Prokop Rybář (1913)

Román české duše, Veršem, Psáno v letech 1905-1911, Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
PROKOP RYBÁŘ
[1] JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ):
PROKOP RYBÁŘ ROMÁN ČESKÉ DUŠE (VERŠEM). Psáno v letech 1905–1911.
V PRAZE. NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC 1913.
[3] Právo překladu a všechna práva vůbec vyhražuje si autor. Tiskem E. Beauforta v Praze.
[4] Příteli MUDru Vilému Pobudovi, obvodnímu lékaři v Strašicích v bratrské oddanosti J. R.
[5] I.
Hvizd vlaku rozletěl se nad lesy a spící ozvěnu v nich probudil, stroj zasupěl a parou zasyčel – a na podhorské skrovné nádraží hrst cestujících spěšně vystoupla. Tu dívka, snad se vrací z ústavu, a matka objímá ji slzící; tu student z vozu vyskočil, den první letnic jest a v duši slast, hruď dme se volností a nadšením; tam venkované zvolna vystoupli a krokem těžkým rozcházejí se, své koše nesouce a uzlíky – a tam, hle, sestoup’ štíhlý, mladý muž, znak utrpení bledé ve tváři, jíž vroubil měkký, světlé barvy vous a z které tichých, modrých očí dvé se zamyšleně na svět dívalo. Je patrno, ten je zde ponejprv: zrak bloudí po nádraží pátravě a zase po návrších lesnatých, jež zvedají se všude kol a kol [7] a ověnčují luznou dolinu, kde v středu lučin, polí zrajících se domy kupí k věži kostela a tvoří milý obraz městečka. V ten obraz zálibně se zahleděl, zrak bloudil po vrších, proň beze jmen, leč plných klidu, míru blahého a silnou vůní lesů dýšících, již plnými pil doušky žíznivce. Vlak v dálce hučel již, když probral se a k městu na cestu když pomyslil. * Byl Prokop Rybář to, kdys theolog, pak filosof a trochu literát, pak vychovatel mladých synků věd – a povždy snílek, nespokojenec, jenž měnil rád by světa toho řád, jenž v duši proti mocným bouřil se, však v životě svém nejen plachý byl, leč ani silně říci nedoved se hněvu blýskáním a hřímáním, co nitro mu až na dno bouřilo, čím žluč mu kypěla, proč svíral pěst. Když k péru sáh, by v rytmus uchvátil, co nitro jeho tisklo k zalknutí – vše vyznělo jen v elegie tón, jen v smutný zpěv jak z dálky znějící, jak minulosti píseň tesklivá, v níž pavučinou času ztlumeny i zoufanlivé hrůzy výkřiky, 8 i zraněného hněvu zařvání, i poštvaného vzdoru orlí skřek. Syn ztraceného v bídě umělce, rost v harfy jeho měkkých arpeggích a v houslí snivém rozezpívání, zřel zápas otcův s bídou vyzáblou, však horší s hnusnou špínou všednosti. Zrak vídal otcův k nebi zvednutý, rty na zaťatých zubech semknuté, zas jindy ironické usmání a oči jako rosou ovlhlé – tak divně snivé v tichém zoufání, jak bledě modré, plaché plamínky, jež nad hladinou duše kmitaly a které ještě nyní po letech, když dávno drahá lebka otcova jest jenom žití vyprázdněná číš, v sny bledým svitem září Prokopu a zašlosti jej hlasem volají: „Pojď, synu, ke mně, vše ti vypovím, co za života nemoh’ jsem ti říc’...“ Ve stínu staré katedrály rost, jež těžkou, cihlovou svou gotikou v sny jeho dětské a pak jinošské stín vážný minulosti vrhala a tajůplné šero mystiky. Znal tajnou mluvu jejích zvonů všech: i velebného Augustina hlas, jenž duněl jako z hloubky staletí, i Orla zvučné, slavné volání, jímž oslavoval chvíle přítomné, i umíráčku rozekvílení, 9 jež provázelo duši na věčnost. Znal varhan vážné, slavné souzvuky, jež zvláště časných, zimních za jiter, kdy v stíny vše se venku nořilo, jej vzrušovaly písní rorátní a vábily jej v šero kostela, jen slabě rozptýlené září svěc. Ó, jak se krčil v temnu pod kůrem a s dechem utajeným vzdával se divnému chvění, jež ho chvátilo a přenášelo v kraje neznámé, kde v chladu fíků, oliv ve stínu jak bílý přelud s láskou ve tváři lid prostý učíval Syn Člověka! Jak jiný byl ten přelud jeho snů než tučné, vypasené postavy, jež denně vídal v rouších nachových a s prsty sepiatými nad břichem z vrat residencí starých vycházet, jichž štíty řadily se za chrámem. Když vídával je malý studentík, tu jasno nebylo mu, každý z nich proč má zde celý, velký, pyšný dům, jenž hošíkovi palácem se zdál – když ten, Jejž v gloriole vídal v snech, chud neměl, kam by hlavu uložil. Ty pochybnosti útlý studentík zanášel v dálné labské roviny, kde dubův svalovitých skupiny se s jilmy střídaly a olšemi a zase s drobných listů vrbami, 10 v jichž středu tajily se palouky a zase labské tůně zamlklé, kde stulík zlatý z hlubin vykvétal a drobných kvítků bílý pryskyřník. Sem do Polabin snivě zamlklých, kde divná záduma vždy ležela, ať za pohodných letních večerů, kdy slunce koule rozežhavená se ztrácela kdes v dálce za Labem – ať za šedivé mlhy podzimní, kdy stromů shluky valem řídnoucí se mlhou v silhouetty tlumily vždy bledších odstínů, až v daleku mha pohltila odstín nejbledší – ať za mrazivých, krátkých zimních dnů, kdy spadlé listí přikryl hebký sníh a slunce nad obzorem nizoučko mdle v páry mrazem ztuhlé svítilo – sem Prokop s pochybností ztrácel se, zde v dálek zamyšlených zracích čet’, zde spřádal zlaté, mladičké své sny, zde prvně pocítil se poetou, když čarovného „Máje“ nad květem jej opojení závrať pojala... Tak rostl hošík povždy slaboučký; s ním Bída z jedné mísy jídala, však Poesie chudé pokrmy kouzelným proutkem v hody měnila, že takých nemají ni králové, jej Umění v svou náruč vábilo plamínkem bleděmodrým bludičky, 11 hořící krásným, bílým nad čelem, jej velké, temné oči Mystiky za sebou zvaly svitem blouznivým, a Pochybnosti trpké hovory s ním zapřádaly žití na prahu – a mateřská jej ňadra Přírody v sny měkce kolébala blouznivé... Však záhy přišel na sny mladé mráz. Když za ním dvéře škol se zavřely, v nichž ctít se učil otce Homéra a zpěvy Horáce a Vergila, kde více však jej, snílka, vábily poeti neklasičtí nových dob, jež tajně při latině čítával a v apologetiky hodinách – kde žila Bohdanova tradice, jenž na týchž lavicích své písně psal: tu náhle stanul v křižovatce cest a zmaten ptal se, kterou z nich se dát? Sic tajně o filosofii snil – leč jak se probojovat v Prahy zdech, když má jen hlavu, plnou záměrů, a srdce v hrudi, plné nadšení, však tělo malých sil a holou dlaň? Ó, kdyby tvrdý chleba vezdejší lze bylo koupit ryzí za zlato, jež v přebohatých citu ložiskách mu v žití dávno bylo údělem, jak směle mohl jíti za hvězdou, jež na východě jeho vzcházela a vlídně zvala v zaslíbenou zem, 12 jak druhdy Iránu tří mudrce!... Však těžko pouštěti se v oceán, když lodička je vetchá bez vesel, ni kousku chleba, krůpěj vody v ní – sám kompas, který ukazuje cíl, loď k němu nedovede po vlnách... A bylo třeba otce podepřít, jenž pod svým křížem již, již upadal, a bylo třeba matce dodat sil, jíž nastávala těžká úloha, a bratřím bylo třeba ruku dát, by za ním mohli výše po stráni, již rodu jejich život vykázal. V těch mezi dvěma světy zmítáních, z nichž jednoho měl opustiti břeh a k druhému se dáti na zdař bůh – mu zazářily oči Mystiky a pokynuly v stranu neždanou, k níž nikdy před tím s touhou nezíral, ba od níž odvracel jej vnitřní hlas. Stál u té cesty tučný kanovník, prst na břiše kol prstu otáčel a pokrytecky mžoural k nebesům. Ó, mnoho hodin, mnoho dlouhých dní probloudil Prokop v dálkách Polabin, v jich houštin proměnlivém bludišti a v síti pěšin pochyb, tápání... Až po dnech, plných trýzně, zmítání, mu paprsk v cestu zasvit’ z plamene, v němž za pravdu byl spálen mistr Jan... Ó, ano, taký jeho žití cíl! Tíž sejme s vetchých beder otcových, 13 sám dá se v jařmo, světu unikne, by nabyl moci živých, silných slov, by našel cestu k duším tisíců, by hřímat k lidu s kazatelny moh’, jej učit pravdě Evangelia, jej vésti k ideálům lidskosti a potírati kolem sebe klam, a potírati kolem sebe lež, ty plazy jedovaté, syčící, a do tmy vrhat světla pochodně a ze sna budit spáče ospalé, a z ovcí bílých, dobrých ke stříži, jež v stádě hlídá pekla černý pes, by neunikla ani jediná – z těch ovcí poslušných a beránků probudit lidi, vědomé svých sil a cílů vědomé a poslání... Ó, ano, půjde, oběť ze jiné – a bude zváti jiné za sebou!... Jen dívka se mu ještě zakmitla, již sledovával s touhou jeho zrak – však obraz ten ho nemoh’ zadržet. Vždyť dívka zmizela mu, Bůh ví kam, než vypučeti nesmělý moh’ cit a kořen zapustiti hluboko. A tak jen nad vzpomínkou povzdychl, stín setřel s čela – a byl rozhodnut. I dal se zavřít v semináře zdi, jenž na místě se zvedal památném, kde druhdy hrad stál českých královen. Teď kostel tady zvaný „na hradě“, 14 kol něho budovy se skupily, v nich mlčící se tají nádvoří a kolem chodby polotemné jdou, kde začernalé na zdích obrazy ráz tajemnosti silně zvyšují – a v zadu za kostelem zahradou se cesty vinou dolů po stráni v stín křovin hustých, ve stín stromoví a k rozptýleným, zvoucím besídkám. Sem přístup s malinkého náměstí dvě lípy chrání staré, košaté a příchozího vlídně vítají, jak zvaly by jej: Pojď, zde kyne mír... Ty uvítaly také Prokopa, když rukou třesoucí sáh’ po zvonku a zmizel otevřené ve fortně, jež s temnou ranou za ním zapadla. Jej zprvu jalo chodeb zášeří, kde kroky jeho hluše duněly, kde dařilo se květům samoty, mystickým růžím z duše vykvetlým, jichž vůní nezemskou se opájel. Však záhy květy jeho povadly, když viděl hloupost bujet v těchto zdech a pokrytství a vypočítavost, leč ani zdání volné myšlenky, jež měla by se po čem v touze ptát, jež měla nač by ždáti odpověď, jež úsilně by čehos hledala a měla sílu cestou klopotnou se bráti za světlem a za pravdou. Však ti, jež shromážděny viděl tu, 15 ti byli stádo tupé, poslušné, dost rozpustilé sice, v ovčinci když právě nebývalo pastýřů, leč jinak jdoucí tupě za nimi a bez zkoumání přijímající, čím pastýři jich duše krmili. Sic mnohý (– v očích zřel to –) nevěřil, co předkládal jim stařec dětinský, neb spirituál sladký, vyzáblý, či historie církve profesor, jenž slídil baziliška pohledem po každém v očích žáků zákmitu – leč nevěřící skryl svou nevěru a maskou zbožné víry zakryl tvář a zvolna učil být se pokrytcem. Zprv Prokop s tím a s tím se pokoušel zapřísti o předmětu rozhovor, jenž z řeči profesora v duši tkvěl a pochybnosti červem hlodal v ní – leč odvětem byl pohled tázavý, jenž plaše kolkolem se ohlížel, a náhle změněná tvář druhova a tiše pronesené mínění, že Prokop špatně snad jen rozuměl, co bohosloví doktor přednášel a o čem hloubati se nesluší. Vzhléd’ Prokop k němu, chápal: pokrytec. Však hůře, že i o profesořích měl Rybář záhy zdání podobné. V nich marně hledal pramen nadšení, jenž vroucím přesvědčením živený by ze slov jejich mocně vyšlehal 16 a zachvacoval duše alumnů,alumnů. Ten obmezený zdál se fanatik, ten bojovný byl bránce církve práv, ten dobrácky čet’ z archů morálku – však každý z nich, čím nebyl, zdál se být, cos v nitru zdál se skrývat pečlivě i před světem, i samým před sebou,sebou. Tak záhy smutno býti začalo mu v těchto přísných, mlčelivých zdech, a on se čím dál více utíkal v ústraní seminářské zahrady, zkad pohled do kraje se otvíral, do tichých dálek rovin polabských, v nichž tolik nacházíval úkoje, než dal se zavřít do těch těsných zdí. A cítil často k slzám bolestně, co jest se cítit prostřed lidí sám, tak se svou duší sám a opuštěn!... A brzo nad Rybářem začala zlá bouře černá mračna stahovat. Již hrozil nejednou z nich sjeti blesk a snílka smělého v leb zasáhnout, však on v svém zasnění nic netušil,netušil. Jen častější vždy duše výlety z těch konal zdí do volných prostorů a časem později, když alumni si povyjíti směli do města, on tajně pod klerikou přinášel si knihy, zakázané ovoce, a lačně zpráhlou duší požíval, co za ďábelský platilo zde plod. 17 Ó, jak to bylo sladké, sílící, když místo brevíře zde čítával, co v dávnu učil stoik Epiktet, co Hus psal Čechům z chladu vězení, čím Bratří srdce těšil Komenský, co Voltaire v knihy vkládal ohnivý, co Renan o žití psal Ježíše, ba co i Marx o světa řádu snil a třináctý co Krista apoštol v svět hlásá, Tolstoj z Jasné Poljany. Tak nořil se v ty duší studnice, v to věčné, jedné pravdy hledání, v to věčné ždání slunce paprsků, v to věčné od hlíny výš toužení – že netušil, jak zrady černý pes ty zakázané vůně čenichá, jak potom běží vrtě ohonem své pány upozornit štěkáním, a jak je vede zvěře po stopě, by za to pán jej vlídně pohladilpohladil, neb dokonce mu vrh’ kost pochvaly. Tak přišel jednou náhle rektor sám, kněz dobrý, rázu ještě starého, jenž divem ještě úřad zastával, cíl tužeb nové školy, bojovné – a konal k Rybářovu údivu revisi přesnou v jeho pulpitě. Lov podařený byl: kněz v celu svou Husovy listy vážně odnášel, a za ním Prokop kráčel přestupník. Soud nebyl dlouhý. Vida kněze tvář, jež dobrotou svou zvala k důvěře, 18 sám hříšník všecko na se pověděl, své celé srdce knězi otevřel, sám ze svojich se jemu vyznal snů, z muk svojich, světla, pravdy hledání, sám pověděl, kde křídla svoje bral, jež připínal si jako Ikaros, by ze svého se vznesl vězení, sám jemu vyštkal, hořce vyplakal, co uvádělo jej zde v zoufánízoufání, a z cesty, kterou sobě vyvolil, mu cestu učinilo křížovou... Kněz pokyvoval hlavou šedivou, zrak na planoucích tvářích mládce tkvěl, sluch vnímal neslýchaných příval slov, jichž dosud nezaslechly tyto zdi – a když pak tiše slova ujal se, hlas jeho jemně lítostí se chvěl a o několik tónů níže zněl, než Rybář byl jej zvyklý slýchati, jak bodrý kněz by sáh’ byl v pohnutí k nejhlubším duše svojí klávesům, k nimž jinak nikdy jindy nesahal, když před světem měl vnějším promluvit. „Jsi dobrý hoch“,hoch,“ děl tiše starý kněz, „však ďábel poznání tě omámil, rve srdce tvého, duše tvojí klid, zve na cesty tě věčných zmítání, z nichž není lidským duším východu, než v tiché pokoře a oddání. Věř starci, schýlenému nad hrobem, jenž plavbu žití má již za sebou i může o ní tobě radu dát... 19 Jdi, za pokání vroucně modli se před svaté, mocné Panny obrazem dnes do večera, v noci, do rána... A nikomu těch, hochu, neprav slov, jež starci pověděl jsi v důvěře. Jdi s bohem nyní, budiž s tebou Pán!...“ Co Prokop cítil cestou od kněze, to lítosti cit nebyl, pokání – jen tiše Prokop v duchu přemítal, že ani tento přívětivý kněz mu nitra svého neodhalil skrýš, že také on se tají, kryje s tím, co přesvědčením duše jeho jest, co znělo jenom z hlasu zachvění, co jenom v očích jeho kmitalo. Ni v chrámu, před oltářem Marie cit kajícnosti k němu nepřišel – však přišly všecky chvíle do jedné, jež dosud ztrávil v semináře zdech: od zvonku zacinkání u fortny, od mystického chvění prvních dní, od prvních šupin s očí padání, od první hořké chvíle zklamání, od první chvíle hnusu, nevole, až k těmto okamžikům posledním, jež přivedly jej před tvář Madonny. Zří na oltář, kde v šatu ze zlata se z šera zrakům Panna jevila v lampičky věčné tichém kmitání, co kostel dále v stínech tonul již. 20 Jen před obrazy tu tam plamínky jak hvězdy s černých nebes kmitaly, a před oltářem hlavním největší se lampa od kopule kývala, tak stejnoměrně, zdlouha, pozvolna, jak svými kyvy čas by měřila, jenž zde se pomaleji plynout zdál, než lidské věky v březích věčnosti... Co byl by Prokop cítil v prvních dnech, by v těchto místech v noci bdíti měl! Dnes žádná na něj hrůza nepadla, cit žádný nechvátil ho posvátný, v sny nevábil jej divně mystické – jen na obraz jak hleděl Madonny, ve svitu lampičky mdle patrný, v čas přenášel se dávno minulý, kde obraz téže kresby jako ten znamením býval hordám císařských, v němž měly nad rebely vítězit, jež posvěcovalo vše loupeže a všecky vraždy, hrůzy, pálení, a rodin vyhánění z otčiny, veškerou zvůli zpupných cizinců, i svědomí a duší šlapání a obracení zlobou, násilím těch, kteří zbyli v domech otcovských, zpět k císaři a církvi jediné a její hlavě, Petra nástupci... To všecko viděl před tím obrazem, to všecko v duši silně procítil – a nevýslovný zachvátil jej žal, že lidé z ryzí Krista nauky 21 si učinili pýchy svojí vůz, zakryvše svatou pravdu cetkami a zapřáhnuvše všecka umění, by pomáhala táhnout povoz jim, lid uchvacovat, duchem chudobný, a drtit šíje hrdé s lebkami, jež mysleti by chtěly svobodně... Tak místo kajícníku – kacíři otevřít přišel sluha kostela, když do tmy chrámu dobýval se den a k modlení když zvonek sezváněl, A Prokop se stupně vstal odhodlán, že prchne z těchto nehostinných zdí, v nichž sídlo pokrytství má, lež a klam, neb aspoň bezpáteřná lhostejnost, v nichž volné duši dusno k zalknutí, v nichž marně jen si křídla utlouká, svobodné duše bílé peruti... A k uvolnění duše trpící, a k odpoutání celé bytosti od okovů, jež sám si vyvolil, dřív došlo, nežli Prokop nadál se – v týž den, kdy z chrámu vyšel za jitra. Když vstoupil dějin církve profesor, nepostřeh’ Prokop, baziliščí zrak jak jedovatě na něm spočinul; až na kathedru kněz když vystoupil a hlasem nenávisti počal řeč o soudu nad kacířem v Kostnici, ač k této kapitole truchlivé měl v přednáškách svých ještě daleko – 22 vzhléd’ Prokop k němu a hned setkal se, s tím zrakem nenávistí sršícím, jenž hořel jako uhly žeřavé, ač černé brejle zakrývaly jej. Co mluvil, bylo kalem vláčení té světlé českých dějů postavy, jež ve snech Prokopovi zářila hned vedle tváře Krista Ježíše, co mluvil, byla zloby extase, v níž kněz se jako v křeči zmítat zdál, v níž zdál se hořet vášně plameny, jež ze slov, očí jeho šlehaly a jejichž jazyků byl jeden cíl: Prokopa srdce prudce bijící. A bylo v síni ticho děsivé, že kdyby bouře ztichla kněze slov, by jistě slyšet bylo hlasitě, jak Prokopovo srdce bušilo. Dech kleriků jak byl by zastaven a rukou bázně v hrdlech zadržen. Tu Prokop po svých druzích pohleděl a pátral v jejich zracích, ve tvářích po stejné, prudké, rvoucí bolesti, jež nitro jeho spárem trhala, po stejném, prudkém citů vzbouření, jež hrozily se hrudí provalit – však co zřel v očích druhů, ve tvářích, to byla oddaná jen pokora, jíž v také chvíli může krýti se jen otrok, v jehož nitru vymřelo již důstojnosti lidské vědomí, neb obmezenec duše ubohé, 23 neb – nejhorší co – bídný pokrytec. A v okamžiku toho poznání překypěl kalich plný hořkosti. V té chvíli těžkým vzduchem projel blesk, však ne z těch mračen, která bouřila, leč se strany, jež bouře byla cíl: „Lžeš, kněže, ustaň, ani slova dál!“ Tak mládí hlasem těžce zraněným z alumnů lavic Prokop vybuchl. Blesk všecky, také kněze omráčil. Zmlk’ rázem zlobou opojený ret, tvář vášní zrudlá náhle pobledla – a tichem zraněné hlas duše zněl, jež spravedlivým hněvem vzhořela. „Že jeden zvrhlec někdy zrodí se a proti vlastní krví povstane, to povždy bývalo, co lidský rod – i dvanáct mělo svého Jidáše. Však rukou sto že v pěst se nezatne a hrdel sto že hněvem nevzkřikne, když taký společnosti vyvrhel svou přede všemi masku odvrhne a ústa zkřiví drzým úsměškem – to k smrti smutné jest a k zoufání. Je smutné, co tu soptil český ret, však smutnější, že českých srdcí sto vše jako stádo ovcí poslouchá, že všichni v nitru svém se nevzbouří, že všichni hněvem dobrým nevzplanou jak druhdy Kristus Ježíš ve chrámě...“ 24 Dál nemoh’, rty jeho jen na prázdno se otvíraly v marné námaze to vyslovit, co z duše kypělo; byl příliš silný, žhavý lávy proud, jenž z duše sopky náhle vyvřelé se hrdlem valil v citů výbuchu, že hrdlo sežeh, všecka slova v něm, že spálil hlas a spálil volný dech a hrdlu, prsům hrozil zalknutím. Však také kněz jak bleskem omráčen ni k slovu odvety se nevzchopil, a klerikové byli bez hnutí – a Prokop v marném boji o slovo bled, na celém se těle chvějící tu síni opustil, kde shořel by, a jako Lot kdys z města Sodomy, tak chvatně prchal ze zdí nevlídných, až fortna za ním s třeskem zapadla... Až doma zase v jizbě chudičké hlas v sevřené se hrdlo navrátil, a Prokop vyštkal všecko rodičům, co příčinou, že jako štvaná zvěř se k jejich srdcím náhle navrací. Zde doma volně plynul řeči tok, co matka, ruce v klíně, plakala a otec pohlížeje oknem ven, bezděčně prsty na skle bubnoval. Když skončil Prokop, otec vážně děl: „Tak dobře stalo se; jak učinil’s, moh’ jedině můj učiniti syn“ –syn –“ a mocně stiskl synu pravici. 25 Ten vzhlédl k němu, v obou pohledech se duše otce, syna setkaly, v tom okamžiku duše bratrské, jež chápaly se, rozuměly si... Tak smírným závěrečným akordem se první kapitola skončila, jíž počal Prokop knihu života. 26
II.
