Žena
Tmy se zdvíhaly do korun stromů a modravý úsvit už otřásal tichem. Do nohou vstupovalo opět odhodlání a únava, která zestydla přes noc, se počala rozlévati po celém těle. Zastřené smysly se pomalu vyjasňovaly; už vnímaly tlukot srdce. Pomalu vynořovala se paměť z hlubin mdloby.
Byl jakýsi chlad jako za jitřních stínů, ač nikoliv svěží. Mech nestudil, nesvítila rosa v pavučinách, žádný živočich nevydal hlasu. V útrobách žebral hlad, ale oči se neohlížely ani po vodě, ani po plodech lesních a zdálo se, že by ústa ani nemohla otevříti pro zvláštní hořkost, která se v nich slévala z celého těla.
Tělo se vyklonilo, nohy se rozpomněly a vyšly. Hlava se nevzpřímila, oči, toužíce po hlubinách země, dosud se poddávaly své tíži, takže se zrcadlilo v nich vše, co bylo v kamení, mezi kořeny, v mechu. Odpočíval tam suchý slimák, zkroucený červ, uschlý brouk. Mech se lámal, kořeny praštěly trouchnivinou, žádný kámen nebyl usazen pevně.
Pomalu sestupoval úsvit dne a doléhal tíží stále přibývající. Les se rozestoupil. Ze země vystupovaly duté paře-
13
zy, dlouhé lodyhy náprstníků a kopřiv. Na obloze, která zdála se modrá, se ukázal oblak; zdál se bílý a modrý; vlekl na spodině rezavý odraz jako spáleninu a pohyboval se velmi těžce. Tu zahlédly oči na ohnutých větvích okrajových stromů černé skvrny. Byli to ptáci, velicí, nehybní a smutní; ptáci, kteří na jiných místech a v jiných časech jistě se ukrývají jako lupiči nebo samotáři v místech neviditelných; zde seděli však jako vyhnanci, kteří se děsí vzpomínky na návrat do svých bývalých sídel a nemohou nikam jinam.
Posléze ukázal se mezi korunami a uschlými větvemi první pohyb. Podle míhajících se obrysů byli to také ptáci a tu bylo již zřejmo, proč ti velicí černí ptáci tak strnule sedí na okraji těchto míst a nikdy se už neodváží dovnitř.
Ptáci, kteří se usídlili uvnitř lesa, byli napolo lysí, oškubaní nebo vypelíchaní, neboť se neukazovala na nich krev, ani pysky, ani známky nemocí ptačích. Ani nebyli tak lysí jako netopýři. Jejich hlavy se podobaly hlavám hadím, i z očí jim zářil rudý palčivý blesk; ale jako by na všecka místa, na která může padati déšť, napadlo malomocenství či nějaký mor, byli na vrchu křídel i na hřbetě jako z vosku. Poletovali dosti nízko; jejich křídla snad neměla sil, aby se vznesla. Ale hlavy jejich se podobaly hlavám hadím; také z úst místo skřeku jim vycházel sykot. Tak poletovali v tomto lese, ač bylo jich málo, snad jen jediný pár; a chvílemi poletovali zcela neslyšitelně, takže s leknutím spatřovaly je oči až v poslední chvíli.
Pak se ukázala jakási stezka, zcela nepochopitelná; jistě nebylo nikdy nikoho, kdo by po ní kráčel. Také se probou-
14
zeli černí pavouci a váhavě soukali se po svých sítích. Pak se nížily stromy a na suché pláni chřadl podrost, zkažený mniškou. Stezka se rozšiřovala a písek, v němž nebylo stop žádné zvěře, se prohluboval, ale kamení vyčnívalo z něho hranami jakoby nabroušenými. V suché, spálené trávě se nehnulo nic; rezavé jehličí praskalo suchem, ale neopadaválo.
