ODA NA ŽIVOT (Čtena před premierou Dravce)
Nestrašlivější soku, ponurý šermíři! Tváří v tvář, oko v oku, které je upíří, tak stojím proti tobě, který jsi tasil již, ve zbroji ruce obě můj pozdrav slyš! Miluji tebe, který se chystáš k útoku, miluji tisícerý způsob tvých úskoků, miluji šalby tvoje, v nich démon ukryt jest, miluji tvého boje pekelnou lest. 5 Mlád stál jsem před tvou zbrojí nejbarbarštěji spit, já hltal krásu tvoji, tvých zraků třpyt, já neměl žádných zbraní tvou proklán již a nevěděl jsem ani, že útočíš. Přemohl jsi mne arci a ranil do krve, já podobal se starci poražen. Poprvé chápal jsem duši tvoji, strašlivý soupeři, viděl jsem pěst, jež zbrojí a potom udeří. Od oné chvíle čelím tvé mocné přesile, rozlité zbraně scelím a chytám zběsilé 6 útoky tvoje, kate, jenž jsi jím skutečně, zřím pohled, který mate a spíjí bezpečně. A přece, navzdor všemu a pokryt ranami, tváří v tvář tajemnému běsu, jenž omámí, snad jenom vlásek vzdálen od prohry poslední, sešlehán, rozlit, zkalen v šílícím poledni: Miluji tebe, volám, živote, soupeři! Miluji, neodolám tvé zlaté kadeři. Vždyť nejsi mužem ani, jak zřím tě krve tmou, jsi žena, v zadumání já hltám krásu tvou. 7 Vrhni se na mne tedy, rvi! Drť! Bij! Kraluj! Sraz! Vetkni své zlaté hledy do mých! Hloub! Hloub! Kdo z nás krutého soka raní? Čí pukne zbroj? Nuž! Beze slitování! V boj! 8

NAPOLEON
Hle, země opět tone ve květů orgii a nelítostným sluncem se znovu opíjí tak jako před sto letylety, když stála u tvých mar. Snad nevzpomíná ani muže, který byl čin, nejmocnějšího ze všech, jež zrodil její klín, zrádcovsky ponořena svých květů ve požár. Člověk je bezcitnější, leč nyní v údivu myslí na toho muže, jenž chytil za hřívu strašlivou lvici dějin a ku předu ji vlek. 9 Beztvarý chaos lámal Evropu šílící, on vystoup, odhodlaně naň upřel zornici a chaos rychle tuhl v tančící hvězdu. Rek – neb byl jím jako nikdo před ním a po něm – šel přes korun třpyt, nach trůnů a hermelínů běl. Evropa děla: Ne. On: En avant! En avant! Co bylo staré, spiklo se proti rekovi, zahnaní králíčkové i stvůry carovy. Srazil je jako rzivý list srazí vichru van. 10 Ó vítězství! Ó boje památné navždycky! Ó útočící gardy, ó reku nadlidský! Tvé činy žijí stále tak jako v prvý den. Žijí tvé pyramidy, Marengo, Rivoli, tvůj Slavkov, Jena, Wagram jsou mrtvy? Nikoli! Sto let se kol nich mihlo tak jako letmý sen! Mohutný nadčlověku! Nejhlubší vítězi! Kdo z lidí tobě roven? Ach nikdo! Bez mezí tvá strašná vůle byla, tvůj otrok i tvůj kat. 11 Proto jsi musel padnout hranice překročiv, jež kletí bozi skuli a které ctil jsi dřív, ne Rus, ne Prus, tví soci, ty sám svůj utkals pád. Pak teprve se zdvihla Evropa prohnilá, spitého poloboha bídácky ubila, v klín moři pak jej vrhla, jenž byl tvůj dávný druh. Tam stál jsi tiše nyní zrak upřen do dáli, pějící vlny moře ti k nohám padaly, hle, všechen zmatek zmizel, co ještě zbylo: Duch. 12 Zřels ještě jednou pyšný svůj pochod