Co dále přišlo, byly zápasy, o skyvu boje mladé nad síly kdy často druhem Prokopu byl hlad, kdy k oběma se v jizbu vtíral mráz, že Prokop na nábřeží vybíhal, by Malé Strany, Hradčan pohádkou na chvíli na své druhy zapomněl – jak druhdy s pochybnostmi utíkal do tichých dálek rodných Polabin. Tak jako on sta hochů strádalo, jež tiché vísky, rodná městečka ku Praze vysílala mateři jen v srdci s nadšením a odvahou. Však o jich nadšení a zápasech máť Praha stejně nevěděla nic, jak o tom, když tak mnohý z hochu pad’ a v stínu sterých věží dodýchal – neb jiný ještě domů dovlek’ se, kdes v tichou českou vísku zapadlou a v naručí své staré matičky naděje, pýcha její... dokonal – neb ještě jiný v strastech, zoufání [27] ne život hned, leč ducha utratil, by živořením bídným uhájil, co životem se sice jmenuje, však vskutku jest jen prodloužením muk, jichž ten, kdo zemřel, zůstal ušetřen. A nad vším šuměl velkoměstský ruch, a nad vším věže k nebi trčely s Týnského chrámu slavným dvojvěžím, a nad vším Petřín mlčel zelený a Letenská se zelenala stráň, a nad vším starý dumal Vyšehrad, a nad vším Hradčan vrch se vypínal a na něm pustý českých králů hrad – a plynul čas a léta plynula, jak plyne Prahou voda Vltavy. A nepoznána jména mizela těch, kteří přinesli sem nadšení a za ně vzali smrti polibek neb život, mnohem smrti hroznější... Že Prokop nezhynul jak druhů řad, to bídě vděčil, která z dětských let již učila jej ve všem skromným být, a která v těžký zápas života dřív dala mu, než jiným nahlédnout. To bylo v době, české učení kdy vysoké se sotva zrodilo, kdy nový život počal rašiti v zahradách mládí povždy zelených a povždy na každičký vánku dech a na každičkou krůpěj citlivých. 28 A tehdy nový, svěží, ostrý vzduch, jak s výšin horských když to zavane, k nám počal vnikat se všech světa stran. Jej štěpy mládí bíle kvetoucí z všech nejdřív uvítaly šuměním, jej všemi svými póry dýchaly a mízu, z rodné půdy čerpanou, se chystaly jím zhojnit, osvěžit a novým dechem světa napojit, by mohla ze šťáv rodné krajiny a z prvků, z jiných končin přivátých, plod vytvořiti nový, hojný, svůj. Co valná mládeže část vítala radosti rozšířenou zřenicí, co pila celou, lačnou duší svou – to starým zdálo se být otravou, i počali se o zahradu chvět, již v nebezpečí býti viděli, a proti zahradníkům, bořícím zeď kolem sadu šedou, vysokou, by mohl k štěpům nový, svěží vzduch, se postavili v šiku bojovném, jak proti nepřátelům nejhorším: neb škodit nemůže tak cizinec, jak z vlastní krve vnitřní nepřítel. Sám Prokop zpytavě vše přijímal; duch jeho hledající, toužící však záhy přilnul k novým idejím a jimi veden, nové na cesty se vydával, dál k novým obzorům, dál k nově odkrývaným pramenům – 29 a nadšen nové kraje obzíral a lačně z poznání pil studánek. Sic pravda byla v slovech knězových; ta voda neskýtala úkoje, jen nové budila vždy prahnutí, jen novou žízeň žhoucí, palčivou po novém čiré vody napití, po novém lačné duši poznání – však s věčnou žízní, věčným toužením i přesvědčení pevné dávala, že ta jen cesta k cíli dovede, jenž lidstvu ukrývá se v budoucnu. Nám dáno jen jej v dálce spatřiti, když na vrcholy ducha stoupáme – jak Mojžíšovi zaslíbenou zem. A Prokopovi na těch výšinách vždy nejlíp bývalo: pil horský vzduch a slunce cítil blíže nad hlavou, a oko po obzorech bloudilo, jež rozprostíraly se do dálky... Tam viděl města příštích potomků, zrál na polích tam příští práce plod a příštích myšlenek tam vanutí v korunách sosen táhle šumělo. Tam volno bylo, slavně, svobodno, tam bída, strasti vznést se nemohly, tam duši křídla rostla obrovská – a Prokop cítíl rozkoš, kterou pták snad cítí pouze, v modru nad zemí když v slunečních se koupe paprscích... 30 Však pro ty ve výšiny výlety, s nichž pátral nadšenýma zrakoma do budoucnosti dálek ztajených, dne přítomného nezapomínal. Co zve se naším českým životem, vše pozoroval s láskou, dychtivě, vše v hloubku proniknout chtěl, pochopit, co zrakům jeho bylo zakryto, když gymnasia nauky přijímal, jak život dálné hvězdy by to byl. Že však zřel ideálů prismatem, že všecko přirovnával k obrazům, jež se svých výšin vídat uvykl – žal duši jeho krutě svírával, když viděl naši bídu, otroctví, jimž tak jsme za staletí uvykli, že snášíme je tupě, lhostejně, že na silný se odpor nevzmůžem, ba že i bídná vášeň šplhání nám ponížené hřbety ohýbá, kde měli bychom s hrdým čelem jít; když mělkost naši zřel a povrchnost, slov silných bez obsahu volání a přísahání, v prsa bití se, na vnějších věcech tkvění, na barvách, na prázdných zvucích hesel omšených – kde práce tiché nutně potřeba i u celku, však též (a především) u vlastních duší, vlastních bytostí; když viděl, kterak příliš vzdálili jsme od cesty se našich praotců, jež byla by nás pozdní potomky 31 k výšinám lidstva jistě dovedla. I chápal mladých duchů horlení, i chápal kvas, jenž z duší přetékal a ve všedním se šířil životě, vznikání chápal nových, mladých stran, jich prudké, nelítostné útoky – ač jednostrannost při tom nechválil, jež snadno zvrhala se v nenávist. A celou duší úsilně si přál, by v mohutný se rozvětvilo strom, co dosud bylo zrnem hořčičným, by zastínila jeho koruna zem celou od Šumavy ku Tatrám, by dobře bylo v stínu jeho všem a v jeho větvích ptáci nebeští by hnízda se zálibou stavěli. V té touze po poznání života, jenž z duší českých na povrch se dral jak ze skal, z lůna země prameny a různou cestou v jeden splýval proud, jenž veřejnosti sluje národa – byl Prokop často schůzí účasten, kde oživených řečí předmětem byl český problém, souhrn otázek, jež zadržují národní náš vůz na dráze svobodného rozjetí, jež ochromují síly národní, v ten povoz zapřažené od věků a od věků se marně pachtící, jej z bahna na silnici vytáhnout. Tou veden touhou chodil na schůze, 32 kde slovo měli vůdci národa, k nimž – autoritám – všecko zíralo bez dechu, v oslnění, zbožnění. S touž úctou Prokop přišel poprvé – však nemoh’ pochopiti, vůdcové že jazyk otců krutě týrají, že nemluví-li věty moudrosti, jež leda otrokům by slušely, tož prázdná slova křičí, láteří, až pěny bělají se kolem rtů, a pěstmi buší, depcí nohama a peklem, hromem zaklínají se a takým přívalem slov zaplaví své posluchače, hybné pagody, že mozky se jim pletou, východu že marně hledali by z lasa slov, i lapají jen silné výkřiky a tleskají a křičí: výborně! On výborného nic však neviděl v tom chudých klasů hlučném mlácení, kde dobré zrno očím ztrácelo se v přívalu plev hluchých, neplodných – snad proto zřel tak, brejle Mámení, jež straníkům vše barví růžově, že na očích mu křivě seděly. I odcházíval smuten, zarmoucen těch ze schůzí – jak v smutku vycházel z Menšího Města šeré budovy, jež pyšně zve se českou sněmovnou. Sen dávný jeho srdci splnil se, on s galeire svědkem sněmu byl – však co tam zřel, to bylo zmítání 33 jen v kole bludném, začarovaném, v němž bez východu čeští poslanci se točili jak náměsíčných sbor: kruh kolem Čechů Němci svírali, a páni za nimi a knížata s milostí velkou trpět ráčili, když Češi toužebně k ním vzhlíželi – a v zlatém límci tiše opodál se čarodějník tajně ušklíbal, jenž proutkem všecko řídil kouzelným. Z všech Prokopovi jedné postavy jen líto bylo, která jako dub se nad okolním lesem týčila: to kmet byl rysů v tváři výrazných, v jichž vážné, jak by přísné podobě se tajiti zdál smutek podivný – to Rieger kmet byl, jenž se Prokopu zdál zosobněním české tragiky... Sám tělem obr, orel duchem svým po marném všeho žití úsilí jak jiní hříčkou čaroděje byl, jenž v bludném kole kouzlem držel jej. Tou často nad postavou ctihodnou se Prokop ve svém snění zamýšlel, zřel v duchu ty, kdož druhdy jako on boj vedli náš a cíle nedošli: zřel Palackého, otce národa, jenž podobně jak jeho nástupce se v posled octnul v kole kouzelném; zřel zosobnění vzdoru českého a české síly zdravé, rozumné, 34 Havlíčka Karla, jehož přezáhy rozdrtil v spárech orel dvouhlavý – i ptal se, kdy ten vybojujem boj, v němž marně zhynulo již tolik sil, kdy kouzlo zlomíme, jež drží nás jak vězně v bludném kole zavřené, kdy v národů kruh vejdem svobodných a nastoupíme cestu ztracenou svým za velikým v lidstvu posláním?... V ty chmury těžké svit se prodíral, když Prokop viděl mladých úsilí. Sic mnoho prý v něm bylo negace a chladné analysy, pátrání – však právě v tom zřel zdaru záruku: dřív nemoc třeba řádně rozpoznat, dřív chyby vlastní odkrýt, odhalit, než k volbě léků možno přistoupit a cestu novou, správnou zvoliti. Z všech nejvíc heslo se mu líbilo, jež slyšet bylo mezi mladými: dřív každý vejdi v bytosti své dům, jej vyčisť od veškeré neřesti a okny četně opatř velkými, by hojně světla dovnitř vcházelo a hojně vzduchu zvenčí svěžího, jej ozdob nejkrasším, co nalezneš – a pak v něj Práci uveď, družku svou a svazek váš buď hojně požehnán, by děti vaše, činy, rozešly se po vlasti a oživily ji. To heslo, sebezdokonalení 35 by všeho bylo prvním základem, mu nejvíc k duše hloubi mluvilo, to zdálo se mu k dobám návratem, kdy totéž heslo bylo základem Čech slávy nejsvětlejší, největší, kdy veden jím se vznesl český duch k jednomu z hlavních štítů lidskosti, kde Mistr Jan je s Bratry Českými... Těch o věcech se dával v rozhovor vždy chutě, s plným duše zápalem – však nikdy v shromáždění velikém, kde mnoho očí tkvělo na mluvčím. Zde záhy ztrácel stezku předmětu, vír jakýs vždy jej rychle uchvátil, že dech se krátil mu a tlumil hlas, že srdce chvatně bilo o žebra, krev útokem se k hlavě valila a úzkost svírala jej podivná, by za nadšení výsměch nestržil – a tak se stávalo, že ze všeho, čím všecek naplněn byl k zalknutí, jen drobty mohl jasně povědět a záhy nucen býval umlknout, by rozbušené srdce uklidnil a hlavu horkou v dlaně uchvátil, by ve dví snad se nerozskočila. A od jiných pak šumných ve větách vše uslyšel, co sám chtěl povědět, co jasně cítil v nitru hlubinách, co nedoved však z hloubi vylovit a slovy sdělit se shromážděním. 36 Však ve dvou s duší blízkou, příbuznou se srdce jeho otevíralo, jak lůno hory kouzlem v pohádkách – a jasný pramen z něho vyplynul, jak ranní rosa čirý, průzračný. Tou duší blízkou právník Bárta byl, hoch neforemných tvarů, vysoký, se zpytavostí v očích rozumných, jež pod obočím povždy staženým se černaly a ostře jiskřily; duch neúprosné, přísné logiky, zdánlivě tvrdý, chladný jako kov, leč pod rozumu tvrdým krunýřem cit skrývající ryzí, křišťálný. Syn horníkův znal žití přísnou tvář, jež pro jiné jest vlídně úsměvná, a z vůle otcovy i z touhy své sem přišel, na koleji Karlově by pro boj připravil se za bratry. „Kdys chodívali k ďáblu v učení, kdo nad ním chtěli dobýt vítězství – my sílu budem čerpat z řádů těch, kdož zástupy nás drží v područí, a obrátíme na ně jejich zbraň, než přivodíme nový světa řád.“ Tak starý Bárta kdysi rozhodl a na studie syna vypravil. Je oba, Prokopa i Václava, cit stejný sblížil, stejné prahnutí: 37 to bylo nevývratné poznání, běh dějů člověčenstva křivý řád že vytvořil, jenž jedněm dává moc a jiné drží ve jhu otroctví, že třeba, aby všichni spoutaní se k podkopání stavby spojili, jež odvěkým jest jejich vězením, co jiným, šťastnějším, jest palácem. Ten rozdíl pouze mezi nimi byl, že hlavním vůdcem Prokopu byl cit a Václavovi chladná rozvaha. Též Václav více k bídě přihlížel, jež síly ze žil, z kostí vyssává, jež jedněm dává věčně hladovět, co jiní oplývají hojností – však Prokop rovně jako bídu tu, ba více ještě jinou v mysli měl: svobodných lidských duší poutání, jež za sluncem v let míří do výše, těch duší bídu, muka, útrapy – a bídu jiných duší, v temnotách jež drží mocní světa tohoto a ještě přijímají jejich dík, že cestu ukazují ubohým. A vedle toho cítil bolestně, jak český člověk na stupnici práv níž mnohem stojí svého souseda, jenž o tolik jest Čecha šťastnější, že nemusí se o svůj jazyk chvět, že všecku sílu může obrátit na svojich lidských zájmů hájení, co síla česká ve dví tříští se. 38 Když poprv oba mladí druhové si odkrývali nitro srdcí svých, druh druha vedl na své hledisko, zkad na svět díval se a jeho běh – tu Prokop episody vzpomínal tak všední, každodenní na pohled, v níž shledával však všecko zhuštěno, co nitro jeho v hloubi bouřilo tak v citech Čecha, jako člověka:*) „Nás mladých hochů množství svolali, by sobě vybrali z nás vojáků. Tu selský hoch, tu dělník, tovaryš, syn městský, student, mladý učitel –- ti všichni přišli na zavolání, by za vzpouru jich nepostihl tersttrest, a beze slova, poslušný jak skot se nazí dali pány prohlížet. Ten přišel sám, s tím tatík shrbený, s tím uděšená, stará matička, jež synu křížkem čelo žehnala, když jméno jeho četař zavolal – a všichni v předsíni se tísnili s týmž v duši rozechvěním, s přáním týmž, je všecky stejný odpor spojoval před nevolnictvím doby moderní. Mé posléz jméno hlasně zvolali, *) Následující vypravování Prokopovo jest otištěno z interpelace posl. prof. Masaryka a soudruhů, podané v 41. schůzi XXI. zasedání říšské rady dne 12. prosince 1911 a vytištěné v V. svazku Dodatků k stenografickým protokolům. 39 i pohnul jsem se jako automat a za druhými vešel do síně, kde zasedala slavná komise. Šel přede mnou syn staré matičky a před ním známý hejsek měšťanský, syn zbohatlého u nás cizince, a řada jiných před ním, za námi. Když městský synek vstoupil pod míru, cos páni u stolu si šeptali, pak lékař ptal se ho cos německy – a mladík jako jedle urostlý z té síně navracel se svoboden. Pak staré matky předstoup’ slabý hoch, a lékař, drsný voják otylý, jej zkoumal jako řezník tahouna a strašně znetvořenou češtinou a hlasem hrubým komandoval jej, až posléz na vojnu jej odsoudil. Vše ve mně bouřilo se, hořel jsem a o hrud’ srdce bilo v protestu, když zřel jsem jímání to v otroctví a pohrdání mluvou otců mých. I člověk ve mně bouřil se i Čech. A sám když na témž místě stanul jsem, co neznámý syn matky ubohé, jen strašně cítil jsem se ponížen v svém člověčenství, studem jsem se rděl a strašnou pocítil jsem nenávist ne proti člověku, jenž soudil mne, pod jehož tučných rukou dotknutím jsem ošklivostí do hloubi se chvěl, leč proti oné hrozné mátoze, 40 jež všecky nás sem nahé přivlekla, jež snižovala naše člověctví a všechny zmamovala zrakem svým, že nikdo z nás se hněvem nevzbouřil, když na svobodu naši sahala, že nikdo ze vší síly nevzkřík’: „Ne!“ a pěst svou nezdvih’, třeba bezbrannou, by svobodu svých činů obhájil a volnost svého sebeurčení!... To všecko proletělo myslí mou – a pěst má ve hněvu se nezvedla, by udeřila muže v tučnou tvář, jenž hrozné mátohy byl nástrojem; jen nevědomě konal jsem jak stroj, co drsný hlas mně krátce povelel, a bez slova jsem volný odcházel, snad jiným hochům předmět závisti. Pak uviděl jsem, k vojsku určené jak odváděli v síni pod stráží, by věrnost přísahali mátoze ve jménu boha, o němž víra dí, že dobro jen chce všechněch tvorů svých, že duši svobodnou dal člověku a přikázání velké: Nezabij! A maně známý obraz vynořil se v duši, často v dětství viděný: Kněz po náměstí kráčel s hostií, stráž zvučně zavolala do zbraně, kněz zastavil se, schránku pozvedl, v níž nesl tělo Krista Ježíše, jak církev učí bílém o chlebě, a Spasitelem, lásky prorokem, 41 jenž učil nepřítele milovat, kříž čině žehnal lesklým bodákům... I smuten domů jsem se navracel, byť osvobozen z vojny otroctví – pln všeho, co jsem silně procítil v tom místě hrůzy. Zřel jsem příšeru, jež krví podlitýma očima se na oběti svoje dívala – a zachvěl jsem se uvědomiv si, že zrodila se z ducha lidského, by moc dávala řídkým zvolencům a pány činila je tisíců. A zřel jsem, svaté nauky hlasatel že mocné obludy jest spojencem, lid boží otročit jí pomáhá, ač káže lásku, lidí bratrství. A uvědomil jsem si, mátoha že nedusí v nás jenom člověka, leč vedle toho ještě Čecha zvlášť, že jazyk našich otců předmětem jest nenávistných jejích úsilí.