Šeptáno knězi
Ach, kdybyste věděl, jak jsem ošklivý!
Díval jsem se dnes na vás. Před tím jsem zevloval na vedlejší oltář, u jehož jednoho sloupu stojí malovaná dřevěná socha, nevím kterého svatého. Je to, či byl to mladý, ztepilý muž ve tmavém, dosti volném rouše s volnými rukávy, s pravicí ohnutou v lokti a pozdviženou k nebi. Poněvadž rukáv byl volný, klesl mu tím zdvižením ruky asi do poloviny lokte, takže ta část zůstala odkryta a jako byjakoby nahá. Na hlavě neměl nic, jen vlasy. Ukazoval obličej, celou hlavu i krk a ještě tedy tu ruku s obnaženým loktem; byl mladý a ztepilý a zdálo se, že měl v sobě mnoho krve i mužné síly a že byl tak prudký a nenasytný, že mu nestačil svět a vztahoval ruku ještě po tom, co je nad ním. Tu jsem si vzpomněl na ženy. Jak by je asi dráždil takový muž, mladý, vášnivý a ušlechtilý, který, stoje před nimi a nad nimi a shlížeje s výše, vztahuje ruku po něčem, co zahanbuje všecky představy smyslů! A hleděl jsem na ten obnažený loket s nevolí a závistí a nepřátelstvím a ptal jsem se sám sebe, proč mě zlobí a tupí a zesměšňuje, když ví,
40
co je v mém nitru – a on jistě to ví! Nu, řekl jsem si, takové ruce by se slušelo, aby byla přibita na kříž, a ten rukáv, který mu spadává do poloviny lokte, měl by býti stržen i s celým tím rouchem. Pak by to už bylo úplné, pak už by se i to, co je v mém nitru, udávilo samo sebou a pak – – jsem se podíval na vás.
Vy tedy ještě nejste dřevěná malovaná socha, ještě dýcháte a stojíte-li nebo přecházíte-li, musíte se namáhati, abyste přemohl slabost stáří a zachoval důstojnost, proti které se všecko tělesné ústrojenství i se všemi útrobami až zoufale brání. A byl jste právě skloněn obličejem téměř až k desce oltářní a mluvil jste výrazným šeptem dosti rychle a jako byjakoby s úzkostlivým vzrušením slova, která nejsou ani modlitboumodlitbou, ani vyznáním, nýbrž pouhou zmínkou, která však způsobují zázrak. A slyšel jsem váš hlas a třebas jsem neslyšel jednotlivosti, věděl jsem dobře, co to říkáte, ale nemyslil jsem na to. Ne. Myslil jsem na vaše ruce, či spíše jen na vaše prsty, a nikoliv na to, co říkáte, poněvadž to bylo pro mou duši příliš těžké a nesnesitelné, nýbrž na vaše rty, na váš hlas a na váš dech. Vaše rty byly zvadlé a unavené, váš hlas prozrazoval námahu, která se nekončí než smrtí, a váš dech mi připomínal, že všichni dodýcháme, ale zvláště, že dodýchám já. A tu jsem začal záviděti tomu, co jste držel v rukou. Říká se tomu chléb. Ještě tam byl kalich a v něm víno s vodou. Sám jsem aspoň viděl, jak jste to tam lil. I záviděl jsem hořce a nemoha té hořkosti snésti, ulevil jsem si slovy:
Tak vida! Takový nicotný kousek toho, čemu se říká chléb, se má dočkati toho, že se z něho stane taková věc, že o ní nelze ani mluviti, ani mysliti, a když se před ní
41
padne tváří k zemi, je to málo, mnohem méně než nic, a i kdyby se před tím shořelo, ještě by to nic nebylo. A což já? Cožpak nejsem více než ten nicotný kousek chleba, i než ta kapka vína a vody? Vím, že jsem špinavý a ošklivý, že sám na sebe nemohu pohlédnouti, aniž bych plakal, ale co je to platno, přece jen ještě stále jsem více než ty věci, které lze buď koupitikoupiti, nebo objednati a zaplatiti mnohem snadněji než leccos jiného. A já bych tak potřeboval, aby některý kněz se mě ujal a udělal se mnou něco, co by bylo nekonečně skrovnější než to, co dělá s tím chlebem a vínem! Kéž by mě tak proměnil třebas ve vlaštovičku nebo holuba! To by mi úplně stačilo k radosti i blaženosti.
Já vím, nebo se aspoň bojím, že vím, co mi odpovíte,odpovíte. Mohl a měl bych tuto nesmyslnou a snad i nenáležitou žádost odmítnouti a potlačiti sám. Ale vím přece, jakou máte moc. A vy to víte také. Pomozte! Vždyť je mi úzko. Prosím vás, pomozte mi!
42