ODA NA ŘÍM
I.
Konečně patřím ve tvář tvoji,
ty bojovníku strašlivý,
v tisíciletí staré zbroji,
pod kterou věky trouchniví
zříš na mne zraky kovovými
a já se chvěji v úžasu.
Chápu je? Pohrdáš mnou, rci mi,
či vyzýváš mne k zápasu?
II.
O pyšné město Sully, Cinny,
chráněné starou vlčicí,
jsou němy císařů tvých stíny,
leč já je slyším mlčící,
zřím tvoje nitro touhou sprahlé
po nejzvláštnějším výboji,
zřím tragický hlad, který náhle
jakási věčnost ukojí.
42
III.
Ó město do hvězd věčných vkuté!
Ó velikosti bez jmena!
Ó Caesare, Pompeje, Brute!
Ó raso slávou šílená,
já v slzách líbám stopy tvoje,
ze kterých šlehá prokletí,
zřím imperatorů tvých boje
s triumfy třistadvaceti.
VI.
Ó město vlčice! Tvé rysy
jsou strážkyní tvou napity,
v šílenství tvé se tvrdost mísí
a ty ji žiješ. Ubitý
Hanibal poznal spáry tvoje,
jež soucitem se nechvěly
od výboje dál do výboje
spějíce tvrdší oceli:
43
V.
Kam? Kam? Svět patřil tobě celý,
od moře k moři bez mezí
tví poslové se rozletěli
a vraceli se k vítězi,
jenž laury mdlý, které jej stíní
a zvláštní touhou pokořenpokořen,
sám proti sobě povstal nyní
v záhrobí tiše ponořen.
VI.
Ó pyšné město bez soupeře,
osudný střede Evropy,
útočným zrakem tebe měře,
jenž neváhá, leč uchopí,
zde stojím přišlý ze Severu,
špinavě měkkých krajů syn
a tebe, který toneš v šeru,
jak zřel bych portrét milenčin –
44
VII.
ach tebe vidím, hltám, ssaji,
kamenný soku šílící,
mé oči bolet začínají
tvých prolomeny do lící.
Zdar tobě, pyšný dive divů,
zdar plamennému prokletí,
jež zdá se ještě na tvém zdivu
a chmurných troskách hořeti!
VIII.
Zdar tobě! Učiniž mne kovem,
můj zrak i srdce zoceliž,
buď čin, co bylo dosud slovem
a z čeho vyléčen jsem již!
Učiň mne tobě rovna, slyš!
Vrhni mne v přísných dějstev sféru,
jež beze zbytku patří ti
a moje soky na Severu
na hlavu nech mně potříti!
Řím 15. května 1922
45