“ „„Já také uviděl jsem příšeru,““ tak Václav začal hlasem hlubokým, „„ta tvojí mátohy jest vlastní syn: má ústa nenasytná, velký břich, rukama zlato v pytle shrnuje a ovládá jím celý lidský svět. Ten netvor davy zapřáh’ lidských sil, by za groš bídný jemu sloužily až do úpadu, v potu tváří svých. Duch lidský dychtivý co vybádal, 42 co pracně vyčet’ z písma tajného, jímž črtány jsou knihy vesmíru, čím jako čaroděje formulí vyvábil skryté síly přírody a přikázal jim chladné stroje hnát – vše netvor nenasytný uchvátil a pro své břicho všeho zmocnil se. Tak lidské síly, síly přírody jsou nyní jeho sluhy, otroky. – Já viděl z blízka toho netvora. Sto sáhů pod zemí, kde z pravěku sní dávné lesy v uhlí zčernalé, můj otec ryje svými se druhy. Tak nazí skoro, jak se zrodili, tam leží naznak v chodbách nizounkých a černé vrstvy ruší tesákem; dne neznají a noci neznají, jen místo slunce, měsíce a hvězd jim lampek svítí žluté plamínky, chléb černý v torbě s vodou v lahvici jsou jejich každodenní hostinou a těžký, uhlím, vlhkem čpící vzduch jim místo vánku z lesů, polí, luk. Když s otcem svým jsem fáral v podzemí, když hrozné tmy mne v náruč objaly a ticho nekonečné, děsivé, v něž žádný jiný nezapadal zvuk, než jednotvárné v sluji tesání, když nízkou chodbu všude hmataje jsem tušil tíhu vrstev nad sebou, jež mohly by nás rázem rozdrtit 43 a učiniti hmotou bezduchou – tu v temnotách jsem uzřel příšeru, jak drobnýma k nám hledí očima, jež skoro mizí v tváři otylé, jak spokojeně ústa široká se ještě šíří v sladkém úsměvu a prsty, plné kruhů ze zlata, jak pohrávají drahým řetězem. Věř, v takých okamžicích nenávist v mých prsou náhle vzrostla divoká, já zuby zaťal, ruku sevřel v pěst a proti mátoze se vrhnout chtěl – však bolest v zápětí mne srazila, leb udeřila tvrdou o klenbu a bezmocně jsem klesl na zemi a slzy bezděky mně vytryskly, co příšera se v dálce chechtala a obraz její rozplýval se v tmu. – A v celé hrůze měl jsem uzřít ji, když horou zatřás’ výbuch strašlivý a z jámy šlehly ohně jazyky, by zvěstovaly, dole pod zemí že zahynuli muži, otcové a synové a bratři, milenci – a jiní že tam smrti děsí se, jež na ně zuby cení z temnoty a blíží se jim rukou kostlivou... Pak těla viděl jsem, jež vynesli bezduchá, mrtvá země ze hlubin, a děti, ženy v zoufání k nim jít, vrhat se na ty hmoty beztvárné 44 a ruce lomit, vlasy rvát si, lkát, své živitele volat v žití zpět a řeči vésti strašné, blouznivé... A po hodinách, po dnech viděl jsem, jak živé stíny na den vyvedli těch, kteří smrti blízké unikli, jich oči zřel jsem, děsem strhané, svítící divně z tváří opadlých, jich poslouchal jsem vypravování tak hrozné, že se vlasy ježily, že mozek v lebce tuhnul, stydla krev... Jak v žízni stěny chladné lízali, jež měly ubožákům hrobem být, jak hladem hlínu jedli, řemení, jak olej pili ze svých kahanů, jak hrůzy podsvětí je děsily, snů horečnatých strašné obrazy – i zřel jsem, kterak muži plných sil se navrátili starci od těch hrůz... Pak lid se počal bouřit, pomsty ždát – a tu jsem opět uzřel netvora. Své pytle zlata chráně tělem svým, zavolal na tvou, bratře, mátohu – a ta hned na jediné kynutí mu dala v pomoc na sta bodáků. Když zřel jsem, brachu milý, hrozivě jak ocelové hlavně míří v lid, v ty sirot zástupy a řady vdov a soudruhů těch, kteří zhynuli, i děsem ztýraných a mrzáků – tu sevřen hrozným hněvem k zalknutí, pěst pozdvihl jsem proti příšeře 45 a v nitru vzbouřeném až do hlubin jsem přisáhl jí boj až do smrti...““ Víc ještě tehdy z duší mladistvých se vyřinulo v chvíli sdílnosti jak dvojí pramen ryzí, křišťálný. V úžlabích souběžných dva potůčky plynuly družně v lesa hlubinách, zurčely v závod tvrdým kamením, až naposledy tak se sblížily, že v jediném se sešly řečišti, v přátelství splynul dvojí jejich proud. Prokop se cele oddal půvabu, jímž vábilo jej nové přátelství. Část nepoznaná světa českého se objevila zrakům dychtivým na dosah ruky, v jasné blízkosti. Co jindy k němu z knih jen mluvilo a z čerstvých sloupců denních efemér – teď samo k němu přišlo Václavem. Zas chodil se svým druhem do schůzí – však jaký zde byl jiný, jiný svět! Zčernalé tváře očí pochmurných a rysů tvrdých jako ztuhlý kov, hranatá těla zde, tam shrbená, veliké ruce tvrdé, mozolné – a řeči všecky drsné, bez ozdob, však plny pravdivosti drtivé a plny hněvu z hlubin vzešlého a plny odhodlání, všecko dát a všecko ztratit, se vším zahynout, 46 by všecko mohlo býti získáno. Vždy zdávalo se při tom Prokopu, že slyší na kov děsné údery, že zvony slyší bíti na poplach, že ze hluboka slyší hřímání... Zřel z blízka část té valné armády, jež ve všech světa úhlech sbírá se, jež nemá knížat, králů, císařů, ni tisícníků ani setníků – a přec boj velký vede v den i noc, zástupy valné stále získává, do hradeb buší věky stmelených a věří, že se doba přiblíží, kdy zatkne v baštu prapor krvavý... I území část poznal, prameny kde vyvěraly proudu valného, jenž jako řeky v Krasu pod zemí své vody valí, světu ukryté, jen někdy na svět vyplývající a plnící jej citem úžasu. Tam dole, v nevšímaném podsvětí půdu a skály zvolna podmílá, ničí je vlhkem, drolí v štěrk a prach, tam sluje vymílá a jeskyně, nad nimiž mocní světa tohoto své hrady mají, chrámy, paláce, své bašty, věže, temné bastilly – a netuší, že půdy pod nimi dnem každým ubývá i hodinou, 47 až přijde chvíle, vrstva ztenčená zhlodané skály že se prolomí a stavby mocných řádů sřítí se a propadnou se na dno propasti, kde pohltí je uvolněný proud. A volná řeka potom poplyne vzniklým tu náhle širým údolím, v něm vláha proudu, slunce paprsky vykouzlí hvozdy, květné lučiny – a blaze bude pozdním potomkům žít bez řádů zde, věky prokletých... S Václavem Prokop zajel na sever, kde v stínu Rudohoří český lid v dělnických bluzách, v šatě havířů přední je stráží světa našeho, ač o svém poslání v svět nehlásá, ač doma přehorliví vlastenci mu vyčítají zradu národa, že pod rudým jde k boji praporem. Zde putovali mladí přátelé od místa k místu starých českých jmen, zde Prokop celé prošel krajiny, kde český hlahol volně zazníval, ač v zněmčeném byl zavřen území, zde lid svůj viděl v těžkém, krutém jhu a z blízka, jasně, plně pochopil, proč připojil se k černým zástupům, jež chystají se světa dobývat. Jak velký Dante kdysi v snění svém se nad propastmi octl Gehenny, tak Prokop uzřel pekla prohlubeň, 48 v níž trpět bratřím našim souzeno, nás všecky ostatní by spasili. V hloub opuštěný, otevřený důl se pod nohama jeho rozvíral, kde lidé kdysi uhlí kopali. Jak valná, smutná smrti kotlina být zdál se Prokopovi čerýčerný důl, v němž květů nebylo ni suchých trav; jen kamení a hlína neplodná tvořily stráně smutné, mlčící, z nichž černé žíly uhlí na povrch se draly tu a onde ze země a na vzduchu zde volně doutnaly. Plamínky rudé tu tam šlehaly, kouř tmavý z nich se plazil po stráních a nad mlčícím, smutným údolím v šedivé splýval, čpící oblaky. To byla chvíle mocná, veliká. Jak dvojice kdys družných básníků, Slovanstva orlů letu velkého, stanula na vrcholu Vesuvu a do kráteru sopky hleděla – tak Prokop stál zde němě s Václavem, v důl příšerný se díval nehnutě, sledoval dýmu šedé kotouče, jež táhly němě jako duchové, své srdce slyšel mocně v hrudi bít a v snění slyšel v hloubi pod zemí cos jako bouře temné hřímání, cos jako sopky temné dunění... 49 A náhle zdálo se mu, na dně tam že stíny míhají se horlivě, dno prohlubují černé propasti – a dunění že vždy je mocnější, čím níž se hloubí propast pekelná – – – 50
III.
Ten obraz, plný chmurné velkosti, mu navždy utkvěl na dně v paměti, v snech zjevoval se jemu zas a zas a rostl do rozměrů příšerných. Ba často, když se zdál být zapomněn, zaplaven nových dojmů nánosem, se náhle z duše hlubin vynořil, kdy Prokop toho nejmíň nadál se. Když přišla k němu chvíle radosti, když po dnech zachmuřených, zimavých se náhle obloha mu zjasnila, když převysoko v modru hlubokém se bílí ptáci štěstí koupali – pojednou jak by křídlo obrovské zakrylo celou širou oblohu: stín od něho pad na zem příšerný – a Prokop náhle viděl prohlubeň, v ní míhati se postav tisíce a kopati a rýti hloub a hloub za zlověstícím, temným duněním. A když se v zamyšlení zahlížel v ty pachtící se na dně zástupy, [51] tu zdálo se mu, zrakem zbystřeným že rozeznává temné postavy, že vidí v tváře přísně stažené, že rozeznává bluzy modravé a mezi nimi černé oděvy, jak vídáme je v městských salonech, i tváře bílé vousů pěstěných. A jedna z tváří knírků mladických a očí pronikavých, zpytavých tak známa byla mu a blízka tak! Toť Václav se svým pro věc zápalem, toť jeho postava a pohyby, toť velitelské ruky vztažení, jímž provázel své řeči vášnivé, jak vojevůdce před svou armádou když vojákům svým kyne: Vzhůru, v boj! V těch minutách jej divný jímal cit. Cos mocí táhlo jej v tu prohlubeň, jak vábívá nás síla tajemná, když chýlíme se černou nad tůní, v hloub do mlčících, temných jejích vod. A zase bázeň stejně tajemná jej zdržovala, tiskla v objetí, jej ovívala dechem mrazivým, že na celém se těle zachvíval a předmětů se chytal v úzkosti, by nestrhla jej síla neznámá v hloub na dno temné, chmurné propasti..propasti... Vždy po takové chvíli slabosti se v hloubi za ni styděl v duši své – vždyť všecko jeho dobré cítění, 52 vždyť všecko jeho pravdy žádání jej táhlo k bratřím na dně prohlubně! Však po čase, když chmurné vidění zas před zrakoma jeho vyvstalo – on totéž zkoušel citů křížení, týž zápas v duši znova prožíval a tutéž lítost cítil na konec... Tak bývalo mu často, s Václavem když rozloučil se, s Prahou matičkou. Zde ve velkého města kypění a poblíž druha stejných toužení, jen větší síly, větší tvrdosti, víc duše měla vzdorné zdatnosti, míň podléhala smutkům tísnivým. Ach, jinak bylo po dnech rozruchu, když po studiích Prahu opustil! Jej osud zase domů navrátil v zdi nevelkého města rodného, by v starém gymnasiu, na němž sám kdys nahlížeti počal v síně věd, teď mládeži byl v život průvodcem. Šel s radostí, pln snů a záměrů, chtěl mládcům dobrým učitelem být i dobrým vůdcem, dobrým přítelem – a přec jej smutek svíral víc a víc, čím déle vlaku jednotvárný zpěv mu v duši padal melancholický. Co pocítil, když Kunětický vrch se v dálce zamodral a zmizel zas, když Polabin se otevřela dál, 53 když blizoučko se mihl Zámeček a na to věží shluk se vynořil, jimž vévodila štíhlá Bílá věž, když celý obraz města zjevil se, v němž první Mládí vodívalo jej a do něhož se občan vracel teď – to nebyl radosti cit jásavý, že vlastní svoji dráhu začíná, jež může dovésti jej v blahobyt. To stesk byl, smutek očí slzavých, jenž na tichý jej, prostý vedl hrob, kde otec jeho stlíval po strastech, po těžkých s bídou o chléb zápasech, po marných vzletech z bahna všednosti. To stesk byl očí chmurně stažených, jenž propast černou před ním rozevřel a na dno její smutně ukázal, kde bratří v lopotě se pachtili, kam také Václav právě sestoupil... Hvizd vlaku táhlý, páry syčení jej probudilo z těžké zádumy. Byl doma. Matky něžné objetí jej měkce na nádraží sevřelo.sevřelo, polibky bratří, sester vítaly jej radostně, a spousta otázek i řečí zapudila těžký sen, jenž jako můra ležel na duši. Jen hlavou utěšlivá myšlenka mu kmitala jak světla plamínek, že bude těchto drahých oporou, když jejich kmen se skácel předčasně, kol něhož ovíjeli úponky – 54 a to že zatím dobrý úkol jest, než ku větším jej osud povolá. Ó, byl to smutný, plný pláče den, když náhlou zvěstí z Prahy přivolán sed’ vzrušen u hlav lože otcova, zřel ve tvář jeho bledou, na niž svit už ze zásvětí padal podivný, a řeči poslouchal, jež v zmatení ret otcův slabým hlasem šepotal... Ó, byl to smutný, pozdní listopad, v němž otec vydech’ duši do noci, v němž dospěl klidu, po němž toužíval, a tajemství práh věčný překročil... Ó, byl to soumračný den podzimní, v němž otce uložili do hrobu, den bez sluneční záře, bez tepla, den těžkých mraků jako z olova, kdy vítr lupeny rval poslední a zpíval píseň k smrti zoufalou, v níž nebylo ni hlásku naděje... Teď, na chudém když hrobě otcově se octnul zase skoro po roce, již bolest drásavá jej nervala, jen tichý stesk s ním na hřbitově stál a oblíbená píseň otcova mu tanula jak pozdrav z věčnosti: „Šelmy vášní zuby cení, vody života se pění, bouře zuří krajinou – 55 naposledy vše se změní, všecko dojde usmíření za poslední hodinou. Stichnou výkřiky i steny, boj ustane rozzuřený, všecky strasti pominou – zlato pozbude své ceny, pluh i palaš zkrvavený za poslední hodinou. Ale se vším zmizí taky, co zde v žití nad oblaky vznášelo tě výšinou – nikdy milované zraky nesvitnou ti skrze mraky za poslední hodinou. S tou písní v hlavě, hřbitov opustiv, šel Prokop v zamyšlení do polí. Nic nezřel kolem sebe, nevěděl, kam obracel se, bloudě stezkami, až náhle cos jej ze snů zbudilo a vrátilo mu jasné vědomí. Co, věděl hned, když rozhlédl se kol. To bylo smírné kouzlo Polabin, v něž kroky jeho zašly bezděky, to byly dálky jejich zamlklé, jež tichem svým jej ze snů zbudily, to bylo oko jejich zádumy, jež zadívalo se mu do duše a přimělo jí, aby prohlédla. 56 V té chvíli stesk od něho odstoupil a tichá radost zjasnila mu tvář, jak přítele když náhle spatříme, jenž nejdražší byl srdci našemu a od něhož nás osud odloučil. „Ó, pozdraveny buďte lučiny, i vrby, nachýlené nad Labem, i duby, zírající do dálky, i olše, vazy, jilmy šumivé, i zátočiny proudu labského, i břehy rozervané, vysoké, i tůně hlubin černých, tajemných, i dálky, mizející v mlžinách – buď, rodný kraji, vroucně pozdraven!“ Tak duše Prokopova jásala – a pozdě večer prozářen a tich se Prokop vracel domů z Polabin... Co z jitra cítil, v chodbách koleje když dávné jesuitské octl se, kde staré gymnasium stan má svůj! Bledého, útlého zřel hošíka stát na chodbě kdes tiše u okna a snivě na dvůr starý pozírat, co zatím jiní hoši hemžili se v družném hovoření sem a tam, než náhle pronikavý zvonce hlas je velitelsky do tříd zavolal. Zřel plavých kadeří i studenta, 57 jenž z bázlivého vyrost hošíka a těžké verše tajně počal psát o fantasie vílách vysněných a o krajinách nikdy nezřených, kam touha nezkojená vedla jej a plápol sedmnácti jarých let. Teď hošík, student mužemmužem, vrací se v ty chodby, síně, plné vzpomínek a plné kouzla zašlých jarních let. Teď s těmi přichází sem pracovat, kdož učiteli jeho bývali, k nimž pohlížíval s úctou upřímnou anebo aspoň s bázně zachvěním. Jej vlídně vítal starý ředitel, kmet nízký, těla zavalitého a oček drobných v tvářítváři dobrácké, jež k přísnosti se jenom chmuřila, než marně snažila se zakrýti odlesky srdce z míry dobrého. Však jinošíkům nikdy nebýval on ředitelem, než jen „dědečkem“ – a dobře přiléhává z pravidla vtip studentíků, který vymýšlí svým profesorům jména pobočná dle vlastností a stupně důvěry, již hoši k učitelům chovají. Tak přírodních jim tajů vykladač byl „slonem“ podle obří postavy, učitel vážný mathematiky ctné příjmení zas Archiméda měl, že stále chodil jako zamyšlen, 58 jak v záhady své vědy ponořen – a jiní jiná příjmí dostali. Jen jeden tehdy neměl přezviska: to řeči mateřské byl učitel a historie věrný tlumočník, jenž také o zemi jim vykládal, o jejích krajinách a národech. Ač nebyl nadán duchem plamenným, jejž dovedl by v slova vložiti a zanítit jim srdce jinošská, přec vážný jeho výklad jímal je svou obsažností hojnou, bohatou, svým ovládáním látky do hlubin, svou reálností pádně mluvící. On učil je vždy k jádru pronikat a cetek nedbat planých, vedlejších, on pravdivě je učil nazírat i tam, kde cit by snadno zavésti je mohl k pojímání křivému, jež po jejich snad přání bylo by, však s pravdou nebylo by ve shodě. Ten símě v duši Prokopovu vsil, jež v Praze vzpučelo a vyrostlo i zavedlo jej v nový tehdy proud – ten rádcem nyní byl mu ochotným a posluchačem vlídným, vnímavým o Prahy vzruších, mladém proudění, jež bralo se již valným řečištěm a rozlévalo se i na venkov, do tichých českých měst a městeček i konalo zde kvasu úlohu. I katecheta starý ještě byl 59 zde, řádu piaristů bodrý kněz, poctivý Hanák statné postavy, ze staré školy ještě duchovní – též on uvítal vlídně Prokopa, nic nevadilo knězi dobrému, že Rybář páterem byl vyklouzem. Sic později, když často sborovnou se rozléhaly hlasné hovory, jež mnohdy v půtky přecházely tón a v nichž své Prokop hájil názory, jimiž se hlásil k „mladých“ táboru – kněz v nesouhlase hlavou potřásal, však nikdy neodpíral bojovně; se shovívavým jenom úsměvem klepával Rybářovi na rámě a říkával: „To mládí mluví z vás – my všichni takými jsme bývali. Což na tom, jiný směr že volíte, než cesta jest, v niž vžili jsme se my – my také proti starým bouřili, a mládí věru jiný mjiným nebude.“ – Byl Prokop tedy v novém životě, a ten jej celého tak zaujal, že míjely mu rychle hodiny, v nichž studentíkům učitelem byl, že dny míjely, týdny, měsíce, že než se nadál, zima minula a jaro zasmálo se po kraji. Vzlét skřivan v rozjásání k nebesům, kos volal silným hlasem z Polabin, mladistvá zeleň zvala do polí 60 a bílé květy štěpů do zahrad. Vše vůkol bylo plno klíčení, vše bylo plno mízy proudící, vše plno touhy silném po vzrůstu a po rozkvětu v slunci zářivém. Zas poprvé zřel Prokop po letech ten květný zázrak, jaro v přírodě. Zas mohl svěží zeleň sledovat od chvíle, kdy se tlačí z pupence, kdy na stromy jen hebkým závojem se chytá, mlhou lehce průsvitnou, až po dobu, kdy v roucho nádherné se změní, pod nímž sladce tušíme kypící ňadra mladé přírody. Zas kouzlům této krásky vzdával se, tak jako blahých za studentských dob, kdy do přírody chodil studovat, však často nadarmo se namáhal slov knihy školní smysl pochopit – vždyť luzná krasavice příroda se na něj smála všude s polí, luk, vnad svojich kouzlem hocha jímala, hruď plnila mu touhou tajemnou a činila jej v duši básníkem. V ty doby slastné rád se navracel, rád bloudil zase týmiž stezkami, jež vábívaly hocha před lety – a s úsměvem i na to vzpomínal, jak na těch cestách toužně vyhlížel svou první, mladou lásku studentskou. 