Nemiloval bych tě
Nemiloval bych tě, kdybys nebyla krásná; nebyla bys krásná, kdybys nebyla svatá; nebyla bys svatá, kdybys nebyla v nebi.
Čím by byl kus země, kterou kdykoli může pohltiti propast, s houfem bezradných lidí bledých tváří a lhostejných zvířat, nad nimiž sviští vítr, kdyby nemluvilo se o ní v nebi? Čím byla by země, na niž by nepohlíželi svatí?
Z dobré země vyrůstají do výše klasy, které metají a žloutnou a vydají zrno, a zrno vydá chléb, a chléb se promění v Tělo a andělé sestupují a klanějí se mu.
Z dobrých žen rodí se děti, které spínají ruce a modlí se k Bohu. Rostou jako byliny se zlatým květem, otáčejícím se k slunci, v jejich srdcích jest oheň a síla a krev, která vylita bývá pro slávu víry.
V dobré zemi jest kamení tvrdé, které kameník otesává a stavitel staví z něho chrám. V dobré zemi roste stromoví dokonalé, z něhož tesař vytesává kříž. V dobré zemi spí hlas budoucích zvonů i nástroje, připravené k slávě mučedníků.
7
V dobré zemi jsou hroby, z nichž vychází záře, z nichž se ozývají hlasy těch, kteří žijí mezi nebem a zemí.
Ale nad dobrou zemí jest i vítězné nebe, kam dospěli, dospívají a dospějí ti, bez nichž země by nebyla svatá, bez nichž by nebyla krásná, bez nichž by nebyla hodna lásky.
Ó země! Co všechno máš! Ať vyšlehne plamen, ať se přivalí voda, ať se rozevře propast, ať se rozestře tma, ty jsi nebyla marně naší zemí! Ať čas do tvých tváří vryje nejhlubší vrásky, nevoláš marně o naši lásku!
A kdybys zmizela a nebylo tebe, ty nezanikneš a nemůžeš zaniknouti! Jsi tam, kde máš býti, kde jest tvé místo nepohnutelné, tam, kam jdeme, tam, kde tě opět nalezneme, ať již nebude tmy, ani roků a dní.
Jsi v srdci svatých, v srdci Božím. Ne zde, nýbrž tam jest pravé tvé místo!
Jak jsi krásná!
8