nahoru, volání slávy slyšels, zřel vlání praporů, ku tvému sluchu šlehla tvých bitev ozvěna. Tváří v tvář oceánu, který se tebou spil, proč náhle skřížils ruce, kam pohled tvůj se vryl, tvé dobyvačné gesto co nyní znamená? Je dík to nebo výzva anebo prokletí? V tvých sežehnutých očích je slzy viděti. Vzpomínáš na milenku anebo na syna? 13 Kdo ví to? Beze hlesu se vracíš do svých pout, kam hledneš, stráž a děla, ni prstem nelze hnout, je Hudson Love přísný i jeho družina. Tak tedy padl’s, reku, na mstivců halali, pláštěm, jejž u Marenga jsi nes, tě zahalí. Hlouček tvých druhů zalkal v chudičké jizby šer. Tak zcela velký ze všech, již světu vládli kdys, ty nejsi mrtev – vůle nejšílenější – tys. Jí žiješ mimo sudbu ubohých efemer. 14 Tak jako tvoje gardy za zvuků polnice zdravily kdysi tebe v útok se řítíce, svět celý u tvých nohou šepce: Vive l’Empereur! 5. květen 1921
15

ODA NA BOHA
Ó velkosti, ó dive, jejž nelze chápati, ó božství třikrát lstivé, ó pyšná závrati! Hle rány, tebou ryty, ze kterých krvácím a přece znova spitý se k tobě navracím. Já miloval tě kdysi jak nikdo na zemi, já hmatal tvoje rysy postřehy za všemi, spit tebou já se vrhal do pevných loktů žen, tvých masek lež já trhal sám do dna obnažen. Já miloval tě příliš nechápaje tvůj chlad, ty, který chladem šílíš a nechceš milovat, 16 vydrážděn musels zlomit pyšného hrdinu, jenž do tvých dějstev promít svých ňader vidinu. Rozdrcen tvojím kynem já padl k zemi zpět polité prázdným stínem, tam neplál žádný květ, já tvého soka viděl a zaslech jeho smích, jak on já nenáviděl mdlé činy rukou tvých. On, jejž ty srazils kdysi, byl nyní druhem mým, stesk jeho s mým se mísí, já v jeho loktech zdřím. On zemdleného chtivě burcoval ze mdloby a svoje zraky tklivě v mé vetkl útroby. 17 „Ty zoufáš? – řekl jemně – Bláhovče bez mezí! Ó jen se přichyl ke mně, budoucí vítězi! Tvé nekonečné hoře mně dobře známo jest, byls velký dvakrát hoře. Co tobě chybí? Lest. Tys věřil slepě jemu, který je vrah i kat, šílenci zločinnému, jenž nezná milovat. Tys vzdal se bez výhrady lupiči tomu. Dík jsi šeptal ve tvář zrady, ubohý milovník. Kdo jest on? Strašný lstivec, jenž skrytě útočí, kořistník, lhář a mstivec, jenž nezří do očí. 18 Lží jest, co tobě praví, lží každý jeho čin, lží jeho pohled žhavý víc nežli milenčin. Hle, co jsi ctil. Teď chápeš svůj nebezpečný klam. Jsi zralý? Ještě tápeš? Chceš věčně býti sám? Tví bratři přeubozí mdle patří ve svůj skon – ty budeš jako bozi, ba větší nežli – on!“ Tak děl a já se přissál k umlklým jeho rtům, v tvých božských činů missál já naplil. Ego sum! já zvolal do tvých světů škleb zhrdy na líci, já smál se v moře květů i hvězd tak zářící. 19 Leč běda! Moje zhrda mne rvala zoufalá, ďáblova maska tvrdá se v tvář mi zaťala. Já nedovedl zříti bez citu ve tvou říš, já nedovedl tlíti, kde ty se přetváříš. Na sladkých ňadrech ženy já nedovedl, ach, zhrdaje, poražený tonouti v myšlenkách, já musel znova prahnout strašlivém po boji, já musel znova sáhnout po žití prazdroji. Ó velkosti, ó dive, jejž nelze chápati, ó božství třikrát lstivé, ó pyšná závrati! 20 Hle rány, tebou ryty, ze kterých krvácím a přece znova spitý se k tobě navracím! 21