61 To bylo v topolové aleji. Tam Eva chodívala s tetou svou, a štíhlá její, vábná postava i černých očí kradmé pohledy, vždy jako snivě, měkce zaražené, v síť lásky studentíka lapily. Ať kudykoliv bloudil stezkami, vždy v aleji se octnul na konec a s nepokojným srdce tlukotem té chvíle čekal, v stínu topolů až objeví se dívka s matronou a zjevem svým jej luzným oblaží a snad i očí tajným pohledem. Tak denně zraky jich se střetaly, a Prokop již se čísti domníval řeč tichou lásky v očích dívčiných. To dodalo mu v posled odvahy, že při setkání mlčky pozdravil. Pták srdce hrozil z prsou vyletět tím náhlým odhodláním studenta – a ještě více slunným úsměvem i dívčí hlavy vábným úkonem, jež byly studentovi odměnou. Co blaha tehdy domů nesl si, co nepokoje divně slastného! A do noci pak dlouho psal a psal, své mladé city veršem odíval, zas oči v náhlé slasti přivíral a duše zrakem úsměv dívčiny se snažil životně si vykouzlit, jenž úsměvem se zdál mu nebeským... 62 A druhého dne časným večerem zas k aleji se staré ubíral, by shlédl vábnou dívčí postavu a pozdravem svým tichým, nesmělým zas úsměv na rty její přivábil i na tváře i černých do očí.očí, jenž včera tak jej sladce opojil. Však marně bloudil do tmy alejí, dnes nezjevil se anděl jeho snů v průvodu staré, vážné matrony, ni zítra dívka jeho nepřišla – a od té doby už jí nespatřil. Jen starou tetu její potkával a pozdravoval s němou otázkou, jež odpovědi marně čekala. Tak mladá jeho láska skončila... „Nuž zajděme si v alej topolů,“ sám sobě Prokop v usmívání děl, když na tu rozpomněl se idyllu, „snad potkám zas tam víly zjevení se starou tetou, věrnou strážkyní, a snad mne zas jak tehdy okouzlí, dnes ovšem staršího již kozáka, jenž první rozruchy má za sebou.“ Tak úsměv na rtu pro sen blouznivý, jenž hocha nezralého popletl, zamířil cestou hradeb k vodárně a po hučavém mostě přes Labe do mladé jeřábkové aleje, jež k stromořadí vedla topolů, mohutných stromů, které šuměly 63 kdys horkou nade hlavou studenta. Ba ano, zde, ó zde to bývalo: po levé straně Labe v stínu vrb a po pravé jest louka ohromná, již na západě stromy lemují vysoko, přímo k nebi trčící, dumavé našich krajů cypřiše. Zde vojenské jsou, dávné zákopy a za nimi se cesta zahýbá v aleji starou šumných topolů. Z ní nejraději rodné na město se dívával, když západ barvil je, když jeho věže, řadou srovnané, se skvěly v záři slabě růžové. To byly jeho mládí Hradčany, k nimž pohlížíval v hrdém nadšení. Teď ovšem pozbyly své velkosti, však ne své mluvy něžně důvěrné – ba více k srdci muže mluvily, než mluvívaly k duši jinocha... Zas utkvěl na tom známém obraze, než alejí se dále ubíral. Tam, tam to asi bylo uprostřed, kde naposled ji potkal spanilou, úsměvem ozářenou čarovným, jímž směje se jen šestnáct dívčích let... Tam bylo to... Však je to klamný sen? Což tak se v zašlé doby ponořil, že bytosti z nich nazpět přivolal, by žily dávných časů životem? Vždyť tam, hle, asi prostřed aleje 64 se dvojice mu známá rýsuje, silvetasilueta vážné paní, vedle ní zjev mladé děvy kráčí ztepilý, tak známých obrysů a pohybů! „Ach, bloude! Ovšem jakés dámy dvě se z dáli blíží starou alejí, však nejsou z minulosti oživlé to bytosti, jež tvůj tam stíhá zrak – to vážná jakás vyšla měšťanka si s dcerou na procházku podvečer, a duch tvůj, vzpomínáním opojen, mní viděti v nich známé postavy, jež na dně v duši z dávna utkvěly.“ Tak Prokop z pošetilství káral se a zbystřil zrak, by mohl z omylu cit usvědčiti, předrážděný as na doby mládí tklivou vzpomínkou. Ne, nemýlím se – řekl zase cit, jenž vzpomínáním v srdci jeho vstal: Hle, nejsou-li to tytéž pohyby, jež stíhával jsi okem mladickým a podle nichž jsi v písních dívčinu tu labutí svých snění nazýval? Ba věru, je to tentýž plavný chod, jímž dívka jeho blížívala se jak labuť po hladině rybníka. Až srdce se mu prudce sevřelo a dech mu v prsou umřel napolo. Toť vskutku Eva mladých jeho snů, jen žensky plnější a vábnější, 65 ne poupě, cudně v kalich zavřené, však růže dechem června rozkvetlá v svých rudých lístků plné nádheře. A stará teta vedle jako kdys, s týmž přesným, starosvětským účesem, v němž jenom více sněhu zachytlo se z uplynulých od té doby zim. Již není pochybnosti: tváře rys už jasně vidí, z dávna známý mu, jen povyspělejší a plnější – vždyť také Evě pominul již máj a červen přišel s růží nádherou. Jen oči tytéž jsou, jak bývaly, ty oči snivé, divně zamžené, jež jinocha svým kouzlem jímaly, tak jako snivé oči pohádky. Teď zazářily ze závoje snů a s jeho pohledem se setkaly. Cos jak by zabodlo jej u srdce; on klobouk rychle k pozdravení sňal, tak jako kdysi za dob studentských, a úsměv spatřiv na rtech Eviných, jenž také tvář i oči naplnil a přenesl jej v minulosti den, on v odhodlání náhlém chvíle té dam dvojici tak tiše oslovil: „Mně, dámy, smělost vlídně promiňte, že slovem zdržuji vás neznámý. Vás uviděv, jsem rázem jinochem, jenž v této aleji vás potkával. Jest mi, jak bývává nám v cizině, 66 když setkáme se náhle s krajanem, s ním radostně se v hovor dáváme, ač nebýval nám druhem nikdy dřív. Tak vy jste náhle se mi zjevily z krajiny milé mladých vzpomínek.“ Zdvořilé slůvko dala v odpověď mu vážně bělovlasá stařena, a dívka s povzbudivým úsměvem ta slova k jeho řeči připiala: „Též mně se zdá, že z dřívějška vás znám, snad osm tomu bude let, snad víc; to duše má se teprv budila a udiveně dívala se v svět a zvědavě, co na ni čeká v něm. V té době, myslím, vídala jsem vás, když u tety jsem byla návštěvou – ne vás, spíš někoho vám blízkého, jak blízka jest mi ona dívčina, jež tehdy chodila tam alejí.“ To jako v udýchání pravila, že zřejmo bylo, náhlé vzrušení že duše hladinu jí zvlnilo, až ňadra jím se prudce vzedmula. „Ba pravdu máte,“ Prokop na to děl, „těž mně tak děje se, když v zpomínkách si vybavuji hocha, jinocha, jímž bývával jsem kdysi před lety. Vím, že jest na světě mi nejbližší, však přece že to nejsem, nejsem já, 67 že kdosi jiný je to, mimo mne, s nímž nikdy, nikdy více nesplynu, ba jenž se víc a víc mne vzdaluje, čím větším prostorem nás dělí čas. Jen ve vzpomínkách se s ním setkávám, tak jako s druhy, kteří odešli a jejichž obraz stále vybledá, že sotva s to jsme jej si vybavit. – Však dobře tak, že stejně díváme se na své v zašlých letech bytosti – tak aspoň bez rozpaků můžeme si povzpomínat na ně, vzdálené. Tak aspoň dnes vám, slečno, mohu říc, jak onen jinoch rusých kadeří se srdce bušením tu vyhlížel, jež bližší vám, než sestra může být, jak čekával, až večer zjeví se v tom stromořadí se svou tetinkou, jak šťasten ztělesnění spatřoval v ní víly, která děcku v pohádkách a jinochu se jevívala v snech, jak ačnělačně lovil její pohledy a blažen jak se domů navrátil, když jeho, odvážlivce, za pozdrav slunečným obdařila úsměvem.“ Tu hlasitě se Eva zasmála: „Aj, z toho věru moh být románek, neb vězte, že i dívka z oněch dob, odrostlá sotva dětským šatečkám, jež první knihy tajně čítala, v tom bledém, známém vašem studentu, 68 jejž potkávala druhdy den co den vždy na témž místě staré aleje, hrdinu zřela svého románu a denně dychtivěji čekala, zda objeví se v stínu topolů a zda se o krok víc jí přiblíží, než nesmělými pouze pohledy. A když pak konečně ji pozdravil, tu jista byla v srdci vzbouřeném, žeť souzený to její bohatýr. Však osud rychle jinak rozhodl: v týž večer přijel otec dívčiny a druhý den ji domů odvezl.“ „A její rek ji marně v písních zval“,zval,“ zas pokračoval Prokop s úsměvem, „ji marně hledal v této aleji, zjev její marně v dálce vyhlížel a jméno její volal v srdci svém. Ó, byl to věru smutný hrdina, nes’ těžce konec svojí idylly a v smutných písních bol svůj vyléval.“ Tak s rozmarem se oba nořili v uprchlé doby první mladosti, kdy kroky jejich svedla náhoda, by mladá srdce jejích vznítila a za krátko je navždy rozvedla. Pak, nepozorovaně za řeči když ke bráně se městské blížili, se Prokop dámám krátce poroučel a v přírodu se ještě uchýlil, v stín břízek bílých vzhůru po Labi... 69 Ba, věru že měl o čem přemýšleti. To nenadálé, divné setkání v té době mladé vesny rozkvětu, ty řeči o mladosti rozruších, zjev dívky v krásnou ženu rozvité, jejížto oči ještě hořely mu před otvory jeho zřítelnic, jejížto pleti nádech broskvový jej dosud jímal hebkým kouzlem svým, jejížto dech jej dosud ovíval i hlas mu dosud ve sluch zazníval – to vše tak duše jeho hladinu jak prudký náraz větru zvířilo, že vlnami se prudce zmítala a myšlenky že na ní v neladu se honily jak bárky na moři, když náhlá vichřice je přepadne. A trvalo to týden celičký, než ve svém nitru jakž takž uklidněn se v alej starou zase odvážil, kde zahrála s ním divná náhoda. „Aj Castor někdejšího Polluxe, jenž rytířem byl mojí blíženky!“ Tak uvítal jej záhy Evin hlas, jež sama byla tu dnes procházkou, když tetu uvěznila churavost. „Jak onen rytíř smutné postavy by býval v srdci bouřně zajásal v dnech, smutně kdy ji hledal v aleji, 70 jej kdyby vaše sličná blíženka tak byla pozdravila, jako mne dnes pozdravuje líbezný váš hlas! Oj, což by přestal teskné písně pět, což naladil by struny radosti, což koupal by se v slunci jako pták, což víno jasné, žluté, perlivé by trysklo v jeho srdce poháru a opojilo jižní radostí by celou bytost jeho mladistvou! Však nebylo mu přáno zaslechnout hlas té, jež k němu mluvila jen v snech, a nebylo mu dáno zpívati jí písně lásky šťastné, blažené – jen teskně, smutně, romanticky lkal, jak středověku bludný trubadúr k své paní písně touhy vysílal.“ Tak na žert Evin Prokop žertem děl a dlouze tiskl ručku podanou. „A byl tak velmi smutný jeho zpěv?“ se Eva ptala s milým úsměvem. „Ba smutný, slečno“,slečno,“ Prokop opáčil, „jak raněného ptáka může být jen píseň umírání, poslední. Tak smutný, že sám jeho původce jej ohně svěřil žhoucím jazykům, tak jako všecky marné pokusy, jež pošetilé mládí zrodilo.“ 71 „To škoda,“ Eva poznamenala. „Proč ničit plody, třeba nezralé, jež přece bytosti jsou výrazem, byť hledající teprv nejistě, však přece vaší, vaší bytosti. A nic vám neutkvělo v paměti, z těch sežehnutých veršů mladických?“ „Zda utkvělo mi? Chvilku sečkejte – snad jednu aspoň píseň vylovím ze zapomnění tůně setmělé. A úsměv útrpný když na váš ret se bude tlačit, bez všech rozpaků jen dejte jemu plně zazářit – vždyť vidíte, že také úsměv můj jen budí pošetilost studenta.“ „Nuž uvidíme, pamět seberte a písni Polluxově dejte znít!“ „Nuž tedy, ať zní píseň mladých let, jak zazpíval ji smutný snílkův ret: Temný rybník. S kuropění – třikrát žel, ó žel! – labuť marně jsem svých snění, marně vyhlížel! Slunce nad východem stojí, v slávě povstalo – srdce moje labuť svoji marně volalo. 72 Zřídlo světla proudy svoje lije v krajiny – nevyplula labuť moje mezi lekníny. Slunce umíralo v krvi, v smrti ještě král – já zde pod mocnými drvy labuť marně ždál. A když měsíc vyplul siný nad hladinu vod a mne ve svůj přkrov stinný zhalil spánku svod – ve snu zřel jsem, prozářeném svitem měsíce: labuť plula po zšeřeném, tmavém rybníce. Labuť plula, dívka bledá, v bílý luny svit, já se – běda, třikrát běda – nemoh’ probudit! Pokud šeřil měsíc v kraji, písně zpívala – ráno po snu duše má ji marně volala!... Toť píseň, na kterou si vzpomínám – a nyní smějte se jí od srdce.“ 73 Však Eva nikterak se nesmála; tvář její ponenáhlu vážněla při slovech písně z uplynulých let, a zornice se zvolna šířily a jak by zřely kamsi do dálky, ač na Rybáři tkvěly upiatě. Snad dívaly se nazpět v minulost a v Rybářovi zřely studenta, jenž před lety ty smutné verše psal, když mladickou ji láskou miloval?... „Ó nesměji se,“ děla v odpověď, „zda nevidíte, že mne přešel smích? Ten blíženec váš z uplynulých let, ten studentík byl vlastně básníkem – a líto mi jest jeho blíženky, že osud od něho ji odvedl.“ On vzrušen chtěl cos na ta slova říc’, však zdržela jej prudkým pohybem: „Ne, nemluvme již o těch věcech dnes, sic upadneme v elegický tón. Až jindy zase. S bohem pro dnešek, a přijdete-li za týden sem zas, mně píseň studentovu přineste. Nuž s bohem! Přinesete?“ „Přinesu.“ A s lehkým vábné hlavy úklonem se navracela k městu alejí, co Prokop zamyšlen se uchýlil dál do luk, polí k starým rybárnám, 74 zde starce převozníka vyvolal a převézt dal se přes Labe, kde klid mu slibovalo ticho Polabin... Co dělo se s ním? Celých sedm dní jej Evin obraz všude provázel, ať čímkoli se v mysli obíral, vždy k setkání se vracel zas a zas, jež po drahných jej letech svedlo s ní. Je osud v tom, jenž s nimi zahrál si? Až usmál se té naivní myšlence. Je láska to, jež divným setkáním se v prsou jeho náhle vzbudila, když příroda je kolem samý květ a zpěv a jásot bujné mladosti?... A nyní toto nové setkání, ta píseň, vylovená z přešlosti, Evina náhlá, vážná proměna a náhlé odhodlání k rozchodu!... Zda v jejím srdci hnul se k němu cit, zda před přívalem jeho prchala, zda v srdci jejím láska klíčí to?... Ty otázky a jiných ještě víc s ním zašly v dálky dumných Polabin a neopustily ho na chvíli až do setkání s Evou v neděli. Zas přišla sama. Bílý klobouček když v topolů se zaskvěl dvojřadí a pod ním postať ladných obrysů a Prokopovi známých pohybů, 75 on krok svůj zostřil, chvátal v ústrety jí, v rysech tváře její pátraje po stopách poslední s ní rozmluvy. Tvář její byla zase úsměvná i oči její opět smály se, když při setkání ruku stiskla mu. A plynuly pak jejich hovory o máji, který kráčel krajinou, i o básníku Máje nešťastném, o jiných pěvcích, jimiž zvučí sad našeho písemnictví mladého, a o Praze zas, jejím životě, o českých tužbách, snech a nadějích – a duše Prokopova jásala, když v průvodkyni sličné viděla dívčinu vážnou širších obzorů, již pokrok nebyl věcí neznámou neb dokonce snad hrůzným strašidlem. Ty řeči oba odváděly je od minulosti jejich společné i od otázek náhle vyvstalých, jež aspoň jeho nitro jitřily. Až jak by sobě náhle vzpomněla, když blížila se chvíle rozchodu, se otázala Eva úsměvně: „A zdali píseň mého rytíře jste o dívce mně přines’, labuti? Zda na daný jste nezapomněl slib?“ „Ne, nezapomněl,“ zněla odpověď a Prokop dívce papír podával, drobounkým písmem chvatně popsaný. 76 „Dík,“ řekla Eva, ruku stiskla mu, „to, věřte, bude milá památka mně na hrdinu mladistvých mých snů. – Aj!“ udivena náhle dodala. „Zde ještě jiný přidružil se verš – tož jednu ještě píseň zachránil jste nepaměti, krutě spálenou?“ A stanuvši hned četla dychtivě: „Zabloudil jsem se svou lodí do vod přešlosti, kudy vzpomínání chodí v slasti, v lítosti. Stín můj stál tam nad vodami z uplynulých let, pozpěvoval nápěv známý, v dál upíral hled. Labuť volal, dívku bílou, pěl a pěl a pěl – obraz její písně silou tam se zabělel. Proč ten zjev svou bělostností uchvátil mne tak? Vždyť to k stínu minulosti pluje bílý pták....“pták...“ Když dočtla, ruka zvolna s papírem jí sklesla, hlava níže ke hrudi se nachýlila prudce dmoucí se – 77 a chvíle přešla v tichém mlčení... Pak zvolna zvedla zraky k Rybáři a hlasem, v němž se chvělo pohnutí, mu ruku podávajíc pravila: „Je pozdě, příteli... Snad zachvátí mne jednou proto lítost hluboká, že náhoda vás pozdě přivedla mně v cestu po letech – však nelze zpět... Mně přejte, aby nový život můj mi nepřinesl žal a zklamání... A chovejte mne v dobré vzpomínce, jak moji blíženku jste zachoval... Je pozdě... S bohem! S bohem, příteli!...“ Když odcházela, Prokop za ní zřel, jak za odcházejícím, krásným snem. Stál dlouho, marně sbíral mysli své v prázdnotě, náhle v duši nastalé – stál dlouho, marně hledal světlý bod, k němuž by upial pohled duše své... Jen bílý klobouk zřel a bílý šat, zjev mizející v dálce alejí, jen slovo „pozdě, pozdě“ znělo mu, stisk ruky jenom cítil poslední... A náhle před ním důl se rozevřel, dým z něho vzhůru stoupal dusivý, zřel na dně jeho temné postavy kopáním zaujaté horlivě, z pod země temné slyšel dunění – a z davu pachtících se horníků, 78 z kotoučů dýmu, ze dna propasti se známá k němu obrátila tvář. To Václav od práce tam pilné vstal a s výčitkou se na něj zadíval... 79
IV.