Náhle z prostředka cesty se vyvalila zmije. Nohy, jež dosud se vlekly, zrychlily krok, ač velmi těžce, a strach unavený se proměnil rychle v strach náhlý. Ale zmije již doléhala jako ze zoufalství; i jí bylo teskno. Na obloze zářilo cosi jako slunce, na těle vystupovalo cosi jako pot. Mnohé věci byly ztlačeny v zapomenutí a nic nevnímaly už oči mimo tuto zmiji, která v nicotách těchto míst byla jedinou skutečností. Už se ústa chtěla otevříti a vzkřiknouti něco strašně nesmyslného.
Tu se ozvaly kroky.
Zřetelné kroky. Kroky lidské. Jako kdysi, když věci měly své místo, svůj čas, a svůj zvuk. Oči zapomněly na svůj strach a pátraly usilovně, z kterých míst se blíží ty kroky. Trvalo to dlouho. Pak se nad spáleným smrčím ukázala hlava tvaru lidského, zahalená šátkem, který splýval jí přes ramena. Ukázala se i tvář; na této tváři též sídlila úzkost, kterou na tomto místě zřejmě prozrazovaly všecky věci. Tato však tvář byla živá. A to zdálo se nejúžasnější.
Jak mohla vstoupiti do těchto míst? Jak to, že její krok v těchto místech vyvolával zvuk zcela zřetelně slyšitelný?
Zatím však strach poháněl nohy cestou po kamení. Oči stále se obracely po té ženě, která přicházela z jiné strany,
15
takže cesty se asi měly křižovati. A skutečně přicházela stále blíže. Bylo viděti už její ruce, nastavené tak, jako by něco v nich nesla, ač v nich nenesla nic, či jako by to, co v nich nesla, už ztratila a nevěděla teď o tom. Bylo viděti už její šaty, i nohy, i střevíce.
Tu počala zmije předbíhati a opět se vraceti; snad se nemohla rozhodnouti, koho nyní pronásledovati. A v té chvíli se zdála tak nesnesitelná, že z hrdla vydral se křik:
„Paní!“
Snad byl ten hlas slyšen, snad nikoliv. Lesy ozvěny nevydaly, žena se neohlédla a kráčela, nevšímajíc si ani zmije.
Už předešla.
Cesta nestoupala, ani neklesala, jen se kroutila ustavičně, a nikde se neukazoval obzor vzdálenější. Po chvíli vyšel z úst té ženy hlas, který tak překvapil svou nezvyklostí, že pro úžas unikl smysl prvního slova. Zdálo se, jako by žalovala, že jí vzali její dítě.
Tehdy zmije se vymrštila a kosti opět stiskl veliký strach. Přece však sebralo tělo své hynoucí síly, aby se neopozdilo příliš za ženou, která kráčela rychle, neboť hledala asi své ztracené dítě. Zdálo se ovšem dosti divné, že své ztracené dítě chce hledati zde, či že přišla zvěstovat svou bolest těmto místům. Držela dosud ruce před sebou tak, jako by chovala v nich malé děťátko. Ale nikde se neohlédla a nikde se nezastavila. Šla stále jen cestou, na níž nebylo stínu, ani mechu a trávy, jen kamení ostré a špičaté a mezi ním zmije; a jakkoli zkormucovala ji její ztráta, šla bez bázně, bez únavy, a vnukala důvěru v něco skutečného. Bylo ještě možno ji dostihnouti a kráčeti za ní asi v té vzdálenosti, kam by dosahoval její stín krátce před poled-
16
nem; k tomu však, aby se mohlo jíti po její straně či ji předejíti byť jen na okamžik, nikterak nestačily už síly. Nic si toho nevšímala, jako by neviděla a neslyšela. Tu pak do nohou sedala tíže, takže marno se zdálo jíti za ní. Nohy nevydrží a klesnou. Jakmile zpozdí se však o půl kroku, už se zdvihne hlava lysého plaza, takže jistě se ukazovalo v tom znamení dne, že je nutno stále pospíchati za tou ženou.
Všelijak hořekovala ústa, prosíce ji, aby počkala, nespěchala, aby se obrátila, řekla slovo. Jistě to trvalo již mnoho hodin, za nichž jinde se obracela celá staletí. V očích se zapalovala rudá mlha, po těle stéká ostrý pot, chodidla malomocně chrastila v kamení, hlas plazil se z hrdla, ale nemohl vyjíti z úst, takže zapadal zpět a odrážel se uvnitř kostí jako vzdálená bouře, jejíhož hlasu nelze slyšeti.