ODA NA ŽENU
Já nechápal ji dříve jejími kouzly spit, já hltal její chtivé rty, nevýslovný třpyt mne spíjel její šíje, rtů plápol, zraku žeh, šílená melodie mne jala údů těch. Já miloval ji žhavě nepochopuje jí, já klekal k její hlavě vždy opojeněji. Cos strašného jsem cítil v těch tvrdých liniích, v purpuru rtu, jenž svítil i v ňader liliích. Nadarmo jsem ji vzýval, nadarmo jsem ji ssál, nadarmo jsem, ach, zrýval své bědné srdce, stál 22 proti mně přelud onen, nespoutatelný, něm, já patřil k němu zlomen a spaloval se v něm. Nadarmo! Nedobytý on rval mne stále víc a tajemstvími sytý mi patřil lící v líc, poražen jsem se složil do svého nitra. Ztich jed nastříkav mi do žil, jenž dávno hořel v nich. Opuštěn já se vrhl v boj proti sobě, svou já masku pyšně strhl, již jiní ponesou, nejstrašlivější omyl, který mne chtivě rval, já bez odkladu zlomil a rychle kráčel dál. 23 Dál! Dál! Já, otrok běsů, svou bídou veliký, já, který v srdci nesu svých proher odliky, já, červ, jenž v prachu zmíral pod krokem chodcovým, já v slunce nyní zíral pohledem kovovým. Zvítěziv, poražený kde dřív jsem hluše tlel, já v sladkou náruč ženy se spitý navracel, já, nevýslovný dive! teď její bytost ssál, jíž nechápal jsem dříve a slepě miloval. Hle ona! Demon krutý, půl ďábel, polobůh, z prasvětných živlů skutý a soupeř nebo druh 24 onoho, který sídlí v mém srdci přerytém, šlehajícího křídly po soku ubitém. Ti dva si rozumějí osudně spřízněni, můj vladař i pán její: dva běsi šílení. Čas od času se měří, soupeři prokletí a potom, aniž věří, si klesnou v objetí. Kam ponesou mne nyní, neb jejich stínem jsem, co učiniti míní s ubohým otrokem? Budou mne štváti k výším anebo ve propast? Zpěv jejich strašný slyším a cítím děs i slast. 25 Vše jedno, nechť mne táhnoutáhnou, kam se jim zalíbí, nechť po mé krvi prahnou, jíž pookřáli by! Ty, ženo, pyšný soku, která jim sloužíš též, a která, oko v oku boj stejný bojuješ, zdar tobě, sestro, druhu, zdar tobě, zajatá, zdar strašlivému kruhu, jejž ruka nahmatá! Zdar kráse tvé, zdar muce, zdar bídě tvé i mé, my oba, ruku v ruce, se v propast sřítíme! 26

BLAHOŘEČENÍ
Ó sladké, nejbožštější nohy, jak pláte, zlatá hněď a běl! Ó jak jsem byl já přeubohý, než jsem vás, dive, uviděl! Za směšným klamem jsem se řítil a slovíčky se opíjel, s hlupáky do křížku se chytil a svoje mládí ubíjel. Teď zbaven přítěže té celé se skláním k nohou dvojici a celuji ty divy skvělé uprostřed květů zářící. Jsou jako zlaté sloupky umné, jako dva pevné plameny, jsou tichy, schouleny jsou u mne a do mých rukou stuleny. 27 Žehnány buďte ze vší síly, vy kouzelnice prokleté, žehnány také v oné chvíli, až na mé srdce šlápnete! 28. srpen 1921
28

JOSEFINĚ N.