Ó,„Ó, rozumím tvé, druhu, výčitce, vím, co mi praví kárný pohled tvůj: Tví bratří zde se pachtí, s nimi já – a ty se bavíš lásky hříčkami! – Ó, vrátím se k vám, budu pracovat, vždyť vidíš: není pro mne lásky slast. Jen krátce přišla ke mně jako sen, jen dala v oči své mi pohledět, jen májově se na mne usmála – a než jsem mohl vzpamatovat se, než mohl jsem ji v náruč uchvátit: hle, tam již mizí v dálce aleje. Ne ke mně přišla: k stínu přešlosti, jenž kdys byl mnou a já jsem býval jím – však teď je číms mi stejně vzdáleným, jak ona doba jest mne daleka, v níž bývali jsme jednou bytostí... Nuž s bohem, bílý, klamný lásky sne – a ruchu práce budiž pozdraven!“ Šel tedy Prokop, kde byl práce chvat,chvat. Sic často ještě bílou vidinou se Eva k jeho duši vrátila, [80] sen dlouho ještě v noci míjel ho a nitrem zmítal různých citů spor – však časem na dno duše kleslo vše, tak jako kámen padá na dno vod. Sic kruhy zvíří celou hladinu a rozejdou se po ní po sám břeh, však slábnou stále, až se utiší a hladina je zas jak zrcadlo, jež poutníkovi, který kráčí kol, nepoví, že ji kámen rozvířil a v hlubině že na dně utonul... Až do té doby škola Prokopa jen nadšeného zcela poutala – a vedle školy volná příroda, jíž po tolik let stále vzdálen byl. (Neb domů jenom zřídka přijížděl – by studie moh’ svoje dokončit, chléb novinářův sobě dobývaldobýval, a býval proto poután ku Praze, i soudruhové jeho k domovům když rozjíždívali se vesele.) Teď, upomenut chmurným viděním, též společenské práce chopil se. Dost bylo díla tomto na poli! Neb život jeho města rodného dost podoben byl vodám stojatým, v nichž není ozdravného proudění a v nichž se dobře loví do sítí. Jen volby jimi časem pohnuly i nastal zápas osob, kruhů, stran – a po volbách zas tichá hladina 81 skrývala tůni vody stojaté, klid jejíž nikdo prací nerušil. Jen jeden, jediný byl činitel, jenž neskládal ni potom rukou v klín, jenž ve hlubině vody stojaté své sítě rozestíral k lovení, však opatrně, aby nezvířil hladiny klidné, aby nevzbudil ryb bezstarostných pod ní pozornost. To činitel byl, k jehož armádě měl také Prokop zprvu náležet – teď zřel jej v městě rodném při práci. Zřel, jak své sítě na ty rozstírá, jež všichni přehlížejí s výše své, jak obezřetně, patře v budoucnost to množství hledí sobě pojistit, jež přítomnost sic drží v mlčení, však jemuž hlas dá doba příchozí. I toužil budit bezstarostný rod, by nastražených sítí neplnil, i toužil zbořit lhostejnosti hráz a přivést živé, zdravé proudění v ty vody tiché, líné, nehybné, jež přece byly srdci blízky tak. I počal Prokop chodit mezi lid a počal chodit mezi vzdělance, jen zprvu jako pozorovatel, jenž zkoumá půdu, nežli odhodlá rese rádlem do ní zarýt, osévat. Jen pátral, pluh kde nejlíp zasadit, kde společníky hledat ku práci. 82 Lid tvrdých dlaní, plných mozolů, a tváří přísných, dýmem zčernalých mu nejdřív porozuměl, pochopil, že přítel v jeho řečech mluví k nim, jenž cítí s nimi, ví, co tlačí je a chce být spojencem v jich snažení, I vítali jej rádi ve svůj střed, v slov jeho smysl bystře vnikali a lačni poučení, žádali vždy více slyšet jeho výkladů, vždy více čísti knih, jichž obsahem tak jejich mysli doved’ zaujmout. Co posud mezi nimi doutnalo, to jeho slovem jasně vzhořelo; co v duších jejich pouze bobtnalo, teď vzklíčilo a bujně vyrostlo: duch stejných cílů, stejných tuch a snah je kruhem sepial těsným, pevnějším, jenž v mocný svazek pruty sjednotil, by nikdo síly jejich nezlomil. I klidný život města smetánky dovedl vyrušiti z pohodlí. Debaty rušné, živé vznikaly, kam slova jeho přimísil se kvas, kam vrhl drobné zrnko hořčičné. Ty tam již byly doby blažené, kdy v Besedě vše svorně sedalo, nad nečtenými listy klímalo neb v koutě usedalo k tarokům – kdy výbor o výlety staral se, když parné léto v lesy vábilo, 83 neb o plesy, když sněhy napadly. Teď mladý houfec nespokojenců, jak staří posměšně jim říkali, chtěl všecko jinak, nežli bylo, mít. Buřičské listy chtěli zavádět, z nichž nákaza se v městě šířila – a knihovna, jež otcům stačila, jak od dědův ji kdysi zdědili, jim nevyhovovala, víc a víc vždy žádali si pro ni nákladu a šetřit proto na všem radili, co dosud bylo spolku životem. A ne dost na tom bylo, v knihovně že chtěli míti knihy „učené“ (dřív pobavení hledal’s v knihovně, teď abys chodil tam spíš studovat) – i zábavy kdys pěkné kazili svým věčným, nudným poučováním, jež přední místo míti musilo a při němž měšťané i s purkmistrem, i jejich paničky a slečinky jen aby jako kapři mlčeli, by nikdo nezacinkl sklenicí, by nikdo ani doutník vábivý si po večeři chutné nezažeh’. A nejhorší, že nemoh’s odpírat, ne slovem postavit se k obraně, nechtěl-lis zpátečníkem nazván být. Ba novotářům přísným na konec již nestačila ani Beseda – svůj politický museli mít klub, 84 ne snad jen k agitaci při volbách neb k pořádání hlučných táborů, však cosi jako školu učenou, cos jako školu politických věd. A vše tam přednášeli veřejně, ne vybraným jen, vážným měšťanům, neb lidem stavů v místě vážených, než každému, kdo poučení práh’, ať dělník byl, ať podruh poslední! Co může z toho vzejít dobrého, když studna vědění se otvírá všem bez rozdílu, ať je sluha, pán, když nahlížet se dává všetečně i poslednímu v obci do hlubin, kam nořiti se dáno zvolencům? Tím rozsévá se nespokojenost, jen žádost změny řádu starého, tím touhy jen se budí nemožné a nesvár posléz – ne-li horší zlo. A nebylo dost kvasu ve spolcích, i dále ještě měl se rozšířit. I za rodinné prahy vniknout měl, ty zachvátit, kdož sami nepřišli, kde v přednáškách se slovem podával. List ode dávna v městě vycházel, jejž bez úhony mohl každý číst, i vážný měšťan, velebný i kněz, i synkové i dcerky měšťanské: byl ctihodný to „Ohlas domova“, v němž o sňatcích se psalo, o plesích, rozšafných otců města o činech, 85 o slavném biřmování, primici, list, v němžto novin lačné paničky vždy našly něco, co je vzrušilo, a při němž otcům rodin ve svátek se po obědě sladce dřímalo. Teď „Ohlasu“ však náhle soupeř vstal. Již samo jméno jeho „Nový Ruch“ se vyzývavě smálo v záhlaví – a ještě bylo příliš nevinné, jak mnohým moudrým hlavám zdálo se: ne „Ruch“ prý mělo jméno jeho znít, však spíše „Vlk“ – „Vlk v rouše beránčím“. Tam plody poznání se trhaly a všem se podával jich vábný jed, tam neztajeno nezůstalo nic, se všeho záclona se trhala a nahé vše se očím jevilo, co opatrně moudrost skrývala, tam hesla mohl’s čísti buřičská a nejhorší z všech: Pravdu poznávej! – S počátku zdálo se, že zahyne ten odvážlivý míru rušitel – však nezahynul: sterým ramenem, tak jako polyp v moře hlubinách, se všude chytal, všude pronikal... Ó, nebyla již mlčící to tůň, již vánek jenom sotva rozčeří, však jejíž hlubinou nic nepohne – ó, nebyl rybník to, v němž lenivě se žije kaprům, línům, candátům. Teď štika dravá sem se vloudila 86 a jikry dravčí do těch vnesla vod – a nyní, kapři, veta po klidu! Co chvíli některý se vymrští, opíše oblouk ve vzduch nad vodou a pádem svého těla tučného rozvíří klidnou jindy hladinu. Teď, neznámo ni odkud, vnik’ sem proud, jenž klidnou vodu v pohyb uvádí a – nedej bože – hrozí strhati i hráze z dávnověku ochranné a do šíře i v dál vše zaplavit... Ten, který v těsto vložil vzruchu kvas, ten, který zašil zrno hořčičné, se mohl z toho těšit po čase, že těsto v díži kvasem zkynulo, že zrnko vzklíčilo a vzrostlo v strom. Však také jiní dílo viděli a uhodli i jeho původce: to byli obezřetní rybáři, jichž sítě nyní ryby trhaly a vrhaly se v čerstvé vody proud. A Prokop nelenil a pracoval, jak kdyby viděl, že se krátí den, že připozdívá se a přijde noc, neb jako kdyby tušil stahovat se za obzorem mračna bouřlivá. Zimničně pracoval i ve škole, kde vlastní cestou usiloval jít, ne táhnout pluh svůj v potu pode jhem, 87 leč za ním jako volný oráč jít a sám si řídit jeho směr a cíl a sám si hloubku brázdy určovat. Svým žákům nechtěl býti postrachem neb aspoň bohem v mračno zhaleným, byl jenom jako starší jejich druh, jen jako přítel, který vedl je ne z povinnosti, ale bratrsky, a také snažil se jim dávat víc, než suchá povinnost mu kázala. Ne mrtvou jen jim dávat literu, však také ducha, by ji oživil, ne ve školních jen stěnách držet je, však také okna v život otvírat, vzduch jeho aby k duším přístup měl a zrakům by se jevil jeho ruch. – Tak míjel čas a mnoho věcí s ním – a nový nové věci přinášel. I tvářnost gymnasia počala se měnit zvolna, starý ředitel dal s bohem škole, na níž sšedivěl, a na procházkách v parku rozmnožil kruh pensistů, jimž práce po letech se znova otevíral volný svět, jež všecko bavilo: i trávy stvol, i květina i býlí, strom i keř, i motýl, pták, i změna počasí, i drobné příhody a noviny, i jmenování, změny v úřadech, i hospodářství obecní, i sněm – a nejvíc vzpomínání zašlých let, 88 jež pavučina jemná, stříbrná jim opřádala měkce víc a víc. A starý katecheta Moravan si jiný odpočinek vyvolil: kde příroda již kouzlem nevábí, kde není příhod dobrých ani zlých, kde není ani nocí, ani dní, kde není života ni vzpomínek. A přišli jiní: nový ředitel, dob nových starý, suchý byrokrat, sám stělesněný školní katalog, vše jemuž bylo hříchem, přestupkem, co nebylo lze vtěsnat do rubrik. I katecheta nový nastoupil, kde bodrý Hanák místo zůstavil: muž mladý drobných, krtčích očiček a věru skoro krtčí tváře též – špičatý nosík, brada špičatá se věru zdály býti stvořeny, by mravem krtčím ryly pod zemí. A tělo suché, hbitě ohebné, jež jak by rukou ani nemělo (neb schovával je páter v rukávech, jak ženy v rukávníku před zimou), zas hadí havět připomínalo a její sotva slyšné plazení. Když Prokop s jeho pohledem se střet’, hned známý oheň vstříc mu zaplanul, zlověstný plápol, jímž plá nenávist, však jenž se umí změnit v chvíli té a sladkým zahořeti přísvitem. 89 Jen okamžení Prokop vzpomínal, když pohled ten mu poprv šlehl vstříc; a když se úsměv sladký rozstřel kol drobných úst, jež skrýval krtčí nos, a v jeho ruce ruka studená když octla se, jak jedovatý plaz by dotkl se ho – projela mu hned jak zablesknutí hlavou myšlenka: ach, toť můj Páleč z theologie! A nový katecheta, páter Král, též poznal Prokopa, když uprostřed jej sboru uviděl; však líbezně jen usmál se, řek’ frázi obvyklou a slůvkem ani nedal na jevo, že druha bývalého poznává, jejž zradil kdysi z lačné žádosti. Jen zásvit oka o tom pověděl, jenž vyšlehl jak z temných mraků blesk, však v chvíli té byl ztlumen mistrně barevným sklíčkem hladké konvence. Až později, když spolu náhodou se ve sborovně sami setkali, vzal na se pravou svoji podobu: slaďounký úsměv jeho vystydl, zpod obočí, jež skoro dotkla se, nenávistivý plamen vyšlehl a hlas, jenž sklesl na bod mrazu až, zlověstně tak se ozval k Rybáři: „Ty neklameš se, že tě neznám snad – a jistě také snadno pochopíš, 90 že nesetkali jsme se náhodou. Já proto přišel na uprázdněné jsem místo, že tys počal překážet nám v díle. Žel, že příliš slabý byl můj předchůdce, že pole ponechal tvé zhoubné činnosti a mnoho zla že dovedl jsi nám již způsobit. Teď jsem zde já a nejprv po dobrém tě vyzývám: jdi, ustup s cesty nám – a zůstaneš-li, potom běda ti. Já všude budu s tebou jako stín, já budu s tebou jako kletba tvá, až na tvou šíji nohu postavím – nuž, rozmysli se: sám buď odejdi, anebo padneš mojí obětí.“ „Znám, znám tě,“ řekl Prokop, „dobře vím, že boj’s mi přinesl, ne bratrství – však neustoupím, stojím, kde jsem stál: ty ukaž, co tvá zloba dovede.“ A vyšel pobouřen. Mrak na něj pad’ a slunce radosti mu zastínil. Ó, věděl dobře, že mu nekyne již působení klidné, radostné, že nastává mu neustálý boj, jenž bude síly jeho sžírati, až jeden ze soupeřů podlehne. Kdo? – nebyl v pochybnosti v chvíli té, a v duši jeho padla malomoc. Proč mařit síly svoje nadarmo, proč o klid duše připravovat se, 91 když na vítězství není naděje? Snad lépe bylo by hned ustoupit, vzdát boje se a jinde zakotvit?... Však rychle zavrhl tu myšlenku a v duši své se za ni zastyděl. Ne, nesluší se pole opouštět: buď padnout na něm, neb je ovládnout. On padne snad, však přece vytrvá. – A za krátko již ránu ucítil, ne přímo mířenou, však bolestnou. Měl hrstku žáků, hochů nadějných, jež blíže ještě k sobě připoutal, než ostatní jich druhy. V přírodu je zvával spolu k volným rozmluvám, knihovny otvíral jim poklady, jež za léta si pilně nastřádal, a šířil obzor jejich mladistvý dáldál, nežli možno bylo ve škole, vzlet jejich posiloval bujarý a směr mu dával svého nadšení. To byly chvíle zvláště radostné, když cítil těchto hochů přítulnost, když zřel jich oči mladě vznícené, jak lačně lpěly jeho na ústech, když slyšel jejich bystré otázky a odvážlivé, přímé úsudky, v nichž slyšel ohlas svého volání a viděl vzcházet svoje osení. Ty všecky zásah’ katecheta Král, že neprospěli v svaté nauce. Jich Prokop ujal se, a jiní s ním – však marně: katecheta setrval, 92 prý s bolestí, však nelze ustoupit, kde o svatou jde, nejsvětější věc. „A hlavně o mstu“,mstu,“ Prokop pomyslil – však uznal, že zde nutno ustoupit. Již studentíkům nebyl Sokratem, by nebyl jejich zkázy příčinou. A brzo přišla rána, mířená již přímo v samu Prokopovu hruď. List nový ohlásil se. „Vzkříšení“ si jméno mnohoslibné vyvolil a novému se proudu postavil: prý třeba záškůdníky odkrývat, jichž dílo míří k města záhubě. Prý nijak nejde o osobní boj, jen o věc, které škodí osoby. A prvním všeho zlého původcem, to nutno předem přímo vyznati, je Prokop Rybář, člověk podvratný, sám socialist, anarchista snad a nad vše nepochybně neznaboh. Že s městem naším dobře nesmýšlí, ba ani s vlastí celou, drahou nám – kdo dnes by mohl bráti v pochybnost? Jen čtěte jeho dítě, „Nový Ruch“: tam uzříte, jak nic mu není vhod, ni dílo vlastenecké naskrze. Jen čtěte, co tam hlásá na příklad jen v čísle posledním: prý zbytečně jen drahé sokolovny stavíme a nákladné jen domy národní – 93 a Němci ať si staví továrny! Slyšíte, sokolové, vlastenci? To hlásá vašich synů učitel – a co jim vštěpuje as ve škole, kdo, otcové, kdo z vás se po tom ptá? – – Ta rána byla dobře mířena. Jak kolem úlu podrážděných včel to zazvučelo po tom úderu; hle, není vlastenec, hle, rouhá se myšlence sokolské – co hlásá as pak s učitelské svojisvojí stolice, čím otravuje mladý jejich rod? Tak zvučelo to v starých obměnách, a Prokop duší příliš citlivou vše vytušil, ač přímo tváří v tvář mu nikdo neřek slova výčitky – však stačily mu chladné pohledy, s nimiž se na ulici setkával, by seznal, zášti slova hanlivá, že vykonala svoje poslání. A od té chvíle neměl pokoje: červ pobouření v duši hlodal mu, novými stále živen útoky. Již neměl klidu ve své světničce, kde bdíval s knihami a svými sny, již ani Polabiny zádumné mu tolik nedávaly úkoje, co jindy v starostech a souženích. Jen ve třídě, když žáky svoje zřel a jejich jasné oči, oddané, jež jako by mu tiše říkaly: 94 „My s tebou jsme“‘ –jsme –“ jen zde klid nacházel. Však sotva vyšel, veta po klidu. Jist mohl býti, nedaleko kdes že uzří drobné oči slídivé a nastražené ucho knězovo. I ředitele oči zpytavé v něm počínaly budit nepokoj. Že nesklamal se v těchto pohledech, měl zvědět záhy v chvíli důvěrné. „Vás, pane, věřte, nerad ztratil bych,“ řek’ jemu tehdy suchý ředitel – a v chvíli té se zdálo Prokopu, že duše v chladné formy zakletá se z těsných rubrik, řádů, předpisů ven dobývala na svobodný vzduch. „Vím, že jste vychovatel nadšený a zdar že s vaším kráčí zápalem. A proto jako přítel radím vám: víc opatrnosti! Vám škola vším ať jest; co za ní, může zničit vás – a také ve škole svůj řiďte krok, by nikdo stínu na vás neshledal...“ „Hle, semináře rektor oživlý,“ si při tom Prokop maně pomyslil. „Jak onen tehdy, on též radí mně: své nitro zapři a buď pokrytcem. Tak zdá se, že to světa největší jest moudrost: jinak žít, než káže cit, než žádá nejvlastnější nitro tvé – 95 a tím že lepším budeš občanem, čím lépe přirozenou svoji tvář dovedeš zakrýti si škraboškou.“ Však i ta rada pozdě přišla už. V čas nenadálý, v dobu nezvyklou se náhle zjevil z Prahy velký pán: ne aby zkoumal práce horlivost, však jako soudce napáchaných vin. Z nich obžalován Prokop Rybář byl – a kdo byl tajným jeho žalobcem, on věděl jasně v první okamžik. „Ach, dílo krtčí dobře daří se,“ tak v duši své si Rybář pomyslil, když předložil mu vážný inspektor vše, z čeho těžkého byl obviněn... Je tajný evangelík, nepřítel snah církve, jejíž hlavou věčný Řím, duch revoluční, nespokojený, jenž mládež vede směrem podvratným, vodí ji z ohrad, přesně vytčených úřady, zřízenými k blahu škol, a směle otvírá jí oblasti, v nichž může zbloudit cestou nepravou, ne k vlastní pouze svojí záhubě, však ke škodě i „širší otčině“. Tak se zálibou ve svých výkladech se k dobám naší země navrací, v nichž vlna reformace vznesla se, i k dobám, v nichž ta vlna poklesla a protireformace vzedmutou 96 a mocnou vlnou byla splavena. Z těch výkladů by v srdcích mladistvých snad bludně mohla vzklíčit nenávist nejenom k církvi, duší pastýřce, leč také k státu, jehož základy z těch dob vyrostly, mlhou zhalených. Kam zavést moh by mládež vznětlivou, to praví jeho činnost veřejná, jež hlavním cílem záhy bude mu a práce školní družkou podřadnou. To s demokraty tajné bratření, s pastorem denní schůzky důvěrné, „Ruch Nový“, špatný, zhoubný, štvavý list, jejž do života on jen povolal – to vše přec velmi jasně povídá, za jakou hvězdou Rybář zamířil... Na tyto stesky Rybář obhájce si vedl, o kterém se domníval, že nejlépe jej může očistit: svou práci ve škole a výsledky, jež odměnily jeho snažení. Řeč obhájcova byla vydatná. Rybáři aspoň jasným zdálo se, že v očích soudcových je očištěn: vlídně s ním loučil se, když odjížděl, ba měl i pro něj slova uznání a jen jej napomínal otcovsky, tak jako rektor v semináři kdys a jako před nedávnem ředitel. Klid zase vešel v duši souženou, mír Polabin zas byl jí balsámem – 97 a v nerušené práci míjel čas, že rychle blížily se prázdniny. Již cítil jejich kouzlo radostné v nahořklé vůni bílých akátů, jež měnilo jej znova v studenta; již křídla chystala se k rozletu – když náhle byl jak bleskem zasažen: byl konec práce v městě otcovském – má po prázdninách jinde zakotvit... To tedy znamenal ten náhlý klid, jímž vystřídána doba rozchodu: bylo to utišení před bouří. Když nejmíň nadál se, mrak přiletěl, blesk vyslal k zemi jeden, jediný, jím chatku jeho míru zasáhl a v okamžení na troud sežehl. Podlehl v boji, když se vítězem již býti domníval – a ten, jenž zdál se býti poražen, teď blaženě a spokojeně moh se usmívat. 98
V.