Žena šla. Zdálo se, že rosteroste, a proto jí nelze už stačiti. Znepokojeně hledaly oči příčinu této změny, dlouho nemohouce nalézti nic, neboť rozměry ostatních věcí či poměry jejich byly stejné,stejné. Až, hledajíce snad pomoc z výše, všimly si korun a vrcholků stromů.
Všecky ty stromy byly mrtvé, ale smrt jejich nebyla už jako smrt dřeva, které zůstává nezkráceno, nýbrž jako smrt těla, které se hroutí. Vrcholky jejich byly z vosku, i z kůry a ze dřeva obnaženého vyrážel pot, který stékal a stydl. Těžší větve se již ohýbaly. Jistě v hodinách těchto roztávaly všecky věci viditelné jako vosk vzhledu odporného, takže pozbývaly své výšky. Úzkost sklopila oči. Ukazovala se jim teď kolena, jež se zmateně kymácela v těžké chůzi, a chodidla. A tu poznaly oči, že tělo jest nahé.
17
Byla to nahost velmi smutná, žebrácká, skličující; byla to nahost dosud nepocítěná, trpká, mrtvolná a krutá. Neboť po straně ukazovala se lysá zmije, která bezpečně očekávala, že zhroutí-li se tělo, rozplyne se v tomto kamení, ona pak najde svůj byt v kleci žeber. Před tímto tělem pak kráčela žena ustrojená a zahalená, držíc před sebou ruce, jako by dosud chovala dítě, které jí vzali. A, třebas nic dotěrně pohoršlivého nebylo v tom, že za touto ženou zde pospíchalo tělo nahé, tím krutěji prozrazovalo to jeho bídu.
Už se i v těle ssedal mrtvolný vosk, takže na obtíž byly jak nohynohy, tak ruce. I stromy se prohýbaly jako rozhřátá svíce a obloha nabývala vzhledu umrlčího jako by pozorována z hlubin močálu. Už i kosti se štítily toho, co je tížilo uvnitř i zevně a co by se zošklivilo i slepým ponravám.
Prostřed toho nahého těla skučela nesnesitelně hořká žízeň; hořká jako chuť umrlčiny, hořká jako studená žluč, tím však palčivější a neodbytnější. Snad přece se ohlédne žena a promluví slovo! V očích houstla již mlha, tvoříc zdání temných mraků a blízké již noci, v níž se ztrácely i obrysy ženy, které nic z toho se netýkalo. Poslední ještě hrůza třásla vědomímvědomím, a to nikoli před tím, že snad zmizí už vše, ale před tím, že zmizí tato žena.
Ta kráčela dále. Až pak ve chvíli beznadějné, kdy tělo už necítilo, jde-li ještě či nejde-li už a nastal-li čas noci věčné, ozval se hlas velmi srozumitelný, který vycházel zřejmě z jejích úst:
„Zabili jste moje dítě!“
V té chvíli hořké chuti mrtvých šťáv rychle vstoupily do úst, aby připomínaly věci zapomenuté. Ale žádná z těch věcí nyní nepůsobila ani nejmenší hrůzy, neboť vědomí po-
18
zbylo všeho, co mu překáželo, a poznalo nenadále pravou skutečnost. Ať jakkoli hořká byla slova, ať jakkoli odvrácena její tvář, ať jakkoli němá byla hrůza těch hodin, ona promluvila!
Co teď záleželo na tmě noci, na všech cestách, po nichž bude snad jíti ve dnech následujících, na všech věcech, jež nelze si představiti, dokud nepřijdou! Ona promluvila –
Proto volám k vám úpěnlivě, abyste tenkrát, než odejme smrt mé paměti vaše jména, i pro mne vyprosili, abych na svých cestách v pouštích za hrobem potkal tuto ženu a uslyšel její hlas!
19