Je to sen? Je skutečnost, co mne obejímá tiše? Je to pevné, syté dost, co z té zvláštní výzvy dýše? Přerouhačská myšlenka, kterou lze se opojiti: Jeho! Jeho! milenka slula takto. Ve sluch zní ti dávných bitev ozvěna, jež jí k nohám kladl kdysi. Jakás výzva plamenná do tvých snů se tiše mísí. Cíl, jenž rve mne, uchvátit, kde se v samu věčnost vtíná! Pro tvůj úsměv! Tebou zpit, která sluješ: Josefina! 29

JEDINÉ VLASTNICTVÍ JEDINÉ VLASTNICTVÍ
(Josefu Kodíčkovi) Hle útok! Útok! Stále on! Jsi sražen? Útoč znova! Cíl, jejž ssálo zraků milion a který tebe tolik spil, padne ti v kořist. Umění, jak chce je tento okamžik, ach nové! syté! Šíleni je uchopíme, nebi dík! Co je to ale? Jeden ton, jenž zhasne, sotva tiše vzplál, rozlitá flétna, puklý zvon a oři času letí dál. Proto že jsme tu? Jaký klam! My, muži! Muži! Kdo to dí? By zítra hlupák řekl nám, že se mu to již nehodí? 30 Ó nikterak! Je cosi víc, co skutečné jest jedině, co šlehajíc a zpívajíc nás opojuje nevinně. Jediné žhavé vlastnictví, jež uchopme, ach, věřící: to ženské nohy, jež se chví s planoucích retů dvojicí! 31

ODA NA MOŘE ODA NA MOŘE
(Otokaru Fischerovi) I. Hle v zemi, kterou nenávidím a kterou hltám, plný pout, já tebe, moře, stále vidím a stále slyším tebe dout. Jsi daleko od této země jak velkost je jí daleka, a přece z dálky šlehá ke mně tvých hlubin bouře odvěká. II.
Já neviděl tě nikdy dosud a přece tebe miluji, co je můj ubožácký osud, co pouta, jež mi ukují, co je to vše, když mohu zříti ach jenom zrakem duchovým tvou nekonečnou hlať, jež svítí a plane jasem kovovým. 32 III.
Já neviděl tě, často ale jsi byl můj tajuplný druh, já zvedl číši ku tvé chvále a jako mluví k duchu duch já omámen jsem vykřik tiše, co rvalo mne a spíjelo vln tvojich rytmus, moře, slyše a také tys mne slyšelo. IV.
Můj zpovědníku tajuplný, jenž znáš mé srdce šílící, já miluji tvé pyšné vlny i tvojích bouří litici, mně často zdá se, ve tvář tobě že patřím chtivě přehněten a moje lačné oči obě jsou plny tebe jak můj sen. 33 V.
Neb sním. Jsem dalek tebe, druhu, uprostřed země tuhnoucí, jsem sevřen v nejzvláštnějším kruhu, jejž nedovedu roztlouci. Nespatřím tebe nikdy. Sníti o tobě bude ubožák tak jako sní o volném žití ve rzivé kleci jatý pták. 34

EVROPĚ I.
Přicházím plivnout ve tvář tobě, ty děvko jedy napitá, na velikosti truchlém hrobě jež výdělek svůj počítá, sem pohleď, ač-li možno je ti se dívat zrakem krhavým, chci zrcadlo ti podržeti a pak tě teprv popravím. II.
Cos učinila před sto roky, ty hnusná děvko nahnilá, tví králíci s plnými žoky, se kterými ses pářila, co učinili, opojeni titana pádem strašlivým? Ty mlčíš, děvko? Bez prodlení já tvoji paměť oživím. 35 III.
Nejúžasnější ze všech reků, již tebe, hroudo, šlapali, se smečkou lotrů plných vzteku podnikl zápas zoufalý, on, porazivší tisíckráte bezmocné šiky sokovy zří náhle, kterak cosi mate výpočet jeho kovový. IV.
Hle osud, hnusný jako ty jsi, v podlosti stejně veliký, do bitvy prohrané se mísí a zachraňuje bídníky. Tak padá velduch. Co že nyní učiníš, děvko prohnaná, co učiní ti, které stíní tvých korun sláva prolhaná? 36 V.