Tak tedy v jinou půdu přesazen byl náhle z půdy v městě otcovském, kterou si zkypřil prvním zápalem. Nebyl to úhor ani novina, jež prací pilnou možno obrátit v úrodné pole, které odmění užitkem stonásobným znoj a trud, když záhy ne, tož aspoň po letech. To byla smutná, suchá, holá poušť, kde přenikdy snad neklíčilo nic, nic nerašilo, nevydalo květ, kde vše jen kámen bylo, písek, prach, prach šedý, suchý, hustý k zalknutí, jenž na vše tlustou vrstvou usedal a tlumil všecky barvy života svým jednotvárným, šedým příkrovem. Prokopa úzkost z toho pojala, že neubrání se mu ani on, že také jeho za čas pokryje ten neodbytný, hnusný, šedý prach, že pohřbí jeho touhy, snažení, že v srdci jeho plamen utlumí, že křídla jeho duše obtíží, že učiní jej živou mumií. [99] Snad viděl vše tak smutné k zoufání, že vysílen byl dlouhým zápasem, že ochromen byl ranou hromovou, jež z čista jasna v zem jej srazila. Tak sám si říkal, sám si vykládal, že není půdy potud neplodné, by nerodila aspoň metlici, by neživila mech neb lišejník a nedávala takto naděje, že oráče snad jednou odmění. A místo půdy kámen-li tu jen, nuž, z toho možno jiskru vykřesat... Však v příští okamžik, kam pohleděl, zas prach jen viděl, prach jen, prach jen, prach! Zde jako byl by sto mil za světem. Sem nedoléhal jeho šum a ruch,ruch. Zde bylo ticho, ticho k zalknutí, klid, nerušený ani větérkem. Největší událostí pro město byl v roce svátek těla božího, kdy přední v obci nesli nebesa, kdy veteráni vyšli s praporem, i družstvo mariánské s korouhví a za ním zbožných mužů bratrstvo. To otce, matky z klidu vzbudilo – a potom zase sdřímli pokojně a klidně na ně padal šedý prach. Jen provozovali svá řemesla, jen zboží ve svých krámech vážili, otcové svoje dýmky kouřili, 100 vždy stejný počet sklenic prázdnili při kartách v začazené hospůdce, a matky na návštěvy chodily a dcerám vyhlížely ženichy – tak jako před sto lety, včera, dnes jim život plynul stejně beze změn. Jen šosáky se mění, kaškety, jen sukně, živůtky a mantily – ne život však, jejž v sobě skrývají. Zda v této poušti srdce pokrevné, zda duši spříbuzněnou nalezne, by pomohla mu snášet vyhnanství, by podala mu ruku pomocnou k obraně proti prachu všednosti? – Tak ptal se záhy po svém příchodu, když počal odhalovat smutnou poušť, jíž podobal se život městečka – a při té otázce mu bezděky zasvitly oči snivě zamžené, tvář kmitla se mu v tichém úsměvu i pružná postat’ známých pohybů, již sledovával v staré aleji v mladistvé duše mocném vzrušení a která v týchže místech po letech v něm ještě probudila mocný cit... Žel, v zápětí že musil zvěděti, že nalezenou ztrácí nadobro. Ó Evu, Evu kdyby teď zde měl, jež chápala by jeho bolesti a rozuměla jeho snažením – 101 ó, kterak by mu bylo snadněji žít v této poušti k pláči vyprahlé!... Tak duše jeho teskně volala, když přišla k němu chvíle zoufání. Sám sobě sice při tom usmál se a sentimentální si vytkl cit, nehodný muže, jemuž sluší boj, rozumný odpor proti zlobám dne a práce tím jen vytrvalejší, čím větší překážky jí vzrůstají. Ach ano, vše to dávno uznával, vše toto dávno napsal na svůj štít – však v těchto okamžicích přece jen se nemoh’ zbavit citu tesknoty po duši stejných cílů, stejných snah, po teplé, věrné ruce pomocné a... nuže ano, nač to zapírat, i po objetí lásky hřejivém, v němž uštván moh’ by chvíli spočinout, po hrudi lásky věrně oddané, kde hlavu složit moh’ by po boji. Ať jakkoli se bránil bláhovým těm citům, marným, planým myšlenkám, přec v takých okamžicích tesknoty dvě oči z dálky na něj hleděly, dvě oči pro něj navždy ztracené... A chvíle bolestí se množily, když počal také jasně poznávat své trudné postavení ve škole. Zde poznal třetí stupeň vývoje 102 škol českých ředitelů: nebyl to již starý, dobrodušný ředitel, spíš jako republiky president, ni jeho zkostnatělý nástupce, však přece ještě člověk se srdcem – byl ředitel to školy nejmladší, despota tvrdý z boží milosti, ne jako kdysi první z kolegů, leč vládce bohorovný bezmála, jen k „vyšším místům“ byzantinský tak, jak chtěl, sbor jeho aby k němu byl. To Rybář z uvítání, chladného jak prosincový, zamračený den, moh’ poznat nad pochybnost nezvratně – to jasnějším mu bylo každým dnem. Nebylo radosti té na škole, jak můra jakás by ji tížila. Ba víc se podobala vězení, než škole příštích volných občanů: vše v přísný dozor zde se měnilo a každý, kdo tu chodil, v dozorce – vše chodilo tu s dechem ztajeným, jejž nedůvěra v prsou dusila, a nic tu nebylo tak neznámo, jak radostný a volný, živý duch. Jak nyní teskně vzpomínal těch dob, kdy studentem sám býval mladičkým, jenž často s chvěním sice čekával zvolání svého jména s kathedry, jemuž však jinak doba studií 103 pramenem čistých byla radostí! Zda této smutné školy studenti tak budou na ta léta vzpomínat, jež prožili v těch zamračených zdech, v nichž nedáno jim volně oddychnout? Jak nyní na počátek vzpomínal své vlastní učitelské činnosti, ba na dobu i následující, kdy mnoho nový změnil ředitel, však jenom zevně, formou úzkostnou, jen překážeje duchu pravidly a tabulkami, řády, normami, však přece z něho vězně nečině a střeženého stále zločince! A Prokop záhy trpce ucítil, on zvlášť že je zde takým zločincem, že hlídán je zde každý jeho krok a každé slovo jeho váženo, že snad i bílé stěny školních tříd sledují přísně jeho výklady a ředitele o nich zpravují, i když on sám jich bděle neslyší, přítomen majestátně ve třídě. Hodiny konferencí, nudné kdys a dráždící jej času mařením, teď změnily se jemu v chvíle muk. Co výtek jeho práci stíhalo, co zneuznání přísně mračného! Je plevel jenom – slyšel ze všeho – škodlivý, zhoubný plevel, jehož vzrůst je nutno potlačovat ze všech sil. 104 Není zde silou k práci vítanou, je vnuceným jen, nebezpečným zlem, jež třeba bedlivě mít na oku a nepřát jemu vzrůstu volného – ač mohla-li být o volnosti řeč, kde všecko bylo přísně spoutáno. Vše to když jasně se mu zjevilo, tu teprv celou tíží pocítil trpkého v tato místa vyhnanství. Tu teprv poznal, nejen odstraněn že být měl navždy z místa rodného, kde trhal sítě chytrých rybářů, však že měl být i navždy ochromen v svém po úrodné práci rozletu, že měl být zbaven volné peruti, jíž za světlem chtěl jiné unášet, že zbaven měl být hlasu jarého, jímž volati chtěl jiné za pravdou. Teď cítil: zde jest jeho vězení a on v něm provinilý káranec... V té době druhu Václavovi psal: „Ty v ohni boje, v práce nadšení s mnohými bratry postupuješ v před, cíl vida blížiti se před sebou – já osamělý jsem zde zajatec, mne v spárech drží orel dvouhlavý, tiarou pyšnou korunovaný. Co horšího, že takým zajatcem vše české školství bude bezmála, 105 jež hlídá v zlatém límci byrokrat a v černé kutně sladký římský kněz.“ Při slovech těch se maně zamyslil: Zda jenom české školství a nic víc? Zda celý život náš v tom zajetí se nedusí? Zda naše lhostejnost, zda naše slabost, polovičatost, zda naše lenost, láska k pohodlí a jak se vlastnosti ty jmenují, jichž setřást nedovede český rod, se nesplétají v provaz neblahý, by spoutávat nás mohl pevněji v zlaceném límci suchý byrokrat a v černé kutně sladký římský kněz?... Z těch otázek se hořkost prýštila, z níž rostl v duši jeho nový vzdor a nový povel: K dílu! Vytrvat! Ať cokoli se staví do cesty, přec brázdu svoji pevně dále rýt! A vytrvával; zbočit nedoved’nedoved’, nedoved zapřít nejvnitřnější cit, nedoved’ zapřít pravdu poznanou, nedoved stavět světlo pod kbelec – a doufal pevně, v poutech vítězit že přece bude jasný, volný duch, že přes vše slídění a překážky přec dobré símě zasít dovede v mladistvých duší půdu úrodnou, by stonásobný dalo užitek... 106 A časem snad i v této pustině příbuznou duši, druha nalezne, s nímž pokusí se orat, zasévat, prameny živé hledat pod zemí, by vytryskly a odplavily prach a poušť by proměnily v Kanaán. Tak doufal neoblomně, netuše, že vyroste mu nový nepřítel, jak upír neodbytný, příšerný, by krve, sil mu zvolna upíjel a podlamoval jeho odvahu. Netušil, stálé jehlou bodání že rozbolaví duši týranou, že stín přivábí šedý, vyzáblý, jenž dnem i nocí bude jeho druh, sen bude s jeho očí zahánět, ssát jeho síly, dusit jeho dech, kamenem věšeti se na paty a ruku zadržovat v rozmachu... Dlouho se bránil, trpěl celý rok, i druhého půl prožil na poušti a pod vězenským dvojím dozorem, než přemožený klesl na lože. Když tušil v patách už stín vyzáblý, dech jeho otravný a sžíravý, když toužil po oživné posile, po jakés velké čisté radosti, jež dala by mu silná křídla svá – poselství nenadálé, tíživé mu přišlo z města otcovského říc’, 107 že protivníků jeho vítězství je dovršeno ještě. „Nový Ruch“ nepřežil dlouho jeho odchodu. Kořeny jeho ještě nebyly tak pevny, aby ztráta hlavního neohrozila jeho života. A tak zas jenom „Ohlas Domova“ v neděli otce rodin uspával – a „Vzkříšení“ se mohlo radovat, že Prokopovy práce rozvratné poslední zjevná stopa zmizela. To byla rána příliš veliká pro Rybářovu bytost zlomenou. Rozum sic říkal: není první to v osudech pravdy triumf temných sil, ne také dlouho ještě poslední – však přec ta zpráva kapkou neblahou snad byla, které bylo potřeba, by hořká jeho číše přetekla, by choroba jej mohla dolomit a zbezvládniti dlouhé na týdny... A nyní teprv osamění své a celou tíhu jeho pocítil. Byl dříve tady se svou duší sám, však přec mu plály zraky jiskrné mladistvých posluchačů ve škole, přec v přírodě se na něj usmál květ, skřivan mu píseň jara zazpíval, les šuměním jej ve sny skolébal a v zimě stříbrovlasý čaroděj mu změnil dálky v bílou pohádku. 108 Teď sám byl mezi čtyřmi stěnami, s ním jediný jen, stálý, smutný druh: stín choroby jej hlídal pochmurný. A přec-li někdo přešel jeho práh, to aby muka jeho rozmnožil: kněz vykrmený, očí vypouklých, rtu tlustého, jenž visel nad bradou, na tváři úlisného úsměvu a na jazyku plno sladkých slov a vylhaného plno soucitu. Ten chodil číhat jeho na duši, jak nemoc zápasila o tělo. Ty návštěvy jen bolest jitřily, jež duši jeho krutě týrala; volaly na seminář vzpomínky i s Králem katechetou na zápas – a přísným myšlenkovým pochodem důtkami stávaly se, jimiž sám svou duši zbolavělou bičoval. – Ty pokrytectví knězi vytýkáš, a zdali sám jsi této výtky prost? Zda také etiketu nenosíš, jež nesrovnává se s tvým obsahem a právo dává knězi tučnému, by nad tvou duší bděle oko měl? Proč nedomyslils dosud tuto věc, proč nestrhl jsi nápis falešný, by pravou podstatu tvou neskrýval? Ach, kariéra v cestě stála ti, že nepřišlo ti ani domyslit, co přesvědčení tvého důsledkem! 109 Zda lepší jsi, než stádo ostatní, jemuž jsi slabost trpce vyčítal, k pohodlí lásku, polovičatost a jak se vlastnosti ty jmenují, jichž setřást nedovede český rod? Ty hněvem kypíš v duše hlubinách, že nepřátelský osud dějinný vyšinul Čechy z vlastních kolejí a v náručí je Říma uvedl – a sám máš etiketu: katolík!... A co ti platna tato prorada? Zda nejsi s kariérou u konce? Zda nejsi nadosmrti odsouzen k bídnému životu zde na poušti? Zda lživé zachování nápisu prospělo aspoň věci pokroku, jíž celý život svůj jsi zasvětil? Zda nejsi spoután, nejsi ochromen v své činnosti, bys vzlétnout nemohl?... To jasno bylo. Mnohá pochybnost však přece duši jeho týrala, obrazy sladkými jej opředla a slovy Mládí k němu mluvila. Matičku viděl, rukou třesoucí jak kreslila mu křížek na čelo – a chvění hošíkovo tajemné si připomínal, v ticho chrámové když zvonek zacinkal a šedý kněz v oblaka dýmu zdvíhal monstranci, v níž bělostná se skvěla hostie, a slavným, mnohozvučným souzvukem 110 když zahřímaly v ticho varhany a chorál dětských hlasů vzbudily. Zas ozářená okna chrámová zřel svítit bílé zimní do noci, a hošíkem se viděl ve stopách otcových kráčet zmrzlém ve sněhu k těm oknům, jimiž zářil temný chrám, za hlasem zvonů, zvoucích k půlnoční. A mnoho jiných sladkých obrazů mu táhlo duší, poetických strun se dotýkalo, píseň mladosti z nich vábilo a tichou výčitku: To všecko chtěl bys rázem odhodit, vytrhnout z duše, zapřít navždycky, co přece bylo bytosti tvé kus, a když ne bytosti, tož života? – – Přetřel si čelo potem zperlené a hlasy dětství snadno umlčel: – To vnějšnosti jsou, které posvětil a v pohádkové zlato proměnil kouzelný dotek proutku Mladosti – a nyní proutku tklivých vzpomínek. Však obsah jejich? V semináře zdech se objevil mu v také podobě, že v rozhořčení před ním uprchl – a po letech týž obsah v podobě sladkého kněze štval a týral jej, až z rodného jej města vypudil. Týž obsah jako plíseň hebounká pronikl život jeho národa a po staletí ničil jeho tkáň, 111 až změnil její dávnou podstatu, že co v ní černým bylo, bílým jest a bílé černým učiněno zas. Lid husitský teď chodí na pouti, uctívá sošky, svaté obrazy a líbá ruce kněžím církve té, jež knihy brala jeho praotcům, za víru v žaláře je vrhala a vyháněla s půdy zděděné. Kacířský měšťan, který při pivě slepého vůdce s pýchou vzpomíná a Mistra, jehož sžehla hranice – jde ráno pyšně v černém úboru, žerď uchopí a nese nebesa nad hlavou kněze církve vítězné, neb spěchá poklonit se biskupu a všecek do kořene bytosti se chvěje blahem, pohled milostný když na něm utkví Říma knížete... Tak plíseň zvrhla českou povahu, že co byl dub, je vetchá třtina teď, jež přímí se jen v mrtvém bezvětří, jíž nejmenší však vánek otřese a jež se ohne rychle, poslušně, kam zavanutí větru pokyne... Tak plíseň zvrhla českou povahu, že pravdy hledatelů potomci teď ode lži se potácejí k lži... A ty, Prokope, zda jsi menší lhář než ti, kdož ve tmách nevědomosti jsou světlé minulosti zapřením – 112 neb ti, kdož sice vidí minulost a pyšně se jí dovolávají, však denně zapírají životem? Zda’s pevnější než třtina ve větru, když pouhé tklivé z dětství vzpomínky tvou ruku zadržeti dovedou, by nápis nestrhla, jenž světu lže, jenž podstatu tvou kryje před světem a svědčí o tobě, žes také – lhář?... Tak duši svoji přísně bičoval v hodinách nekonečné samoty – a dlouhé noci, kdy jej míjel sen, i fantasie vzplálá horečně jen zvyšovaly trýzeň jeho muk. A když se jarní slunko usmálo, když otevřeným oknem zadých’ máj, když zchladla horečka, jež po týdny jej v Záhořově loži mučila, když lékař přísně radil ke změně i pobytu i rázu života – byl dobojován dlouhý vnitřní boj a Rybář odpověděl lékaři s lehounkým, ironickým úsměvem: „Ba změním, pane, změním z kořene.“ A sotva potácivě s lože vstal, poslechl, přijav radu s povděkem: strh’ nápis, který o něm světu lhal, a pocítil se volným člověkem. 113
VI.
– Člověkem volným, na dlouho-li však? Zda na konci to není života? A není-li, zda jeho odvaha jen nepřivolá tužší spoutání, jen nezpůsobí horší vyhnanství, než bylo ono, z něhož choroba jej aspoň na čas vysvobodila? – Tu otázku sám sobě položil, když v krátce město opouštěl svých muk – však odpovědí se již netrápil. Otázku zahnal ruky mávnutím a zrakem stíhal jarní krajinu, jež uháněla v hřmění vlaku zpět. Již očím jeho město zmizelo, kde málem byl by nalezl svůj hrob – a vlak jej napříč vlastí unášel v kraj luzný pod zelenou Šumavou. Tam v šumných lesích zdraví hledat chtěl, sil nových tam chtěl k práci načerpat – ač nebylo-li pozdě nadobro. Tam vábila jej touha po zdraví – [114] a spolu jiná touha bláhová: tam odlétl sen jeho mladosti, tam se svým chotěm Eva přebývá, jíž nedovedl dosud zapomnět, ba jejíž obraz tanul přečasto mu před očima v smutném vyhnanství. Nic o ní nezvěděl, co z domova byl vzdálen, ba co navždy ztratil ji; jak zapadla by v tůni hlubokou, v níž všecko minulé se utápí. Teď léto prožije jí na blízku – a možná zároveň svůj podzimek... „Jak romantické, sentimentální!“ – sám sobě sice při tom usmál se, když pojal myšlenku tu bláhovou – však přec ji nezavrhl, přece šel, kam neutlumený jej volal cit. A teď je na podhorském nádraží, teď město zří již v luzné dolině, kde Eva žije pro něj ztracená. Vůz hrčí s ním už kolem rybníka, kde bílé labutě se koupají (ach, vtělené tu bílé symboly, jež pro svou lásku student volíval), již na hrbolaté vjel dláždění a staré štíty na něj shlížejí, jak vyzývaly by jej: Hádej nám, pod kterým z nás tvá Eva ukryta?... Srdce se hlasitěji ozvalo, v hrudi se rozbušilo bláhové, 115 jak před lety když v staré aleji zahlédl student pružnou dívčinu. Dobře, že z města vyjel za krátko vůz na protější straně do polí, kde svěží plochy osení a luk a v dálce tmavé vrchy lesnaté, obloha modrá s bílým oblakem, větérek vonný a zpěv skřivanův ztišily v hrudi srdce vzbouřené. Májové kouzlo mysl zajalo a utěšená, nová krajina. Vůz od města se zvolna vzdaloval a mířil v otevřené údolí; s jedné je strany hlídal nízký chlum, zarostlý mlázím, z něhož smály se v májovém slunci bílé kmeny bříz, se strany druhé vážný, starý bor na vyšším, dlouhotáhlém návrší a v pozadí je oku zavíral vysoký, vážný, modročerný vrch. Jak údolím vůz stoupal znenáhla, zaleskla rybníka se hladina, vroubená vůkol svěžím rákosím, a za ní výše druhá, třetí též. V tom vozka zvolal: „Hle, tam myslivna“ a bičem k předu v levo ukázal, kde nade strání domek bělal se a pod ním něco políček a luk se zelenalo, v lesy vklíněných. Ach, tam je tedy jeho jízdy cíl, tam v středu tiché lesní přírody 116 k životu nových sil chce načerpat, tam na pěšinkách v lesním zášeří chce hledat zdraví svoje ztracené! Již cestou vůz jel mezi rybníky, a u kříže, kde jako ramena bor těsně objímalo rozcestí, tu v levo, v údolíčko pobočné se obrátil, kde shora kynula myslivna bílá, v slunci zářící. Jen ještě výše objel půlkruhem rybníček pod myslivnou schovaný – a vjížděl do vrat bílé ve brance a na malém se dvorku zastavil. Zde vyšel jemu hajný v ústrety, muž vousů jako podrost borový, postavy mohutné jak lesní dub a oka jako střela bystrého; hlubokým basem hosta uvítal a stiskl mocně útlou jeho dlaň. Též za ním vyšla mladá jeho choť, červená, plná žena venkova, jíž za sukni se dcerka držela, k cizinci pohlížejíc zvědavě; v zástěře kyprou ruku otřela a hosti váhavě ji podala, zpytavým zrakem tkvíc mu na tváři. Co při tom pohledu si myslila, stařena vyslovila, její máť, jež také hostě vyšla uvítat: „Božínku, jaký hezký, mladý pán, však nějak pobledlý a nemocný, 117 slabounký jako pára, jako dech.“ – „Nu, však zde v lese brzo zčervená; máme tu silné, zdravé povětří – zde nikdo ani stonat nemůže,“ zeť její honem setřít pospíšil stín, který padal ze slov stařeny. A již jej uváděli v světničku stěn bělostných a stropu nízkého, však plnou jasné záře sluneční, jež malými sem okny vnikala a zkrásňovala prostý nábytek, bělostné plných peřin povlaky, hodiny na staré zdi s kukačkou, lovecké na obrazech výjevy, i parůžky i mocné parohy, té jizby prosté pyšnou ozdobu. Host radostně se rozhléd’ světničkou a potom rychle k oknu přistoupil, za nímž se širý rozhled otvíral: Hle, v pravo, takřka ruky na dosah až k chatě přistupuje starý bor a na protějším vrchu jeho brat se zelená a shlíží v údolí, kde pod rybníčkem louka šťavnatá se směje, všecka kvítím zpestřená, dál pole kynou štěpy vroubená, s nichž neoprchal ještě bílý květ, dál opět vršky mlázím porostlé a bíle projasněné břízkami, a ještě dál kraj širý, daleký, v něm bílé chatky jakés dědiny, uprostřed s nízkou věží kostela, 118 kol polí šachovnice, tu tam les a na obzoru pásmo modrých hor, jimž nevysoká vládne homole vrcholu sraženého dopolou... „Toť Šumava, v ní Boubín modrá se,“ ochotně hajný hostu vykládal, „a v pravo pod tím lesem v dolině se město našim zrakům ukrývá...“ A host se vpíjel v obraz krajiny, nad níž se blankyt nebe usmíval a znělo žežulčino volání... Radost se chorou hrudí rozlila a v srdci přihlásil se tajný hlas: Zde snad se zdraví k tobě navrátí! Jsi v lesů objetí – a přece máš kraj široširý český před sebou. Čeho bys, srdce, ještě žádalo?... A ráno, když se smály do oken mu ozářené vršky borovic, jak lehce vstával zdravém po spánku! Otevřel okno v prozářený kraj a z hluboka ssál vonný lesní vzduch, dech jehličí a vůni pryskyřic. Les ptačím hlaholem se ozýval, drozd hlubokými tóny volal kdes a kos mu odpovídal v přestávkách, pěnice s čížky, strnad, sýkora je provázeli drobným šveholem a občas do zpěvu a jásání si straka zakřičela vesele. 119 Vše v porosené jitro zvalo jej – a on šel rychle za tím vyzváním. Šel, kam jej ptačí písně volaly, kam vábily jej svěží výhonky chvojiny, kterou jaro skropilo veselou, mladou, šťavnou zelení, šel, kam jej zvalo zmládlé borůvčí, jež jasně zelenými ostrůvky z temného vnitřku lesa svítilo, šel, kde mu zářil rosy paprsek, květ bílý jahody kam pokynul, kam zvaly sasanky a jaterník. Šel, kam jej lesní stezka zvábila neznámým lesem s cílem neznámým – a cítil se tak volným, jako pták, tak lehkým, jako bílý obláček, a bylo mu tak v duši úsměvno, jak májovému jitru nad lesy, jak lesům v jitra čistých paprscích. Útrapy jeho byly daleko, vyhnanství jeho bylo míň než sen – i na chorobu jak by zapomněl... Tak bloudil dlouho lesem neznámým, odkrýval jeho luzná zákoutí, sít pěšin zkoumal, jejich směr a cíl; tu mechu zvábily jej podušky, by na nich znaven hebce odpočal, tam upoutal jej výhled do kraje, jejž z nenadání průsek otevřelotevřel, neb na pahorku čestváčerstvá mýtina – až, slunce když mu stálo nad hlavou, 120 jej lesní cesta nazpět přivedla k myslivně nad údolím kynoucí. „Aj, daleko nám zatoulal se pán“,pán,“ jej uvítala žvavá stařena, „a procházka mu věru svědčila: tvář zčervenala, oko veselé – a myslím, že i k jídlu zdravou chuť jste sobě, pane, v lese vychodil.“ Zasmál se zvučně slovům stařeny, jak velká radost by jej potkala. Bylo mu volno, vše jej těšilo, i povídání vetché stařeny, i lichocení domácího psa, i zakejhání poplašených hus, i drobných kuřat slabé pískání, dvůr celý, prostý se svým životem – i vybílená, nízká světnice, domácích lidí skrovná společnost, když s nimi za stůl used’ pokrytý k prostému, venkovskému obědu – vše, vše jej v hloubi duše těšilo a pocítil, co dávno necítil: že rád je živ, že rád je na světě... S týmž volným, velkým citem radosti zas do lesa se vydal podvečer. Byl jiný zase vnitřek lesa teď. Co ráno byl pln záře radosti, pln chuti k životu a jásání, pln čístých, jasných slunce paprsků, 121 pln čirých, skvoucích rosných krůpějí – teď byl v něm tichý, ukojivý smír. Víc dumy, zamyšlení bylo v něm: i v světle do žlutava zbarveném, jež dovnitř lesa šikmě vcházelo, i v ptactva přerývaných popěvcích, i v dechu prsti, chvoje, mechů, trav, i ve vrcholků táhlém šumění. Smír lesa pronikl i Prokopa. Radost svá křídla zvolna skládala a smírem lesa měnila se v klid, v mír, který duši tichem, velikým jak ticho lesní, po kraj naplnil. A jak mu ráno bylo jásavě, tak nyní v srdci bylo blaze mu tím velkým, smírným tichem večera. V jinou se nyní stranu lesem dal. Ne jako ráno lesa do hlubin – tam houstnout budou stíny za krátko a s nimi zavládne tam tajemnost a smutek noci. Dal se na západ, kde tušil konec lesů, volný kraj. Zelenou, travnou cestou kráčel v před, a kde šla v pravo po úbočí v důl, ji opustil a houštinou se dral ve směru slunce. Již se domníval, že marná bude jeho námaha, že navrátit se bude přinucen – tak hustý byl zde mladých smrčků les a nekonečným tak se býti zdál. V tom překvapen však stanul, rozhrnuv 122 houštinu boučí svěže zelenou, jež zde se usadilo ve smrčí, a ocitnuv se náhle nad srázem. Dva kroky před ním skála spadala v důl svislou stěnou – v opuštěný lom. Hluboko dole smrčí vrcholky se ostře do prostoru vtínaly, od lomu mlází sestupovalo níž stále klesající po stráni, dole je vroubil starý, řídký bor – a přes něj pohled v kraj se otvíral, v němž řeka blyštěla se ve slunci a město kupilo se rudých střech, teď město – pomyslil si – Evino... Usedl na kraj srázu, zadíval se města na obraz, dál k obzoru pak bloudil od dědiny k dědině, i k dvorcům osamělým v daleku, k rybníkům lesklým, jimiž krajina se do večera tiše dívala, k linii vrchů jemně vlnité, jíž na západě končil horizont, i k jasné, bezoblačné obloze, hořící sluncem v barev stupnici. Byl krásný obraz to, on s rozkoší jej vnímal v jeho celku sladěném i v jeho prvcích, v něž jej rozkládal – však přec jím nebyl všecek proniknut, jak ráno lesa vnitřní radostí. Jak město bylo středem obrazu, tak mysli jeho středem byla ta, 123 jež ve zdech jeho žila – ztracená sic pro něj, ne však zapomenutá. Jak pohledem vždy k městu vracel se, tak od krajiny stále vzpomínkou se vracel k Evě, stále živěji si vybavoval její postavu, vzrůst její, pohyby i plavný krok, pohledy její, hlas i úsměvy. Zalétal odtud v jinou krajinu, v čas jiný, který navždy uplynul: byl studentem a čekal v aleji, až objeví se známá dvojice, byl mužem, který s Evou po letech se setkal, zase vzněty prožíval, jež vzbudilo v něm toto setkání, a zase došel k chvíli rozchodu, v níž naposledy ruku její stisk’ a pohled její zachyt naposled....naposled... Zachvěl se. Snad tou hořkou vzpomínkou, snad citelným již chladem večera. Slunce již za obzorem zmizelo, hořící západ zvolna shasínal, ohnivé barvy jeho vychladly – a také z kraje teplo prchalo, až místo něho rozšířil se chlad, jak místo světla nastupoval stín. Prokop se úže ve plášť zahalil, však přes to nové, prudké zachvění jej mrazem proniklo až do kosti. Otevřel oči zdiven, z široka, 124 na cestu zadíval se, pod lomem jež ve mlází se dolů vinula: tam Eva kráčí s hlavou skloněnou, šat černý její tělo objímá a černý závoj s její hlavy vlá... Její to postava i její krok, její to dobře známé pohyby – však smutně vzdaluje se od něho v smutečním šatu, v černém závoji – a on k ní nemá moci pospíšit. Skalní jej od ní odděluje sráz. Jen ruce za ní marně vztahuje, jen zrak ji stíhá, jak mu mizí v dol – ztracená Mladost v šatě smutečním... Přitiskl ruce na planoucí skráň... Hořela – horkem planula i tvář... A celé tělo žehla horečka... Byl horečný to přelud? Vidina? Byla to zosobněná vzpomínka?..vzpomínka?... Tak při návratu sebe sám se ptal, co duše za vidinou volala: Mladosti, s bohem – smutná Mladosti! 125
VII.
