ti, kterým líbal nohy?“
„Kde jinde, než v městě? Vždyť jsou svátky.“
„A víte o nich? Naleznete je?“
„Ano, doufáme, ovšem nevíme jistě.“
„Vy se bojíte. Nedivím se vám. Měl nepřátel mnoho, zvláště kupců. Já také jsem kupec a míval jsem celé stádo dobytka, ba i sviní. Ne, nebojte se mě, nejsem nečistý. Svině chovám jen pro pohany a ti platí špatně. Ano, to byl ten vtip, že nebylo možno jejich peníze vyměniti než u stolů penězoměnců, kteří seděli v chrámě, a že jsem k nim přišel právě tehdy, když vstupoval on. Mohu říci, že bez sviní, bez pohanů a bez penězoměnců bych se nikdy s ním neseznámil.“
Opřel se o hůl, tleskl rukama a podivně zažertoval.
„Dobré svině! Dobří pohané! Dobří penězoměnci!“
Jeho bezděčným společníkům už opravdu začínalo být úzko. On však nedbaje nezvyklostínezvyklosti té věci a jakoby stržen mocí ducha, mluvil, lehce se pochechtávaje:
„Nevím, byl-li jste i vy tehdy při tom, ale byla to podívaná, jaké nikdy už neuvidíte. Ovšem, jen co je pravda, ani sám nemohu vylíčiti, jak to všechno se sběhlo, třebas jsem byl při tom, vlastně uprostřed toho, neboť nemohl jsem
29
viděti více, než snesly mé oči, ani to srovnávati déle, než mi dovolovala krátkost času a sběh rozličných nahodilostí. Nu, snad byste řekli, že ty svině se mi nevyplatily. Každý zajisté soudí podle sebe. Já zase myslím, že ty svině se mi velice vyplatily. Nu, podívejte se! Co to vidíte tady pod mým okem? To je krvavý pruh. Není ještě tak zhojen, jak se patří, a proto se zdá, ze šilhám. A nyní se podívejte na mé rty, na ten dolní! Nu, vidíte? Neuhodnete, kdo byl původcem zohyzdění mé neblahé tváře? Váš rabbi!
Tak se stalo, že jsem nemohl pozorovati všechno do konce, neboť pak jsem měl v očích plno jisker a tmy, ani křičeti, vyptávati se to nebo ono, neboť rozťatý ret tuze bolel, krev mi kapala na vousy, převrácený stůl mi pohmoždil nohu a lidé mě povalili. Nu, bylo to pěkné, ale krátké! Škoda! Škoda!“
Opět opřel se o hůl, tleskl rukama a podivné zažertoval:
„Dobré svině! Dobří pohané! Dobří penězoměnci!“
Hrůza rostla. Ten kupec se chechtal, což nemohlo slibovati než pomstu a trest pečlivě uvážený. Ani sami mu nemohli odpovídati. A kde pak byl rabbi!
Kupec nedbaje nezvyklosti té věci, mluvil dále, ale teď už se nepochechtával.
„Jen tak se to stalo. Jinak by se to nepřihodilo. On mě udeřil přes tvář a já, překvapen nenadálostí toho činu, stál, neschopen promluviti nebo utéci z místa. Ano, stál jsem mu v cestě; o mou nohu se zachytil stůl, s něhož padaly mince, jiní kolem mne utíkaliutíkali, a tak unikli důtkám, příliš krátkým. A já jsem jen stál jako zmatený býk, který neví kam a kudy, a tím jsem si vysloužil tu druhou ránu. Pak
30
už nevím. Ti druzí mě vytlačili. V očích měl jsem jen mlhu a v ruce jsem držel prázdný měšec. Mnoho lidí se hrnulo za ním dovnitř chrámu, ale já už stál venku. Ale v mlze, která mi nedovolila užívati zraku, ještě stále mi hrozil váš rabbi.“
Jejich kroky vázly. Jistě byli by si rádi všelicos řekli, neboť teď měli strach. Ale dotěrný muž je pobízel k spěchu.
