ODA NA MOŘE
ODA NA MOŘE
(Otokaru Fischerovi)
I.
Hle v zemi, kterou nenávidím
a kterou hltám, plný pout,
já tebe, moře, stále vidím
a stále slyším tebe dout.
Jsi daleko od této země
jak velkost je jí daleka,
a přece z dálky šlehá ke mně
tvých hlubin bouře odvěká.
II.
Já neviděl tě nikdy dosud
a přece tebe miluji,
co je můj ubožácký osud,
co pouta, jež mi ukují,
co je to vše, když mohu zříti
ach jenom zrakem duchovým
tvou nekonečnou hlať, jež svítí
a plane jasem kovovým.
32
III.
Já neviděl tě, často ale
jsi byl můj tajuplný druh,
já zvedl číši ku tvé chvále
a jako mluví k duchu duch
já omámen jsem vykřik tiše,
co rvalo mne a spíjelo
vln tvojich rytmus, moře, slyše
a také tys mne slyšelo.
IV.
Můj zpovědníku tajuplný,
jenž znáš mé srdce šílící,
já miluji tvé pyšné vlny
i tvojích bouří litici,
mně často zdá se, ve tvář tobě
že patřím chtivě přehněten
a moje lačné oči obě
jsou plny tebe jak můj sen.
33
V.
Neb sním. Jsem dalek tebe, druhu,
uprostřed země tuhnoucí,
jsem sevřen v nejzvláštnějším kruhu,
jejž nedovedu roztlouci.
Nespatřím tebe nikdy. Sníti
o tobě bude ubožák
tak jako sní o volném žití
ve rzivé kleci jatý pták.
34