Hle toto: Ubitého reka na vyprahlou poušť vrhnete, kde neodvratná smrt jej čeká uprostřed výhně prokleté, o hladu, v bídě, shnilou krmí otráven, střežen četníky, uprostřed skal, jež k nebi strmí, on zmírá, císař veliký. VI.
Padouši, to jste učinili nejskvělejšímu rekovi! HleHle, po stu letech jak je milý vám – imperator tuctový! Změkli jste velmi. Měkkost vaše však zbudit nemůže než hnus: Ten, kterého tak mdle a plaše střežíte, není genius. 37 VII.
Ne, není. Pouze Habsburk je to a k tomu piják nemalý, on, jemuž říci ve tvář: Sketo! si jeho sluzi troufali, on, karikatura svých předků a jenom proto narozen, on, hledající něco k snědku, když od stolu byl vyhozen. VIII.
On je vám vhod, ten císař malý, to ubožátko upité, Velikého jste uklovali a maličkého chráníte. Veškery pocty jemu! Proti svatohelénské věznici, hle, Hertenšteinští idioti a Madeira zářící! 38 IX.
To tvoje tvář je, přeubohá Evropo! Lstivě srazivší nejmocnějšího poloboha, ty dovedeš se mazlit s vší. Ona je tobě zřejmě milá a ty jí více rozumíš. Velikost císařova – byla. Bezcenný hlupák žije. Slyš! X.
Slyš kletbu, kterou ve tvář vrhám uboze směšné hříšnici, škrabošku tvoji dutou trhám, kterou sis vetkla do lící. Jsi strašna, nejsi vinna ale, neb bůh (bůh!) tebe ovládá, jenž velkost popravuje stále a protežuje hovada. 29. ledna 1922
39

PŘEDEHRA (Čtena před premierou Vzpoury)
Ne, pánové, mne nepotřete, jsem silnější než se vám zdá, jakési daimonion kleté mne táhne vzhůru. Co jsem já? Ubohá loutka v jeho spáru, jež marně se mu vymyká. Chcete je potřít? K jeho zmaru nestačí vaše – komika. Neb komičtí jste. Já snad chybil hnusnými bludy zatížen, na blátu jsem své nitro vybil do prázdných nebes pohřížen. Mé chyby vy jste vysyčeli myslíce: nyní ztracen jest. Leč vizte, onen demon smělý jak rve mne vzhůru! Vzhůru! Hvězd 40 falangy třpytné plápolají před mými zraky spitými. Jsem přehněten. Buduji. Zraji. Postřehy mocné klesly mi do rozlitého nitra. Vidím, kde dřív jsem hltal temna číš, ať miluji jej, nenávidím, mne vleče demon výš a výš. Ó strhnu věnec, po němž volámvolám, a přitisknu jej ke skráni, jsem příliš sláb a neodolám té síle, jež mne pohání. Je mocnější než vaše zuby i než můj omyl tragický a jestliže mne nezahubí, zvítězit dá mi navždycky. 41

ODA NA ŘÍM I.
Konečně patřím ve tvář tvoji, ty bojovníku strašlivý, v tisíciletí staré zbroji, pod kterou věky trouchniví zříš na mne zraky kovovými a já se chvěji v úžasu. Chápu je? Pohrdáš mnou, rci mi, či vyzýváš mne k zápasu? II.
O pyšné město Sully, Cinny, chráněné starou vlčicí, jsou němy císařů tvých stíny, leč já je slyším mlčící, zřím tvoje nitro touhou sprahlé po nejzvláštnějším výboji, zřím tragický hlad, který náhle jakási věčnost ukojí. 42 III.
Ó město do hvězd věčných vkuté! Ó velikosti bez jmena! Ó Caesare, Pompeje, Brute! Ó raso slávou šílená, já v slzách líbám stopy tvoje, ze kterých šlehá prokletí, zřím imperatorů tvých boje s triumfy třistadvaceti. VI.
Ó město vlčice! Tvé rysy jsou strážkyní tvou napity, v šílenství tvé se tvrdost mísí a ty ji žiješ. Ubitý Hanibal poznal spáry tvoje, jež soucitem se nechvěly od výboje dál do výboje spějíce tvrdší oceli: 43 V.