„Ten váš rabbi! Kde je váš rabbi! Což ho nemilujete, že o něm nevíte a že nevědí o něm ani ti, které líbal? Mne udeřil v tvář. Mně hrozil. A jak! Z jeho očí sršely blesky. A jaký měl hlas! Ten váš rabbi! Kdyby věděl, jak v té chvíli byl krásný! Jako král! Kdybych věděl, že zase tam bude! Hle, nyní mám měšec zase plný, neboť prodal jsem ovce. Šel bych k penězoměncům, tam bych čekal, přijde-li, uvidí-li mě a splete-li důtky, aby bil, bil, hlava nehlava, a křičel.
Ty dvě rány, ach, do smrti nezapomenu, jak mě pálily a jak byly sladké! Ty bych nevyměnil ani za políbení jeho úst. Z vás prý některé líbal a vy jste ho neuhlídali. Kde jest? Nevíte? Neřekl vám to? Ach, vás tedy líbal! Ale na mne vzal důtky, mne udeřil, vyháněje mě od své tváře. Jak rád bych ho viděl a neřekl nic jiného než: Rabbi! Ale proč bych ho obtěžoval! Vždyť jistě to nejkrásnější, co mohl mi dáti, už mi dal. Ránu na tvář. Ránu upřímnou, nezapomenutelnou a tvrdou. Vás nebil? Ach, pak ničemu nerozumíte, pak nevíte nic, co je taková rána. Ale nesměji se vám, nemám vám to za zlé. Sám nevím, proč jsem vlastně byl při tom, když rozdával rány. Jiným rozdával chléb. Nu, buďsi! Sám jsem si zasluhoval právě takové rány,
31
jaké rozdával penězoměncům, neboť vlastně jsem také jeden z nich, ne-li horší. To však nebyla rána jako rána. Ach, tu byste nevyměnili ani za všechny statky této země! Vy mlčíte, nechápete. Co vám tedy mám říci? Snad to všechno je tím, že vás nebil, že vás leckdy i líbal –“
Kráčel rychle a teď už jich nepobízel. Šli, klopýtajíce po svém stínu, který stále se prodlužoval, a cítíce v zádech záři růžovou, v níž záhy se zjeví první hvězda. Šli, spěchajíce, neboť nyní se báli, aby jim neutekl, ale netroufali si zdržovati ho slovy. Teď tedy už nepotřeboval on jich, nýbrž oni jeho. On pak, třebas se zdál starší a rozložitější a kráčel jako by pohodlně, byl rychlejší,rychlejší v chůzi a snad nechtěl, aby první hvězda ho překvapila ještě před branou. Měli strach, že zmizí jim s očí, ne-li dříve, tedy za prvním rohem.
Ale před branou kupec náhle obrátil tvář, hledě k horám. Záře růžová se už znatelně odrážela i od jeho tváře, která nyní se zdála čím bližší, tím nepřístupnější, zlá, tvrdá a uštěpačná, i zlotřilá, nepřívětivá a lstivá. Jeho odulé rty sevřel úškleb, jenž však ustoupil vůli či úvaze zlomyslnější. Nyní promluvil na rozloučenou:
„Nevím, nevím, zda se opět s ním shledám, ale, prosím vás, pozdravujte ho!“
Jeho zarudlé oči se podivně vypoulily. Byly veliké, krátkozraké, jako žabí, plné vody a nebe. Záře západu slunce se v nich bezradně odrážela i s tajemnou hvězdou, která vyšla. A byly to oči zřejmě odporné, nesnesitelné a nade vše krásné, neboť nebe i s tou tajemnou hvězdou, která vyšla, aby zvěstovala počátek letnic, bezradně tonula v jejich šířce a hloubce, plné vody a světla.
32