ŘÍM
Odpusť mi, nádherný Říme, odpusť! Já přišel sevřít
kovovou tvoji duši, na tvých mlčících troskách
chtěl jsem konečně dohníst nejodvážnější drama,
nevyslovitelno jež srdce i mozek můj hltá.
Sotva jsem vystoupil z vlaku, unaven, od sazí černý
spěchal jsem k Pantheonu, ze tmy jenž ku hvězdám vlál,
tváří v tvář jemu, zrak slzami vlhký bitvu jsem svedl
démony, kteří mne rvou, na hlavu porážeje.
Vítězněji než Caesar prošel jsem druhý den tebou
připraven vrhnouti se útočně na tvého nitra
nitro, leč náhoda zvláštní, Říman i Goethe ji ctili,
s kouzelnou dívkou mne svedla. Bitevní plán můj byl ztracen.
Básníkem přísným štván vleku se musei ovšem,
procházím Forum Romanum, dvakrát villu Borghese,
kvetoucí Palatin zřím, Rostra i Kolosseum,
zraky mé nejsou však co byly včera. Jsou němy,
nevrhají se v zápas nad řeckým torsem, tiše
na modrých zracích tkví mlčící kouzelnice,
na nohách soupeřících se sedmi Venušemi,
včerejší kořist jim prchá, příští je v dálce. Ó bozi,
římský můj zážitek není již: ROMA. Je to: AMOR.
46
Frascati, kouzelný pahorku vůní, světel a květů,
nezemský ostrove lásky, já, který miluji boj,
pranic jiného než boj tváří v tvář dnešku i zítřku,
nezvykle rozechvěn projíždím tebou a poprvé v žití,
poprvé! šeptám si tiše záludné slovo: mír!
mír duši! srdci mír! mír této sladké chvíli,
která se bezpečně zlomí, sotva ji uchvátí zor.
Uprostřed cypřiší usedám k jezírku nepohnutému,
úžasné nebe nahoře zvolna se tmí,
rychle umlká hovor mých druhů, milovaný hlas
ozval se ještě. Ticho. Větvičku ulamuji,
němého svědka této podivné chvíle,
která se nevrátí nikdy, dvakrát volán svým jménem
za vzdálenými spěchám, bez hlesu uchopím její
ruku a cypřiše snítku položím na horkou dlaň.
Ona, cestou i sluncem rudá, ironicky
směje se, přimhouří nádherná víčka a snítku
nezřena nikým za ňadra vetkne, která se chvějí
nechápajíce patrně podivné poselství míru,
který jsem zvěstoval já, v této chvíli, a jim!
––––
Machare, nespravedlivý básníku Říma, buď klet,
cestou po Via Appia vzpomněl jsem na tebe. Tlusté
47
kněžíky zbytečně tepeš, nebýti jich já byl ztracen.
Ke hrobu ctihodné Římanky jeli jsme prachem a šedí,
tři, čtyři Angličané seděli ve voze s námi,
každý místa měl dost, romrzen patřil jsem k nebi.
Nekonečný kus ode mne, zalita poledním sluncem,
ležela její ruka, nehtíky drobné se leskly,
úžasná nožka v průhledné punčošce temně šedé
viděna všemi vzdálena byla ještě více.
Zoufale hleděl jsem zachytit její nejlehčí pohled,
nadarmo! Únavou dávno se přivřela nazlátlá víčka.
Hrobku jsme konečně dostihli, s příšernou podrobností
prohlédli každý kout, relief ohmatali,
rozliti prachem a sluncem vraceli jsme se k vozu,
docela sami, Angličané dali se patrně zazdít.
Zpáteční cesta byla o dobrých třicet procent
horší než cesta z Říma. U katakomb, nevím jakých,
tuším nejsvětějšího Kallisty, zastavil se
tragický autobus. Nadlidsky tlustý páter
vedral se dovnitř, za ním druhý a třetí,
pět jich na konec bylo, všichni báječně tlustí,
napěchován byl vůz. Nevyslovitelně dojat
patřil jsem na příchozí, úslužně čině jim místo.
Pamatuji se živě na jejich zvláštní výraz,
byli patrně zvyklí na jiné obličeje.
48
Kupředu povoz se hnul, kupředu hnula se ruka,
neviditelná nezasvěcenci. Ó blaho,
cestou od prázdné hrobky nahmatat zářící maso,
pod kterým probíhá krev, kterou bys nejraději
vypil až do nejposlednější krůpěje, bohu nás všech,
Erotu nesmrtelnému bouřlivě připíjeje!
––––
Moře, kam pohledne zrak, nehmotně zelené moře,
přečasto myslil jsem naň, jediným druhem je zval,
nyní je konečně zřím, pod mými zraky se choulí,
neklidné vlny se pnou tak jako napjatý luk,
vzepnou se, odbojně tyčí, lámou a nakonec mizí
rozlity stříbrným kruhem nově zrozených vln.
Bez hlesu nad nimi stojím, srdce svázáno mdlobou
nezajásá jim vstříc, pohled můj tich je a něm,
do dálky nepohnut patří, jediná loď se tam chvěje,
tam za tou šílící zdí na jihozápad je Řím.
Hodiny dívám se tam nezvyklou bolestí leptán,
rty moje bez hlesu jsou, chvílemi nutká je cos
vyslovit předrahé jméno ve tvář pějícím vlnám,
zaklínačsky je složit v jejich neklidný vír.
Marně však. Jakási křeč je stáhla. Napolo výsměch
49
napolo soucit v stále mocnějším rytmu
vrou a klesají vlny pod nebem, které se tmí.
Benátky, 23. května 1922
[50]
OBSAH
Oda na život5
Napoleon9
Oda na Boha16
Oda na ženu22
Blahořečení27
Josefině N.29
Jediné vlastnictví30
Oda na moře32
Evropě35
Předehra40
Oda na Řím42
Řím46
[51]
Z HLUBIN
Svazek V.
FRANTIŠEK ZAVŘEL
PŘEDEHRA
Obálku navrhl Vlastislav Hofman
Vytiskl Emanuel Brož
Vydalo Zátiší, Knihy srdce i ducha B. M. Klika
Praha II. Podskalské nábřeží 28
v lednu 1923
[53]
Z díla spisovatelova
OIDIPUS A JOKASTA. Slavnostní jevištní hra
SIMSON A DELILA. Tragedie
J. Springer, 1915
JUAN. Tragedie. II. vydání
F. Borový, 1915
BOLESLAV UKRUTNÝ. Tragoedie.
S. Minařík, 1919
NÁVRAT. Tragoedie
„Máj“, 1920
KRÁL PŘEMYSL OTAKAR DRUHÝ. Tragoedie.
S. Minařík, 1921
KAMENNÝ HOST. Tragedie
Hašlerovo nakladatelství, 1921
DRAVEC. Drama
B. Kočí, 1922
VZPOURA. Drama
F. Švejda, 1922
E: mk; 2006
[55]