Kam? Kam? Svět patřil tobě celý, od moře k moři bez mezí tví poslové se rozletěli a vraceli se k vítězi, jenž laury mdlý, které jej stíní a zvláštní touhou pokořenpokořen, sám proti sobě povstal nyní v záhrobí tiše ponořen. VI.
Ó pyšné město bez soupeře, osudný střede Evropy, útočným zrakem tebe měře, jenž neváhá, leč uchopí, zde stojím přišlý ze Severu, špinavě měkkých krajů syn a tebe, který toneš v šeru, jak zřel bych portrét milenčin – 44 VII.
ach tebe vidím, hltám, ssaji, kamenný soku šílící, mé oči bolet začínají tvých prolomeny do lící. Zdar tobě, pyšný dive divů, zdar plamennému prokletí, jež zdá se ještě na tvém zdivu a chmurných troskách hořeti! VIII.
Zdar tobě! Učiniž mne kovem, můj zrak i srdce zoceliž, buď čin, co bylo dosud slovem a z čeho vyléčen jsem již! Učiň mne tobě rovna, slyš! Vrhni mne v přísných dějstev sféru, jež beze zbytku patří ti a moje soky na Severu na hlavu nech mně potříti! Řím 15. května 1922
45

ŘÍM
Odpusť mi, nádherný Říme, odpusť! Já přišel sevřít kovovou tvoji duši, na tvých mlčících troskách chtěl jsem konečně dohníst nejodvážnější drama, nevyslovitelno jež srdce i mozek můj hltá. Sotva jsem vystoupil z vlaku, unaven, od sazí černý spěchal jsem k Pantheonu, ze tmy jenž ku hvězdám vlál, tváří v tvář jemu, zrak slzami vlhký bitvu jsem svedl démony, kteří mne rvou, na hlavu porážeje. Vítězněji než Caesar prošel jsem druhý den tebou připraven vrhnouti se útočně na tvého nitra nitro, leč náhoda zvláštní, Říman i Goethe ji ctili, s kouzelnou dívkou mne svedla. Bitevní plán můj byl ztracen. Básníkem přísným štván vleku se musei ovšem, procházím Forum Romanum, dvakrát villu Borghese, kvetoucí Palatin zřím, Rostra i Kolosseum, zraky mé nejsou však co byly včera. Jsou němy, nevrhají se v zápas nad řeckým torsem, tiše na modrých zracích tkví mlčící kouzelnice, na nohách soupeřících se sedmi Venušemi, včerejší kořist jim prchá, příští je v dálce. Ó bozi, římský můj zážitek není již: ROMA. Je to: AMOR. 46 Frascati, kouzelný pahorku vůní, světel a květů, nezemský ostrove lásky, já, který miluji boj, pranic jiného než boj tváří v tvář dnešku i zítřku, nezvykle rozechvěn projíždím tebou a poprvé v žití, poprvé! šeptám si tiše záludné slovo: mír! mír duši! srdci mír! mír této sladké chvíli, která se bezpečně zlomí, sotva ji uchvátí zor. Uprostřed cypřiší usedám k jezírku nepohnutému, úžasné nebe nahoře zvolna se tmí, rychle umlká hovor mých druhů, milovaný hlas ozval se ještě. Ticho. Větvičku ulamuji, němého svědka této podivné chvíle, která se nevrátí nikdy, dvakrát volán svým jménem za vzdálenými spěchám, bez hlesu uchopím její ruku a cypřiše snítku položím na horkou dlaň. Ona, cestou i sluncem rudá, ironicky směje se, přimhouří nádherná víčka a snítku nezřena nikým za ňadra vetkne, která se chvějí nechápajíce patrně podivné poselství míru, který jsem zvěstoval já, v této chvíli, a jim! –––– Machare, nespravedlivý básníku Říma, buď klet, cestou po Via Appia vzpomněl jsem na tebe. Tlusté 47 