Hřeb
Vždyť to bylo tak vzácné! Kdopak o tom kdy snil! Všecko, po čem se vzpínají ruce, je tak pochybné, neskutečné, lež na lež, podvod na podvod, jen jedno je pravé: rána, skutečná rána, ať čímkoliv! Čím je chladivý dotek perly, čím je dotek rtů, pohlazení ňader? Čím je tlak zlata, čím je celý svět, přitisknutý k srdci? Jen přeludem, na který se zapomíná jako na vlastní tvář, spatřenou v zrcadle.
Ale rána! Taková opravdová, po jaké se rozeskočí kosti, cvaknou čelisti, pukne kůže, srdce se překotí a všecko se zvrhne! To je něco! Kdo takovou ránu přijme, ihned pochopí, že to není jen zdání, nýbrž pravda. A ten, kdo ji dá? Ach, ten vydává pravdu, tvoří pravdu, stávaje se v té chvíli bleskem. –
Ale do čeho bije blesk? Ach, člověk byl přiveden k správci země. Neměl domova, ani prázdného měšce, znal však tajemství králů a posmíval se jim. Proč? Znal klamnou tvář světa. To by nebylo ojedinělé, to se snese. On však místo světa nabízel sebe. Sám ovšem o tom nikoho nepřesvědčil. Dával na vůli jiným, aby se přesvědčili sami. Nu,
37
řekne se, proč by se měli přesvědčovati! Je někomu něco do toho, co on říkal či říká? Takových by bylo, kteří by chtěli, aby se jimi obtěžoval svět! Lépe si jich nevšímati.
Ale tenhle! Ten dráždil. Dráždí dosud. A nebylo možno si ho nevšimnout. Ach, člověče, odsouzený k tak podivné smrti! Ať si to zasluhoval či nezasluhoval. Zdálo by se, že se nesluší povolovati uzdy hněvu. Hněv je sprostý, svádí k úkonům nedůstojným. Ale –
Nemohl jsem nic jiného. Necítil jsem už nad sebou vlády. Když ho bili, moje ruka se svírala v pěst. Šel jsem také. Ale bylo jich mnoho a na mne se nedostalo. Pak na něho plili. I já k němu běžel, ale v hrdle mi vysýchalo, slina houstla a přilepila se ke kořeni mého jazyka, takže když jsem ji vyplivoval, padla na moji bradu a moje roucho. Byl jsem zahanben, utíral jsem ji a chtěl jsem si nahraditi tento nezdar tím působivější ranou prutem. Tu však právě se stalo, že ti zastřeli tvář a zavázali oči a bili tě, říkajíce ti: Hádej, kdo jest ten, kdo tebe udeřil? To však nebylo to, co jsem hledal. Potřeboval jsem, aby i on mě viděl tak, jako já jsem viděl jeho. Pak ho vodili, kopajíce ho. Také já jsem se rozběhl, ale moje neblahé roucho, na němž dosud neoschla moje slina, zapletlo se mi mezi nohy a upadl jsem. I přidržoval jsem si pak roucho rukou a šel jsem za ním, divě se tomu, jak mě sužuje vztek a jak již dvakráte se ukázala moje směšnost. Tím více jsem si však umiňoval, že musím dosáhnouti zadostiučinění.
Pak mu pletli korunu z trní. Také já jsem přinesl prut s dosti pěknými trny, ale bylo už pozdě. Pak ho korunovali a znova ho bili. Tehdy se mi podařilo vyrvati prut z rukou člověka, jenž si patrně myslil, že na tuto kratochvíli nemá
38
nikdo jiný práva než on. Ale při tomto zápolení se mi prut zlomil v rukou.
Byl jsem bez rady. Poslouchal jsem, jak na Tebe pokřikovali. Byl to náramný řev a křičel jsem také, stoje proti Tobě zcela blízko a snaže se křičeti tak, abys rozeznal můj hlas a podíval se na mne. Ale Ty jsi se nepodíval.
Pak jsem šel. Chtěl jsem zacloumati křížem, který jsi nesl na rameni, abys padl. Ale zezadu jsem to učiniti nechtěl, poněvadž bych neviděl do Tvých očí a Ty bys byl neviděl mne, a zepředu mě nepustili. Obíhal jsem Tě, klopýtaje o kamení a přidržuje si své roucho, na němž stále ještě neuschla slina. A stále jsem doufal, že Tě povalím. Bolely mě už nohy. Bylo vedro a cítil jsem žízeň. Ale ničeho jsem nedosáhl. Vždy jsem přišel už pozdě. Ať jsem křičel, jak chtěl, Ty jsi pohlížel jinam, jinam, jinam, až Ti pohasly oči a unikl dech.
Proč mě k Tobě nepustili! Vždyť jsem potřeboval Tě udeřiti ze všech sil! Nezbavíš se mě! Jsem tady! Držím Tě, nepustím Tě, ani kdybych měl vyvrátiti Tvůj kříž ze země, a vzbudím Tě ranami svého čela třebas i do hřebu, který proráží Tvé nohy. Neslyšíš mě? Nevidíš mě? Ale jistě mě vidíš a jistě mě slyšíš! To se jen tak tváříš, jako bys mě neviděl a neslyšel. Vždyť to není jinak možno! Vždyť cítím i hřeb ve Tvých nohou, jak to v mém čele duní, duní – –
39