Blouznivé sny jej v noci trápily. Jak za nemoci spánek nestálý měl po večerním, prudkém vzrušení. Vstal ráno mdlejší, nežli ulehl, tvář byla bledá, více přepadlá, ret horkým dechem zpráhl, zkornatěl, krok potácivý byl a nejistý. „Je nepochybno, že chlad večera zas horečku v mém těle probudil – a že, co zřel jsem, přelud horečný jen byl, jen oživená představa, jíž duch tak úsilně se obíral.“ To byla první jeho myšlenka, tak jako včera byla poslední. Však za ní tajně tkvěla pochybnost, zda přece skutečnost to nebyla, zda přec to Eva mimo nepřešla, když večer v údolí zřel od lomu. Spor těch dvou myšlenek měl celý den v své duši. Jitřní radost přírody [126] dnes nevyvábila ho do lesa. Jen seděl nedaleko myslivny ve stínu starých sosen mohutných, jež přední stráží lesa byly tu, a do krajiny v dálku pohlížel, tu se zájmem a nevědomky zas ji zrakem po obzor až přebíhal, anebo stíhal pohyb oblaků – a při tom přečasto se zamýšlel vždy o témž předmětě... Sláb, unaven dnes k stolu zased’ – žvavá stařena dnes neuvítala ho radostně – a po prostičké, tiché hostině rád lože vyhledal, by odpočal. A uléhaje, sám si vytýkal, že chybil, v tento kraj se uchýliv. Bylo mu třeba klidu především – a zda je klidem tento jeho stav? A zdali může dále jinak být? Když pouhý přelud tak jej rozrušil, jak bude, až mu Evu skutečně kdes pošle v cestu možná náhoda? – Ne, nemůže zde zůstat – odejde a jinde zátiší si vyhledá, v němž sbíral by své síly ztracené. Kams uchýlí se v jiný český kout, snad někam v krkonošské údolí, snad někam k Náchodu, kde matčina kolébka stála, snad i pod Bezděz či Kokořín kdes, do stop Máchových – jen odtud pryč, kde jeho minulost jest přítomností kohos jiného, 127 kde mohla by se jemu zjevovat a jitřit rány špatně zcelené... Tak pevně rozhodl se – podvečerv podvečer však zase cestou k lomu zamířil, zas odtud vnímal obraz krajiny, v níž středem bylo město Evino, a zas a zas se vracel k pěšině, kde včera se mu mihla přeludem. I stezku našel dolů se skály k té cestě, po níž Evin smutný stín se včera přesunul, jí v údolí se dal až k chatě lesa na kraji a zpátky zase zvolna vystoupil – však stínu včerejšího nepotkal. A klidnější tím, spokojenější se do myslivny vrátil na konec a umdlen ke spánku se uložil. A povstav ráno po snu sílivém, chuť novou k životu zas pocítil, zas kouzlu jitra všecek poddal se, vábení lesa, jeho radostem a nevzpomněl již ani na útěk z té krajiny, jak včera rozhodl. Snad osvěžená síla životní ve spolku s bílým jitrem májovým tu změnu způsobila, jasněji že díval se kol sebe, v duši svou, v svou minulost i ve svou budoucnost. Tak bezstarostným sic být nedoved’ jak jitra prvního – však klidněji 128 než včera myslil na svou příhodu a více dovedl se rozptýlit životem lesa, jímž se ubíral. A odpoledne, aby unikl hlubokým dojmům, vzruchům bolestným – utlumil srdce bláhového hlas, jenž na cestu jej volal pod lomem, a v stranu opačnou se obrátil do hlubin lesa ještě neznámých. Šel za vzdáleným vozu rachotem a za nedlouho dospěl k silnici, kams do dálky les přetínající. Šla vzhůru starým lesem k východu, vroubena kmeny stříbrošedými prastarých smrků a tak v mohutnou, velebnou obří chodbu změněna. Široký jakýs, velký, volný cit se rozlil hrudí při tom pohledu; bezděčně Rybář klobouk s čela sňal a velkolepou chodbou vykročil dál do lesa, jímž kráčel poprvé. Šel, zváben lesní cesty půvabem, šel, neptaje se, jak čas pokročil – až zvučné kokrhání kohoutí mu ohlásilo, lidské obydlí že tu je na blízku – a za krátko stavení skrovné, šedé uviděl, spíš boudě nežli chatě podobné, a poblíž něho stoly, lavice jak vyrostly by v lese ze země. Samota jakás lesní, hospůdka, 129 v níž cestou stavují se formani a kterou snad i města občané si za cíl volívají v neděli. Usedl chvíli za stůl pod stromy a přes mýtinu, přes les nizoučký pohlížel ku pahorkům zeleným, pokud jich nezakrýval starý les, jímž právě prošel a jenž na pravo se šířil dál a rozhled zavíral. Tam ještě musí dospět, na vršek, kam stoupá les a odkud široký snad rozhled za cestu jej odmění. A odpočinuv, šel tím za cílem. Opravdu. Na pahorek vystoupiv, dolinu v lůně lesův uviděl, v ní rybník jako horské jezero, dál pahrbky a vršky lesnaté, jež vlnily se na jih k obzoru. Jen lesy, pokud oko dozřelo, nikde ni dýmu, stopy člověka, jen nepřezírné lesů království. Na balvan used’ pod kmen obrovský a v zelený se obraz ponořil. Tak země ve své době panenské se zrakům pračlověka jevila. Co ticha leží na těch dálavách, co zamyšlení je tu věčného, jak rozsáhlá tu říše samoty! Jen vítr šumí v chvojných korunách. Stín oblaků se sune po lesích, kukačka do ticha tu zavolá – 130 a zase mlčí lesní samota, tak nekonečná, velká, hluboká, jak by ji nikdy ještě lidský krok byl neporušil... Avšak přece, slyš – kdes blízko suchá haluz zapraskla pod lidským krokem – opět – zas a zas... A nyní ticho – krok se zastavil. Člověk zde stanul kdesi na blízku. Prokop se ohléd’ směrem kročejů – a úžasem div nevzkřik’ hlasitě... Opodál na mýtině stanula postava známá, z předvčerejška zjev: tam Eva stojí zahleděná v dál, šat černý její tělo objímá a černý závoj s její hlavy vlá. To není přízrak, přelud horečný, oživlá jeho duše představa – to živoucí jest žena, žádoucí, již dívkou vídal za dob studentských, k níž vzhořel při setkání po letech, když jiného již byla nevěstou. Teď stojí zde – jen kroků několik, a může stanouti jí tváří v tvář a může pohlédnout jí do očí a ruku její ve svou uchvátit. A nepomyslil, pro něj ztracena že jest, že muži patří jinému – jen, sotva první úžas pominul, vzchopil se prudce, o krok postoupil a „Evo! Evo!“ vroucně zavolal. 131 Trhnutí živelné jí zachvělo, tvář obrátila směrem zvolání a zrakem, rozšířeným v úžasuúžasu, hleděla na Prokopa, který k ní od lesa rychlým krokem pospíchal. A když jí stanul těsně tváří v tvář, když ruku její ve svou uchvátil – po drahnou chvíli ještě v úžasu patřila na něj němá, bez slova, jen levicí si tisknouc bezděčně vzbouřené srdce, ňadra vzbouřená... „Vy zde?!“ – po dlouhém vyřkla zápasu stísněným, sotva slyšným šepotem. „Zde, Evo, vám zde nyní na blízku“,blízku,“ děl Rybář, tlumě citů vzbouření. A Mlčení svou dlaní oběma rty uzavřelo drahnou na chvíli. Jen duše jejich objímaly se, co ona hlavu tiše schýlila a on k ní patřil, ve své její dlaň. První se Eva vzpamatovala. Slabě se usmála a ruku svou vysvobodila z jeho pravice, kynula lehce: „Pojďme“,„Pojďme,“ zašeptla a vykročila před ním do lesa. Šli travnou cestou lesem hlubokým, alejí delikátních modřínů – však nevnímali dumných lesa krás, 132 jež vábily je ještě před chvílí. Setkáním naplněny přes míru kalichy jejich duší, krůpěje že citu jiného již neměla v nich místa. Srdce otvírala se. Nejdříve Prokop krátce vyprávěl od rozloučení svoje osudy, svých mluvil o snahách a zápasech, svém o vyhnanství, o své chorobě – a o svém rozhodnutí, v krajině, kde ona žije, zdraví vyhledat, i o tom, jak jí zahléd’ pod lomem a za přelud jak měl ji chorobný. „A vy jak, Evo – vy jak žijete?“ Tou otázkou svou zpověď zakončil, zastavil krok a zrakem tázavým na tváři její utkvěl pobledlé. „Jak žiju?“ – byla její odpověď: „To z části poví vám můj černý šat, to poví vám můj závoj smuteční, jejž oblékám, jak káže obyčej.“ Spočinul na ní náhlým pohledem, v němž úžas ruku s citem nejasným si podával, a okem pátravým jí dával otázku, jíž vyslovit si nahlas netroufal. „Jak žiju teď?“ – tak Eva na němou tu otázku: 133 „To povídá můj černý, vdovský šat. A jak jsem žila – nechtějte se ptát. Jen vězte, tragickým že omylem manželství bylo, jež jsem prožila.“ Stín chmury přelét její krásnou tvář a jasnou záři oka přitlumil. V tom okamžiku jiná proměna zasáhla Rybáře až do hlubin. Cit nejasný, jenž vedle úžasu vstal náhle v srdci jeho před chvílí, teď celou bytost jeho zachvátil, rozvlnil v bouři duše hladinu, však zároveň ji jasně ozářil neznámým, divně slastným tušením. Nemohl chvíli slova promluvit, a když se hlas mu vrátil do hrdla, jen tiše chvějnou prones’ otázku: „Již tedy nejste ženou jiného?“ „Ne, nejsem“,nejsem,“ řekla hlasem hlubokým a vážně pohleděla k Rybáři, jenž ve chvíli té za ruku ji jal a jehož zraky ohlašovaly, co ústa povědět se chystala. Však Eva slova jeho zdržela: „Ne, prosím vás, již neříkejte nic! – Dnes ne – dnes nic již o tom! Pojďme dál..“dál...“ Šel tedy mlčky dále vedle ní, i ona, oči k zemi mlčela – 134 však duše jejich vedly rozmluvu, vzbuzenou nenadálým setkáním a poznáním, že propast osudu, jež zela mezi jejich cestami, se zavřela, že kalich žádoucí, v životě dvakrát od nich odňatý a zaměněný číší hořkosti, zas před nimi se vábně zjevuje a že snad stačí po něm sáhnout jen a přiklonit jej ke rtům vyprahlým a píti z něho, píti žíznivě... Les šuměl nad hlavami dvojice, zněl do večera ptactva písněmi, jehličnou vůní plnil vlahý vzduch – a oni šťastni šli tu bez slova, jen v duší rozechvělých souzvuku... A když les řídnout počal znenáhla a západ mezi stromy prosvital, krok Eva zastavila, usmála se na průvodce mlčelivého, dlaň hebkou podala mu k stisknutí a loučila se: „S bohem, příteli! Tam v pravo cesta k vaší myslivně.“ „A uvidím vás, Evo, zítra zas?“ „Snad uvidíte“,uvidíte,“ řekla s úsměvem. „Té na cestě?“ „Snad této na cestě.“ 135 A krokem spěšným vzdalovala se, tu kmen ji zakryl, podrost zelený, zas mezi stromy vábná postava se její mihla, z lesa vyšla pak a cestou polní spěla k rybníku, by dále dolů k městu chvátala touž cestou, kterou – málo tomu dní – přijížděl Prokop k lesní samotě... On dlouho stál zde, dlouho bez hnutí za mizející Evou pohlížel, až nadobro se očím ztratila. Pak obrátil se, kam mu kynula, a zvolna navracel se k myslivně... A když se octl ve své světnici a oknem hleděl v údolí a v kraj, jejž slunce v rozloučení líbalo – pln ještě prožitého setkání tak ve své duši z hlubin zavolal: „Jaký to den byl!... Jaký byl to den!...“ A dlouho do noci se navracel k mýtině nad lesnatou kotlinou, ke chvíli setkání i k úžasu, jenž schvátil jej a při tom naplnil předtuchy sladké citem neznámým, když o Evině zvěděl osudu, jenž učinil ji ženou svobodnou. – Již není navždy ženou jiného!... Ta myšlenka i z rána v nový den s ním chodila, kam kroky obrátil. Teď není jeho minulostí jen, dní uplynulých světlou vzpomínkou – 136 teď přišla k němu jako přítomnost a není překážky, by stala se i budoucností jeho žádoucí. Teď společnicí jeho může být v nevolném, těžkém jeho vyhnanství, v té pustině být jeho studánkou, úsměvem slunce v mračném životě... S ní mohl by se tam zas navrátit, odvážit těžkého se zápasu, jenž samotného by jej zahubil... Když k tomuto až dospěl závěru, v myšlenkách stanul – chladná pochybnost se v štěstí přimísila: Bláhový! Zda víš, že Eva šla by za tebou? Je svobodna sic – zda však vzpomínka z let dívčích na studenta z aleje, neb na pozdější s tebou setkání jest u ní silna jako u tebe, v němž ve vyhnanství mocně vyrostla v mučivou touhu, v žádost bolestnou? Že při setkání byla vzrušena? To, brachu, pro tebe nic nepraví. Ty připomněl’s jí náhle dívčí věk, snů dívčích léta, sladkých tušení – a hořká léta trpkých sklamání a snad i zoufalosti bezedné... A proč by její mocné vzrušení – namítal na těch pochybností hlas – nemohlo u ní stejný kořen mít, jak u něho? Proč v život tragický 137 by nebyla jí mohla vzpomínka jak jemu svítit v jeho vyhnanství? Proč nemohla by u ní stejně vzrůst v mučivou touhu po čems ztraceném, v trýznivou bolest pro cos krásného, co mohlo být, čím život mohl zkvést, co však ji navždy, navždy minulo?... Tak z naděje se zmítal v pochybnost a zase navracel se k naději, zas k cestě navracel se vzpomínkou, jíž včera kráčel se ženou svých snů – až, slunce když se chýlit začalo níž na obloze, vskutku navrátil se v místa, kde se s Evou rozešel, kde ruku stisk’ jí, za ní dlouho zřel, až zrakům jeho v dáli zmizela. Dnes v místě tom ji dlouho vyhlížel. Již zvítězila suchá pochybnost: bláhový optimisto, vidíš teď, jak předčasně jsi jásal v srdci svém a marně vzdušné hrady budoval... Konečně v polích ženu zahlédl Eviny vnadné, vábné postavy i ku podivu jejích pohybů, že náhlé hnutí v prsou pocítil – však ne, to Eva býti nemohla. Šat její tělo šedý objímal a hlavu šedý zdobil klobouček. I pátral dále, kam až dohlédl – a zase maně zrakem vrátil se 138 k postavě dámy, jež se blížila již k lesu, vstoupila již v jeho stín a zahlédnuvši podál Prokopa, mu kynula a naň se usmála. Udiven hledí: Eva! Rychle vstříc jí pospíšil a ruku, přátelsky vztaženou k němu, dlouze políbil. Hle, přišla k němu, přišla zářivá s úsměvem čistým jako z dívčích let a s měkkým, důvěřivým pohledem! „Já nepoznal vás, Evo“,Evo,“ promluvil. „Vím“,Vím,“ odvětila s jasným usmáním, „však nechtěla jsem dále smutek lhát, když radost prozářila duši mou.“ „Že radost, Evo, radost přišla k vám?“ „Dřív úžas, rozchvění a zmatení, spor citů mocný, jenž mi nedal spát a do svítání nutil přemýšlet. Však potom úsměv jitra naplnil mou duši divnou září bělostnou, jíž nebylo v ní od mých dívčích let; s ní odhodlání v srdce vstoupilo, jež v radostný je skolébalo klid a snem mu dalo usnout blaženým. A z něho procitnuvši radostně jsem pozdravila nový, jasný den.“ 139 „Nemohu nasytit se vašich slov“,slov,“ děl Prokop vroucně v mocném vzrušení. „Jak píseň mládí zaznívají v sluch a srdce plní slastí májovou. Však snad jsem pošetilý, bláhově snad slovům vašim smysl žádoucí jen dávám, jehož vskutku nemají. Či mohlo by to býti opravdu, že jako na vás ve své poušti já, tak na mne vy jste často myslila, když v jinou poušť vás život zavedl? Že nenadálé naše setkání vzbudilo ve vás neztlumený cit, by v plné síle z pout se vyprostil a v jásavé se vzpřímil radosti? Či mohlo by to býti opravdu, že chtěla byste, Evo, se mnou jít v můj život neradostný, vzpruhou být mých snažení – mou ženou na věky?“ Eva jen tiše k němu pohlédla a řekla v pousmání: „Což já vím?“ – – – – – – – – – – – Slunce se nachýlilo k západu, však Prokopu a Evě vzcházelo. Bludištěm lesa navraceli se dva chodci samotní – však přece ne: kdos třetí, neviditelný tu byl, jenž zášeřím je lesa provázel, jenž vrátil je v čas první mladosti, 140 by odtud nanovo se vydali společnou cestou v život neznámý... A když zas Prokop ve své světnici u okna stanul, k cestě pohlížel v údolí, po níž Eva odešla, zas jako včera vše v něm volalo, však hlasem ještě mnohem mocnějším, voláním štěstí na svém vrcholu: Jaký to den byl! Jaký byl to den!... Přemožen štěstím used’ po chvíli, páž o stůl opřel, hlavu složil v dlaň – však v tom ji vzpřímil, čelo zachmuřiv. Na stole psaní shlédl: úřední zná tyto nevábivé obálky, vždy odměřené jako úřad sám a něco radostného zřídka kdy příjemci svému přinášející! List z ředitelství jeho ústavu – co blahého mu přišel zvěstovat? Snad jmenování, vysvobození z té nehostinné, holé pustiny? Ret zahrál ironickým úsměvem, po listu ruka sáhla, roztrhla obálku a zrak rychle pobíhal po řádcích nečekané listiny... A čím dál četl, tím vždy vážněl víc, usmání ironické mizelo a čelo víc se zachmuřovalo. Dočetl... Z ruky na stůl vypad’ list... Oči se zahleděly do prázdna... 141 Důl černý v dálce tam se rozvíral, plaménky kmitaly v něm po stráních, dým stoupal z nich a houstl v černý mrak – a na dně dolu, v černé hlubiněhlubině, se hemžil, kopal nespočetný dav... Zřel chvíli v toto chmurné vidění, vstal potom, dlaní přejel po čele a k oknu postoup. Slunce zapadlo. Týž obraz viděl, v který před chvílí s přemírou štěstí jasně pohlížel – a teď? Snad veta po všem, co zde snil – snad Evu ztratí sotva získanou... Snad připraví jej o ni mužný krok, jenž po úvahách, mnohém po boji tak nutným, zřejmým se mu objevil, jak pravda jednou jasně poznaná. A toto rozhodnutí důsledné, jímž očistil se před svým svědomím, by ze lži nemohlo jej obvinit — to má mu cestu zavřít ke škole, v níž prý by dál jen pohoršením byl, to má jej na vždy z dráhy vyšinout, k níž připravil se těžce, klopotně, to podkopat má jeho základy, o něž se život jeho opíral a o něž teď i Evin opřít chtěl... Jen jeden skutek – píše ředitel – by zadržeti mohl jeho pád: ať rozhodnutí svoje odvolá, ať nápis přilepí si stržený 142 a před světem ať dále tím je zas, čím v srdci není, býti nemůže. To neučiní-li, že ztracen jest, že vzdálen bude navždy ze školy... A tak byl krátký jeho štěstí sen... Snad konec je. Zpět přece nemůže, sám zhanobit se před svým svědomím – a to-li nemožno, zda Evu pak zvát může ještě svoji na cestu on, od nynějška pouhý proletář?... 143
VIII.