kněžíky zbytečně tepeš, nebýti jich já byl ztracen. Ke hrobu ctihodné Římanky jeli jsme prachem a šedí, tři, čtyři Angličané seděli ve voze s námi, každý místa měl dost, romrzen patřil jsem k nebi. Nekonečný kus ode mne, zalita poledním sluncem, ležela její ruka, nehtíky drobné se leskly, úžasná nožka v průhledné punčošce temně šedé viděna všemi vzdálena byla ještě více. Zoufale hleděl jsem zachytit její nejlehčí pohled, nadarmo! Únavou dávno se přivřela nazlátlá víčka. Hrobku jsme konečně dostihli, s příšernou podrobností prohlédli každý kout, relief ohmatali, rozliti prachem a sluncem vraceli jsme se k vozu, docela sami, Angličané dali se patrně zazdít. Zpáteční cesta byla o dobrých třicet procent horší než cesta z Říma. U katakomb, nevím jakých, tuším nejsvětějšího Kallisty, zastavil se tragický autobus. Nadlidsky tlustý páter vedral se dovnitř, za ním druhý a třetí, pět jich na konec bylo, všichni báječně tlustí, napěchován byl vůz. Nevyslovitelně dojat patřil jsem na příchozí, úslužně čině jim místo. Pamatuji se živě na jejich zvláštní výraz, byli patrně zvyklí na jiné obličeje. 48 Kupředu povoz se hnul, kupředu hnula se ruka, neviditelná nezasvěcenci. Ó blaho, cestou od prázdné hrobky nahmatat zářící maso, pod kterým probíhá krev, kterou bys nejraději vypil až do nejposlednější krůpěje, bohu nás všech, Erotu nesmrtelnému bouřlivě připíjeje! –––– Moře, kam pohledne zrak, nehmotně zelené moře, přečasto myslil jsem naň, jediným druhem je zval, nyní je konečně zřím, pod mými zraky se choulí, neklidné vlny se pnou tak jako napjatý luk, vzepnou se, odbojně tyčí, lámou a nakonec mizí rozlity stříbrným kruhem nově zrozených vln. Bez hlesu nad nimi stojím, srdce svázáno mdlobou nezajásá jim vstříc, pohled můj tich je a něm, do dálky nepohnut patří, jediná loď se tam chvěje, tam za tou šílící zdí na jihozápad je Řím. Hodiny dívám se tam nezvyklou bolestí leptán, rty moje bez hlesu jsou, chvílemi nutká je cos vyslovit předrahé jméno ve tvář pějícím vlnám, zaklínačsky je složit v jejich neklidný vír. Marně však. Jakási křeč je stáhla. Napolo výsměch 49 napolo soucit v stále mocnějším rytmu vrou a klesají vlny pod nebem, které se tmí. Benátky, 23. května 1922
[50] OBSAH
Oda na život5 Napoleon9 Oda na Boha16 Oda na ženu22 Blahořečení27 Josefině N.29 Jediné vlastnictví30 Oda na moře32 Evropě35 Předehra40 Oda na Řím42 Řím46
[51] Z HLUBIN Svazek V. FRANTIŠEK ZAVŘEL PŘEDEHRA Obálku navrhl Vlastislav Hofman Vytiskl Emanuel Brož Vydalo Zátiší, Knihy srdce i ducha B. M. Klika Praha II. Podskalské nábřeží 28 v lednu 1923
[53] Z díla spisovatelova
OIDIPUS A JOKASTA. Slavnostní jevištní hra SIMSON A DELILA. Tragedie J. Springer, 1915 JUAN. Tragedie. II. vydání F. Borový, 1915 BOLESLAV UKRUTNÝ. Tragoedie. S. Minařík, 1919 NÁVRAT. Tragoedie „Máj“, 1920 KRÁL PŘEMYSL OTAKAR DRUHÝ. Tragoedie. S. Minařík, 1921 KAMENNÝ HOST. Tragedie Hašlerovo nakladatelství, 1921 DRAVEC. Drama B. Kočí, 1922 VZPOURA. Drama F. Švejda, 1922
E: mk; 2006 [55]