Pohledem vážným Evu vyhlížel dne příštího. Již nebyl vzrušen sic jak včera po přečtení dopisu, jenž novou nesl zprávu Jobovu a znova radu známou přinášel: sám sebe zapři a buď pokrytcem. Již nebyl vzbouřen – také kliden však docela nebyl, záře radosti nemohla nad chmurami zvítězit, jež duši jeho náhle zalehly, a štěstí nemohlo jej naskrze tak proniknout jak v předešlých dvou dnech. Když na pokraji lesa Evin zjev se kmitl v slunci mezi sosnami, živě se hnul, vstříc Evě pospíšil a úsměvnou ji vroucně uvítal. Však bystré oko ženy prohlédlo hned jeho nitro, z jeho pohledu hned správně vyčtlo, změna nějaká že v Prokopovu duši vstoupila, stín postřehla hned jeho na čele a v jeho hlase hlubší ladění. [144] „Co je vám?“ – vyzvídala s účastí, pohledem měkkým, jemně pátravým proniknout hledíc jeho do hlubin. „Nic, Evo,“ řekl, „a přec mnoho zas. Promluvit musím s vámi o mnohém, co těžce zmítávalo lodicí mé duše, a co mimo nadání se novou bouří na mne přihnalo, když domníval jsem se již v přístavu být bezpečném, v němž navždy bude klid.“ „A to by bylo?“ „Dříve řekněte mi, Evo, zda k vám nepřicházely o víře pochybnosti, o věcech tajemných přemítání, jimiž věk náš dětský býval veden, dušičky naplňovány sotva vzbuzené?“ „Ba přicházely,“ odpověděla, „a velmi záhy. Zvykem utkvělým mne do kláštera dali rodiče, by školou byl mně, dobrou pro život. Však příliš záhy duše dítěte tam poznávala, od života spíš že sestry ukazují cestu nám. Mé srdce dětské chápat nemohlo, že hříchem je snad radost života, smích veselý, jenž nezván propukal a plnil naše malé bytůstky – a že by mělo býti zásluhou 145 se chmuřit, radost plaše zahánět, jež sama rostla z dětských dušiček. Na jednu událost si vzpomínám, zvlášť příznačnou a zvláště rozhodnou pro zviklání mé víry dětinné. Kdys sama představená kláštera, velebná matka, jak jsme říkaly, nám snažila se vštípit poznání, že první ctností odříkání jest a útěk ze života hříšného, plného pokušení ďábelských. Životy světic uváděla nám, jež do zdí utíkaly klášterních, mrskáním těla svá tam mučily a posty, nekonečným modlením vzpomínky na svět utlumovaly. A když tak dlouho k dětem mluvila, poslouchajícím tiše, bez dechu, utkvěla náhle na mně pohledem a zkoumavou mi dala otázku: Čím, pověz, Evo, ty bys chtěla být? – Nechápala jsem nijak souvislost té otázky s tím, co k nám mluvila, a bez rozmyslu v dětské prostotě jsem odpověděla: Já? maminkou... Mrak zhalil čelo matky velebné a z oka jejího mi bleskl hněv. Svět mámí tebe, děvče nešťastné – jeptiščin temný poděsil dnemne hlas – hřích oči tvoje kalí. Modlitba otevře oči hříchem zamžené: ztrav sama na modlitbách dnešní den – 146 a o příkladech světic rozjímej, jež postavila jsem vám před oči... Nechápala jsem hněvu jejího, ni hříchu svého nechápala jsem. Což maminka, má dobrá maminka je takou hříšnicí, že její vzor by v náručí mne hříchu mohl svést? Či vůbec hřích jest býti maminkou? Vzhlédla jsem k tváři Matky Kristovy, již vzývati nám denně radilyradily, i drobné dítě v jejím náručí – a úzkost z myšlenky mne pojala, jež tiskla se mi v hlavu nejasně. Oči jsem zamhouřila v obavě, že pokušení chce mne omámit – a myšlenky své divné úsilně jsem jinam obrátiti hleděla. Zrak padl do okna, kam zářil jas jarního slunce; haluz zelená ve vánku jemně v okno ťukala a v klášterní mne zvala zahradu. Tam procházejí se teď družky mé, co já zde v samotě se modlit mám. Modlitba, duše s Bohem rozmluva, teď mým je trestem – to jsem cítila. Ten rozpor vznítil novou pochybnost a trpkost zasil v duši dítěte, že rozplakala jsem se na konec... To počátek byl sporů pozdějších v mé duši, jaké, myslím, údělem jsou každé mladé duše myslící. Však proč jste se mne po té věci ptal?“ 147 „Než odpovím vám, Evo, řekněte: nezdá se vám, že česká duše víc, než kterákoliv duše moderní těm zmítáním a sporům podléhá? Neb, abych jasněji se vyjádřil: nezdá se vám, že celý život náš, jak víry vliv jej nově vytvořil na troskách dřívějšího života, spor v sobě chová nevyrovnaný, jenž potud nepropuká, lhostejnost neb nevědomost nebo zchytralost pokud jej poutá – ale živelně se prodere a duši zachvátí, jakmile myšlenka jej uvolní?“ „Ach, rozumím vám, naši minulost vy máte, reformaci na mysli, Miliče, Chelčického, kacíře s hranice kostnické, i Amosa a bratry, Tábor, Žižku, husity a prosté jejich na vsi potomky, tajně se scházející nad biblí neb Praxí Pietatis, nad Kšaftem umírající bratří Jednoty? Ta minulost že musí probudit se v každém z nás a hořkou výčitkou nám srdce, duši, mysl rozbouřit?“ „Dobře jste myšlenku mou uhodla a tím i souhlas projevila s ní. Však rcete ještě, nezdá se vám dál, že tato proměna, ta příčina 148 rozporu dnešních Čechů s přešlostí náš národ rozvrátila do hlubin, zkazila naši českou povahu ne jako Čechů pouze, potomků silnějších předků, hlubších, vážnějších, však vůbec jako lidských jedinců?“ „Zdá se mi, že i v tom vám rozumím. Toť jasno: násilí a otroctví vždy kazí lidi, kazí povahy, buď v bázlivce je mění plazivé, neb v licoměrníky a pokrytce... Však řekněte mi, vše to, Prokope, jak s dnešní vaší chmurou souvisí?“ „Ba velmi úzce. O ty záhady jsem po celý svůj život klopýtal – a právě teď jsem klopýt’ poznovu... Zdá se mi – odpusťte, že zbočuji zas od určité vaší otázky –, že celý český problém spočívá v povaze naší, v jejím rozporu s povahou našich předků vážnějších, v těch rysech jejich, které vtiskl jí staletý útisk, duší otroctví. Že ztratili jsme samostatný stát, že se všech stran nás tlačí Němectvo – toť vnější stránky toho problému; vnitřní a základní tkví v nás, jen v nás... A tyto myšlenky mne přivedly konečně k soudu samým nad sebou. Též já jsem v sobě nosil po léta 149 ten rozpor, jejž nám vtiskly dějiny – a nenapadlo mne jej odstranit. Též já jsem o svém přesvědčení lhal – a lež tu jsem si neuvědomil. Až přišla choroba a samota, v ní přemítání mnohé bolestné a sebeobvinění na konec, že lhář jsem před svým vlastním svědomím. I strh’ jsem lživý nápis Římana – a volný, očištěn sám před sebou jsem v těchto lesů stín se uchýlil, bych vás zde, Evo, našel ztracenou...“ Pohledem vroucím utkvěl na Evě, s jejím se okem setkal zářivým a tichou jeho mluvou posílen v své pokračoval dlouhé zpovědi: „V svém štěstí na všecko jsem zapomněl, co přinesla mi léta zápasů – i co bylo těch bojů důsledkem. Až včera jako náhlou vichřicí jsem uvržen byl do těch bojů zpět. List prosaický, suše úřední větrné smršti úkol vykonal. Mé rozhodnutí, jímž jsem zbavil se lži, která na duši mne tížila, má podkopat můj byt, jejž prací svou jsem krušně, v strádání si vydobyl. A jenom ke lži návrat hanebný prý může nutný pád můj zadržet... Však zde se, Evo, všeho dočtete.“ 150 A list jí podal – chladný ortel svůj. Čtla, při četbě víc ještě zvážněla a ukončivši s živou účastí, vloženou v hlas i oko, pravila. „A vy jste odpověděl: nemohu.“ „Tak odepsal jsem, a jak pevný hlas i pohled váš mně praví zářivý, vy schvalujete rozhodnutí mé.“ „Což mohl jste se jinak rozhodnout? V těch okamžicích, co jste vyprávěl mi o svých bojích, o svých zápasech – já s vámi jsem je krátce prožila až k poslednímu boji, který však již vlastně nemůže být zápasem. Je všecko vyjasněno, zváženo, že nelze ani býti v rozpacích, jak v položení tom se zachovat.“ „A hleďte, já byl přece na vahách...“ „Vy? ...“ pohleděla na něj tázavě. „Ne o tom, Evo, mám-li ustoupit a kajicně se vrátit do Říma. V tom nemohl jsem býti v rozpacích. Však o tom přemítal jsem, prostředek zda jiný nemohl by zachránit můj byt, jejž s celým mladým snažením 151 jsem zbudoval si a v nějž uvésti bych mohl, duše milovaná, vás...“ Cos namítnouti chtěla, posunkem však prosebným jí zadržel a dál své srdce dokořán jí otvíral: „Já věděl, že to vinou největší jest mou, že strhnuv nápis Římana jsem jiného si za něj nezvolil. To učinit, snad byl bych vytržen z té půdy, v níž jsem nyní kořenil, a jinde v jinou půdu přesazen, však přece od kořene neuťat a neodhozen. Evangelíkem mne tajným označil můj žalobce na gymnasiu mého rodiště – evangelíkem skutečným se stát, moh’ zachránit bych otřesený byt... Však hned jsem myšlenku tu zavrhl. Ne! víra otců mých a praotců, jíž proniknuti byli do hlubin, pro kterou trpěli a strádali, pro kterou opouštěli statky své a za niž dávali i životy – teď útočištěm z nouze má mně být jen pro chléb, pro pouhý byt vezdejší? Ne, nemohu-li jako praotec tou vírou býti všecek proniknut – lhát před světem ji nechci, nemohu jen pro chléb tělu, pro vezdejší byt. Je drahá mi jak otců památka – 152 a proto nechci lží ji znesvětit. Snad jiní po mně z vnitřních zápasů tou cestou z přesvědčení dají se; kéž hojně bude jich – já nemohu. Snad Evu ztratím proto, proletář přec na svou dráhu nemohu ji zvát – bude to cena nad vše největší, již za své přesvědčení zaplatím, však nelze jinak. Ženu, děti své děd pro své přesvědčení opustil – a pozdní jeho vnuk se rozmýšlí, dát má-li třeba štěstí života, jen aby nelhal svému svědomí?...“ Dál zpovídat se chtěl, dál vylévat, čím kalich duše jeho přetékal – však zdrželo jej vroucí zvolání, Eviny duše výkřik: „Prokope!“ Zrak její planul září podivnou, smíšenou ze štěstí i bolesti, ret křečovitě chvěl se, chvěl se hlas, však přes to pevně zněla tato řeč: „Je nutno jíti za přesvědčením – a není třeba štěstí vzdávat se, je-li vám štěstím se mnou navždy jít...“ „Zda mi to štěstím – Evo, ty se ptáš?“ Jen slzami se na něj usmála a citem přemožena čelo své 153 na prsa jeho tiše sklonila, v objetí jeho poprv spočala – a oba cítili, že navždycky se zasnubují jejich bytosti. Co jarně zkvetlé mládí zažehlo, co novou jiskrou svitlo z popela, když po letech je svedla náhoda, co doutnalo v nich, smutkem života, samotou duší podněcováno, když osud bouřemi a pustinou je vodil na pokraj až zoufání, co po těch utrpeních prožitých v nich silně ve dnech těchto vzplanulo – to nyní v mocném duší souzvuku je zachvátilo do dna bytostí a slilo v bytost jednu, zdvojenou, tak jako oheň slévá ryzí kov... „Jen jedno ještě, Evo, bolí mne“,mne,“ řeč začal Prokop.Prokop, chvíle veliká když pominula jim, kdy není slov, kdy duše přímo spolu hovoří. „Že opustit mám pole činnosti, v němž uspokojení jsem nacházel, v němž moh’ jsem rýti brázdu patrnou a símě dobré do ní zasévat. Byla to těžká orba, balvanů ji na sta stěžovalo oráči – byla to těžká setba, nepřítel jak v Písmě rozsévači překážel – však cítím, neplodnou že práce má přec nebyla, že prospěch přinesla 154 přec jakýs dobré věci pokroku. Teď konec práci mé: jsem vyvržen jak plevel obtížný a škodlivý, jak buřič nebezpečný, škůdce zlý – a přece vím, že dobro jen jsem chtěl, že za pravdu jsem přímou cestou šel, že nepracoval jsem jen pro sebe, bych syt byl, bych kam hlavu sklonit měl že rodu svému chtěl jsem prospěti, dát jemu květ své duše nejčistší, jak z jeho šťáv v mé duši vyrostl, že chtěl jsem býti dobrým člověkem, že chtěl jsem býti jedním z atómů, podmiňujících pokrok lidskosti.“ „Ach, Prokope, to všech je osudem, kdož nesou v lidstvu jasnou pochodeň, jež cestu vzhůru ukazuje mu: od reformátorů, jež křižují a na hranice vodí k spálení, neb střílí jako nebezpečnou zvěř – až k prostým pikartům a beranům, neb k duchoborcům doby poslední, jímž údělem jest ústrk, pošklebek neb žalář, strádání a vyhnanství. Všem těm, i největším i nejmenšímnejmenším, jedinou odměnou jest vědomí, že pomáhali pravdě vítězit...“ „Vše pravda jest, co, Evo, krásně díš a co mi zní jak hudba nejsladší, když vidím, mojí stálou odměnou tvé že mi bude porozumění, 155 že harmonie našich bytostí mou bude radostí a posilou... Máš pravdu, osud mého snažení má v lidstvu miliony předchůdců – však právě myšlenka ta, Evo, věř, mne někdy smutkem plní bezděčným, když vidím, pokrok lidstva pomalu, zoufale pomalu jak proniká...“ „Však přece proniká a zvítězí... Tys také vítěz, třeba poražen té chvíle ze zápasu odcházíš. Však vítězil jsi dříve prací svou – a třeba s pole byl jsi vytlačen, na němž jsi dosud stál a zápasil, zas půjdeš jinde k novým vítězstvím... Hle, z otcovského města vytlačen byl’s nepřítelem – což se vrátit tam? Boj nový začít, člověk volný teď, když nejméně se nadá nepřítel, včerejška šťastný vítěz nad tebou? Což vzkřísit k životu zas Nový Ruch, v něm nový sobě, vlastnívlastní, vytvořit života základ, základ činnostičinnosti, a pokračovat, kde jsi pracoval, kde stopy ještě jsou tvých snažení?“ „Máš pravdu, Evo: tam se navrátím, tam přetržené dílo navážu, tam budu živou, bdělou výčitkou těm, kdož mne vypudili od práce a živým, každodenním svědectvím, 156 že žízeň pravdy nelze uhasit, že nelze vytrhnouti z kořene odvěké pravdy, světla hledání. Ať potlačena, ve prach zdeptána, zas vstane věčná touha po pravdě a bude znova se lží zápasit – ať potlačena, ve prach zdeptána, zas vstane světla žádost nezkrotná a bude křesat jiskry z křemene, by oheň roznítila v temnotách... A potlačená, ve prach zdeptanázdeptaná, vyroste silnější a zmnožená – tak jako moje síla ztýraná se vrátí tebou, Evo, zdvojena... Máš pravdu, Evo: tam se vrátíme, kde klíčil v mladých srdcích našich cit, jenž vzrostl nám teď ve strom života...“ Pohledem vroucím spočal na Evě, jež opřela se o něj úsměvná a rozzářenou štěstím zřenicí kams do veliké dálky hleděla. Objal ji v pasu lásky ramenem a také s ní se v dálku zahleděl: Uviděl město nízkém na kopci v zeleném zahrad věnci, bílá věž se nad skupiny domů týčila, k ní tisklo se dvé věží červených nad vážným chrámu štítem gotickým, a s druhé strany nízká kopule, věžičky drobné staré radnice, střech červených a štítů směsice... 157 Uviděl pod ním širou rovinu, zelená luka, řeky dvojí pruh a Polabiny dumně malebné... Štít slunce jasný vzcházel nad městem – a starou, rozšumělou alejí šla v ranním svitu šťastná dvojice... 158 Vydáno dne 15. listopadu 1912.
E: tb; 2006 [159]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Beaufort, Edvard
(V Praze. Nakladatel F. Topič knihkupec - 1913. Tiskem E. Beauforta v Praze. Vydáno dne 15. listopadu 1912.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 160

Věnování: Pobuda, Vilém
(MUDru Vilému Pobudovi, obvodnímu lékaři v Strašicích v bratrské oddanosti J. R.)